5 C 8/2021

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Pomichálkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. Romanem Ambrožem sídlem Dříteč 155, 533 05 Dříteč proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 1 524 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 524 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 524 Kč od 7. 10. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 400 Kč k rukám zástupce žalobkyně advokáta Mgr. Romana Ambrože, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení uvedené částky s tím, že žalovaný byl dne 6. 10. 2020 kontrolován přepravní kontrolou v prostředku městské hromadné dopravy (metro linka B), neprokázal se platným přepravním dokladem, čímž porušil své povinnosti vyplývající ze zákona a přepravního řádu. Žalovanému tak vznikla povinnost uhradit jízdné a přirážku k jízdnému v celkové výši 1 524 Kč. Žalovaný však přes výzvu žalovanou částku dosud nezaplatil, čímž se též dostal do prodlení.

2. Žalovaný se k žalobě, ač mu byla řádně doručena, nevyjádřil.

3. Protože žalovaný je státním příslušníkem Egypta, zabýval se soud tím, zda pravomoc rozhodnout mají české soudy a kterým právním řádem se řídí právní poměry účastníků. Česká republika nemá s Egyptem uzavřenou mezinárodní smlouvu, která by upravovala soudní pravomoc a určovala rozhodné právo v závazkových vztazích. Soud proto vycházel z ustanovení § 2, § 6 odst. 1 a § 87 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, podle kterých mají pravomoc rozhodnout české soudy, neboť podle procesních předpisů je místně příslušný soud na území České republiky, a právní poměry účastníků se řídí českým právem, neboť smlouva byla uzavřena na území České republiky, kde bylo rovněž poskytnuto plnění a smlouva tak s českým územím nejúžeji souvisí.

4. Žalobkyně souhlasila s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání již v podaném návrhu, žalovaný se k navrženému postupu nevyjádřil, a proto má soud za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o.s.ř.“). Soud dospěl k závěru, že věc lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, proto postupoval podle ustanovení § 115a o.s.ř. a věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání.

5. Soud provedl důkazy listinami, které předložila žalobkyně k prokázání svých tvrzení (§ 120 odst. 1 o.s.ř.), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle ustanovení § 132 o.s.ř byl v řízení prokázán následující skutkový stav: Po skutkové stránce má soud z předložených listin za prokázané, že žalovaný se dne 6. 10. 2020 podrobil přepravní kontrole na lince metra B provozované žalobkyní, při které se neprokázal jízdním dokladem. O provedené přepravní kontrole byl pořízen zápis, v němž byl žalovaný řádně identifikován (prokázáno zápisem o provedené přepravní kontrole [číslo] ze dne 6. 10. 2020). Dle smluvních přepravních podmínek žalobkyně činí přirážka k jízdnému při jízdě bez platného přepravního dokladu 1 500 Kč (prokázáno smluvními přepravními podmínkami žalobce, čl. 8 odst. 4). Žalovaný dosud z dlužné částky ničeho neuhradil, ačkoliv k tomu byl vyzván (prokázáno výzvou ze dne 4. 1. 2021).

6. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků tak, že uzavřeli smlouvu o přepravě osob dle ustanovení § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“); dále dle ustanovení § 37 odst. 5 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, je cestující povinen se na výzvu pověřené osoby prokázat platným jízdním dokladem; neprokáže-li se platným jízdním dokladem, zaplatit jízdné a přirážku nebo prokázat svoji totožnost, případně sdělit osobní údaje potřebné k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému, když výši přirážky stanoví dopravce v přepravních podmínkách, výše přirážky nesmí přesáhnout částku 1 500 Kč, přirážka za porušení podmínek stanovených přepravním řádem činí nejvýše 1 500 Kč.

7. Ze shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, proto rozhodl, jak uvedeno ve výroku. Tím, že žalovaný svůj dluh nezaplatil v termínu splatnosti, dostal se tak dnem následujícím po dni splatnosti do prodlení. Úrok z prodlení přiznal soud žalobci zákonný dle § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., jak žalobkyně požadovala. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 věta první o.s.ř., když neshledal důvody pro její prodloužení.

8. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Soud žalobkyni přiznal toliko náhradu nákladů za vynaložený soudní poplatek ve výši 400 Kč, když ve shodě se závěry Ústavního soudu ve věci vedené pod sp.zn. IV. ÚS 2777/2011 a pod sp.zn. Pl. ÚS 25/12 dospěl k závěru, že žalobkyni žádné jiné účelně vynaložené náklady v tomto řízení nevznikly. S přihlédnutím ke všem okolnostem případu, tj. typizované žalobě, jednoduchosti případu (skutkové i právní) a bagatelní pohledávce, uplatněný nárok na náhradu nákladů právního zastoupení ve výši stanovené vyhláškou č. 177/1996 Sb. měřítko účelnosti nenaplňuje. Je sice na žalobkyni, jaká personální a jiná opatření přijme (např. i zastoupení advokátem), aby zajistila výkon své podnikatelské činnosti, ale nelze systematicky prostřednictvím institutu nákladů řízení jako náhrady za kvalifikovanou (odbornou) pomoc ve sporu, generovat zisk bez zohlednění shora uvedeného a bez ohledu na skutečný obsah této pomoci. Taková soustavná činnost není odbornou ale ryze administrativní (faktickou) pomocí, na níž však nelze vztahovat principy a pravidla, která se uplatňují pro právní zastoupení v občanském soudním řízení. Žalobkyně se tak vystavuje tomu, že takto poskytnutá„ právní“ pomoc bude vážena kritériem účelnosti jako zákonnou podmínkou pro přiznání její náhrady proti neúspěšné straně.