13 C 158/2024

Plný text

Okresní soud v Liberci rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Šoljakovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 24 632 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 20 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do zbývajících nároků, a to jak na žalované jistině, tak příslušenství, a to jak kapitalizovaného, tak plynoucího do budoucna se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně učinila předmětem řízení zahájeného , datum, nároky ze smlouvy o zápůjčce, kterou pod č. , tel. číslo, uzavřela se žalovaným 14. 12. 2018 její právní předchůdkyně , právnická osoba, , která mu v den uzavření smlouvy poskytla v hotovosti částku 20 000 Kč. Tuto se žalovaný zavázal splatit společně s dalším poplatkem v celkové výši 19 496 Kč ve 24 měsíčních splátkách po 1 646 Kč, nezaplatil však nic. V částce poplatku byl dle žalobkyně obsažen úrok za celou dobu trvání smlouvy ve výši 6 592 Kč, odměna za zpracování, doručení, administrativu a flexibilní splácení ve výši 7 626 Kč a poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši dalších 5 278 Kč.

2. Předmětem řízení tak žalobkyně učinila poskytnutou dlužnou jistinu a dále 4 632 Kč z poplatku, kdy později doplnila, že konkrétně se jedná jen o nezaplacenou část sjednaného úroku. Dále nárokovala na kapitalizovaném úroku částku 64,44 Kč s tím, že jde o 29 % ročně z dlužné jistiny ode dne 15. 12. 2020, kdy už mělo být vše splaceno, do 18. 12. 2020 a úrok 29 % ročně jako plynoucí pak z jistiny nárokovala od následujícího dne do zaplacení. Rovněž žalovala kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 082,08 Kč s tím, že jde o sazbu 9,75 % ročně z dlužné jistiny ode dne 30. 5. 2019 do 18. 12. 2020 a od následujícího dne jej žalovala stejnou sazbou z dlužné jistiny až do zaplacení.

3. Na tomto nároku vzala žalobu částečně zpět co do 1 394,74 Kč, poté co přepočetla jeho výši postupně jak narůstala dlužná jistina od 30. 5. 2019 po jednotlivých měsících až do konce sjednaného splácení v prosinci 2020. Co do této částky, tak soud řízení částečně zastavil již dříve usnesením č. j. , spisová značka, ., právnická osoba, doplnění žaloby ke zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že žalovaný doložil měsíční příjem 10 023 Kč, kterého dosahoval jako dělník ve společnosti Knorr Brense, ostatní blíže nekonkretizované příjmy žadatele měly činit dalších 10 000 Kč, vysvětleny nebyly nijak, a další čisté příjmy domácnosti pak dalších 3 500 Kč, o kterých rovněž nic bližšího žalobkyně neuvedla. Zcela pomlčela, i přes výslovný dotaz soudu, o výdajích žalovaného, a jak tedy dospěla k závěru, že má dostatečnou kapacitu splácet.

5. Při nařízeném jednání proto soud nemohl vyhovět navrhovanému rozsudku pro zmeškání, neboť nebyly doplněny všechny potřebné skutečnosti, které by se mohly stát nespornými, a ze kterých by soud dovodil, že z nich nároky dle platně uzavřené smlouvy vyplývají. Opětovně tak vyzýval žalobkyni, která až při jednání sdělila, že příjmy žalovaného 10 023 Kč žalobkyně ověřovala z výplatních pásek a ony ostatní příjmy by měly být z příležitostných brigád, jak sám žalovaný tvrdil. Ohledně 3 500 Kč na dalších příjmech domácnosti mu toto mohli poskytovat rodiče, protože s těmi bydlel, a měl domácnost. Proč by tak činili, však nebyla žalobkyně schopna nejen doložit, ale ani smysluplně vysvětlit s tím, že k tomu žádné bližší doklady nejsou. Tuto sumu pak žalovaný potřeboval splácet na jiném úvěru, který již měl, ze zbytku však podle poskytovatele úvěru, jak dotvrdila žalobkyně, měl být schopen uhradit své běžné výdaje bydlení i PHM, které jako své výdaje zmiňoval.

6. Žalovaný se k jednání nedostavil, v řízení zůstal pasivní, nepřebíral ani zásilky. Nemohl tedy nároky žalobkyně nejen uznat, ale ani učinit žádné skutečnosti nespornými, a na žalobkyni zůstalo, aby v řízení tvrdila vše pro věc podstatné a toto i prokázala.

7. Soud provedl k důkazu v prvé řadě zákaznickou kartu – Žádost o spotřebitelský úvěr, ze které zjistil, že žalovaný požádal na předtištěném formuláři 14. 12. 2018 o zápůjčku 20 000 Kč splatnou ve 24měsíčních splátkách. V žádosti uvedl, že je svobodný, žije s rodiči a předložil výplatní pásky z plného pracovního úvazku jako dělník u Knorr Bremse, z nichž měl být zjištěn čistý příjem žadatele 10 023 Kč, žádné jiné podklady k příjmům předkládány nebyly, byť jako ostatní příjmy je zapsána částka 10 000 Kč (aniž by však bylo zřejmé, o co se vůbec jedná), a to samé platí ohledně dalších čistých příjmů domácnosti 3 500 Kč, které pak nedávají ani smysl, neboť žalovaný nemá partnera, bydlí u rodičů, a tedy se ho jakékoliv jejich příjmy netýkají, a na bydlení by jim naopak on měl přispívat, jestliže u nich bydlí. V žádosti je rovněž uvedeno, že má jiný úvěr, a to ve výši 3 500 Kč, a sám své měsíční výdaje odhadl na 10 000 Kč. Jen ty spolu s jinou splátkou pak podstatně přesahují jeho příjem ze zaměstnání, který jediný byl vysvětlen, a žalobkyně ani po opětovné výzvě nebyla schopna k úvěruschopnosti při jednání nic dalšího ani dotvrdit ani doložit.

8. Ze smlouvy o zápůjčce pak soud zjistil, že v ní mj. žalovaný podepsal, že v hotovosti mu byla při jejím uzavření poskytnuta částka 20 000 Kč. Číslo smlouvy bylo uvedeno 5403476216 a za 24 sjednaných měsíců splácení měl kromě 20 000 Kč žalovaný splatit ještě dalších 19 496 Kč jako poplatek za zápůjčku, kdy RPSN činila 109,4 % ročně a vedle úroku ve výši 6 592 Kč je zahrnuto za zpracování a administrativní činnost v tomto poplatku 7 626 Kč a za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení dalších 5 278 Kč. Z předložené tabulky umoření vyplývá, že podle žalobkyně nebyla provedena žalovaným žádná platba, resp. poskytovatel úvěru žádnou neeviduje, a pouze došlo k vyplacení zápůjčky.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že mezi poskytovatelkou úvěru a žalobkyní byla podepsána 18. 12. 2020, její značná část je však skryta. V seznamu postupovaných pohledávek, který tvořil její přílohu, je pohledávka vymáhaná v tomto řízení zachycena na straně 59 z celkových 103. Z oznámení o postoupení pohledávky bylo zjištěno, že ho 6. 5. 2021 sepsala původní věřitelka, která tak žalovaného chtěla informovat o tom, že pohledávky ze smlouvy o zápůjčce č. , tel. číslo, postoupila žalobkyni. Zejména z tohoto dokumentu tak lze dovodit, že k postoupení pohledávky na žalobkyni skutečně došlo.

10. Skutkově soud dospěl k závěru ohledně samotné věci, že předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost zkoumala toliko formálně. Příjem doložený výplatními páskami byl ve stejné výši, jako odhadované výdaje samotného žalovaného, a ten měl navíc hradit splátku jiného úvěru ve výši celé třetiny jeho příjmu, o kterou tak byl v mínusu. Údajné příjmy domácnosti, které nedávají smysl, pokud je žalovaný sám a žije u rodičů, nebyly nijak ani vysvětleny, a nijak nevysvětlenou a nedoloženou kolonkou „další příjmy“ se zachraňovala situace, aby již na první pohled nebyla jasné, že je úvěr poskytován někomu, komu by v žádném případě poskytován být neměl. Tuto praxi již dříve soud v řadě řízení zaznamenal. Situace, kdy jsou bez jakékoliv specifikace uvedeny „další“ příjmy, tyto nijak nedoloženy ani nekonkretizovány, se u Providentu v řešených kauzách pravidelně opakuje, a ústí v závěr, že se účelově a systematicky navyšovaly příjmy žadatelů, aby došlo k uzavření smluv a naplnění finančních zájmů Providentu či jeho zástupců, přestože zde potřebné příjmy žadatelů patrně nebyly.

11. Např. v soudním řízení vedeném pod sp. zn. , spisová značka, byl uveden také jediný zdroj příjmů žalované, a to invalidní důchod ve výši 9 826 Kč. Současně však byly připsány i ostatní příjmy žadatele 4 400 Kč, taktéž bez ověření či konkretizace, kterými se příjem zvedl, přestože žádné příjmy v řízení kromě samotného plného invalidního důchodu nebyly zjištěny, a žalovaná s omezenou svéprávností pak nebyla schopna ani nic takového s ohledem na poruchu intelektu uvádět. V řízení sp. zn. , spisová značka, měla žalovaná dle žádosti také jen jeden zdroj příjmu, kdy ze dvou výplatních pásek a pracovní smlouvy bylo ověřeno, že její čistý příjem činí 13 411 Kč. Na žalobkyní tvrzených 45 411 Kč se zvýšil právě až připočtením jakýchsi „dalších“ příjmů domácnosti 32 000 Kč, které nebyly nejen nijak ověřovány a dokládány, ale ani konkretizovány. Kdo, a jak by je měl generovat, když žalovaná žije sama, nemá ani spolubydlícího a ani partnera, nebylo vůbec zřejmé. V řízení sp. zn. , spisová značka, byl zdroj příjmu vyplněn z plného pracovního úvazku s tím, že žalovaný je dělníkem, od tohoto zaměstnavatele měl ovšem čistý příjem 15 760 Kč, nikoliv žalobkyní tvrzených 26 060 Kč, a přestože byl uveden jen jeden zdroj jeho příjmu, byly připsány „další“ čisté příjmy domácnosti 10 300 Kč, aniž by však bylo zřejmé, o jaký příjem a čí se jedná, když žalovaný žil dle žádosti sám a nemá partnera. A takto by soud mohl pokračovat dalšími spisovými značkami.

12. To, že podobným způsobem byly vyplněny žádosti různými zástupci, vede dále k závěru, že šlo o praxi samotného , Anonymizováno, , nikoliv o exces, a tedy selhání jednotlivého zástupce, ale že se tak dělo pravidelně, kdy poctivý a čestný úmysl takového „vylaďování“ příjmové situace žadatelů lze těžko nalézt. Rozhodně odporuje nosné myšlence zákona o spotřebitelském úvěru, kdy poskytnut by měl být jen těm žadatelům, kteří skutečně mají dostatečné příjmy, aby mohli úvěry splácet.

13. Smlouva o zápůjčce je upravena v § 2390 a násl. o. z., kdy v případě přenechání zastupitelné věci, včetně peněz, při sjednaném vrácení po jejich užívání, vznikne právě tento druh smlouvy. Úroky lze ujednat podle § 2392 odst. 1 o. z., nejsou ale nezbytnou součástí, a strany mohou ujednat další práva a povinnosti v rámci smluvní volnosti, pokud tomu nebrání zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), který se vztahuje na smlouvy uzavřené se spotřebitelem.

14. Podle jeho § 86 odst. 1 je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 z. s. ú. větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 neplatná. V současném znění účinném od 29. 5. 2022 je již uvedeno, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

17. Poskytovatel je pak povinen učinit tak s odbornou péčí, řádně a v potřebném rozsahu tak, aby skutečně nebyl důvod pochybovat o schopnosti úvěr splácet. V usnesení ve věci sp. zn. , spisová značka, Nejvyšší soud vyložil, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Za klíčovou označil i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými, nikoliv pouze tvrzenými, informacemi o jeho příjmech a výdajích, byť je třeba posuzovat každý případ individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu.

18. Ústavní soud ČR dokonce v řízení sp. zn. III. ÚS 4129/18 dovodil, že pokud soud nezkoumal, zda poskytovatel úvěru při jeho poskytnutí prověřil schopnost úvěr splatit, pak zasáhl do základního práva spotřebitele na soudní ochranu. Tato povinnost je tak i v rovině ústavněprávní vnímána jako zcela zásadní, a nikoliv pouze formální, při které by poskytovatel úvěru mohl účinně argumentovat tím, že stačí, aby mu spotřebitel sdělil informace, na které by měl být oprávněn bez dalšího spoléhat. Povinnost aktivního přezkumu je nosnou myšlenkou evropské úpravy, která má legitimní a zcela pochopitelné cíle, a to vyhnout se dluhovým spirálám, které zatěžují nakonec celou společnost. Bez ohledu na to, že každý má jednat poctivě, tedy uvádět pravdu v závazkových vztazích, a nemá se samozřejmě dopouštět trestné činnosti včetně úvěrových podvodů, je tak dána zcela konkrétní a na takovém nepoctivém či nezákonném jednání zájemce o úvěr nezávislá povinnost jeho poskytovateli. Negovat ji poukazem na to, že ani druhá strana nesplnila své povinnosti ostatně nepřipadá v úvahu ani v jiných situacích, kdy každý, pokud poruší sám uložené povinnosti, musí počítat s následkem, a to svým vlastním, bez ohledu na to, že i jiný se provinil.

19. Ústavní soud připomněl i dřívější závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen samotného dlužníka, ale celé společnosti, na kterou mají vliv důsledky předlužení a případné insolvence. Je tomu tak proto, že nejen dlužník, ale i jeho blízcí se pak dostávají do postavení, které vyžaduje, aby stát začal plnit svou sociální roli, a celá společnost pak saturuje stav, který neměl vůbec nastat. Proto je na poskytovateli úvěru, aby náležitě před poskytnutím prověřil a posoudil schopnost žadatele ho splácet. Úvěr smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí úvěruschopnost posoudil, a z jeho zjištění je skutečně zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li toto dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

20. Porušení této povinnosti poskytovatele tak nejen odporuje zákonu, ale současně narušuje veřejný pořádek, neboť ochrana spotřebitele má předcházet negativním a nežádoucím celospolečenským dopadům jako je předlužení, sociální úpadek a nemožnost dostat se z dluhové pasti. Je třeba si uvědomit, že člověk v tíživé situaci často hledá jakékoliv řešení, a potlačuje informace, které mu ve vyřešení aktuálního problému brání. Řada osob pak nedokáže odhadnout ekonomickou situaci, zejména svoji vlastní objektivně, kdy jim chybí potřebné znalosti a zkušenosti, ale i schopnost určité kvalifikované ekonomické úvahy. Není tak na místě, aby poskytovatel mohl „rozdávat“ úvěry bez patřičného vyhodnocení, následně vymáhat plnění, a aby poté celá společnost nesla vzniklé následky na straně dlužníka a jeho rodiny na sociálních dávkách. Výše uvedené závěry tak mají jasné opodstatnění, a poskytovatel úvěru jako silnější a odborněji vybavená strana, podnikající v této sféře, musí nést potřebnou míru odpovědnosti, aby na následky jejího podnikání nedoplácela společnost jako celek. Ona na první pohled možná vysoká ochrana jednotlivce žádajícího o úvěr, je ve skutečnosti požadavkem a tlakem na podnikatele ve finančním odvětví, aby při svém podnikání neprofitoval v konečném efektu na úkor celé společnosti. Ostatně Ústavní soud ve výše citovaném nálezu připomněl i to, že porušení povinnosti ověřit úvěruschopnost, je mj. i správním deliktem poskytovatele, jak rozhodl Nejvyšší správní soud ČR ve věci sp. zn. 1 As 30/2015.

21. Na základě shora uvedeného je tedy zřejmé, že předchůdkyně žalobkyně svou povinnost řádně přezkoumat a posoudit úvěruschopnost jednoznačně nesplnila, a tedy smlouva, z níž žalobkyně nárokuje plnění, je podle § 87 odst. 1 z. s. ú. absolutně neplatná. Smluvní nároky proto nelze přiznat. Zůstává jen povinnost žalovaného podle § 87 odst. 1 z. s. ú. vrátit poskytnuté plnění, a to v době přiměřené jeho možnostem. K vrácení je tedy jen poskytnutá jistina, na kterou dle žalobkyně nebylo nic zaplaceno, a žalovaný sám nejen neprokázal v řízení, ale ani netvrdil, že by něco uhradil. Podle § 1879 o. z. má právo na plnění od žalovaného žalobkyně, neboť původní věřitelka pohledávku ze smlouvy se žalovaným žalobkyni postoupila, což může sjednat, aniž by byl třeba souhlas dlužníka. Na žalobkyni pak ale samozřejmě přejde jen tolik, kolik by mohla vymoci samotná původní věřitelka, bez ohledu na to, co je ve smlouvě o postoupení ohledně výše či příslušenství postupované pohledávky uvedeno.

22. Dále se soud zabýval lhůtou k plnění., která samozřejmě nemůže být posuzována podle neplatné smlouvy, protože pokud smlouva není platná, nejsou strany ani vázány tím, co v ní bylo ujednáno ohledně splatnosti. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká doba je odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z tohoto ustanovení plyne, že pokud se strany nedohodnou na tom, jak bude jistina z neplatné smlouvy vrácena, míněno (nově) do času, do kdy konkrétně či v jakých splátkách, pak by se měly obrátit na soud. Jestliže se tak dosud nestalo, a bylo žalováno rovnou na plnění, není jiná možnost než lhůtu stanovit ve sporu o zaplacení, ovšem podle stejných pravidel.

23. Zde nebylo ani tvrzeno, že by snad dříve bylo ohledně splatnosti žalováno, a z toho, co žalobkyně i v řízení tvrdí, je zřejmé, že se tak nestalo, žalobkyně měla dosud smlouvu za platnou, a podle v ní ujednaných splátek a termínů žalovala, i dovozovala existenci prodlení žalovaného. Nejvyšší soud v rozsudku ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 uvedl, že již dle textu samotného zákona a tedy čistě gramatickým výkladem ustanovení § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. lze zjistit, že toto ustanovení upravuje speciálně dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první, aniž by se tak uplatnila obecná pravidla pro vydání bezdůvodného obohacení.

24. Ve zde souzeném případě žalovaný ani nezačal splácet, a nebyl veden dříve spor o to, kolik a kdy má žalovaný hradit. Rozhodnuto o tom tedy dosud nebylo, a nebyly ani dříve zjišťovány možnosti žalovaného, podle kterých by případně byla splatnost nastavena. K dohodě stran evidentně v návaznosti na možnosti dlužníka nedošlo, dlužník nesplácí, tj. se žalobkyní jsou ve sporu ohledně toho, kdy by mělo být plněno, neboť ho žalobkyně o plnění žaluje. Za situace, kdy by se žalovaný dlužník dostavil k jednání a objasnil zde své možnosti, mohlo by být ještě rozhodnuto o splátkách, ve kterých dluh vyrovná, pokud není objektivně schopen jej uhradit najednou. Na to mu totiž v důsledku neplatnosti smlouvy pro porušení povinností poskytovatele úvěru vzniklo právo. V naposledy citovaném rozhodnutí pak výslovně Nejvyšší soud shrnul, že dokonce může nastat i situace, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze , právnická osoba, vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh dobu změnit. Jinak, než v návaznosti na takto stanovenou splatnost pak nemůže ani nastat na straně žalovaného prodlení, kdy pokud strany nedojdou k dohodě mimo smlouvu co do splatnosti, lze jedině soudně a tedy do budoucna posoudit schopnost dlužníka splácet, a podle toho tedy stanovit, kdy a kolik má zaplatit.

25. Ani ochrana dlužníka ovšem nemůže být bezbřehá, a poskytovaná bez jeho nezbytné součinnosti tak, aby mohla být litera zákona naplněna. Jestliže má soud dobu plnění stanovit podle jeho možností, nelze dojít k absurdnímu závěru, že pokud je dlužník netvrdí a neprokáže, není zjištěno, zda je vůbec schopen platit, a tedy plnění neuložit. Je na žalovaném dlužníkovi, aby umožnil jeho možnosti za stavu neplatné smlouvy v řízení zjistit, a tím dosáhnout na ochranu spočívající v další možnosti přiměřeného splácení, či dokonce výjimečného odkladu platby. Jedná se o ustanovení, ze kterých chce on případně dovozovat svůj nárok a čerpat ochranu. Jestliže se tak nedostaví k nařízenému jednání, ani jinak do doby rozhodnutí v řízení nevyjasní a nedoloží své možnosti, o čemž by ho soud případně i poučil a vyzval k doplnění tvrzení i důkazů, pak se mu takové ochrany na úkor věřitele nemůže dostat. Jeho liknavostí v soudním řízení ochrana končí, a soud pak nemá jinou možnost než uložit důvodné plnění spočívající ve vrácení toho, co bylo poskytnuto, v základní lhůtě dle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)

26. Soud tedy uložil žalovanému vrátit to, co přijal, a dosud nevrátil, v základní třídenní lhůtě od právní moci tohoto rozsudku, když k rozložení do splátek či odkladu nebylo pro pasivitu žalovaného možno zjistit a řešit rozhodné skutečnosti. Jde k tíži samotného žalovaného, že neumožnil zjištění jeho možností v současné době, aby jim plnění bylo případně přizpůsobeno. Ve zbývajícím rozsahu pak soud žalobu zamítl, neboť žalobkyně na jakékoliv další částky nemá nárok, a to ani z titulu prodlení, které dosud nenastalo, když teprve nyní soud rozhodoval o tom, kdy je povinen žalovaný cokoliv vracet.

27. Ze stejného důvodu pak soud nepřiznal ani náklady řízení, neboť namísto žaloby na stanovení splatnosti za shora popsaných okolností, kdy byla uzavřena smlouva, aniž by byla patřičně zkoumána (a žalobkyně o tom měla doklady) úvěruschopnost žalovaného, byla žalována pohledávka, která dosud, až do rozhodnutí soudu, vůbec nebyla splatná. Žalobkyně, i když jí byla přiznána jistina, žalovala plnění, které dosud nebyl povinen žalovaný platit, a tato povinnost mu teprve vznikne. Nelze tak ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. dovodit, že by žalobkyně měla v řízení úspěch, resp. alespoň větší úspěch než žalovaný. Byl jí přisouzen jen jediný, a dosud nesplatný nárok, v podstatě nyní dosáhla určení splatnosti, které měla žalovat dříve a jako první, a podle něho pak splatnou pohledávku. Ohledně takové by pak byla procesně úspěšná, takto je úspěch stran nejméně srovnatelný, když žalovanému je teprve nyní stanoveno, kdy má vrátit, a to jen jistinu, nikoliv zaplatit smluvní nároky, a že tak má učinit až v budoucnu. Pokud toto dodrží, splní řádně jedinou povinnost, která mu na základě tvrzené úvěrové smlouvy vůbec vznikla, a žádného porušení povinností se vůbec nedopustí. Žalobkyně zde vymáhala nárok, který dosud ani neměla.