9 C 49/2006

Plný text

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Jindřichem Křížem v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou sídlem nám. Jana Žižky z Trocnova 2/2, 286 01 Čáslav proti žalovaným: 1. název žalované , IČO sídlem adresa , PSČ obec a číslo zastoupená advokátem JUDr. Jaroslavem Muroněm sídlem Mikulova 1571/15, 149 00 Praha 4 2. celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného o určení vlastnického práva k nemovitostem

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá určení, že žalovaný č. 1 je vlastníkem pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] vše v katastrálním území Kutná Hora, se zamítá.

II. Vzájemná žaloba, kterou se žalovaný č. 2 domáhá určení, že je vlastníkem pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] vše v katastrálním území Kutná Hora, se zamítá.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 2 nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému č. 1 k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 34 878,25 Kč.

V. Žalovaný č. 2 je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kutné Hoře do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí soudní poplatek za vzájemnou žalobu ve výši 5 000 Kč.

1. Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] (dále také jako„ předmětné pozemky“), vše v katastrálním území Kutná Hora, event. že vlastníkem těchto pozemků je žalovaný č. 1 (konečná verze žaloby po připuštěných změnách žaloby). Svůj naléhavý právní zájem na určení dovozoval z toho, že by bylo postaveno najisto jeho vlastnické právo. Pro případ zamítnutí se domáhal určení, že vlastníkem předmětných pozemků je žalovaný č. 1.

2. Žalovaný č. 1 navrhoval zamítnutí žaloby v obou navrhovaných petitech.

3. Žalovaný č. 2 navrhoval zamítnutí žaloby.

4. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 21. 12. 2017, č. j. 9 C 49/2006-746, kterým byla žaloba na určení, že žalobce, event. žalovaný č. 1, je vlastníkem předmětných pozemků, zamítnuta.

5. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 10. 2018, č. j. 19 Co 198/2018-810, potvrdil rozsudek soudu I. stupně v části, ve které bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby na určení, že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků. V ostatní části (určení, že žalovaný č. 1 je vlastníkem předmětných pozemků) byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Rozsudek nabyl právní moci dnem 22. 11. 2018.

6. Usnesením ze dne 6. 3. 2019, č. j. 9 C 49/2006-899, byla zamítnuta žádost žalovaného č. 2 o ustanovení zástupce a současně rozhodnuto o tom, že se žalovanému č. 2 nepřiznává osvobození od soudních poplatků. Odvolací soud usnesením ze dne 30. 4. 2019, č. j. 26 Co 60/2019-937, citované usnesení soudu I. stupně potvrdil.

7. Dovolací soud usnesením ze dne 4. 12. 2019, č. j. 28 Cdo 2213/2019-946, dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2018, č. j. 19 Co 198/2018-810, odmítl. <i>8. Po zásahu odvolacího soudu bylo na soudu I. stupně, aby rozhodl o té části žaloby, dle které se žalobce domáhal určení, že žalovaný č. 1 je vlastníkem předmětných pozemků, když o ostatním nároku žalobce již bylo pravomocně rozhodnuto.</i> 9. Žalobce poté, co byl vyzván usnesením ze dne 20. 2. 2020, č. j. 9 C 49/2006-1037, k odstranění vad žaloby zejména v otázce vylíčení rozhodných skutečností, z nichž dovozuje vlastnického právo žalovaného č. 1, podáním ze dne 4. 3. 2020 (č. l. 1044) argumentoval, že má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalovaného č. 1 a dovozoval, že žalovaný č. 1 je vlastníkem předmětných pozemků. Svůj naléhavý právní zájem na určení shledával v tom, že je vlastníkem staveb nacházejících se na předmětných pozemcích a že potřebuje mít jistotu, s jakým vlastníkem předmětných pozemků má jednat ohledně jejich užívání a komu má případně platit plnění za jejich užívání. Žalobce je přesvědčen, že předmětné pozemky byly žalovanému č. 2 vydány protiprávně, konkrétně v rozporu s ustanovením § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění ke dni vydání (dále také jako „ zákon č. 403/1990 Sb.“). Jinými slovy žalobce považuje dohodu o vydání věci ze dne 8. 2. 1999 za neplatnou. Důvod neplatnosti žalobce vidí jednak v rozporu se zákonem (viz § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.) a dále v rozporu s dobrými mravy. Žalobce v rovině tvrzení uvedl, že předmětné pozemky byly odňaty původním vlastníkům v roce 1960 a že stavby po převzetí státem na nich byly postaveny v 70. letech 20. století (zejména stavba tříjednotkové kotelny s příslušenstvím). Žalobce je přesvědčen, že postup vydávající organizace (žalovaný č. 1), která uzavřela dohodu o vydání věci s žalovaným č. 2, je nesprávný.

10. Žalovaný č. 1 původně navrhoval žalobu jako celek (petit hlavní i eventuální) zamítnout, později po doplnění žaloby (podáním žalobce ze dne 4. 3. 2020) navrhoval žalobě v rozsahu eventuálního petitu (určení, že žalovaný č. 1 je vlastníkem předmětných pozemků) vyhovět. Rovněž považoval dohodu o vydání věci ze dne 8. 2. 1999 za neplatnou.

11. Žalovaný č. 2 navrhoval žalobu v celém rozsahu zamítnout.

12. Žalovaný č. 2 podáním ze dne 16. 3. 2020 (č. l. 1065-1069) ve spojení s doplněním podání ze dne 26. 5. 2020 (č. l. 1132 verte) mimo jiné uplatnil vůči žalobci vzájemný návrh (dále také jako„ vzájemná žaloba“), kterým se domáhá„ konstatování“ (správně určení), že je vlastníkem pozemku parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] vše v katastrálním území Kutná Hora (dále také jako„ dotčené nemovitosti“).

13. Při jednání nařízeném na 26. 5. 2020 byla žalovanému č. 2 objasněna podstata vzájemné žaloby dle § 97 odst. 1 o. s. ř. včetně upozornění o poplatkové povinnosti a o právu úspěšného účastníka na náhradu nákladů řízení o vzájemné žalobě. Současně byl žalovaný č. 2 vyzván, aby uvedl svůj naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem dotčených nemovitostí. Hlavním argumentem pro odůvodnění naléhavosti právního zájmu na určení je dle názoru žalovaného č. 2 neustálé zpochybňování jeho vlastnického práva k dotčeným nemovitostem. O tom svědčí řada probíhajících soudních sporů (například 4 C 119/1998, 5 C 112/1992).

14. Žalobce i žalovaný č. 1 navrhovali zamítnutí vzájemné žaloby, když se domnívají, že žalovanému č. 2 nesvědčí naléhavý právní zájem na určení, že žalovaný č. 2 je vlastníkem dotčených nemovitostí, neboť jeho vlastnické právo k těmto nemovitostem je zapsáno v katastru nemovitostí.

15. Mezi účastníky bylo nesporné, že [jméno] [příjmení], rozená [příjmení], je matkou žalovaného č. 2 a [jméno] [příjmení] je otcem [jméno] [příjmení], rozené [příjmení], tedy dědou žalovaného č. 2.

16. Mezi účastníky rovněž nebylo sporu o tom, že předmětné pozemky byly odděleny z původního pozemku parc. [číslo] (PK) v k. ú. Kutná Hora O oddělení také svědčí srovnávací sestavení parcel (č. l. 456).

17. Z dohody o vydání věci ze dne 8. 2. 1999 vyplývá, že [anonymizováno 7 slov] (vydávající) a žalovaný č. 2 (příjemce) uzavřeli dohodu o vydání pozemku parc. [číslo] (PK) v k. ú. Kutná Hora žalovanému č. 2 (č. l. 444). Z této listiny je také patrné právní nástupnictví ze [právnická osoba] [anonymizováno], národní podnik, [část obce] na [právnická osoba] [anonymizováno] [obec], [anonymizováno] a následně na [anonymizováno 7 slov] (žalovaný č. 1). Za vydávající osobu jednal [jméno] [příjmení] Dohoda obsahuje úředně ověřené podpisy [příjmení] [příjmení] a [celé jméno žalovaného] (žalovaného č. 2). Dále je z této listiny zřejmé, že dva ze třech původních vlastníků pozemku parc. [číslo] (PK) v době vydání neměli právní subjektivitu ([jméno] [příjmení] zemřel dne 6. 4. 1960, [jméno] [příjmení], rozená [příjmení], zemřela dne 19. 6. 1981).

18. Ze sdělení Městského úřadu v Kutné Hoře (stavební úřad) ze dne 20. 7. 2015 vyplývá, že předmětné pozemky jsou součástí areálu [adresa] ulice [ulice] v [obec], na pozemku parc. [číslo] v k. ú. Kutná Hora se nachází část budovy kotelny, na pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] se nachází areálové zpevněné plochy a areálové rozvody inženýrských sítí. Historicky se v areálu nacházel objekt kotelny se zázemím. Úpravy staveb v areálu byly povoleny stavebním povolením ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací]. Užívání staveb bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] (viz listiny na č. l. 523, [číslo], 527).

19. Ze sdělení Města Kutné Hory, odbor investic, technické oddělení, ze dne 16. 4. 2020 (č. l. 1083) soud zjistil, že na pozemku [číslo] v k. ú. Kutná Hora je umístěna stavba veřejně přístupné účelové komunikace v majetku Města Kutné Hory, která je napojena na místní komunikaci II. třídy v ulici [ulice].

20. Z výpisu z katastru nemovitostí soud zjistil, že žalovaný č. 2 je vlastníkem pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] vše v k. ú. Kutná Hora (č. l. 1112, 1113, 1122). Situace předmětných pozemků je dobře patrná na letecké mapě (č. l. 1111, 1117). Z výpisu z katastru nemovitostí je dále patrné, že na pozemku parc. [číslo] v k. ú. Kutná Hora stojí část stavby ve vlastnictví žalobce.

21. Z knihovní vložky [číslo] pro k. ú. Kutná Hora soud zjistil, že dle smlouvy trhové ze dne 17. 4. 1944 bylo do pozemkové knihy mimo jiné vloženo vlastnické právo k pozemku parc. [číslo] pro [jméno] [příjmení] na 2/3, [celé jméno žalovaného] na 1/6 a [jméno] [příjmení] na 1/6 (č. l. 1123a). Ze stejné listiny je pak zřejmé, že podle rozhodnutí finančního odboru Okresního národního výboru v Kutné Hoře ze dne 17. 11. 1960, [číslo jednací], bylo vloženo k uvedené nemovitosti vlastnické právo pro Československý stát ([ulice] [anonymizována tři slova], [část obce] – viz č. l. 1124).

22. Z výpisu z obchodního rejstříku soud zjistil, že v den uzavření dohody o vydání věci ([datum]) vystupoval [příjmení] [příjmení] jako osoba pověřená řízením žalovaného č.

1. V té době za žalovaného č. 1 byl oprávněn jednat ředitel nebo jeho zástupce (tj. [příjmení] [příjmení] nebo [jméno] [příjmení]).

23. Z rodného listu žalovaného č. 2 má soud za osvědčené, že otcem žalovaného č. 2 je [celé jméno žalovaného], [datum narození], matkou žalovaného [číslo] je [jméno] [příjmení], rozená [příjmení], [datum narození], a jejím otcem je [jméno] [příjmení] (č. l. 1138-1139).

24. Z výpisu z centrální evidence obyvatel soud zjistil, že otcem žalovaného č. 2 je [celé jméno žalovaného], [datum narození], který zemřel 20. 9. 1996. Matkou žalovaného č. 2 je [jméno] – příjmení neuvedeno, [datum narození], datum úmrtí neuvedeno (viz č. l. 1054-1055).

25. Z dalších provedených důkazů nevyplynuly právně významné skutkové okolnosti pro předmět sporu.

26. Dle § 80 o. s. ř. se určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

27. Soud shledal, že v situaci, kdy žalobce je vlastníkem staveb na pozemcích žalovaného č. 2, je v právní nejistotě, komu má plnit za užívání pozemků. Domnívá-li se žalobce, že vlastníkem předmětných pozemků je žalovaný č. 1 a v katastru nemovitostí je jako vlastník zapsán žalovaný č. 2, je zde naléhavý právní zájem na určení, že žalovaný č. 1 je (mohl by být) vlastníkem předmětných pozemků, neboť ke změně zápisu do katastru nemovitostí (nedojde-li k dohodě mezi účastníky) je nutné rozhodnutí soudu.

28. Naopak u vzájemné žaloby žalovaného č. 2 soud neshledal naléhavý právní zájem na určení, že žalovaný č. 2 je vlastníkem dotčených nemovitostí, neboť v katastru nemovitostí je vlastnické právo žalovaného č. 2 deklarováno a případným vyhovujícím rozsudkem by ke změně zápisu v katastru nemovitostí nemohlo dojít. Žalovaný č. 2, který je vlastníkem dotčených nemovitostí, na jejichž částech se nachází stavby, má možnost prostřednictvím žaloby na plnění se domoci po vlastníku staveb náhrady za užívání pozemků. Z tohoto důvodu soud vzájemnou žalobu žalovaného č. 2 zamítl (výrok II.).

29. S ohledem na výše uvedené je věcně pro jednatel pouze žaloba žalobce (nikoli vzájemná žaloba žalovaného č. 2).

30. Na základě provedených důkazů má soud za prokázané, že právním předchůdcům žalovaného č. 2 byly ze strany Československého státu odňaty předmětné pozemky, jejichž původními vlastníky byli [jméno] [příjmení] (2/3), [jméno] [příjmení], rozená [příjmení] (1/6) a [celé jméno žalovaného] st. (1/6). Žalovaný č. 2 jako jeden z oprávněných subjektů uplatnil restituční nárok, kterému žalovaný č. 1 vyhověl vydáním pozemků dle dohody o vydání věci ze dne 8. 2. 1999. Vydávané pozemky byly v podílovém spoluvlastnictví původních vlastníků a žalovaný č. 2 je jedním z právních nástupců po [jméno] [příjmení] (děda žalovaného č. 2), po [jméno] [příjmení], rozené [příjmení] (matka žalovaného č. 2) a po [jméno] [příjmení] st. (otec žalovaného č. 2). Dále má soud za prokázané, že předmětné pozemky jsou zastavěny stavbami (parc. [číslo] částí budovy [adresa], parc. [číslo] zpevněnými plochami – účelová komunikace a rozvody inženýrských sítí) po převzetí původního pozemku (parc. [číslo] PK) státem. V době vydání předmětných pozemků byli původní vlastníci mrtví. Žalovaný č. 1 při jednání konaném dne 26. 5. 2020 výslovně uvedl, že žalovaný č. 2 byl jediným subjektem, který uplatnil restituční nárok na vydání předmětných pozemků.

31. Dle § 5 zákona č. 403/1990 Sb. je povinná osoba povinna neodkladně vydat věc oprávněné osobě na její písemnou výzvu.

32. Dle § 9 odst. 1 citovaného zákona je-li více oprávněných osob, vyplývá jejich podíl z § 3 tohoto zákona, pokud se písemně nedohodli jinak. Jestliže ve lhůtě podle § 9 uplatní nárok na vydání věci jen některé z nich, vydá se jim věc celá.

33. Dle § 10 odst. 4 citovaného zákona pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává; oprávněné osobě přísluší peněžitá náhrada.

34. Dle § 3 odst. 1 písm. b) citovaného zákona se odňatá věc vydá dětem vlastníka a jeho manželovi, který žije ke dni účinnosti tohoto zákona; není-li některé z dětí vlastníka v den účinnosti tohoto zákona naživu, jsou na jeho místě oprávněnými osobami jeho děti a není-li naživu některé z nich, jeho potomci.

35. Jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3937/2014, Nejvyšší soud, nýbrž i Ústavní soud v minulosti dovodily, že § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 87/1991 Sb.“), podle nějž se nevydává pozemek, na kterém je umístěna stavba zřízená až po převzetí pozemku státem, představuje ustanovení dispozitivní, nerespektování obsahu citované normy tak bez dalšího neplatnost dohody o vydání věci nepůsobí (viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 4. 11. 1998, sp. zn. II. ÚS 236/97, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2215/2005). Vzhledem k tomu, že je § 10 odst. 4, část věty před středníkem, zákona č. 403/1990 Sb. identického znění jako výše vzpomenutý § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., aplikují se nastíněné teze obdobně i tam, kde došlo k vydání zastavěných pozemků v rozporu s tímto ustanovením zákona č. 403/1990 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2307/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1177/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1544/2003).

36. Další navrhované důkazy soud neprovedl, neboť zcela zjevně nemohly mít vliv na zjištěné právně relevantní skutkové okolnosti.

37. Soud dospěl k závěru, že dohoda o vydání věci ze dne 8. 2. 1999, kterou mimo jiné byla vydána louka (pozemek parc. [číslo] PK), byla platně uzavřena. Dohodu uzavřela osoba povinná s osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb. v písemné formě, obsahovala úředně ověřené podpisy, za osobu povinnou vystupoval statutární orgán (který byl oprávněn jednat), dohoda je určitá, srozumitelná, vydávané nemovitosti jednoznačně identifikovány. Skutečnost, že předmětné vydávané pozemky byly zastavěny, nezpůsobuje s ohledem na aktuální judikaturu neplatnost takové dohody (srov. 28 Cdo 3937/2014). V situaci, kdy dohoda o vydání věci byla shledána platnou, došlo k naplnění účelu zákona č. 403/1990 Sb. a právní nástupce původních vlastníků získal zpět vlastnické právo k předmětným pozemkům. Takový postup nemůže být z povahy restitučního zákonodárství v rozporu s dobrými mravy. Pokud někteří účastníci namítali rozpor se zákonem, tato otázka již byla vyřešena judikaturou Nejvyššího soudu.

38. Výše uvedenými úvahami se soud řídil, když shledal žalobu jako nedůvodnou a proto rozhodl způsobem uvedeným ve výroku I.

39. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 2 soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, jelikož účastníci měli shodný procesní úspěch (určovací žaloba byla zamítnuta, vzájemná žaloba žalovaného č. 2 byla zamítnuta).

40. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 1 soud přiznal žalovanému č. 1 náhradu nákladů řízení. Žalovaný č. 1 měl ve věci úspěch, byla mu proto přiznána náhrada nákladů řízení v plné výši, tj. v částce 34 878,25 Kč. Náhradu nákladů řízení tvoří odměna advokáta podle § 3, § 5 a § 19 vyhlášky č. 484/2000 Sb. (v posledním platném znění) ve výši 18 400 Kč (2 řízení v prvním stupni po 9 200 Kč), paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 9 600 Kč (32 úkonů po 300 Kč) podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, náhrada hotových výdajů cestovného ve výši 625 Kč podle § 13 odst. 1 advokátního tarifu a náhrada za promeškaný čas ve výši 200 Kč (2 půlhodiny po 100 Kč) podle § 14 advokátního tarifu a DPH ve výši 21 %.

41. Ve věci proběhlo odvolací řízení, v němž byl rozsudkem odvolacího soudu ze dne 11. 10. 2018, č. j. 19 Co 198/2018-810, zrušen rozsudek zdejšího soudu č. j. 9 C 49/2006-746 ze dne 21. 12. 2012 ve výrocích II., III. a IV. Pokud jde o náhradu nákladů odvolacího řízení, ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 1 se žalovaný č. 1 do protokolu o jednání výslovně vzdal náhrady nákladů odvolacího řízení (srov. č. j. 19 Co 198/2018-801).

42. Žalobce podal ve věci dovolání proti části výroku I., v níž byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen. Dovolání bylo Nejvyšším soudem České republiky usnesením č. j. 28 Cdo 2213/2019-946 ze dne 4. 12. 2019 odmítnuto. Podané dovolání směřovalo pouze proti části výroku týkající se žalovaného č.

2. Pokud jde o náhradu nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 1, žalovaný č. 1 nebyl účastníkem dovolacího řízení, a proto mu právo na náhradu nákladů vůbec nevzniklo.

43. Při rozhodování o nákladech řízení se soud ztotožnil s názorem odvolacího soudu uvedeným v bodu 35. rozsudku sp. zn. 19 Co 198/2018 ze dne 11. října 2018 a stanovil náklady řízení podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., tzv. přísudkové vyhlášky, která byla zrušena k 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu vydaným pod sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013.

44. Přestože Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 ze dne 15. 5. 2013 dospěl k závěru, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom v stupni (srov. § 151 odst. 2 věta první o. s. ř.) se odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), je třeba zároveň posuzovat hledisko legitimního očekávání účastníků, zejména, pokud by rozhodnutí o náhradě nákladů podle advokátního tarifu znamenalo nepředvídatelné zvýšení nákladů oproti nákladům podle přísudkové vyhlášky (srov. nález IV. ÚS 3559/15 ze dne 7. 6. 2016, rozsudek NS ČR sp. zn. 20 Cdo 5956/2016 ze dne 26. 4. 2017).

45. Vzhledem k tomu, že je řízení vedeno již od roku 2006, je dle názoru soudu v zájmu spravedlivého uspořádání poměrů účastníků a v souladu se zásadou legitimního očekávání, aby bylo o nákladech řízení rozhodnuto podle přísudkové vyhlášky, neboť žádný z účastníků nemohl rozumně předpokládat její zrušení.

46. Současně soud dovyměřil žalovanému č. 2 soudní poplatek za vzájemnou žalobu, který činí 5 000 Kč (položka 4 odst. 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků).