12 C 186/2020

Plný text

Okresní soud v Liberci rozhodl samosoudkyní Mgr. Renatou Urbánkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím,

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení nemajetkové újmy ve výši 42 500 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalované uložena povinnost zaplatit žalobci nemajetkovou újmu ve výši 42 500 Kč, eventuálně nemajetkovou újmu ve výši stanovené soudem. Žalobu odůvodnil následovně: v obvodu Okresního soudu v Liberci došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu újmy, kdy touto skutečností bylo neoprávněné vydání usnesení o zahájení [anonymizováno] stíhání osoby žalobce [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], vydané Policií ČR, KŘP [územní celek], Územní odbor [obec], 2. oddělení obecné kriminality. Na základě výše uvedeného usnesení o zahájení trestního stíhání bylo dne [datum] zahájeno [anonymizováno] stíhání osoby žalobce, a to pro podezření ze spáchání [anonymizováno] neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru dle § 208 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se měl žalobce dopustit tím, že v [obec], ul. [adresa], od [anonymizováno] [rok] do [anonymizováno] [rok] v podzemní garáži vjel nejméně v deseti případech vozem [značka automobilu], [registrační značka], nejméně v pěti případech vozem [značka automobilu], [registrační značka], nejméně v deseti případech vozem [značka automobilu], [registrační značka], nejméně ve dvaceti případech vozem [značka automobilu], [registrační značka] na parkovací místo [číslo] bez souhlasu vlastníka [jméno] [příjmení] a vozidla tam odstavil. Dne [datum] bylo trestní řízení vedené proti žalobci skončeno pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Liberci č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci a vykonatelnosti dne [datum]. Na základě tohoto rozhodnutí byl žalobce jakožto obžalovaný v předmětném [anonymizováno] řízení zproštěn obžaloby pro daný [anonymizováno], neboť v žalobním návrhu označený skutek není [anonymizováno] činem.

2. S ohledem na zprošťující rozsudek má žalobce za to, že trestní řízení proti jeho osobě nebylo zahájeno oprávněně. Vedením tohoto neoprávněně zahájeného trestního řízení pak vznikla žalobci škoda, resp. nemajetková újma, jejíž náhradu požaduje, neboť je přesvědčen, že v jeho případě došlo k vydání nezákonného rozhodnutí dle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, a to konkrétně usnesením o zahájení trestního stíhání, na základě kterého bylo zahájeno trestní stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením. K pochybení mělo dojít jak ze strany Policie ČR, tak ze strany Okresního státního zastupitelství v [obec], neboť již od samého začátku nebyly dány relevantní důkazy, které by dostatečně odůvodňovaly závěr ohledně pokračování ve vedení trestního řízení proti žalobci, resp. zahájení trestního stíhání a zahájení vyšetřovací fáze trestního řízení. Trestní věc měla být ze strany příslušného policejního orgánu odložena dle § 179c odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, a to ve spojení s ustanovením § 159a odst. 1 trestního řádu, nebo měla být daná věc odložena nejpozději ze strany státního zástupce Okresního státního zastupitelství v [obec] s odkazem na § 179c odst. 2 písm. c) trestního řádu.

3. Žalobce dne [datum] prostřednictvím svého právního zástupce řádně a včas v zákonem stanovené lhůtě podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, obrátil na [stát. instituce] se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy, která mu byla způsobena v důsledku trestního stíhání. Žalobce požadoval zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v penězích dle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., která mu vznikla v důsledku zahájení trestního stíhání proti jeho osobě. Vedením trestního řízení došlo k omezení osobnostních práv žalobce a s tím souvisejícímu zásahu do soukromého života žalobce, zvýšení psychické zátěže, dále mělo trestní stíhání nepříznivý dopad na osobní čest a dobrou pověst žalobce, který byl ve svém okolí společensky odsuzován a nenávratně došlo i k prohloubení negativních vztahů sousedů k osobě žalobce, navíc byl nucen strpět shromažďování a zveřejňování údajů o jeho osobě v souvislosti s vedením předmětného trestního řízení. Žalobce požadoval částku 42 500 Kč, která představuje částku 10 000 Kč, jakožto spravedlivé zadostiučinění za první dva roky trestního stíhání, částku 20 000 Kč jakožto spravedlivé zadostiučinění za třetí rok trestního stíhání a dále částku 2 500 jakožto spravedlivé zadostiučinění za poslední měsíc a půl trestního stíhání. 4. [stát. instituce] přípisem ze dne [datum] potvrdilo, že mu bylo dne [datum] doručeno žalobcovo uplatnění nároku na náhradu shora uvedené nemajetkové újmy. Žalobce poukazuje na ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., kde je uvedeno, že přizná-li příslušný ústřední správní úřad právo na náhradu škody či přiměřené zadostiučinění, je třeba ji poškozenému proplatit do 6 měsíců od podání žádosti. V daném případě šestiměsíční lhůta uplynula dne [datum], přičemž ze strany žalované nedošlo k přiznání ani odmítnutí práva na náhradu nemajetkové újmy žalobce. Co do závěrů judikatury odkazoval žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 a 30 Cdo 1891/2012, dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006 5. Žalovaná nárok žalobce neuznala a navrhovala žalobu v plném rozsahu zamítnout. Potvrdila, že jí bylo dne [datum] doručeno podání žalobce, jehož obsahem byla žádost o náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., v rámci které žalobce žádal zaplacení částky 42 500 Kč. V rámci mimosoudního projednání věci žalovaná ve svém stanovisku ze dne 19. 6. 2020, č. j. [spisová značka] nárok na náhradu nemajetkové újmy zamítla, jelikož nedospěla k závěru, že by byly splněny podmínky pro přiznání zadostiučinění v peněžní formě s tím, že konstatování nezákonného rozhodnutí spolu s poskytnutou omluvou považuje za dostatečnou satisfakci.

6. Žalovaná učinila nesporným průběh trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. [spisová značka], které skončilo vydáním rozsudku č. j. [číslo jednací], jímž byl žalobce zproštěn obžaloby. Naopak žalovaná činila sporným žalobcem tvrzenou závažnost nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena trestním stíháním.

7. V průběhu řízení bylo zjištěno, že na žalobce byl ještě před podáním žaloby prohlášen konkurz. Dne [datum] vydal insolvenční soud usnesení, č. j. [insolvenční spisová značka], vedeno u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jímž zjistil úpadek dlužníka (v daném řízení žalobce), prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem ustanovil Mgr. [jméno] [příjmení], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ insolvenční správce“). Žalobce tedy v době podání žaloby neměl k vymáhání pohledávky aktivní legitimaci, neboť po prohlášení konkursu už může pohledávky spadající do majetkové podstaty vymáhat (a civilní žalobu na plnění vůči dlužníku dlužníka podat) pouze insolvenční správce. Žalobu podanou dlužníkem by pak bylo třeba bez dalšího zamítnout podle § 249 odst. 1 insolvenčního zákona. V daném případě insolvenční správce navrhl vstup do řízení, ale vzhledem ke skutečnosti, že žalobce neměl dispoziční oprávnění k pohledávce již v okamžiku podání žaloby, není k tomu oprávněn. Veškeré procesní úkony v řízení tedy může činit pouze žalobce a jediným způsobem je návrh na záměnu žalobce podle § 92 odst. 2 o.s.ř., který by ovšem musel podat dosavadní žalobce, nikoliv správce, který se snaží do řízení dostat (pro úplnost je třeba dodat, že insolvenčnímu správci nic nebránilo podat svoji vlastní žalobu, a to i za trvání řízení o žalobě dlužníka; překážka litispendence zde nemůže být pro jiný okruh účastníků). Zároveň je třeba pamatovat na případné uplynutí promlčecí doby, kdy podání žaloby ze strany žalobce nemohlo vést ke stavění promlčecí doby, neboť žalobce ve vztahu k uplatněné pohledávce postrádal dispoziční oprávnění. Platí také, že tuto situaci zavinil žalobce, když insolvenčnímu správci o existující pohledávce nesdělil žádné informace. V daném případě insolvenční správce na výzvu insolvenčního soudu nechal dne [datum] zapsat pohledávku ve výši 42 500 Kč s příslušenstvím do majetkové podstaty, následně pak přípisem ze dne [datum] sdělil insolvenčnímu soudu, že tuto vyjímá z majetkové podstaty s ohledem na promlčení pohledávky a následnou nedobytnost pohledávky. Okresní soud pak vydal usnesení č.j. [číslo jednací], kterým návrh insolvenčního správce Mgr. [jméno] [příjmení] na vstup do řízení namísto žalobce zamítl (v právní moci od [datum]). První jednání ve věci samé proběhlo dne [datum], tedy poté, co došlo k vyjmutí pohledávky z majetkové podstaty, což způsobilo, že žalobce v době prvního jednání byl oprávněn s pohledávkou nakládat (soud nesdílí názor žalované, že v daném případě není aktivní legitimace žalobce vůbec dána a žaloba by měla být zamítnuta pro nedostatek podmínek řízení). S ohledem na výše uvedené soud nárok žalobce projednal.

8. Soud provedl důkaz listinami ze spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. [spisová značka], kdy bylo zjištěno, že žalobce byl trestně stíhán na základě usnesení Policie České republiky, [stát. instituce], Územního odboru [obec], 2. oddělení obecké kriminality ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] pro přečin neoprávněného zásahu do práva k tomu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 trestního zákoníku. Usnesení si žalobce převzal dne [datum]. Z rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. [číslo jednací] bylo zjištěno, že žalobce byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu. Rozsudek nabyl právní moci ve vztahu k žalobci dne [datum]. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že ke sporům mezi žalobcem a jeho sousedy docházelo po několik let před zahájením trestního stíhání, kdy Okresní soud v Liberci v bodě 24. odůvodnění daného rozsudku poukázal na velmi napjaté vztahy obžalovaného s manželi [příjmení], paní [příjmení], panem [příjmení] a dalšími, kteří byli vyslechnuti v rámci trestního řízení jako svědci, přičemž v některých případech jejich spory ústí i do civilních sporů, které jsou projednávány u [název soudu]. Mimo to byla podána další trestní oznámení, ať ze strany svědků či obžalovaného. V daném případě tedy zhoršení vztahů mezi žalobcem a jeho sousedy nelze dávat do příčinné souvislosti s předmětným trestním stíháním.

9. Žalobce dále uvádí, že musel strpět shromažďování a zveřejňování údajů o své osobě v souvislosti s vedením trestního řízení. K tomu soud uvádí, že orgány činné v trestním řízení s těmito údaji pracovaly v rozsahu nezbytném pro vedení trestního stíhání, nedošlo k žádnému zneužití či zveřejňování údajů o žalobci, nebo dokonce medializaci, která by žalobce mohla poškodit. Trestní spis je ze zákona přístupný pouze omezenému okruhu osob. Žalobce konkrétně netvrdil ani nedoložil, že by mělo dojít k protizákonnému zneužití jeho osobních údajů. Je nepochybné, že trestní stíhání může zasáhnout do života stíhané osoby, každá osoba toto vnímá jinak, může jít tedy o větší či menší intenzitu a vždy hraje roli subjektivní pocit daného jedince. V daném případě žalovaná ve svém stanovisku konstatovala, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. [spisová značka] bylo vůči žalobci vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., za což se žalobci omluvila, což vyplývá ze stanoviska Ministerstva spravedlnosti ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [jednací číslo MSP]

10. Soud tedy dospěl ke skutkovému závěru, že v daném případě kromě běžného stresu a zátěže, které každé soudní řízení vyvolává (tedy nejen trestní řízení), nedošlo k dalším závažným následkům, které by negativním způsobem výrazně zasáhly do života žalobce v důsledku trestního stíhání. Nedošlo k žádnému postižení na zdraví v rovině fyzické ani psychické, stíhání žádným významným způsobem nezasáhlo do kvality jeho rodinného nebo pracovního života. Pokud žalobce uvedl, že již nemůže snášet uhýbavé a křivé pohledy sousedů, kteří na něho pohlížejí jako na zločince, pak je nutno dodat, že jde pouze o jeho subjektivní pocit, navíc to byl právě žalobce, který svým chováním zapříčinil, že bylo podáno trestní oznámení a je nerozhodné, zda jeho chování dosahovalo intenzity [anonymizováno] činu, nebo zda šlo pouze o přestupek. Pokud sousedům bylo známo, že probíhá trestní řízení a sami v něm vystupovali jako svědci, určitě se jim donesl i výsledek soudního řízení, obzvláště když poškozená paní [příjmení] byla se svým nárokem odkázána na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

11. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 5 stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena jednak rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a jednak nesprávným úředním postupem.

12. Podle § 7 odst. 1 tohoto zákona právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

13. Nárok na náhradu škody se podle § 14 odst. 1 zákona uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6 (tj. u Ministerstva spravedlnosti) a toto uplatnění je podle § 14 odst. 3 podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

14. Z citovaných ustanovení vyplývá, že podmínkou nároku na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí dle zákona č. 82/1998 Sb. je pravomocné rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. V daném případě jde u žalobce o sdělení obvinění, které je nutné hodnotit jako rozhodnutí nezákonné, když žalobcovo trestní stíhání neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem a byl obžaloby zproštěn. Žalobce rovněž splnil podmínku, aby tímto rozhodnutím vzniklou škodu mohl uplatnit u soudu, neboť jej dříve uplatnil u Ministerstva spravedlnosti. Má tedy nárok, aby mu byla způsobená újma přiznána v soudním řízení.

15. Podle § 31a odst. 1 daného zákona, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 31a odst. 2 se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Daná právní norma obsahuje tzv.„ relativně neurčitou hypotézu“, neboť nestanoví formu ani výši zadostiučinění. Je proto na úvaze soudu, aby v každém jednotlivém případě sám určil formu a výši zadostiučinění. Při stanovení formy či výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, je nutno vycházet především z povahy trestní věci, z délky trestního stíhání a především z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).

16. K danému soudu uvádí, že prostředek nápravy, který zvolila žalovaná, tj. konstatování nezákonného rozhodnutí spolu s poskytnutou omluvou, považuje za dostačující, neboť zásah do života žalobce nebyl takové intenzity, aby žalobci vznikl nárok na přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu způsobenou v souvislosti s předmětným trestním stíháním.

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalované, která byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč Tyto náklady byly přiznány v souladu s vyhláškou č. 245/2015 Sb., kdy se jedná o dva režijní paušály po 300 Kč dle § 2 odst. 3 dané vyhlášky.