9 C 112/2025

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Markétou Esslerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. Romanem Pospiechem, LL.M. sídlem Svobodova 136/9, 128 00 Praha 2 – Vyšehrad proti žalované: Jméno žalované , narozená datum bytem adresa o 203 449,72 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 179 702 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 179 702 Kč od , datum, do zaplacení.

II. Žaloba se zamítá co do částky 23 747,72 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 39 850,04 Kč, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 199 952,18 Kč od , datum, do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 5 410,53 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 203 449,72 Kč od , datum, do , datum, , zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 23 747,72 Kč od , datum, do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 24 478,28 Kč, k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Romana Pospiecha LL.M., a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení 203 449, 72 Kč s příslušenstvím s tím, že dne , datum, uzavřely smlouvu o revolvingovém úvěru č. , číslo smlouvy, s úvěrovým rámcem ve výši 200 000 Kč, na jejímž základě žalovaná načerpala peněžní prostředky v celkové výši 213 200 Kč. Žalovaná se úvěr zavázala splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3,31 % z aktuální dlužné částky splatných vždy k 20. dni v měsíci, splatnost první splátky byla sjednána na měsíc následující po prvním čerpání úvěru; před poskytnutím úvěru žalobkyně náležitě zkoumala úvěruschopnost žalované. Žalovaná však nehradila splátky řádně a včas, v důsledku čehož žalobkyně celý úvěr ke dni , datum, zesplatnila. Žalovaná ke dni podání žaloby na svůj dluh uhradila pouze částku 33 498 Kč. Žalobkyně se v tomto řízení domáhala úhrady dlužné jistiny úvěru ve výši 199 952,18 Kč, poplatků, nákladů na vymáhání, smluvních pokut a úroků z prodlení. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, žalovaná však přes výzvy ničeho neuhradila.

2. Žalovaná se i přes výzvu soudu k žalobou uplatněnému nároku nevyjádřila.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:

4. Z výpisu z obchodního rejstříku soud zjistil, že žalobkyně je právnickou osobou s předmětem podnikání poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru.

5. Z listiny s názvem revolvingový úvěr č. , číslo smlouvy, a z karty klienta soud zjistil, že žalobkyně a žalovaná dne , datum, uzavřely smlouvu o revolvingovém úvěru s úvěrovým rámcem ve výši 200 000 Kč s roční úrokovou sazbou ve výši 27,90 % s tím, že dlužnou částku je třeba splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3,31 % z aktuální dlužné částky, splatné vždy k 20. dni v měsíci. Splatnost první splátky byla sjednána na , datum, . Žalovaná při žádosti o úvěr ke svým majetkovým poměrům uvedla, že její měsíční příjem činí 25 000 Kč, je svobodná a bezdětná, další příjem domácnosti činí 24 000 Kč. Měsíční výdaje na domácnost činí částku 15 000 Kč.

6. Z lustrace žalované v systému NRKI a karty klienta soud dále zjistil, že žalobkyně prováděla lustraci žalované v systémech NRKI, SOLUS, insolvenčním rejstříku i dalších registrech, a stran finančních poměrů žalované nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by zavdaly důvod pochybovat o její solventnosti. Z lustrace v systému NRKI bylo pouze zjištěno, že byla žalované odmítnuta žádost o poskytnutí úvěru v říjnu 2023 na částku 49 000 Kč.

7. Z listiny nazvané minimální limit splátky soud zjistil, že po zpracování údajů uvedených žalovanou, žalobkyně vyčíslila splátku žalované na 1 324 Kč měsíčně s tím, že zůstatek finančních prostředků domácnosti žalované bude, po uhrazení všech uvedených výdajů, činit 24 441 Kč. Zůstatek z příjmu samotné žalované bude činit 15 122 Kč. Žalobkyně ve svých výpočtech vždy kalkulovala s částkou životního minima a normativních nákladů na bydlení.

8. Z výpisu čerpání soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalované bezhotovostně částku 213 200 Kč a žalovaná žalobkyni uhradila pouze částku 33 498 Kč.

9. Z předžalobní výzvy vč. dokladu o odeslání soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou před podáním žaloby k úhradě dlužné částky.

10. Soud provedl i další důkazy (oznámení o zesplatnění vč. dokladu o odeslání), z nichž však nezjistil žádné relevantní skutečnosti pro předmět sporu.

11. Soud z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalované s odbornou péčí. Soud pouze dospěl k závěru, že žalobkyně poskytla žalované bezhotovostně částku 213 200 Kč a žalovaná žalobkyni zaslala částku 33 498 Kč.

12. Po právní stránce soud hodnotil věc dle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

13. Žalobkyně, resp. její právní předchůdce, smlouvu uzavírala v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), jedná se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v o. z., ale i úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, kdy peněžitá zápůjčka je ve smyslu § 2 odst. 1 citovaného zákona spotřebitelským úvěrem.

14. Podle § 84 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel před poskytnutím rady podle § 85 odst. 1 nebo posouzením úvěruschopnosti spotřebitele podle § 86 zveřejní nebo spotřebiteli sdělí, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli nebo zprostředkovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti a poskytnutí rady ohledně výběru pro spotřebitele vhodného produktu spotřebitelského úvěru a dobu pro jejich poskytnutí. Tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Žádá-li poskytovatel o tyto informace prostřednictvím zprostředkovatele, zprostředkovatel vyžádané informace předá poskytovateli.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

18. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně, coby poskytovatele úvěru jakožto spotřebitelského úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalované. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní ohledně skutečnosti, že své povinnosti ve smyslu ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru dostála.

22. Žalovaná uvedla, že je zaměstnaná s měsíčním příjmem 25 000 Kč, což bylo osvědčeno výplatní páskou z dubna 2024, je svobodná a bezdětná, její měsíční náklady na domácnost jsou 15 000 Kč, další příjem domácnosti poté činí 24 000 Kč. Z lustrace v systému NRKI bylo dále zjištěno, že byla žalované vříjnu 2023 zamítnuta žádost o úvěr. Žalobkyně provedla statistické výpočty a dospěla k závěru, že zůstatek finančních prostředků domácnosti žalované bude, po uhrazení všech uvedených výdajů vč. splátky úvěru, činit 24 441 Kč. Zůstatek z příjmu samotné žalované bude činit 15 122 Kč. Žalobkyně ve svých výpočtech vždy kalkulovala s částkou životního minima a normativních nákladů na bydlení a dle jejího názoru jsou tyto částky dostačující. Žalobkyně však současně nepředložila ničeho, z čeho by vyplývalo, jakým způsobem byly ověřeny výdaje žalované, resp. z uvedených dat vyplývá, že výdaje byly pouze odhadovány. Minimálně ve vztahu ke zkoumání výdajů žalované, soud tedy nemůže počínání žalobkyně hodnotit jako dostatečné, a to i vzhledem k výši poskytnutého úvěru. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má zúžit toliko na statistickou pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta a na jeho ničím nepodložené sdělení o jeho výdajích. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES soudní dvůr vyslovil, že tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, „ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně – snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně vůbec nezkoumala, jaké jsou konkrétní výdaje žalované na bydlení a konkrétní ostatní náklady domácnosti, neboť všechny tyto údaje by se zcela jistě projevily v posouzení její schopnosti splácet předmětný úvěr. Žalobkyně zcela rezignovala na zkoumání výdajů žalované a k tomuto nepředložila žádné podklady (např. nájemní smlouvu, příp. výpis z katastru nemovitostí, doklady o výši záloh za energie apod.).

23. Žalobkyně tedy skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala, neboť soudu předložila toliko vlastní smlouvu o úvěru, jednu výplatní pásku, výpisy z registrů, kartu klienta, avšak ničeho dalšího na podklad svých tvrzení. S ohledem na absenci předložení dalších podkladů ze strany žalobkyně soudu proto nezbývalo než uzavřít, že žalobkyně svou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalované v okamžiku uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru nesplnila. Současně nutno připomenout, že ve smyslu § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je zákonnou povinností poskytovatele úvěru dokumenty a záznamy týkající se posuzování schopnosti spotřebitele splácet úvěr uchovávat, a to nejméně po dobu pěti let.

24. Soud nepostupoval dle § 115a o. s. ř. a ve věci nařídil jednání mj. za tím účelem, aby mohl žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. poskytnout poučení, že dosud nebyla prokázána tvrzení o tom, že skutečně zkoumala úvěruschopnost žalované. Žalobkyně navrhla jako důkaz úvěrovou zprávu - výpis z NRKI, nicméně soud z této zprávy nezjistil informace, které by vedly k jinému závěru o zkoumání úvěruschopnosti žalované, než které byly učiněny.

25. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, uložená poskytovateli (žalobkyni), přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a to absolutně, tedy soud k ní dle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 81/2019 – 71, ve kterém dospěl k závěru, „že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.“). Ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance s.r.o. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalované splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srov. § 588 o. z.).

26. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovanou pohledávku, která by měla svůj právní základ ve smlouvě o revolvingovém úvěru ze dne , datum, , č. , číslo smlouvy, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou, neboť má tuto smlouvu za neplatnou, a to s účinky ex tunc.

27. Za situace, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, může se žalobkyně po žalované domáhat úhrady finanční částky, kterou jí prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalované vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z.. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované bezhotovostně celkovou částku 213 200 Kč a žalovaná žalobkyni před podáním žaloby uhradila částku 33 498 Kč, její bezdůvodné obohacení tak činí částku 179 702 Kč.

28. Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částky 179 702 Kč a vzhledem k tomu, že žalovaná byla ke dni , datum, , což odpovídá dni následujícímu po dni, kdy byla žalované doručena žaloba, v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, vyhověl soud žalobě rovněž co do příslušenství z uvedené částky ve smyslu § 1970 o. z., dle kterého má věřitel právo požadovat vedle plnění i úroky z prodlení ve výši specifikované v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění (výrok I.).

29. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná, nezbylo než žalobu ve zbývající části zamítnout (výrok II.).

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 24 478,28 Kč, přičemž tato částka představuje 37 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 68,5 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 31,5 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 8 138 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 203 449,72 Kč sestávající z částky 9 140 Kč za každý z pěti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 47 950 Kč ve výši 10 069,50 Kč.