13 C 131/2023

Plný text

Okresní soud v Liberci rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Šoljakovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 16 941,82 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 5 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se co do dalších 11 041,82 Kč na jistině, co do kapitalizovaného řádného úroku ve výši 7 604,40 Kč, jakož i co do plynoucího řádného úroku 29 % ročně z částky 10 259,63 Kč ode dne [datum] do zaplacení a dále co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 185,87 Kč, jakož i co do plynoucího úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 259,63 Kč ode dne [datum] do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně dne [datum] zahájila řízení o nároky ze smlouvy o zápůjčce [číslo] kterou se žalovaným uzavřela její právní předchůdkyně [právnická osoba] (dále jen [anonymizováno]) dne [datum], a od které je nabyla postoupením dle smlouvy z [datum]. Tvrdila, toliko obecně, že před poskytnutím zápůjčky byly vyhodnoceny informace požadované a získané od žalovaného, kdy rovněž obecně uvedla, že byl dotazován na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, a tyto byly ověřovány oproti dokladům od něho vyžádaných. Podpisem zákazník potvrdil správnost i to, že svou situaci je schopen posoudit, a o jeho tvrzeních tak neměla žalobkyně důvod pochybovat. Kromě toho by se jinak mohl dopustit žalovaný [anonymizováno] činu. Až poté byla uzavřena smlouva, na základě které bylo žalovanému poskytnuto v hotovosti v den jejího uzavření 14 000 Kč, což žalovaný podpisem smlouvy potvrdil. Argumentovala i tím, že i pokud by úvěruschopnost nebyla řádně zkoumána, pak to podle zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy.

2. Tou se žalovaný zavázal, kromě vrácení půjčených 14 000 Kč, uhradit i poplatek 12 238 Kč, který se skládá z kapitalizovaných úroků za dobu sjednané zápůjčky ve výši 2 504 Kč při sjednané sazbě 29 % ročně, odměny za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 5 652 Kč a z poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 4 127 Kč. Celková částka 26 238 Kč měla být uhrazena v 60 týdenních (7 denních) splátkách po 439 Kč, kdy poslední byla splatná [datum].

3. Žalovaný uhradil celkem od uzavření smlouvy do postoupení pohledávek částku 8 100 Kč, kdy zůstala dlužná jistina 10 259,63 Kč a dlužný poplatek 7 923,37 Kč. Žalobkyně se kromě těchto částek domáhala ještě kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 185,87 Kč za období od [datum], kdy uplynula týdenní lhůta po poslední provedené splátce žalovaným, do [datum] při sazbě 10 % ročně z jistiny. Z jistiny 10 259,63 Kč pak nárokovala tento úrok ode dne [datum] až do zaplacení. Od tohoto data nárokovala i smluvní úrok 29 % z dlužné jistiny a rovněž učinila předmětem řízení kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 7 604,40 Kč za období od [datum], kdy měla být zápůjčka doplacena, do [datum].

4. V doplnění žaloby k výzvě soudu, aby žalobkyně doplnila, jaké konkrétní příjmy a výdaje žalovaného byly při ověřování úvěruschopnosti zjištěny, a jakou konkrétní úvahu o schopnosti splácet tak věřitel učinil, uvedla žalobkyně, že byl zjištěn příjem žalovaného ze zaměstnání [částka], dále, že žije v nájmu, kdy ale výši výdajů na bydlení žádnou neuvedla, a ani žádné jiné výdaje, které by byly posouzeny. Odkázala na to, že z příjmu byl učiněn závěr, že žalovaný je schopen splácet, insolvence zjištěna nebyla. Zdůrazňovala, že pokud by žalovaný neuvedl pravdu či rozhodné údaje zamlčel, mohl by se dopustit úvěrového podvodu, a to nemá věřitel povinnost prověřovat. [obec] a rozsáhlé, až detektivní pátrání, pak nelze u menších úvěrů splatných za kratší dobu vyžadovat. Žalovaný je povinen jednat poctivě, kdy protistraně se má věřit, nikoliv nedůvěřovat. Podpisem žalovaný potvrdil úplnost, přesnost a správnost údajů. Žalobkyně dále odkazovala na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. [číslo jednací], podle kterého postačuje, že doklady k rozhodným údajům ohledně úvěruschopnosti měl poskytovatel v době sepsání smlouvy, kdy není důvod pochybovat, že mu byly předloženy, nicméně ani žádné konkrétní doklady nezmiňovala.

5. Dále žalobkyně uvedla, že poplatek 12 283 Kč tvoří sjednaný řádný úrok jako cenu plnění, sjednaný ve výši 29 % ročně, vyčísleno pro řádnou dobu splácení jde o 2 504 Kč. Za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení bylo sjednáno 5 652 Kč, které pokrývají administrativní činnost spojenou s uzavřením smlouvy. Jde o zpracování nezbytných podkladů a dokumentace, zavedení zákazníka do evidenčního systému a osobní doručení půjčené částky a smlouvy k podpisu, kdy se i předají peníze. Dalších 4 127 Kč za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení pak náleží za zpracování splátek zákazníka, aktualizaci jeho účtu, upozorňování na dlužné platby, vyhotovování kopií při ztrátě dokumentace, mimořádné přijetí a zpracování platby na pobočce, telefonická sjednávání časů setkání se zástupcem a návštěvy v místě bydliště zákazníka.

6. Pokud soud žádal o původní splátkový kalendář s rozkladem plánovaných splátek na jednotlivé nároky, aby bylo možné zjistit vznik dluhu na jistině a na úrocích a poplatcích právě v nárokované výši s ohledem na to, co bylo ujednáno původně, žalobkyně uvedla, že již přílohou žaloby byla tabulka umoření. To je však něco jiného, a nelze z toho zjistit právě původní rozpis splátek tak, jak byly plánovány, a kolik na co mělo podle dohody stran připadat konkrétně. Zůstalo tak ohledně plateb pouze tvrzení, že žalovaný uhradil celkem 8 100 Kč, ze kterých byly neznámo tak proč použity konkrétní části na výše uvedené nároky, a tedy měly zbýt jejich nárokované části. V tabulce umoření není původní plán, ale to, jak bylo se splátkami skutečně provedenými naloženo, a není z ní tak možné ověřit, zda je vykazována správná dlužná částka v souladu s původní kalkulací, ani kdy a v jakém rozsahu nastalo prodlení s tou kterou částí tvrzeného dluhu, byť žalobkyně rozklíčovala částku„ poplatku“ 7 923,37 Kč na tvrzený dluh na úroku řádném 1 241,18 Kč, na prvním poplatku 3 862,13 Kč a na druhém pak 2 820,06 Kč.

7. Žalovaný se k věci samé nijak nevyjádřil, k nařízenému jednání se nedostavil. Tedy ani nemohl nárok uznat, ani učinit rozhodné skutečnosti nespornými. Bylo tak čistě na žalobkyni, aby v řízení unesla svá procesní břemena. Soud ve věci jednal v nepřítomnosti obou stran, neboť právní zástupce žalobkyně se z jednání omluvil.

8. Ze smlouvy o zápůjčce bylo zjištěno, že pod [číslo] podepsal žalovaný [datum] smlouvu na poskytnutí zápůjčky 14 000 Kč, kdy podpisem potvrdil převzetí této částky v hotovosti, se splatností v 60 týdenních splátkách. V těch měl dále za poskytnutí zápůjčky uhradit„ poplatek“ celkem dalších 12 283 Kč, který se skládá z úroku 2 504 Kč, částky za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 5 652 Kč, a z částky za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši dalších 4 127 Kč RPSN tak podle smlouvy činí 236,25 % ročně a splátky byly sjednány po 439 Kč od první po předposlední, poslední pak ve výši 382 Kč. Ve smlouvě není zaškrtnuto prohlášení žalovaného, že mu byla nabízena půjčka„ [ulice] – na účet“, a že tedy měl možnost vybrat si bezhotovostní čerpání a splácení, tj. plyne z ní, že žalovanému toto umožněno nebylo, dostal„ [příjmení] – v hotovosti“, jak je uvedeno v záhlaví dokumentu.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek mezi [anonymizováno] a žalobkyní podepsané dne [datum], jejíž části byly vymazány, lze zjistit, že si tyto společnosti sjednaly postoupení pohledávek vzniklých ze smluv o půjčce nebo zápůjčce, které uzavřela [právnická osoba] se svými zákazníky, a které jsou specifikované v příloze [číslo]. Postoupeny jsou dle textu se všemi spojenými právy, tak jak stojí a leží, a žalobkyně je přijímá. Připojen byl seznam, resp. stránka 34 z 39 seznamu, ze které nelze zjistit, o co se jedná, a zda jde o přílohu dříve uvedené smlouvy (z této strany toto nevyplývá), když dokument má čtyři sloupce, v prvním je pořadové číslo, v druhém číslo smlouvy, a dále pak jméno a příjmení. V seznamu je zapsáno i číslo smlouvy a jméno a příjmení žalovaného. Současně žalobkyně předložila i oznámení o postoupení pohledávky datované [datum], které sepsal žalovanému přímo [anonymizováno], a kde ho informuje, že dluh ze smlouvy [číslo] byl postoupen žalobkyni. Zejména z tohoto dokumentu tak lze dovodit, že pohledávky za žalovaným z výše uvedené smlouvy byly skutečně postoupeny původní věřitelkou žalobkyni.

10. Smlouva o zápůjčce je upravena v § 2390 a násl. o. z., kdy v případě přenechání zastupitelné věci, včetně peněz, při sjednaném vrácení po jejich užívání, vznikne právě tento druh smlouvy. Úroky lze ujednat podle § 2392 odst. 1 o. z., nejsou ale nezbytnou součástí, a strany mohou ujednat další práva a povinnosti v rámci smluvní volnosti, pokud tomu nebrání zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“), který se vztahuje na smlouvy uzavřené se spotřebitelem.

11. Podle jeho § 86 odst. 1 je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 z. s. ú. větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 neplatná. V současném znění účinném od 29. 5. 2022 je již uvedeno, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu, a spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Do [datum] bylo sice v textu tohoto ustanovení, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti z tohoto důvodu v obecné promlčecí době tří let běžící ode dne uzavření smlouvy, nicméně šlo o chybnou transpozici evropské úpravy. Podle té byla vždy neplatnost z tohoto důvodu absolutní a z ní tak musí být vycházeno bez ohledu na to, zda smlouva byla uzavřena do [datum] anebo po tomto datu, kdy od následujícího dne byl i český zákon opraven a dán do souladu.

14. Zde soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] ve věci sp. zn. [ústavní nález], ze kterého jednoznačně plyne, že i pokud smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona ve znění do [datum], je obecný soud povinen k eurokonformnímu výkladu § 87 odst. 1 z. s. ú., jakož i k přímému použití směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru, podle které jde vždy o neplatnost absolutní. S poukazem na datum uzavření smlouvy tedy nelze v případě nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost ustát platnost smlouvy.

15. Poskytovatel je pak povinen učinit tak s odbornou péčí, řádně a v potřebném rozsahu tak, aby skutečně nebyl důvod pochybovat o schopnosti úvěr splácet. V usnesení ve věci sp. zn. [spisová značka] Nejvyšší soud vyložil, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Za klíčovou označil i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými, nikoliv pouze tvrzenými, informacemi o jeho příjmech a výdajích, byť je třeba posuzovat každý případ individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu.

16. Ústavní soud ČR dokonce v řízení sp. zn. [ústavní nález] dovodil, že pokud soud nezkoumal, zda poskytovatel úvěru při jeho poskytnutí prověřil schopnost úvěr splatit, pak zasáhl do základního práva spotřebitele na soudní ochranu. Tato povinnost je tak i v rovině ústavněprávní vnímána jako zcela zásadní, a nikoliv pouze formální, při které by poskytovatel úvěru mohl účinně argumentovat tím, že stačí, aby mu spotřebitel sdělil informace, na které by měl být oprávněn bez dalšího spoléhat. Povinnost aktivního přezkumu je nosnou myšlenkou evropské úpravy, která má legitimní a zcela pochopitelné cíle, a to vyhnout se dluhovým spirálám, které zatěžují nakonec celou společnost. Bez ohledu na to, že každý má jednat poctivě, tedy uvádět pravdu v závazkových vztazích, a nemá se samozřejmě dopouštět [anonymizováno] činnosti včetně úvěrových podvodů, je tak dána zcela konkrétní a na takovém nepoctivém či nezákonném jednání zájemce o úvěr nezávislá povinnost jeho poskytovateli. Negovat ji poukazem na to, že ani druhá strana nesplnila své povinnosti ostatně nepřipadá v úvahu ani v jiných situacích, kdy každý, pokud poruší sám uložené povinnosti, musí počítat s následkem, a to svým vlastním, bez ohledu na to, že i jiný se provinil.

17. Ústavní soud připomněl i dřívější závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. [spisová značka], že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen samotného dlužníka, ale celé společnosti, na kterou mají vliv důsledky předlužení a případné insolvence. Je tomu tak proto, že nejen dlužník, ale i jeho blízcí se pak dostávají do postavení, které vyžaduje, aby stát začal plnit svou sociální roli, a celá společnost pak saturuje stav, který neměl vůbec nastat. Proto je na poskytovateli úvěru, aby náležitě před poskytnutím prověřil a posoudil schopnost žadatele ho splácet. Úvěr smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí úvěruschopnost posoudil, a z jeho zjištění je skutečně zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li toto dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

18. Porušení této povinnosti poskytovatele tak nejen odporuje zákonu, ale současně narušuje veřejný pořádek, neboť ochrana spotřebitele má předcházet negativním a nežádoucím celospolečenským dopadům jako je předlužení, sociální úpadek a nemožnost dostat se z dluhové pasti. Je třeba si uvědomit, že člověk v tíživé situaci často hledá jakékoliv řešení, a potlačuje informace, které mu ve vyřešení aktuálního problému brání. [příjmení] osob pak nedokáže odhadnout ekonomickou situaci, zejména svoji vlastní objektivně, kdy jim chybí potřebné znalosti a zkušenosti, ale i schopnost určité kvalifikované ekonomické úvahy. Není tak na místě, aby poskytovatel mohl„ rozdávat“ úvěry bez patřičného vyhodnocení, následně vymáhat plnění, a aby poté celá společnost nesla vzniklé následky na straně dlužníka a jeho rodiny na sociálních dávkách. Výše uvedené závěry tak mají jasné opodstatnění, a poskytovatel úvěru jako silnější a odborněji vybavená strana, podnikající v této sféře, musí nést potřebnou míru odpovědnosti, aby na následky jejího podnikání nedoplácela společnost jako celek. Ona na první pohled možná vysoká ochrana jednotlivce žádajícího o úvěr, je ve skutečnosti požadavkem a tlakem na podnikatele ve finančním odvětví, aby při svém podnikání neprofitoval v konečném efektu na úkor celé společnosti. Ostatně Ústavní soud ve výše citovaném nálezu připomněl i to, že porušení povinnosti ověřit úvěruschopnost, je mj. i správním deliktem poskytovatele, jak rozhodl Nejvyšší správní soud ČR ve věci sp. zn. [spisová značka].

19. Soud je tak přesvědčen o tom, že na toto téma snad padlo již vše, a to nejen na úrovni obou Nejvyšších soudů, ale Ústavního soudu, a mimo jakoukoliv pochybnost stojí závěr, že poskytovatel úvěru má aktivní povinnost nejen zjistit jak příjmy, tak výdaje žadatele o úvěr, ale tyto prověřit, a provést zcela konkrétní a přezkoumatelnou úvahu, která obstojí, že odborně a pečlivě učinil vše pro to, aby neposkytl úvěr žadateli, u něhož nebylo řádně prověřeno, že je schopen úvěr splácet. Námitky, že žalobkyně nemá povinnosti detektivní práce, že je na dlužníkovi, aby poskytl správné údaje, že by se jinak dopustil úvěrového podvodu, a vše, čím se snaží takovou povinnost žalobkyně vyvrátit, popřít, či přenést odpovědnost za její nesplnění na druhou smluvní stranu, nejsou přijatelné. A není s poukazem na citované závěry těch nejvyšších autorit ani o čem v tomto směru nadále diskutovat. 20. [příjmení] tedy žalobkyně mohla ve sporu uspět, musela by v prvé řadě tvrdit, tak jak ji i soud nad rámec svých povinností ještě před jednáním i vyzval, nejen jaké příjmy, ale i jaké výdaje žalovaného byly posuzovány, a že byla zcela konkrétně prověřena jeho schopnost splácet. Žalobkyně sice doplnila, že příjem žalovaného ze zaměstnání činil 19 402 Kč, ale jinak již nic konkrétního. Obecně uvedla, že žije v nájmu, ale výši výdajů na bydlení žádnou netvrdila, a neuvedla ani žádné jiné výdaje. Nájemné i za malý byt však bývá zcela zásadní výdajovou položkou, ta však nebyla patrně ani zjištěna, rozhodně nebyla v řízení ani tvrzena, stejně tak jako platby za spotřeby spojené s bydlením, kde vznikají další zásadní náklady každého jednotlivce. I když se příjem sám o sobě může jevit jako dostatečný, bez dalšího jen na jeho základě dospět k relevantnímu závěru, že z něho lze splácet měsíčně nemalý úvěr není objektivně možné.

21. Kolik z příjmu musí být zaplaceno na nájmu a službách spojených s bydlením, jaké jiné pravidelné platby žalovaný platil, a s jakými výdaji hospodařil, nebylo možné v řízení zjistit, neboť žalobkyně ani v potřebném rozsahu netvrdila, a nebylo tak ani co prokazovat. Utratit necelých dvacet tisíc korun jen za nájemní bydlení a běžné potřeby, není nic nereálného, spíše to je běžné. Bydlení jediné osoby je nejnákladnější varianta, která může bez problémů odčerpat i značně více než polovinu takového příjmu. Vyžít se dá, pokud jde o potraviny a základní hygienu s životním minimem, které bez bydlení činí několik tisíc korun, stěží, každý potřebuje občas doplnit oblečení či obuv, má výdaje na léky, zpravidla musí dojíždět do zaměstnání, a životní minimum je minimum přežití.

22. Jde o obecné úvahy, nicméně jaká skutečně byla situace žalovaného v době uzavření smlouvy, nebylo možné zjistit, když žalobkyně výzvě soudu nevyhověla, ani tvrzení nedoplnila, a k jednání se pak nedostavila. Je zde evidentní nedostatek údajů, a to základních, kdy skutečně nejde o žádné detektivní hloubkové pátrání, nejméně v tvrzeních žalobkyně, možná i faktický na straně [anonymizováno] samotného.

23. Při týdenních splátkách 439 Kč, přestože k nim těžko nalézt racionální důvod, pokud se pobírá měsíční příjem, a je jediným zdrojem, se jedná o nejméně 1 756 Kč měsíčně, které měl žalovaný splácet. Zda tak skutečně byl schopen činit, či nikoliv, nelze z toho, co tvrdila žalobkyně vůbec posoudit. Argumentace rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. [číslo jednací] je tak v podstatě nepřípadná, neboť problém není v tom, že by žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně měla doklady předkládané žalovaným jen v době sepisu smlouvy, ale v tom, že žalobkyně ani netvrdila, jaké položky byly posuzovány. Insolvence, resp. její absence není kritérium pro poskytnutí úvěru, ale v podstatě zcela zásadní podmínka, aby o něm vůbec mohlo být uvažováno.

24. Na základě shora uvedeného je tedy zřejmé, že žalobkyně ani netvrdila v potřebném rozsahu, že její předchůdkyně svou povinnost řádně přezkoumat a posoudit úvěruschopnost splnila, a tedy smlouvu, z níž žalobkyně nárokuje plnění, nelze než podle § 87 odst. 1 z. s. ú. vyhodnotit jako absolutně neplatnou. Smluvní nároky proto nelze přiznat, smlouva obstojí jen jako potvrzení o předání částky. Žalovanému tak zůstává jen povinnost podle § 87 odst. 1 z. s. ú. vrátit poskytnuté plnění, a to v době přiměřené jeho možnostem. Soud proto při poskytnuté jistině 14 000 Kč uložil žalovanému vrátit částku 5 900 Kč, když dosud dle žalobkyně uhradil žalovaný 8 100 Kč, a žalovaný sám nejen neprokázal v řízení, ale ani netvrdil, že by uhradil více. Zbývá tak z této smlouvy k vypořádání právě částka 5 900 Kč, která dosud vrácena nebyla.

25. Podle § 1879 o. z. má právo na plnění od žalovaného žalobkyně, neboť původní věřitelka pohledávku ze smlouvy se žalovaným žalobkyni postoupila, což může sjednat, aniž by byl třeba souhlas dlužníka. Na žalobkyni pak ale samozřejmě přejde jen tolik, kolik by mohla vymoci samotná původní věřitelka, bez ohledu na to, co je ve smlouvě o postoupení ohledně výše či příslušenství postupované pohledávky uvedeno.

26. Dále se soud zabýval lhůtou k plnění, která nemůže být posuzována podle neplatné smlouvy, protože pokud smlouva není platná, nejsou strany ani vázány tím, co v ní bylo ujednáno ohledně splatnosti. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká doba je odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z tohoto ustanovení plyne, že pokud se strany nedohodnou na tom, jak bude jistina z neplatné smlouvy vrácena, míněno (nově) do času, do kdy konkrétně či v jakých splátkách, pak by se měly obrátit na soud. Jestliže se tak dosud nestalo, a bylo žalováno rovnou na plnění, není jiná možnost než lhůtu stanovit ve sporu o zaplacení, ovšem podle stejných pravidel.

27. Zde nebylo ani tvrzeno, že by snad dříve bylo ohledně splatnosti žalováno, a z toho, co žalobkyně i v řízení tvrdí, je zřejmé, že se tak nestalo, žalobkyně měla dosud smlouvu za platnou, a podle v ní ujednaných splátek a termínů žalovala, i dovozovala existenci prodlení žalovaného. Nejvyšší soud v rozsudku ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 uvedl, že již dle textu samotného zákona, a tedy čistě gramatickým výkladem ustanovení § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú., lze zjistit, že toto ustanovení upravuje speciálně dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první, aniž by se tak uplatnila obecná pravidla pro vydání bezdůvodného obohacení.

28. Nejvyšší soud v rozhodnutí připomněl, že samotný zákon č. 257/2016 Sb. byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 je vedle ochrany samotného spotřebitele i postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který dostatečně neposoudil úvěruschopnost žadatele a upřednostnil svůj ekonomický zájem poskytnout úvěr, čímž zapříčinil i neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. A projevem ochrany spotřebitele je pak dále právě i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy.

29. Poukazuje dále i na důvodovou zprávu k ustanovení § 87 z. s. ú., která zohledňuje, že z neplatnosti smlouvy vyplývá obecně povinnost stran vzájemně si, a to bez zbytečného odkladu, vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož by ovšem pro spotřebitele (který nemusel být ani schopen úvěr vracet podle pravidel v neplatné smlouvě, když toto nebylo řádně zjišťováno) mohly vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru (a povinnost vracet jistinu ještě dříve než tomu mělo dle neplatné smlouvy dojít). Proto se stanoví na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem (které nebyly řádně posouzeny a zjištěny poskytovatelem, proto je zjistí soud a podle nich rozhodne). Spotřebitel je tedy povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, ale v takových splátkách, v jakých je skutečně schopen splácet. Text zákona„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase.

30. Ve zde souzeném případě platby žalovaného zcela ustaly, a nebyl veden dříve spor o to, kolik a kdy má žalovaný hradit. Rozhodnuto o tom tedy dosud nebylo, a nebyly ani dříve zjišťovány možnosti žalovaného, podle kterých by případně byla splatnost nastavena. K dohodě stran evidentně v návaznosti na možnosti dlužníka nedošlo, dlužník nesplácí, tj. se žalobkyní jsou ve sporu ohledně toho, kdy by mělo být plněno, neboť ho žalobkyně o plnění žaluje. Za situace, kdy by se žalovaný dlužník dostavil k jednání a objasnil zde své možnosti, mohlo by být ještě rozhodnuto o splátkách, ve kterých dluh vyrovná, pokud není objektivně schopen jej uhradit najednou.

31. Na to mu totiž v důsledku neplatnosti smlouvy pro porušení povinností poskytovatele úvěru vzniklo právo. V naposledy citovaném rozhodnutí pak výslovně Nejvyšší soud shrnul, že dokonce může nastat i situace, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh dobu změnit. Jinak, než v návaznosti na takto stanovenou splatnost pak nemůže ani nastat na straně žalovaného prodlení, kdy pokud strany nedojdou k dohodě mimo smlouvu co do splatnosti, lze jedině soudně a tedy do budoucna posoudit schopnost dlužníka splácet, a podle toho tedy stanovit, kdy a kolik má zaplatit.

32. Ani ochrana dlužníka ovšem nemůže být bezbřehá, a poskytovaná bez jeho nezbytné součinnosti tak, aby mohla být litera zákona naplněna. Jestliže má soud dobu plnění stanovit podle jeho možností, nelze dojít k absurdnímu závěru, že pokud je dlužník netvrdí a neprokáže, není zjištěno, zda je vůbec schopen platit, a tedy plnění neuložit. Je na žalovaném dlužníkovi, aby umožnil jeho možnosti za stavu neplatné smlouvy v řízení zjistit, a tím dosáhnout na ochranu spočívající v další možnosti přiměřeného splácení, či dokonce výjimečného odkladu platby. Jedná se o ustanovení, ze kterých chce on případně dovozovat svůj nárok a čerpat ochranu. Jestliže se tak nedostaví k nařízenému jednání, ani jinak do doby rozhodnutí v řízení nevyjasní a nedoloží své možnosti, o čemž by ho soud případně i poučil a vyzval k doplnění tvrzení i důkazů, pak se mu takové ochrany na úkor věřitele nemůže dostat. Jeho liknavostí v soudním řízení ochrana končí, a soud pak nemá jinou možnost než uložit důvodné plnění spočívající ve vrácení toho, co bylo poskytnuto, v základní lhůtě dle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

33. Soud tak uložil žalovanému vrátit to, co přijal, a dosud nevrátil, v základní třídenní lhůtě od právní moci tohoto rozsudku, když k rozložení do splátek či odkladu nebylo pro pasivitu žalovaného možno zjistit a řešit rozhodné skutečnosti. Jde k tíži samotného žalovaného, že neumožnil zjištění jeho možností v současné době, aby jim plnění bylo případně přizpůsobeno. Ve zbývajícím rozsahu pak soud žalobu zamítl, neboť žalobkyně na další částky nemá nárok, a to nejen na smluvní nároky, ale ani na úrok z prodlení, neboť to dosud nenastalo.

34. Pro úplnost a nad rámec soud uzavírá, že i kdyby smlouva nebyla neplatná podle § 87 odst. 1 z. s. ú., shledal by její neplatnost jako smlouvy nemravné a lichvářské. Při poskytnutí zápůjčky 14 000 Kč za rok a čtvrt splatné, není možné akceptovat úhradu částky dalších 12 283 Kč, která téměř dosahuje zapůjčené jistiny. Jde tu o tak zjevný nepoměr, o čemž svědčí i RPSN ve výši 236,25 % ročně, že onen„ poplatek“ za poskytnutí zápůjčky, jak je částka přímo ve smlouvě i označena, skládající se z úroků a odměn [anonymizováno], již nelze považovat za mravný.

35. Předchůdkyně žalobkyně sice sjednala smlouvu, ve které by byla ještě tolerovatelná úroková sazba 29 % p. a., byť je vysoká a násobně převyšuje sazby, za které v rozhodné době půjčovaly banky dle statistik (arad) zveřejňovaných ČSÚ (průměr 8,97 % p. a.), nicméně této sazby a částky 2 504 Kč, kterou by soud případně ještě akceptoval, dosáhla jen proto, že část toho, co jí ve skutečnosti žalovaný zaplatí za poskytnutí prostředků na sjednanou dobu, představují další platby v naprosto neúměrné výši, a které v součtu dosahují spolu s úrokem v podstatě téměř výše jistiny, která je dlužníkovi poskytnuta. Tyto platby umožňují účelovým rozdělením do více odměn a kolonek jaksi uměle snížit a učinit snesitelnou výši odměny, které se poskytovateli úvěru dostává, a která by jinak, jako celek, neobstála.

36. Jestliže by byl úrok jako odměna za půjčení peněz sjednán ve výši cca 90 %, je zřejmé, že by smlouva byla jako lichvářská a nemravná rovnou označena kdykoliv za neplatnou. Poté, co takto začala soudní praxe k odměně za půjčení peněz přistupovat, a z nepřiměřených sazeb úroků dovozovat neplatnost smluv, objevily se nové formuláře a smlouvy, kde je vedle nemalého úroku, na samé hranici jeho tolerovatelnosti, vymezeno účelově jakési další plnění formou různých vágních poplatků či odměn, které ale vesměs nekryjí žádnou konkrétní službu, které se spotřebiteli dostává, a v podstatě jen maskují, že se jedná o opět jen o finanční profit z půjčení samotného.

37. Plyne to i ze samotných názvů poplatků, jakož i toho, co žalobkyně tvrdí ohledně toho, co tyto platby konkrétně kryjí. Nelze přehlédnout, že v první odměně se hovoří o flexibilním splácení, v druhé o komfortním splácení, tj. stále o splácení, které by snad mělo být nějakou nadstandardní službou. Splácení, stejně jako samo uzavření smlouvy, přitom vyžaduje každý úvěr, a za komfortní splácení lze označit jakékoliv snadné a pohodlné splácení (zahrnujíc v to flexibilitu). Tím je ale v prvé řadě a nepochybně platba, kterou může uskutečnit dlužník kdykoliv, podle svých potřeb, z pohodlí domova, a tedy primárně v době internetbankingu a smartbankingu bezhotovostní převod. Ten ale [anonymizováno] vůbec neumožnil, smlouva na to žádnou variantu ve formuláři, aby si ji mohl spotřebitel zvolit, nemá, dokonce z ní plyne, že bezhotovostní poskytnutí a možnost takto poté i splácet, žalovanému nabídnuty nebyly. Stejně tak není žádným komfortem v českých podmínkách měsíčních mezd bez jakéhokoliv smyslu a opodstatnění, který je zákazníkovi nanucen. Nemluvě o tom, že pro hotovostní platbu musí být nachystány hotovostní prostředky, plátce musí být přítomen v době platby doma, tj. má další povinnosti a omezení, a za toto vše by si měl značně připlácet.

38. Ani komfortní ani flexibilní toto soud neshledává. Rovněž komfort by měl zahrnovat flexibilitu, pokud by tam snad nějaká byla, ale ono„ flexibilní“ za jednu platbu a„ komfortní“ za platbu druhou, jen dokresluje i určitou absurditu těchto plateb, aniž by komfortní platba byla smlouvou vůbec umožněna. Vrší se pojmy, které se překrývají, navyšuje se vizuálně počet toho, za co je placeno, ale jde o mlhavé umělé termíny bez konkrétního obsahu, zato se značnými částkami.

39. Za komfortní splácení, fiktivně komfortní, pak je společně s vedením zákaznického účtu požadováno 4 127 Kč. Vedení účtu a poplatek za tuto službu není neobvyklý, nicméně odvíjí se vždy od reálné doby, zde 15 měsíců, a jde o částky v desítkách korun měsíčně, maximálně kolem jedné stokoruny, či o něco více, a zákazník ale dostává pravidelný výpis za tento poplatek, má běžně přístup k účtu elektronickou formou, může si tisknout informace atd. Je mu shrnuto poskytována možnost pohodlně platit a mít kdykoliv informace a přehled, je-li mu takto účtováno. Zde nic takového není ani tvrzeno, a s bezhotovostní platbou formuláře ani nepočítají, natož s nějakým přístupem do systému a online službami. Sjednávání času setkávání je pak důsledek hotovostního výběru splátek, který ale nastavil sám [anonymizováno]. Mimořádné splátky jsou mimořádné, a je údajně zpoplatňováno něco, k čemu v podstatě nedochází, když má jít o platby na pobočce, které nejsou předpokládány. Ztráta dokumentace stejně jako nutnost vyhotovit kopii je opět výjimečná situace, kterou je opticky naplňován seznam, který by měl odůvodnit výši platby, navíc upomínky jsou dle natištěných podmínek zpoplatňovány několika stokorunami.

40. Dalších 5 652 Kč pak má obnášet částka za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 5 652 Kč. Zpracování úvěru vyžaduje tisícové částky u úvěrů hypotečních, kde je množství podkladů i náročnost jejich zpracování zcela nesrovnatelná. Zpracování je pak onou administrativní činností, doručení smlouvy k podpisu a předání částky, pokud si ji [anonymizováno] vyhradil hotově, je nezbytnost, aby splnil své povinnosti a vůbec mohl nárokovat úrok, a aby smlouva byla vůbec uzavřena. Každopádně (jen) onen monstrózní výčet a délka názvu poplatku či odměny má odůvodnit onu výši částky. Předchůdkyně žalobkyně přitom nedělá nic nestandardního, než že předává prostředky, čímž uzavře reálný kontrakt, poté co měla řádně zhodnotit několik základních dokladů, aniž by to ale podle všeho vůbec řádně učinila, a následně přijímá zpět platby.

41. Vše toto zvládají a bez těchto zvláštních odměn poskytovatelé úvěrů běžně, aniž by účtovali k úroku a základní službě za vedení účtu, cokoliv dalšího. Banky, které na svůj úkor a zdarma zásadně nic nedělají, toto zvládají z úroků, které jsou násobně nižší. A jde o bankovní domy, s aparátem, sídly, přepážkovou činností, který musí být schopné ufinancovat. Zisku nepochybně dosahují. V porovnání s nimi tu nelze shledat nic, co by mělo odůvodňovat vedle trojnásobného úroku za půjčení, kde je již i promítnut rozdíl mezi bankovními a nebankovními institucemi, ještě morálnost takovýchto dalších plateb, kdy nemůže jít o nic jiného než již nepřiměřené vydělávání na dlužnících. Tyto odměny pak standardně dosahují u [anonymizováno] téměř půjčené sumy v součtu s úrokem, je to pravidlo, kdy celková odměna se pohybuje kolem zmíněných 90 %. Nejde tu o náklady určitého případu, jde tu o naplnění požadavku, kolik má a chce poskytovatel systémově vždy vybrat za půjčení samotné.

42. Primárně má věřitel vždy nárok na odměnu za půjčení peněz, o tom není žádných pochyb, ostatně proto finanční služby i poskytuje, podniká-li v tomto oboru. Pokud je ona odměna, kterou za to dostává, ještě přiměřená, může být i v nebankovním sektoru podstatně vyšší než u bank, k čemuž rovněž dospěla i soudní praxe. Stále však platí, že jde o úroky do 3 - 4 násobku maximálně, zač půjčují běžně banky. Toto dovodil Nejvyšší soud ČR již v rozhodnutí ve sp. zn. [spisová značka], a ze kterého je nadále vycházeno. V takto vymezeném úroku, a po zohlednění specifických podmínek nebankovních poskytovatelů, hodnotil komplexně odměnu za půjčení jako celkovou přiměřenou odměnu, kterou lze tolerovat jako společensky únosnou. Akceptovat, že pouhým rozdělením do více kolonek a údajných dalších odměn jiného druhu, se tato hranice lichvářských smluv může neomezeně posunout, by bylo schválením, že lze rozhodnutí soudů vyšších stupňů včetně Ústavního soudu triviálně učinit bezzubým, a pouhým rozdělením částky a honosnými dlouhými názvy pseudoslužeb je obejít.

43. Podle citovaného rozhodnutí se musí poskytovatel, aby nebyl lichvářem, a jeho jednání neplatné, spokojit s přiměřenou výší úplaty za poskytnutou jistinu, a své prostředky má zhodnotit způsobem obvyklým, běžným, nikoliv nepřiměřeným a nemravným. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy, jak Nejvyšší soud uvedl. Nelze najít žádné rozumné odůvodnění, proč by toto mělo být vztaženo čistě a jen dle samotného názvu na„ úroky“, a nikoliv na celkovou odměnu a všechna plnění různých názvů, do kterých ve smlouvě odměnu poskytovatel rozvrhne.

44. V rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] Nejvyšší soud kromě toho, že zasáhl právě pro závažnost situace výjimečně až v exekučním řízení, výslovně v odůvodnění mj. uvedl, byť ve vztahu k úroku z prodlení, že jeho výrazná výše, pokud vzhledem k okolnostem již neplní primární funkci, způsobuje neplatnost, neboť má zneužívající charakter. Jestliže„ poplatek“ za půjčení složený vedle úroku z dalších jakýchsi odměn za údajné služby obecných názvů s vysokými platbami, dosahuje téměř půjčené částky, a primárně nejde o žádnou konkrétní službu, které by se vůbec dostávalo spotřebiteli, natož je-li mu vnucena bez možnosti si ji nebrat, nemůže plnit žádnou funkci, ale jde jen o ono zneužití. Namísto úroku v sazbě, která by neprošla, jsou účtovány další podstatou i nesmyslné či vnucené položky, aby jasně nemravná výše odměny za půjčení byla rozmělněna, což nemůže obstát, ani požívat právní ochrany. Z hlediska podstaty a mravnosti jde stále o totéž, jako u nepřiměřeného úroku z prodlení, či úroku řádného jako odměny, o kterých řada rozhodnutí Nejvyššího soudu hovoří.

45. V rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] pak Nejvyšší soud hovoří (bod 9) i o tom, že zjevně nepřiměřené byly platby přiznané rozhodcem ve svém úhrnu, tj. nikoliv nutně každá zvlášť, ale jak soud uvedl,„ rozhodcem přiznaná smluvní pokuta, úrok a úrok z prodlení jsou v konkrétním věci ve svém úhrnu ve zcela zásadním a na první pohled zřejmém rozporu s dobrými mravy“, a proto rovněž zasáhl ještě i ve fázi samotné exekuce. Onu nepřiměřenost považuje Nejvyšší soud za zcela zásadní, pokud prolomil vydaný exekuční titul, a přikládá mu tak mimořádnou váhu. Nejde přitom o výši částek, ale o onen poměr částek půjčených a nárokovaných k zaplacení, a to právě i souhrnně, při celkovém pohledu.

46. I v tomto tak soud nalézá oporu pro závěr, že musí být posouzen případ jako celek, a i na vyžadované platby je třeba nahlížet jak v souvislosti s jejich (údajnou) funkcí, důvodností a opodstatněností, ale i z hlediska celku a úhrnu, který by měl být přiznán. Stejně tak v tomto rozhodnutí odmítl Nejvyšší soud možnost vnucovat smluvní ujednání s nepřiměřenými pokutami, kdy totéž musí platit i pro vnucené přemrštěné či fiktivní služby a odměny za ně z hlediska mravnosti. Nejvyšší soud rovněž připomněl, že nemůže dojít k nepřiměřenému postižení, a to ani pasivního spotřebitele, který má nárok na soudní ochranu, zde dokonce i přes existenci exekučního titulu, neboť je na tom onen vyšší společenský zájem.

47. Pokud žalobkyně odůvodňovala nárokované částky za zpracování doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení, a za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení jako cenu za plnění a služby související s poskytnutím zápůjčky, které budou žalovanému poskytovány věřitelem minimálně po dobu, na kterou byla smlouva sjednána, pak i když jde o cenu plnění ve smyslu § 1813 o. z., muselo by vůbec o nějaké plnění skutečně jít. Pokud se pak na (skutečná) plnění nikoliv fiktivní nevztahuje požadavek přiměřenosti dle stanoviska Nejvyššího soudu [stanovisko NS], neznamená to, že ujednání nemůže být nemravné, a tedy neplatné z tohoto důvodu.

48. Nejvyšší soud v bodu 24 Stanoviska výslovně uvádí, že soudní přezkum ujednání o ceně plnění, tedy dle § 56 odst. 2 obč. zák., je vyloučen pouze z hlediska požadavku přiměřenosti, jak jej vymezuje ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák., kdy soudní přezkum naplnění ostatních požadavků na platnost právního úkonu ustanovením § 56 odst. 2 obč. zák. není nijak omezen. A bod 25 uzavírá tím, že je-li přípustné se o něčem dohodnout, neznamená to automaticky, že taková dohoda musí být platná.

49. Odměny i poplatky různého typu nepochybně lze sjednat, zákon toto nezakazuje, nicméně ujednání musí obstát i z hlediska korektivu dobrých mravů, toho, co je skutečným účelem takového jednání a zda i ve svém celku toto vše může obstát. Mnohokrát zopakované závěry i Ústavního soudu zní tak, že spotřebitel musí jako slabší smluvní strana být chráněn, že je třeba v soudním řízení vyvážit formální rovnost stran tak, aby nebyla jen formální, a že ochrana před tak přemrštěnými a nepřiměřenými požadavky, zejména formulářovými vnucenými ustanoveními, znamená posoudit, zda nejde o lichvářská nepřiměřená ujednání stižená absolutní neplatností.

50. Kromě toho tím, že žalobkyně neposkytla rozklad splátek tak, jak byly původně ujednány, nelze ani zjistit, kdy a ohledně jaké částky mělo nastat prodlení, nejen kolik se aktuálně po prodlení s tou kterou splátkou mělo dlužit na tom kterém nároku. Tím pádem není ani možné stanovit ale sazby úroků z prodlení s konkrétními částkami, kdy právě k datu původního prodlení s konkrétním nárokem se stanoví i sazba úroku, a ta je nadále zachována bez ohledu na to, od kdy je pak úrok nárokován. Nelze přiznat jinou sazbu, než jaká byla v době prodlení, a pokud k tomu chybí dostatečná tvrzení, která neumožňují porovnat to, co je konkrétně žalováno s tím, kdy nastalo prodlení a s jakým nárokem konkrétně v jaké konkrétní výši, nelze ani posoudit a tedy ani přiznat úrok z prodlení, protože soudu není umožněno učinit závěr nejméně o sazbě úroku, na který vznikl skutečně nárok, pokud by už byl případně schopen dovodit nějak sumu na tom kterém nároku.

51. I kdyby tedy smlouva nebyla absolutně neplatná zcela, což by s ohledem na okolnosti, za kterých již byla uzavřena, co v ní bylo pevně nastaveno, tak být mělo, i pokud by nebyla snad shledána neplatnost podle § 87 z. s. ú., ale byly by neplatné jen platby odměny za půjčení, není možné zjistit s ohledem na absenci tvrzení, kdy a s čím nastalo konkrétně prodlení a co a v jakém rozsahu dle původního plánu splátek bylo zaplaceno. Tedy ani sazbu úroku z prodlení, a ani na tomto nároku, který by mohl případně k přiznání vedle jistiny zbývat, by nebylo možné vyhovět. S koncem prvního jednání pak nastala tzv. zákonná koncentrace řízení, která se vztahuje i na nepřítomného účastníka, a na absentujících tvrzeních či důkazech nelze ani později nic změnit. Výsledek by byl tedy shodný, co do přiznané částky, a bez příslušenství.

52. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého má účastník právo poměrnou část nákladů odpovídajících jeho úspěchu v řízení. Zde byl úspěšnější žalovaný z hlediska částky přiznané a částky zamítnuté, kterému však žádné náklady nevznikly, proto ani nebyly nikomu přiznány.