9 C 21/2026

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Markétou Esslerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D. sídlem Letenská 121/8, 118 00 Praha proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený datum bytem adresa o zaplacení 68 020,76 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 719,51 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 17 719,51 Kč od , datum, do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, co do částky 5 415,10 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 78,96 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 362,60 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 5 415,10 Kč od , datum, do zaplacení, úroku ve výši 12 % ročně z částky 4 686,10 Kč od , datum, do zaplacení, částky 44 886,15 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 556,32 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 62 605,66 Kč od , datum, do , datum, , zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 44 886,15 Kč od , datum, do zaplacení, úroku ve výši 12 % ročně z částky 55 639,64 Kč od , datum, do zaplacení a úroku ve výši 12 % ročně z částky 2 199 Kč od , datum, do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalovanému zaplatit celkovou částku 68 020,76 Kč. Svůj nárok odůvodnila tím, že dne , datum, uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, . s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 10 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný vrátit v 24 pravidelných měsíčních splátkách po 570 Kč, úroková sazba byla stanovena na 22,9 % ročně. Žalovaný nesplácel řádně a včas, a tak právní předchůdkyně přistoupila, poté, co žalovaného vyzvala k nápravě, k zesplatnění celého úvěru ke dni , datum, . Žalobkyně požaduje zaplacení jistiny ve výši 4 686,10 Kč a poplatků ve výši 729 Kč a také příslušenství. Dále žalobkyně uvedla, že dne , datum, uzavřela její právní předchůdkyně s žalovaným další smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 100 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný vrátit v 36 pravidelných měsíčních splátkách formou inkasa z účtu žalovaného. Úrok byl sjednaný ve výši 22,9 % ročně. Z těchto finančních prostředků ke dni postoupení pohledávky zbývala dlužná jistina ve výši 55 639,64 Kč a dlužné poplatky 2 199 Kč + příslušenství. Dne , datum, s účinností ke dni , datum, byly pohledávky za žalovaným postoupeny na žalobkyni. Žalovaný dlužné částky neuhradil ani po tom, co byl žalobkyní vyzván k plnění. Co se týče zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, zde žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného přiměřeně k povaze úvěru, provedla lustraci žalovaného v interních i externích registrech a dále si od žalovaného vyžádala informace o jeho příjmech a výdajích a tyto informace, pokud to bylo možné, kontrolovala na běžném účtu žalovaného. Průměrný čistý měsíční příjem žalovaného činil 43 000 Kč v případě nároku prvého, respektive 51 957 Kč v případě nároku druhého. Zohledněné výdaje pak činily 30 341 Kč, kdy se tyto skládaly z výdajů na splátky půjček 9 179 Kč, výdajů na bydlení ve výši 12 120 Kč, výdajů na živobytí ve výši 7 042 Kč a odstátní výdaje ve výši 2 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně tak došla k závěru, že žalovaný bude schopen poskytnuté finanční prostředky splácet.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud z provedených důkazů zjistil, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, . smlouvu, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 10 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný vrátit v 24 pravidelných měsíčních splátkách po 570 Kč, úroková sazba byla stanovena na 22,9 % ročně, RPSN činilo 25,43 % (návrh na uzavření smlouvy o půjčce č. , číslo smlouvy, a akceptace návrhu na uzavření smlouvy o půjčce č. , číslo smlouvy, ). Dále soud zjistil, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, . smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 100 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný vrátit v 36 pravidelných měsíčních splátkách po 3 865,76 Kč. Úroková sazba byla sjednána 22,9 % ročně, RPSN činilo 25,5 %, dále byl sjednaný poplatek za odeslání upomínky ve výši 499 Kč za každou upomínku a pojištění v ceně 340 Kč měsíčně (návrh smlouvy k půjčce na kliknutí č. , číslo smlouvy, a akceptace návrhu smlouvy o půjčce na kliknutí ze dne , datum, ). Z prohlášení o okamžité splatnosti zajišťovaného závazku a výzvy k uhrazení dluhu ze dne , datum, soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení obou dlužných částek a upozornila jej na zesplatnění celého úvěru v případě, že dlužné částky neuhradí. Z předžalobní výzvy ze dne , datum, a podacího lístku soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k plnění celkové dlužné částky 74 806,15 Kč a to do , datum, . Z protokolů o ověření úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně si jednak žalovaného lustrovala v interních i externích (BRKI/NRKI/SOLUS a další) databázích, jednak si od žalovaného vyžádala informace o jeho příjmech a výdajích. Žalovaný uvedl, že pracuje jako zaměstnanec s čistým měsíčním příjmem 43 000 Kč a jeho výdaje činí 6 000 Kč na bydlení, 5 000 Kč na živobytí a 2 000 Kč na ostatní výdaje. Započtené splátkové zatížení činilo 9 179 Kč, započtené výdaje 12 120 Kč na bydlení, 7 042 Kč na živobytí a 2 000 Kč na ostatní. V případě druhého úvěru pak příjmy žalovaného činily 51 957 Kč a měly být ověřeny z běžného účtu žalovaného. Z výpisu z bankovního účtu žalovaného soud zjistil, že jde o výpis za období od , datum, do , datum, , příjmy činí celkem 66 760,72 Kč, výdaje celkem 66 391,97 Kč. Co se týče konkrétních položek, tak , datum, jde o nemocenské za období od , datum, do , datum, ve výši 22 428 Kč, dne , datum, mzda ve výši 20 474,12 Kč a dále pak jde o příchozí platby v řádech nižších tisícikorun od jiných fyzických osob. Z výdajů jsou zde nejčastěji platby kartou v potravinách, řeznictví či restauracích, dále pak odchozí částky ve výši nižších tisícovek, u kterých nelze (kromě čísla účtu) identifikovat osobu příjemce. Z přehledu zůstatků a transakční historie soud nezjistil nic k věci podstatného. Z výpisů z úvěrových účtů soud zjistil, že na první úvěr žalovaný načerpal celkem 10 000 Kč a uhradil celkem 13 363,42 Kč a na druhý úvěr načerpal celkem 100 000 Kč a uhradil celkem 82 280,49 Kč. Ze smlouvy postoupení pohledávek č. , číslo smlouvy, ze dne , datum, potvrzení o přijetí úplaty ze dne , datum, , seznamů postoupených pohledávek a vyrozumění o postoupených pohledávkách ze dne , datum, soud zjistil, že s účinností ke dni , datum, byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni.

4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

12. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.

13. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.

14. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13/EHS a směrnice č. 2008/48/EHS) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech si přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.

15. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. totiž zákonodárce uvádí, že „stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Nová úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje „posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

16. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně zjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

17. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přistupovala převážně formálně, nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, a to na poskytnuté úvěry v celkové výši 110 000 Kč zaplatit celkem 570 Kč a 3 865,76 Kč měsíčně. Ověřen byl pouze příjem žalovaného, který ověřila právní předchůdkyně žalobkyně prostřednictvím výpisu z účtu žalovaného, kdy soudu však byl předložen pouze výpis za jeden měsíc (červen 2023) a stabilní příjmy žalovaného (mzda plus nemocenské) činily v součtu 42 902,12 Kč. Co se týče vyššího příjmu, který měl být tvrzen a doložen pro druhou půjčku, zde žalobkyně tato svá tvrzení nikterak nedoložila. Co se týče výdajů žalovaného, tak zde bylo sice žalobkyní tvrzeno, že její právní předchůdkyně si tvrzené náklady žalovaného ve výši 6 000 kč na bydlení., 5 000 Kč na živobytí a 2 000 Kč na ostatní výdaje ověřila pomocí výpisů z účtu žalovaného, které sama vedla a navýšila je na částky 12 120 Kč na bydlení, 7 042 Kč na živobytí a 2 000 Kč na ostatní, žalobkyně však o tomto údajném ověření netvrdila nic bližšího a nepředložila ani žádný důkaz, který by toto prokazoval, neboť z toho jediného výpisu z účtu, který byl soudu předložen, vyplývá sice spousta výdajů, ale nejde o výdaje na bydlení a i tak žalovaný hospodařil lidově řečeno „od výplaty k výplatě“. Obezřetnost poskytovatele úvěru byla na místě zejména na nedostatečné informace o skutečných výdajích a absenci podkladů pro prověření výdajů na bydlení, a především pak na existenci stávajících dluhů žalovaného, kdy jeho stávající činily (v případě první smlouvy 9 179 Kč. Uvedený postup žalobkyně v tomto případě lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

18. V souladu se § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku relevantních podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Způsob dosavadního finančního hospodaření žalovaného tedy objektivně vedl k důvodné pochybnosti o jeho schopnostech dostát svým závazkům řádně, což znamená, že žalobkyně jako odborně způsobilá osoba měla tuto pochybnost odstranit, což zjevně neučinila. Tyto skutečnosti ve svém souhrnu tak měly vést žalobkyni při odborné péči k důkladnějšímu prověřování úvěruschopnosti žalovaného, zejména jeho výdajů. Soud tak uzavřel, že neprokázala, že došlo k řádnému ověření úvěruschopnosti žalovaného.

19. Soud uzavírá, že žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částky 10 000 Kč a 100 000 Kč, přičemž nevrácená část finančního plnění činila ke dni rozhodnutí 0 Kč z prvého nároku a 17 719,51 kč z druhého nároku. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, jedná se ze strany žalobkyně o plnění bez právního důvodu a příjemci vzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.). Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částky 17 719,51 Kč a ve zbývajícím rozsahu, žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku.

20. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. S ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, nýbrž v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Soud dospěl k závěru, že žalovaný byl vyzván k plnění do , datum, , což soud považuje za datum splatnosti pohledávky bezdůvodného obohacení, proto i úrok z prodlení přiznal žalobkyni ode dne následujícího po splatnosti.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému, žádné náklady nevznikly (výrok III.).

22. Povinnost k plnění byla stanovena v obecné pariční lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.). O splatnosti náhrady nákladů řízení k rukám zástupkyně žalobkyně soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o. s. ř.