13 C 139/2025

Plný text

Okresní soud v Liberci rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Šoljakovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované trvale bytem Adresa žalované o zaplacení částky 51 000 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení 25 500 Kč

I. Žaloba žalobkyně o zaplacení 51 000 Kč s příslušenstvím se v celém rozsahu zamítá.

II. V řízení o zaplacení 51 000 Kč s příslušenstvím nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 25 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. V řízení o zaplacení 25 500 Kč je žalobkyně povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů tohoto řízení 1 275 Kč, rovněž do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vrácení úvěrové jistiny 50 000 Kč, kterou poskytla žalované na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 1. 8. 2024, a kterou měla žalovaná splácet s úrokem v měsíčních splátkách po 7 500 Kč k 15. dni kalendářního měsíce. Tvrdila, že žalovaná se dostala do prodlení, a nedoplatila ani přes dvě upomínky, proto došlo k zesplatnění úvěru 21. 8. 2025. Kromě jistiny nárokovala za obě upomínky náklady upomínání celkem 1 000 Kč, a ode dne 5. 9. 2025 do zaplacení i zákonný úrok z prodlení ze žalované jistiny do zaplacení.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, potvrdila, že uvedenou smlouvu uzavřela a částku 50 000 Kč obdržela. Došlo k tomu ale v problematické sociální situaci, kdy neměla dostatečný náhled na sjednávaný vztah. Se synem se dostali do dluhů, a až když žalobkyni uhradila 75 500 Kč, zajistila si pomoc v dluhové poradně. Poukazovala na to, že nároky žalobkyně představují 435,03 % RPSN, přestože obvyklá sazba je o 47násobek nižší, jakož i na to, že žalobkyně neposoudila řádně před uzavřením smlouvy její úvěruschopnost. Vznesla proto nárok na vrácení 25 500 Kč, o které žalobkyni uhradila více na základě neplatné smlouvy, a tedy vzájemný návrh.

3. Žalobkyně uvedla, že byla ochotná mimosoudně věc vyřešit, navrhovala, aby se věc uzavřela kompromisem, ale protože k tomu nedošlo, setrvala na své žalobě, a navrhovala zamítnutí vzájemné žaloby. Ohledně úvěruschopnosti předložila soudu rozsáhlé podání, z drtivé části však obecného charakteru, či shrnující názory žalobkyně, že úvěruschopnost zkoumala dostatečně a řádně.

4. Z konkrétních tvrzení ohledně příjmů a výdajů žalobkyně tvrdila pouze, že si vyžádala výplatní pásky a výpis z bankovního účtu. Zda výpis byl žádán pouze k příjmům či i k výdajům, tvrzeno nebylo, a ohledně výdajů zmínila žalobkyně pouze náklady 3 000 Kč na bydlení. Dále tvrdila, že průměrný měsíční příjem žalované za předchozí tři měsíce činil 21 414 Kč, tedy jí po odečtení platby za bydlení při splátce 7 500 Kč na úvěr zbyde 10 914 Kč. Žádné jiné konkrétní údaje nejen, že nebyly dokládány, ale nebyly ani tvrzeny, a nařízeného jednání se žalobkyně rozhodla neúčastnit. Rovněž obecně zmínila, že lustrovala v databázích včetně insolvenčního rejstříku, rejstříku exekucí a v registrech úvěrů.

5. Soud v prvé řadě řešil, zda před uzavřením smlouvy byla a nakolik řešena úvěruschopnost žalované. Z předložených výplatních pásek od dubna do června 2024 bylo zjištěno, že příjem žalované na výdělku činil cca 10 - 11 tis. Kč měsíčně. Na předložených výpisech z účtu je pak vidět platba důchodu zhruba ve stejné výši a dle oznámení o výši se jedná o důchod invalidní. Na výpisech z účtu je patrné, že vždy po měsíci je na něm buď minimální zůstatek nebo dokonce záporný, a aniž by tedy byl ještě jakýkoliv úvěr splácen, žádná rezerva nebyla žalovanou tvořena nebo příjmy ani nestačily. V dubnu činily příjmy 20 309 Kč a výdaje 20 437,29 Kč. V květnu činily celkové příjmy 23 283 Kč a výdaje pak 22 801,31 Kč. V červnu bylo při příjmech 23 055 Kč vydáno 23 330 Kč. Z lustrací plynou negativní záznamy, nicméně na výstupu z insolvenčního rejstříku je patrné, že žalovaná prošla insolvencí vedenou Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, kdy řízení je již skončeno, a bylo zahájeno v roce 2017.

6. Z výše uvedeného lze skutkově dovodit, že žalovaná má dlouhodobě finanční problémy, resp. měla je dlouhodobě ještě před sjednáváním úvěru. Z výpisů z účtu je evidentní, že sotva zvládala hospodařit, žalobkyně se tím však nijak blíže nezabývala, a patně je i předkládala jen jako doklad o příchozích příjmech (výdaj na bydlení, jediný tvrzený, na nich totiž není). Za situace záporného měsíčního zůstatku, či jen velmi drobného zůstatku, nebylo vůbec zřejmé, že by žalovaná měla z čeho úvěr splácet. Nebylo rovněž vůbec zřejmé, jaké má konkrétní výdaje, a na co jsou jinak doložené příjmy ze dvou zdrojů spotřebovávány. Žalobkyně se tím přesto nijak dále nezabývala, resp. toto netvrdila, a neprokazovala. Samotné výpisy z účtu měly být jistě „alarmem“, aby se nejméně začala zaobírat tím, z čeho bude tedy žalovaná úvěr splácet, a které z jejích spotřeb omezí, a zda je to vůbec možné, když dosud utrácí vše, co je jí vypláceno.

7. Tvrzené nájemné, resp. celkový výdaj na bydlení ve výši 3 000 Kč nebyl ničím doložen, a žalobkyně nedoložila, že by se jím jakkoliv více zabývala. Přitom jde o částku, která je velmi nízká, zpravidla nepokrývá ani služby spojené s bydlením. Při této výši jde o další signál, že poměry žalované nemusí být dostatečné, kdy k tomu přistupuje i dříve vedené insolvenční řízení. To, že není vedeno aktuálně, kdy by ostatně nebylo ani možné žalované úvěr poskytnout, neznamená, že je vše v pořádku. Ve spojení s výše uvedeným, kdy žalovaná nebyla schopna tvořit žádnou rezervu, je částečně invalidní a lze předpokládat nejen s tím zvýšené výdaje, ale současně i nemožnost si přivydělávat navíc, se žalobkyně nepochybně měla podrobně a důsledně zaobírat celkovou situací žalované, a zejména jejími skutečnými výdaji, nejen jejich výší ale i skladbou. Z toho, co bylo v řízení tvrzeno a dokládáno, nelze dospět k závěru, že vůbec byly zjišťovány, natož zjištěny reálné poměry žalované, a tedy že by mohla být dostatečně posouzena její skutečná situace.

8. Po právní stránce uplatnila žalobkyně nároky ze smlouvy o úvěru, dle které se podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Uzavřená smlouva dále podléhá v případě, kdy není uzavírána s podnikatelem, i regulaci zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

9. Podle jeho § 86 odst. 1 je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 z. s. ú. větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 neplatná. V současném znění účinném od 29. 5. 2022 je již výslovně uvedeno, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu, a spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Poskytovatel je pak povinen přezkoumat úvěruschopnost s odbornou péčí, řádně a v potřebném rozsahu tak, aby skutečně nebyl důvod pochybovat o schopnosti úvěr splácet. V usnesení ve věci sp. zn. 33 Cdo 922/2022 Nejvyšší soud vyložil, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Ústavní soud ČR pak v řízení sp. zn. III. ÚS 4129/18 dovodil, že pokud soud nezkoumal, zda poskytovatel úvěru při jeho poskytnutí prověřil schopnost úvěr splatit, pak zasáhl do základního práva spotřebitele na soudní ochranu. Tato povinnost je tak i v rovině ústavněprávní vnímána jako zcela zásadní, a nikoliv pouze formální, při které by poskytovatel úvěru mohl účinně argumentovat tím, že stačí, aby mu spotřebitel sdělil informace, na které by měl být oprávněn bez dalšího spoléhat. Povinnost aktivního přezkumu je nosnou myšlenkou evropské úpravy, která má legitimní a zcela pochopitelné cíle, a to vyhnout se dluhovým spirálám, které zatěžují nakonec celou společnost. Bez ohledu na to, že každý má jednat poctivě, tedy uvádět pravdu v závazkových vztazích, a nemá se samozřejmě dopouštět trestné činnosti včetně úvěrových podvodů, je tak dána zcela konkrétní a na takovém nepoctivém či nezákonném jednání zájemce o úvěr nezávislá povinnost jeho poskytovateli. Negovat ji případně poukazem na to, že ani druhá strana nesplnila své povinnosti ostatně nepřipadá v úvahu ani v jiných situacích, kdy každý, pokud poruší sám uložené povinnosti, musí počítat s následkem, a to svým vlastním, bez ohledu na to, že i jiný se provinil.

13. Ústavní soud připomněl i dřívější závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen samotného dlužníka, ale celé společnosti, na kterou mají vliv důsledky předlužení a případné insolvence. Je tomu tak proto, že nejen dlužník, ale i jeho blízcí se pak dostávají do postavení, které vyžaduje, aby stát začal plnit svou sociální roli, a celá společnost pak saturuje stav, který neměl vůbec nastat. Proto je na poskytovateli úvěru, aby náležitě před poskytnutím prověřil a posoudil schopnost žadatele ho splácet. Úvěr smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí úvěruschopnost posoudil, a z jeho zjištění je skutečně zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li toto dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

14. Porušení této povinnosti poskytovatele tak nejen odporuje zákonu, ale současně narušuje veřejný pořádek, neboť ochrana spotřebitele má předcházet negativním a nežádoucím celospolečenským dopadům jako je předlužení, sociální úpadek a nemožnost dostat se z dluhové pasti. Je třeba si uvědomit, že člověk v tíživé situaci často hledá jakékoliv řešení, a potlačuje informace, které mu ve vyřešení aktuálního problému brání. Řada osob pak nedokáže odhadnout ekonomickou situaci, zejména svoji vlastní objektivně, kdy jim chybí potřebné znalosti a zkušenosti, ale i schopnost určité kvalifikované ekonomické úvahy. Není tak na místě, aby poskytovatel mohl „rozdávat“ úvěry bez patřičného vyhodnocení, následně vymáhat plnění, a aby poté celá společnost nesla vzniklé následky na straně dlužníka a jeho rodiny na sociálních dávkách. Výše uvedené závěry tak mají jasné opodstatnění, a poskytovatel úvěru jako silnější a odborněji vybavená strana, podnikající v této sféře, musí nést potřebnou míru odpovědnosti, aby na následky jejího podnikání nedoplácela společnost jako celek. Ona na první pohled možná vysoká ochrana jednotlivce žádajícího o úvěr, je ve skutečnosti požadavkem a tlakem na podnikatele ve finančním odvětví, aby při svém podnikání neprofitoval v konečném efektu na úkor celé společnosti. Ostatně Ústavní soud ve výše citovaném nálezu připomněl i to, že porušení povinnosti ověřit úvěruschopnost, je mj. i správním deliktem poskytovatele, jak rozhodl Nejvyšší správní soud ČR ve věci sp. zn. 1 As 30/2015.

15. Mimo jakoukoliv pochybnost stojí závěr, že poskytovatel úvěru má aktivní povinnost nejen zjistit jak příjmy, tak výdaje žadatele o úvěr, ale tyto i prověřit, a provést zcela konkrétní a přezkoumatelnou úvahu, která obstojí, že odborně a pečlivě učinil vše pro to, aby neposkytl úvěr žadateli, u něhož nebylo řádně prověřeno, že je schopen úvěr splácet.

16. Soud proto neprováděl další důkazy navržené žalobkyní, neboť ty by na věci, že nebyly splněny podmínky pro platné uzavření smlouvy plynoucí přímo ze zákona, nemohly nic změnit. Poskytnutí částky 50 000 Kč bylo mezi účastnicemi nesporné, a pro rozhodnutí o žalobkyní podané žalobě, jakož i o vzájemném návrhu zbývalo zjistit toliko celkovou úhradu v souvislosti s tímto úvěrem. Tu dokládala žalovaná, kdy z bankovního výpisu, resp. internetového výpisu plateb na účet, odkud byl poskytnut a kam byl vracen úvěr, vyplývá, že žalovaná uhradila celkem jí tvrzených 75 500 Kč. Z komunikace, kterou dále žalovaná dokládala, je pak úhrada v této výši potvrzována i žalobkyní. Ta byla nejprve ochotná k narovnání s tím, že po žalované k tomu, co zaplatila, již nebude chtít ještě dalších 156 000 Kč, později byla ochotna vrátit jí přeplatek nad jistinu, ale jen z poloviny, tedy nikoliv nárokovaných 25 500 Kč, ale pouze 12 750 Kč.

17. Jelikož žalobkyně svou povinnost řádně přezkoumat a posoudit úvěruschopnost jednoznačně nesplnila, a tedy smlouva, z níž žalobkyně nárokuje plnění, je podle § 87 odst. 1 z. s. ú. absolutně neplatná, žádné smluvní nároky nelze přiznat. Zůstává jen povinnost žalované podle § 87 odst. 1 z. s. ú. vrátit poskytnuté plnění, a to v době přiměřené jejím možnostem. Jelikož žalobkyní poskytnutých 50 000 Kč již bylo v celém rozsahu vráceno, žalobu žalobkyně, kterou bylo zahájeno toto řízení, v celém rozsahu soud zamítnul výrokem I. Jelikož úspěch ležel na straně žalované, které v řízení o původní žalobě nevznikly žádné náklady, které by jí mohly být podle 142 odst. 1 o. s. ř. přiznány k náhradě, výrokem II je soud současně žádné účastnici nepřiznal.

18. Ze vzájemného návrhu (žaloby podané v rámci tohoto řízení naopak žalovanou) pak uložil soud žalobkyni výrokem III, aby částku, kterou přijala a drží, tj. 25 500 Kč, o které poskytnutou jistinu úvěru žalovaná přeplatila, vrátila. Jestliže je smlouva absolutně neplatná, a tedy od počátku, jako by nikdy uzavřena nebyla, nemá žalobkyně právní důvod tyto prostředky žalované držet, a je jí je tak povinna vrátit. V opačném případně by na její straně vzniklo bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 o. z. Nelze činit žádný rozdíl mezi situací, kdy by se bez platné smlouvy žalobkyně nedomohla žádného plnění mimo vrácení poskytnutých prostředků, protože jí vůbec nebyly uhrazeny, a situací, kdy nějaké má, protože žalovaná, byť nebyla uzavřena platně smlouva, se snažila nejen vracet, ale i platit nad rámec jistiny.

19. Absolutní neplatnost smlouvy vylučuje, že by po právu mohla žalobkyně držet úhrady, které byly poskytnuty z absolutně neplatné smlouvy, kdy neplatná je pro porušení povinností žalobkyně, a zákon výslovně v takovém případě jako sankci stanoví, že žalobkyně v souvislosti s takto uzavřenou smlouvou nedostane nic, pouze se jí vrátí to, co bylo její. Jde tedy o účel a smysl celé úpravy, ke kterému má být směřováno. Sankcionováno je pak nikoliv to, že dlužník nebyl schopen případně splácet, ale že žalobkyně jeho poměry v rozporu se zákonem nezkoumala, tj. až poté a po splnění této povinnosti by vůbec mohla být platně uzavírána smlouva. Jde o sankci za to, že nebylo zkoumáno, a musí být tedy nerozhodné, zda dlužník následně něco plnil či nikoliv, povinen k tomu vůbec nebyl, a nelze nalézt zákonný a spravedlivý důvod (v souladu se smyslem a účelem citované úpravy), proč by s dlužníkem, který alespoň něco hradil, mělo být zacházeno hůře, než s takovým, který neuhradil nic a žalobkyni pak v řízení také není nic než vrácení samotné jistiny přiznáno.

20. Pokud by mělo být bráno v potaz, že žalovaná něco plnila, zvládla něco plnit, pak by to popřelo samotný smysl a účel právní úpravy, bylo by to v rozporu i s prostým jazykovým výkladem textu, a žádné zákonné ustanovení, ve kterém by pro to měla snad být opora, nelze nalézt. Ad absurdum, pokud by se tedy splnění zkoumání úvěruschopnosti mělo řešit až v návaznosti na to, zda se dlužník na nějaké platby zmůže, či nikoliv, neměli by poskytovatelé úvěru v podstatě žádný důvod toto činit, plnění by zažalovali, a v řízení by jim byla přiznána částka podle následně zjištěné situace. Jakýkoliv tlak na poskytovatele úvěru by odpadl, preventivní funkce by se nulovala, a zátěž by se přenesla do řízení o zaplacení.

21. I Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 11. 1. 2024 sp. zn. C-755/22 uzavřel, že Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky“.

22. Shodně pak Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 9 As 127/2024, dovodil, že „dle judikatury Soudního dvora splnění úvěrové smlouvy uzavřené spotřebitelem nemůže porušení povinnosti věřitele spočívající v ověření úvěruschopnosti spotřebitele zhojit. Je tomu tak proto, že negativní důsledky uzavření této smlouvy (jako například nadměrné zadlužení či platební neschopnost) mohou nastat i po případném splacení úvěru. Zajišťování odpovědného jednání věřitelů a předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům nadto zásadním způsobem přispívá k řádnému fungování trhu spotřebitelských úvěrů. Opačný výklad by mohl věřitele motivovat k neplnění jejich povinnosti vyplývající z čl. 8 směrnice CCD, a mohl by tak zbavit toto ustanovení užitečného účinku“, když odkázal právě na Rozhodnutí SDEU 2024. Jde o princip právě dluhových spirál, kdy dlužník sice splatí, ale protože si na to půjčil jinde, neboť ze svých zdrojů toho nebyl schopen, a to není možné podporovat.

23. Ze všeho výše uvedeného tak vyplývá, že nárok žalované na vrácení částky, kterou od ní přijala žalobkyně v souvislosti s neplatnou úvěrovou smlouvou navíc, nad částku, kterou jí sama žalobkyně jako jistinu úvěru poskytla, je důvodný. Žalobkyně porušila povinnost, která je sankcionována tím, že nic jiného, než jistinu zpět, nemůže dostat. Jestliže to nyní drží, je to povinna žalované vrátit. Proto soud vzájemnému návrhu vyhověl y výrokem III uložil žalobkyni částku 25 500 Kč vydat.

24. V řízení o vzájemném návrhu byla dle § 142 odst. 1 o. s. ř. zcela úspěšná žalovaná, proto jí byla přiznána náhrada nákladů. Ty uplatnila žalovaná v rozsahu zaplaceného soudního poplatku 1 275 Kč, zbývajících se vzdala. Náhrada v této výši jí tak byla přiznána výrokem IV rozsudku.

25. Lhůty k plnění byly v obou případech stanoveny podle § 160 odst. 1 o.s.ř. jako základní zákonné pro peněžité plnění.