9 C 1/2026

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Markétou Esslerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Mgr. Michaelou Patočkovou sídlem Čechyňská 419/14, 602 00 Brno proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 34 545,03 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13 072,54 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 13 072,54 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se, co do zaplacení částky 21 334,44 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 16 588,98 Kč od datum do datum, zákonného úroku z prodlení z částky 3 516,44 Kč od datum do zaplacení a částky 138,05 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalované zaplatit částku 34 545,03 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že dne datum uzavřela žalobkyně s žalovanou smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalované částku 16 300 Kč. Tuto částku měla žalovaná vrátit společně s poplatkem za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky a úrokem 0,933 % denně. Žalovaná to vše měla vrátit v pravidelných denních splátkách, kdy první splátka byla splatná ke dni datum a poslední pak měla být splatná dne datum. Ke dni podání žaloby činila dlužná jistina 16 276,61 Kč, dlužný poplatek za vyplacení tranší úvěru 312,37 Kč a dlužný smluvní úrok 17 818 Kč. Žalovaná dlužnou částku neuhradila ani po tom, co byla žalobkyní vyzvána k plnění. Co se týče zkoumání úvěruschopnosti, tak žalobkyně uvedla, že si jednak od žalované vyžádala informace o jejích osobních, rodinných, pracovních a majetkových poměrech, jednak provedla lustraci žalované v interních i externích registrech. Ověřená výše čistého měsíčního příjmu žalované činila 20 092 Kč, kdy toto bylo ověřeno z výpisu z účtu žalované.

2. Žalovaná k věci uvedla, že si je vědoma, že jí byl úvěr od této společnosti poskytnut, a že by jej ráda nyní uhradila ve splátkách.

3. Soud z provedených důkazů zjistil, že žalovaná uzavřela s žalobkyní smlouvu, na jejímž základě poskytla žalované částku 16 300 Kč. Tuto částku měla žalovaná vrátit společně s poplatkem za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky a úrokem ve výši 0,933 % denně. Žalovaná to vše měla splácet v pravidelných denních splátkách, kdy první splátka byla splatná ke dni datum a poslední pak měla být splatná dne datum. RPSN činilo 1 422,86 %. Součástí smlouvy jsou pak i Informace pro spotřebitele a Všeobecné obchodní podmínky, což jsou dokumenty obsahující zákonné informace o poskytovateli úvěru, modelový příklad úvěru, či vysvětlení pojmů (smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. číslo smlouvy, informace pro spotřebitele a všeobecné obchodní podmínky + souhlas s GDPR). Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli soud zjistil, že dne datum zaslala žalobkyně na účet č. účtu částku 16 300 Kč. Z emailu ze dne datum soud zjistil, že žalobkyně toho dne zaslala žalované e-mail, ve kterém jí oznámila vypovědění smlouvy a vyzvala ji k uhrazení částky 35 035,03 Kč. Z předžalobní výzvy ze dne datum a podacího lístku soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k plnění do tří dnů. Z autorizace ověření totožnosti a BankID výpisu soud nezjistil nic podstatného. Z identifikovaných příjmů žalované soud zjistil, že průměrný měsíční čistý příjem žalované měl činit 20 092 Kč a měl být ověřen z bankovního účtu žalované. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že žalovaná uvedla, že žije v adresa, její domácnost má dva členy z toho jednoho s příjmem, ověřený čistý měsíční příjem žalované činí 20 092 Kč, výdaje žalovaná uvedla ve výši 3 000 Kč měsíčně na další půjčky, 5 000 Kč měsíčně na bydlení, 5 000 Kč na další nezbytné výdaje a 3 000 Kč na další zbytné výdaje. Z výpisu z účtu žalované soud zjistil, že jde o výpis z běžného účtu žalované, pořízený přes společnost Kontomatik za období od datum do datum. Soud z výpisů zjistil dva pravidelně se opakující příjmy. Jednak jde o výživné ve výši 2 000 Kč měsíčně, jednak o mzdu od společnosti právnická osoba., kdy ta se měsíčně pohybuje v rozmezí 13 000 až 27 000 Kč, nejčastěji kolem 20 000 Kč, kdy za měsíce s nižší mzdou se na účtu objevují dávky nemocenského pojištění, buď nemocenské, nebo ošetřovné, kdy tyto po sečtení s mzdou tvoří příjem přibližně a průměrně 20 000 Kč měsíčně. Občas se vyskytují i příchozí platby od jiných fyzických osob, nejčastěji ve výši stokorun. Velmi časté je pak čerpání úvěrů v částkách nižších až středních tisícikorun, které se vyskytuje v průměru několikrát měsíčně. Co se týče výdajů, nejčastější jsou platby ve výši vyšších desetikorun a nižších stokorun v potravinách, trafikách, obchodech s textilem, drogeriích či restauracích, jsou zde i platby za jízdenky a občasné nákupy po internetu včetně různých předplatných. Jediná výrazně vybočující platba je datum, kdy žalované přišlo 32 500 Kč od osoby jménem jméno FO, ale následně obdobou částku odeslala na jiný účet.

4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění do datum (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

12. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.

13. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.

14. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této souvislosti proto soud dále posuzoval smysl a účel nové právní úpravy, a to s přihlédnutím k vývoji v zákonodárství, evropským předpisům a k ustálené rozhodovací praxi.

15. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13/EHS a směrnice č. 2008/48/EHS) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech si přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.

16. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. totiž zákonodárce uvádí, že „stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Nová úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje „posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

17. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně zjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

18. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přistupovala převážně formálně, nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaná bude schopna dostát svým závazkům, a to poskytnutý úvěr v celkové výši 16 300 Kč splatit včetně všech sjednaných poplatků a úroků. Ověřen byl pouze příjem žalované, který ověřila žalobkyně prostřednictvím výpisů z účtu žalované. Tento (průměrný čistý) měsíční příjem činil 20 092 Kč. Co se týče výdajů žalované ve výši 5 000 Kč měsíčně na bydlení, 3 000 Kč na splátky dalších půjček, 5 000 Kč na ostatní nezbytné výdaje a 3 000 Kč na ostatní zbytné výdaje s tím, že splácí další závazky v podobě zápůjček, nedošlo ze strany právní předchůdkyně žalobkyně k žádnému ověření těchto tvrzení žalované. Obezřetnost poskytovatele úvěru byla na místě zejména na nízký příjem žalované, a nízké uvedené náklady na bydlení a další životní potřeby a zároveň vysoké množství dosavadních závazků, kdy si žalovaná půjčovala vícekrát do měsíce několikatisícikorunové částky. Uvedený postup žalobkyně v tomto případě lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalované splácet úvěr. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

19. V souladu se § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku relevantních podkladů k výdajům žalované v daném případě nemohlo dojít. Způsob dosavadního finančního hospodaření žalované tedy objektivně vedl k důvodné pochybnosti o jejích schopnostech dostát svým závazkům řádně, což znamená, že žalobkyně jako odborně způsobilá osoba měla tuto pochybnost odstranit, což zjevně neučinila. Tyto skutečnosti ve svém souhrnu tak měly vést žalobkyni při odborné péči k důkladnějšímu prověřování úvěruschopnosti žalované, zejména jejích výdajů. Tím, že se žalobkyně nedostavila k jednání dne datum vzdala se tak dobrodinní poučení od soudu, aby doplnila tvrzení a důkazy k výdajům žalované v době sjednání smlouvy o úvěru. Soud tak uzavřel, že neprokázala, že došlo k řádnému ověření úvěruschopnosti žalované.

20. Soud uzavírá, že žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku 16 300 Kč, přičemž nevrácená část finančního plnění činila ke dni rozhodnutí 13 072,54 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, jedná se ze strany žalobkyně o plnění bez právního důvodu a příjemci vzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.). Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částky 13 072,54 Kč a ve zbývajícím rozsahu, žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku.

21. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. S ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, nýbrž v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Soud dospěl k závěru, že žalovaná byla vyzvána k plnění do datum, kdy byla žalované doručena žaloba, což soud považuje za datum splatnosti pohledávky bezdůvodného obohacení, proto i úrok z prodlení přiznal žalobkyni ode dne následujícího po splatnosti. Ačkoliv žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že by chtěla splatit dluh ve splátkách, soud shledal, že i s ohledem na výši částky, kterou je žalovaná povinna z titulu bezdůvodného obohacení uhradit, není důvod prodlužovat splatnost nároku, či rozhodnout o jeho uhrazení ve splátkách.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalované, která byla v řízení úspěšnější, žádné náklady nevznikly (výrok III.). Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Kutné Hoře. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.