9 C 122/2026

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Markétou Esslerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D. sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 109 875,15 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 24 617 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 24 617 Kč od datum do zaplacení a částku 6 000 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 6 000 Kč od datum do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se, co do částky 52 074,14 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 791,34 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 30 284,9 Kč od datum do datum, zákonného úroku z prodlení ve výši 0,5 % ročně z částky 24 617 Kč od datum do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 5 667,9 Kč od datum do zaplacení, úroku ve výši 8 % ročně z částky 28 372,59 Kč, co do částky 27 184,01 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 293,11 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 188,78 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 13 509,26 Kč od datum do datum, zákonného úroku z prodlení ve výši 3,25 % ročně z částky 6 000 kč od datum do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 7 509,26 Kč od datum do zaplacení a úroku ve výši 8 % ročně z částky 13 069,74 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalovanému zaplatit celkovou částku 109 875,15 Kč skládající se ze dvou nároků. Svůj nárok odůvodnila tím, že dne datum uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně právnická osoba. (dále jen právní předchůdkyně) s žalovaným smlouvu o úvěru č. číslo smlouvy, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 30 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný vrátit společně s částkou 21 300 Kč představující úhradu za poskytnutí úvěru, částkou 7 996 Kč představující úhradu za administrativní činnost a částkou ve výši 6 300 Kč představující úhradu za možnost platit splátky v hotovosti v místě bydliště. Celkovou dlužnou částku ve výši 67 740 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 20 pravidelných měsíčních splátkách po 3 387 Kč, kdy splatnost poslední splátky byla stanovena na datum. Žalovaný však nehradil splátky řádně a včas, a tak právní předchůdkyně žalobkyně přistoupila k zesplatnění celého úvěru. Ke dni podání žaloby se dlužná částka skládala z jistiny ve výši 28 372,59 Kč, dlužného úroku ve výši 1 912,31 Kč, dlužné úhrady za poskytnutí úvěru 19 170 Kč, dlužné úhrady za administrativní činnost 7 196,24 Kč, dlužné úhrady za možnost platit splátky v hotovosti v místě bydliště 5 040 Kč, smluvní pokuty ve výši 15 000 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 791,34 Kč. Žalovaný celkem uhradil 5 387 Kč (nárok 1). Dále žalobkyně uvedla, že dne datum uzavřela její právní předchůdkyně s žalovaným smlouvu o úvěru č. číslo smlouvy na jejímž základě poskytla žalovanému částku 20 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný vrátit společně s částkou 9 800 Kč představující úhradu za poskytnutí úvěru, částkou 2 770 Kč představující úhradu za administrativní činnost a částkou ve výši 3 600 Kč představující úhradu za možnost platit splátky v hotovosti v místě bydliště. Celkovou dlužnou částku ve výši 37 184 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 14 pravidelných měsíčních splátkách po 2 656 Kč, kdy splatnost poslední splátky byla stanovena na datum. Žalovaný však nehradil splátky řádně a včas, a tak právní předchůdkyně žalobkyně přistoupila k zesplatnění celého úvěru. Ke dni podání žaloby se dlužná částka skládala z jistiny ve výši 13 069,74 Kč, dlužného úroku ve výši 439,52 Kč, dlužné úhrady za poskytnutí úvěru 5 600 Kč, dlužné úhrady za administrativní činnost 1 760,46 Kč, dlužné úhrady za možnost platit splátky v hotovosti v místě bydliště 2 314,29 Kč, smluvní pokuty ve výši 10 000 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 188,78 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 293,11 Kč. Žalovaný celkem uhradil 14 000 Kč (nárok 2). Dne datum s účinností od datum byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovaný dlužné částky neuhradil ani po tom, co byl žalobkyní vyzván k plnění.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Ze smlouvy o úvěru č. číslo smlouvy a žádosti o úvěr ze dne datum bylo prokázáno, že jde o vyplněnou formulářovou smlouvu, kde jako dlužník je uvedený žalovaný, u jména je vyveden vlastnoruční podpis. Smlouva kromě zákonných informací o poskytovaných úvěrech či předpisu splátek obsahuje následující parametry úvěru: poskytnutá částka 20 000 Kč, úrok 1 014 Kč, poplatek za poskytnutí 9 800 Kč, náklady na vyhodnocení případu 2 770 Kč, inkaso plateb v hotovosti 3 600 Kč, celková splatná částka 37 184 Kč a úvěr splatný ve 14 splátkách po 2 656 Kč. Do formulářové žádosti pak žalovaný uvedl, že jeho průměrné čisté měsíční příjmy činí 14 873 Kč a plynou ze sociálních dávek, celkové měsíční výdaje pak činí 10 164 Kč a skládají se z nákladů na bydlení ve výši 1 500 Kč, nákladů na dopravu a jídlo ve výši 4 860 Kč a dosavadních splátek ve výši 3 984 Kč. Žalovaný dále uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů a že žádá o půjčku ve výši 40 000 Kč rozloženou do 14 splátek.

4. Ze smlouvy o úvěru č. číslo smlouvy a žádosti o úvěr ze dne datum bylo prokázáno, že jde o vyplněnou formulářovou smlouvu, kde jako dlužník je uvedený žalovaný, u jména je vyveden vlastnoruční podpis. Smlouva krom zákonných informací o poskytovaných úvěrech či předpisu splátek obsahuje následující parametry úvěru: poskytnutá částka 30 000 Kč, úrok 2 144 Kč, poplatek za poskytnutí 21 300 Kč, náklady na vyhodnocení případu 7 996 Kč, inkaso plateb v hotovosti 6 300 Kč, celková splatná částka 67 740 Kč a úvěr splatný ve 20 splátkách po 3 387 Kč. Do formulářové žádosti pak žalovaný uvedl, že jeho průměrné čisté měsíční příjmy činí 15 523 Kč a plynou ze sociálních dávek, celkové měsíční výdaje pak činí 10 644 Kč a skládají se z nákladů na bydlení ve výši 2 500 Kč, nákladů na dopravu a jídlo ve výši 4 860 Kč, srážek ze mzdy ve výši 628 Kč a dosavadních splátek ve výši 2 656 Kč. Žalovaný dále uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů a že žádá o půjčku ve výši 40 000 Kč rozloženou do 20 splátek.

5. Z předžalobní upomínky ze dne datum včetně dokladu o odeslání bylo prokázáno, že zástupce žalobkyně vyzval dne datum žalovaného k úhradě dlužné částky 121 503,51 Kč s tím, že pokud tak neučiní, bude se žalobkyně domáhat svého nároku soudní cestou.

6. Ze dvou transakčních historií bylo prokázáno, že na úvěr č. číslo smlouvy uhradil žalovaný celkem 14 000 Kč a na úvěr č. číslo smlouvy celkem 5 387 Kč.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek, potvrzení o úplatě, čtyř seznamů postoupených pohledávek a dvou oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum bylo prokázáno, že pohledávka za žalovaným byla s účinností ke dni datum postoupena na žalobkyni a žalovaný o tom byl vyrozuměn.

8. Z oznámení ČSSZ ze dne datum bylo prokázáno, že žalovaný od datum pobíral invalidní důchod ve výši 14 873 Kč, z něhož byly činěny exekuční srážky ve výši 628 Kč.

9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění do 23. 4. 2020 (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

15. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

17. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.

18. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov.Anonymizováno např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.

19. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této souvislosti proto soud dále posuzoval smysl a účel nové právní úpravy, a to s přihlédnutím k vývoji v zákonodárství, evropským předpisům a k ustálené rozhodovací praxi.

20. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13/EHS a směrnice č. 2008/48/EHS) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech si přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují, a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.

21. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. totiž zákonodárce uvádí, že „stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Nová úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje „posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

22. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně zjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

23. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přistupovala převážně formálně, nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, a to na poskytnuté úvěry ve výši 30 000 Kč a 20 000 Kč zaplatit celkem 3 387 Kč a 2 656 Kč měsíčně. Ověřen byl pouze příjem žalovaného, který ověřila žalobkyně prostřednictvím potvrzení o druhu a výši důchodu žalovaného. Tento (průměrný čistý) měsíční příjem činil 14 873 Kč. Co se týče výdajů žalovaného ve výši 10 644 Kč u nároku prvého, potažmo 10 164 Kč u nároku druhého měsíčně s tím, že splácí další závazek v podobě zápůjčky ve výši 2 656 Kč u prvého, potažmo 3 984 Kč u druhého nároku, nedošlo ze strany právní předchůdkyně žalobkyně k žádnému ověření těchto tvrzení žalovaného. Obezřetnost poskytovatele úvěru byla na místě zejména na nízký příjem žalovaného plynoucí výhradě z invalidního důchodu, a nízké uvedené náklady na bydlení a další životní potřeby, které byly v kontrastu s uvedenou výší dosavadních splátek. Uvedený postup žalobkyně v tomto případě lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

24. V souladu se § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku relevantních podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Způsob dosavadního finančního hospodaření žalovaného tedy objektivně vedl k důvodné pochybnosti o jeho schopnostech dostát svým závazkům řádně, což znamená, že žalobkyně jako odborně způsobilá osoba měla tuto pochybnost odstranit, což zjevně neučinila. Tyto skutečnosti ve svém souhrnu tak měly vést žalobkyni při odborné péči k důkladnějšímu prověřování úvěruschopnosti žalovaného, zejména jeho výdajů. Tím soud tak uzavřel, že neprokázala, že došlo k řádnému ověření úvěruschopnosti žalovaného.

25. Soud uzavírá, že žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 30 000 Kč a 20 000 Kč, přičemž nevrácená část finančního plnění činila ke dni rozhodnutí 24 617 Kč u nároku prvého a 6 000 Kč u nároku druhého. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, jedná se ze strany žalobkyně o plnění bez právního důvodu a příjemci vzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.). Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částek 24 617 Kč a 6 000 Kč a ve zbývajícím rozsahu, žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku.

26. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. S ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, nýbrž v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Soud dospěl k závěru, že splatnost bezdůvodného obohacení nastala doručením žaloby žalovanému, tedy dne datum, proto i úrok z prodlení přiznal žalobkyni ode dne následujícího po splatnosti.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému, žádné náklady nevznikly (výrok III). Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Kutné Hoře. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.