13 C 32/2021

Plný text

Okresní soud v Liberci rozhodl samosoudkyní JUDr Ivanou Šoljakovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem titul . jméno příjmení se sídlem titul ulice a číslo , PSČ obec o zaplacení částky 181 515,92 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 174 513,22 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% z částky 120 805,49 Kč ode dne 21. 6. 2020 do zaplacení, z částky 24 237,95 Kč ode dne 19. 7. 2019 do zaplacení a z částky 29 469,79 Kč ode dne 6. 6. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se částečně co do dalších 7 002,70 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75% ode dne 20. 4. 2019 do zaplacení zamítá.</b> <b>III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na nákladech tohoto řízení 55 081 Kč, tyto k rukám advokáta žalobkyně, rovněž do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se v řízení zahájeném dne 16. 11. 2020 domáhala vyplacení tzv. pozastávek ze tří smluv o dílo, které se žalovanou uzavřela, kdy k doplacení sjednaných cen za díla mělo dojít až po uplynutí záručních dob, v jednom případě pak nárokovala i část pozastávky, jež měla být vyplacena po předání díla.

2. Ze smlouvy uzavřené dne 10. 12. 2013 pod [číslo] na zakázku [název projektu] [anonymizována tři slova] nárokovala částku 7 002,70 Kč a částku 120 805,49 Kč s tím, že dle smlouvy byly sjednány dvě pozastávky ve výši 5 % z ceny díla, kdy první částka 120 805,49 Kč měla být vyplacena do 60 dnů od doručení písemné výzvy žalobkyně, kterou byla oprávněna učinit až po předání díla, a druhých 120 805,49 Kč bylo splatných k obdobné výzvě, která mohla být učiněna až po uplynutí 60 měsíční záruční doby plynoucí ode dne předání díla.

3. Dílo žalobkyně předala 31. 3. 2015, záruční doba plynula do 31. 3. 2020. K žádosti o vyplacení první pozastávky žalovaná uhradila celou částku s výjimkou žalovaných 7 002,70 Kč, kdy při jednání žalobkyně osvětlila, že o tuto částku žalovanou původně nevyzvala, chybou uplatnila nárok o ni menší. Proto k její úhradě dovyzvala až 13. 2. 2019, resp. 18. 2. 2019, kdy doručila výzvu žalované, splatnost tak nastala 19. 4. 2019. Výzvu k úhradě druhé pozastávky v plné a správné výši 120 805,49 Kč pak doručila žalované 21. 4. 2020, splatnost tak nastala 20. 6. 2020, k úhradě však nedošlo.

4. Z další smlouvy uzavřené dne 24. 1. 2014 pod [číslo] na zakázku [název projektu] [anonymizována tři slova] [obec] nárokovala pozastávku 24 237,95 Kč, což bylo 5 % z ceny díla, splatných do 40 dnů od doručení písemné výzvy žalobkyně, kterou mohla učinit až po uplynutí záruční doby. K tomu došlo uplynutím 62 měsíců záruční doby od předání díla dne 5. 3. 2014. Žalobkyně výzvu k úhradě doručila 8. 6. 2019, splatnost tak nastala 18. 7. 2019, částka uhrazena nebyla.

5. Z poslední smlouvy uzavřené dne 19. 11. 2014 pod [číslo] na zakázku [název projektu] [anonymizováno 7 slov] nárokovala pozastávku 29 469,79 Kč, což bylo 5 % z ceny díla, splatných do 45 dnů od doručení písemné výzvy žalobkyně, kterou mohla učinit až po uplynutí záruční doby. K tomu došlo uplynutím 60 měsíců záruční doby od předání díla dne 13. 3. 2015. Žalobkyně výzvu k úhradě doručila 21. 4. 2020, splatnost tak nastala 5. 6. 2020, a ani tato částka uhrazena nebyla.

6. Žalovaná ve vyjádření k žalobě namítala, že z první uzavřené smlouvy jí vznikl proti žalobkyni nárok na smluvní pokutu v celkové výši 625 000 Kč. Jedná se o smluvní pokuty za prodlení žalobkyně s odstraněním reklamované vady zabezpečovacího systému v délce 112 dnů a za prodlení 13 dnů s odstraňováním reklamované vady kamerového systému. Dle smlouvy měla nárok při takovém prodlení žalobkyně na 5 000 Kč denně, tento písemně uplatnila 23. 9. 2020 se splatností 9. 10. 2020. První vadu, na EZS, žalobkyni oznámila 26. 7. 2017, jednalo se o zasílání chybových hlášení čidel, kvůli kterým zbytečně vyjížděla bezpečnostní služba, což žádala žalovaná odstranit. Žalobkyně odstranění odmítla 8. 1. 2018 s tím, že nebyl prováděn servis, což nebyla pravda, kdy servisní smlouva nebyla podmínkou záruky. Porucha kamerového systému byla oznámena 4. 10. 2017, a žalobkyně ji odmítla se stejnou argumentací, kdy ani zde ale podmínkou záruky nebylo uzavření servisní smlouvy, servis pak prováděn byl. Žalovaná proto uplatnila, přímo ve vyjádření k žalobě ze dne 25. 1. 2021 námitku započtení své pohledávky 625 000 Kč proti zažalovaným nárokům a odmítla je uhradit, protože sama má ještě vyšší nárok proti žalobkyni. Započtení provedla jen co do výše žalovaných částek, vzájemný návrh neučinila, pouze uplatnila obranu.

7. Při nařízeném jednání žalovaná potvrdila, že nároky uplatněné žalobkyní skutečně existovaly, i ve vyjádření je proto uznala, brání se však tím, že započtením, které ve vyjádření k žalobě provedla, zanikly. Všechny rozhodné skutečnosti tak, jak je tvrdila žalobkyně, učinila nespornými, tj. ohledně existence samotných nároků uvedených výše a k jejich splatnosti nebylo třeba provádět dokazování, neboť pro věc podstatné skutečnosti byly mezi stranami nejen nesporné, ale existence žalovaných nároků k datu, kdy se žalovaná vyjadřovala k žalobě, a než nastaly účinky tam provedeného započtení, byla dokonce uznána, v tomto směru tak spor mezi stranami žádný nebyl.

8. Současně žalovaná potvrdila, že jediný zápočet, který prováděla, je ten z vyjádření k žalobě, žádný jiný neexistuje. Ohledně prvního uplatněného nároku ve výši 7 002,70 Kč pak žalovaná při jednání vznesla i námitku promlčení, neboť žalobkyně nárok uplatnila pozdě, a uplynula již i čtyřletá promlčecí doba podle původní úpravy, kdy nelze vycházet až z toho, kdy žalobkyně učinila výzvu a připustit, že by tímto způsobem mohla jednostranně sama posouvat bez omezení splatnost závazku, ale z toho, kdy poprvé mohla výzvu učinit. K tomu došlo předáním díla, kdy ode dne následujícího, tj. 1. 4. 2015 mohla výzvu učinit a aktivovat 60 denní lhůtu k plnění poprvé, do doby zahájení řízení se tedy nárok promlčel.

9. Spor mezi stranami se tak omezil v podstatě jen na to, zda zažalované a uznané závazky žalované v důsledku provedeného zápočtu zanikly, či nikoliv, a pokud ne, zda došlo k namítanému promlčení. Proti započtení žalované vznesla žalobkyně více výhrad, které směřovaly jak co do způsobilosti k započtení, platnosti a dobrých mravů, tak do neurčitosti nárokovaných smluvních pokut, kdy není zřejmé ani to, od kdy do kdy byla ta které smluvní pokuta vypočtena, kromě toho by nároky měly být rovněž promlčené, proto i žalobkyně vznesla tuto námitku. O to, od kdy do kdy byla pokuta vyčíslena, se strany přely, žalobkyně namítala, že pokuta je neurčitá, ani výkladem nelze toto překlenout, a nejde tak u provedeného započtení o platný právní úkon, neboť ani jeho neurčitost tak nelze odstranit, a postavit na jisto, a to ani ve spojení s doklady, kterými byla pokuta vyúčtována a uplatněna. Odmítla proto, že by k započtení a tedy zániku jejích pohledávek za žalovanou tímto způsobem došlo.

10. Soud provedl důkazy fakturou, kterou žalovaná vyúčtovala žalobkyni smluvní pokutu, ze které zjistil, že jsou na ní uvedeny s odkazem na smlouvu [číslo] dvě položky smluvních pokut, uveden je pouze počet jednotek a částka 5 000 Kč, kterou jsou násobeny, a to v řízení zmiňovaných 112 dnů za závady EZS a 13 dnů za závady kamerového systému, a tedy částky 560 000 Kč a 65 000 Kč. Faktura odkazuje na dopis z 23. 9. 2020. V něm pak žalovaná sděluje žalobkyni, že dle výše uvedené smlouvy uplatňuje nárok na smluvní pokutu dle čl. 12 7. a rekapituluje, které vady a kdy řešila, nesouhlasí s tím, že reklamace byly odmítnuty, a opět bez konkretizace od kdy do kdy uvádí, že má nárok jednak na smluvní pokutu za 112 dnů za reklamaci EZS, resp. neodstranění vady, kterou si (neuvedeno kdy) musela žalovaná dát odstranit sama. Dále nárokuje smluvní pokutu za prodlení 13 dnů s odstraněním poruchy kamerového systému, kterou odstranila (neuvedeno kdy) třetí osoba. Vyzývá tedy k úhradě celkové částky dle připojeného daňového dokladu. Bez jakýchkoliv pochybností jsou tak účtovány i popsány v dopise dvě samostatné smluvní pokuty, jejichž suma se měnila s každým dnem prodlení, a částka 625 000 Kč je celkovou částkou za oba tyto nároky a celkový počet dnů, který není konkretizován, dohromady.

11. Zápočet byl proveden přímo ve vyjádření pro soud, kdy tak žalovaná spojila s procesním úkonem v řízení i úkon hmotněprávní. Toto je přípustné, kdy účinky by tak nastaly doručením tohoto vyjádření druhé straně soudem, ke kterému v řízení došlo. Žalovaná zde započetla částku 625 000 Kč z titulu dříve zmíněných smluvních pokut, a to co do výše v řízení uplatněných nároků. Ani v tomto vyjádření pak nebyly smluvní pokuty jinak konkretizovány, než počtem dnů, a to 112 a 13. Započítáván byl součet obou smluvních pokut 625 000 Kč, aniž by bylo uvedeno, která pohledávka žalované a v jakém rozsahu tímto zápočtem má konkrétně zaniknout, přestože celková částka převyšovala nároky v řízení uplatněné žalobkyní.

12. Zápočet tak skutečně nebylo možné akceptovat, a to již jen z toho důvodu, že v řízení proti čtyřem pohledávkám žalobkyně uplatnila žalovaná své dvě pohledávky, aniž by konkretizovala, kterou na co a v jakém rozsahu započítává, když hovořila vždy jen o celkovém jejich součtu, a započítávala částku 625 000 Kč, jednalo se však o dvě samostatné pohledávky tvrzené ve výších 560 000 Kč a 65 000 Kč. Jak shrnul Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 17. 8. 2020 ve věci sp. zn. 32 Cdo 565/2019, u aktivně započítávaných pohledávek (těch, které započítávající strana použije k započtení), jejichž součet převyšuje pasivně započítávanou pohledávku (tu, proti které je započtení uplatněno), je nezbytné, aby kompenzační projev obsahoval prohlášení, v němž je určitě a srozumitelně určeno, které započítávané pohledávky, případně která jejich část, se uplatňuje k započtení a tedy tímto započtením zanikne, jinak jde o právní jednání neurčité, a tedy pouze zdánlivé ve smyslu ustanovení § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), k němuž se ve smyslu ustanovení § 554 o. z. nepřihlíží.

13. Započtení je způsob zániku závazku dle § 1982 o. z., kdy dle odst. 1 dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku, ovšem zcela konkrétní, která započtením zanikne zcela či částečně, započítává proti konkrétní pohledávce druhé strany. Podle odst. 2 se okamžikem, kdy se obě pohledávky stanou způsobilými k započtení, obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí. Je tedy nezbytné, aby z právního jednání žalované, kterým započítává, bylo jasné, zda započítává pohledávku 560 000 Kč, nebo i pohledávku 65 000 Kč, a kterou a v jakém rozsahu, a proti kterým konkrétním nárokům žalobkyně. Bez ohledu na další námitky týkající se neurčitosti samotných smluvních pokut, jejich nezpůsobilosti k započtení atd., je zřejmé, že již jen tento primární požadavek určitosti započtení nebyl v zápočtu žalovanou splněn. Není totiž ani možné říci, kolik a ze které tvrzené pohledávky žalované na smluvní pokutu po provedeném zápočtu mělo nadále zůstat dlužných, kdy to, že zbývající částka přímo v tomto řízení vymáhání není, na to nemá žádný vliv. Právní jednání bylo natolik neurčité, že právním jednáním ve skutečnosti nebylo, zápočet byl jen zdánlivý.

14. Jelikož tedy tímto způsobem jinak nesporné nároky žalobkyně nezanikly, zabýval se soud dále námitkou promlčení u nároku na 7 002,70 Kč. Tento nárok vznikl na základě smlouvy uzavřené ještě před koncem roku 2013, a kterou uzavřely dvě společnosti při své podnikatelské činnosti. Tento vztah se tak řídil právní úpravou zák. č. 513/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále je ObchZ) podle § 261 odst. 1 ObchZ, konkrétně se jednalo o zde upravenou smlouvu o dílo a § 536 a násl., když šlo o nárok žalobkyně na část dosud neuhrazené ceny za dílo, ohledně které v rámci smluvní volnosti strany sjednaly termíny k postupnému zaplacení, včetně tzv. pozastávek, plně v souladu s § 548 odst. 1 ObchZ.

15. Přechodná ustanovení v § 3036 odst. 1 o.z. pak stanoví, že lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, se řídí těmito dosavadními předpisy také, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. I promlčení doba proto musí být stanovena podle dosavadní úpravy, kterou se tento vztah řídil, a podle § 397 ObchZ činí 4 roky, uplynutím právo sice podle § 388 odst. 1 nezaniká, ale nelze jej v soudním řízení přiznat, pokud je promlčení namítnuto.

16. U práv vymahatelných u soudu začíná běžet podle § 391 odst. 1 ObchZ promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného, u práv uskutečnit právní úkon běží promlčecí doba podle odst. 2 ode dne, kdy právní úkon mohl být učiněn, nestanoví-li tento zákon něco jiného. Podle § 392 odst. 1 ObchZ u práva na plnění závazku běží promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním, tj. od doby jeho splatnosti. Vztah těchto ustanovení v návaznosti na to, že mělo dojít k plnění na výzvu, až na výzvu, jako v tomto případě, byl v judikatuře vyložen podrobně již v rozhodnutí R 10/2014, a znovu byl potvrzen např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020 ve věci sp. zn. 27 Cdo 3232/2018.

17. Nejvyšší soud zde poukázal na to, že pokud je třeba výzvy, nelze aplikovat § 392 odst. 1 ObchZ, který dopadá na situace, kdy byla stanovena splatnost, buď v dohodě, nebo jinak. Pokud doba splatnosti konkrétně dohodnuta nebyla, a je-li závislá právě na žádosti věřitele, neuplatní se toto ustanovení, ale je třeba vycházet z obecného pravidla v § 391 odst. 1 ObchZ. Dokud věřitel o plnění nepožádá, není zde doba splatnosti a při nemožnosti použití § 392 odst. 1 ObchZ musí být počátek promlčecí doby odvozen již ode dne, kdy mohla být výzva poprvé učiněna, a nelze ani dovodit, že by mělo jít jen o počátek promlčecí doby pouze pro samotnou žádost. To, že pak byla skutečně výzva k plnění učiněna později, již na tom počátku promlčecí doby nic nemění.

18. Mezi stranami bylo nesporné, že nárokovaná částka 7 002,70 Kč neměla konkrétně stanovenou splatnost ve smlouvě, byla závislá právě na výzvě žalobkyně, kdy sjednán byl toliko ten limit, že výzvu lze učinit až poté, co bude předáno dílo. Datum jeho předání bylo 31. 3. 2015, což bylo mezi stranami rovněž nesporné, a tedy 1. 4. 2015 mohla žalobkyně výzvu k zaplacení v 60 denní lhůtě učinit poprvé, jak sama uvedla, opomenutím tak učinila až o několik let později, soudní řízení pak bylo zahájeno 16. 11. 2020. Čtyřletá promlčecí doba tak dodržena nebyla, neboť včetně 60 denní lhůty k úhradě by uplynula již v roce 2019. Jak bylo uvedeno výše, to že nakonec výzva byla učiněna, již pro počátek promlčecí doby, není podstatné, tímto způsobem jej nelze dále změnit.

19. Soud proto tuto částku včetně příslušenství, které sdílí její osud, žalobkyni nepřiznal a žalobu tak v tomto rozsahu výrokem II zamítl, neboť došlo k promlčení. Ve zbývajícím rozsahu pak výrokem I nároky nesporné, a v řízení uznané, za situace, kdy zápočet, kterým měly zaniknout, byl toliko zdánlivý, a k jejich zániku tak nedošlo, přiznal výrokem I.

20. V řízení převážně úspěšné žalobkyni pak soud přiznal 92 % celkových nákladů tohoto řízení podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), což je výsledná částka odpovídají procentům přiznané částky, ponížených o procenta úspěchu žalované v rozsahu zamítnutí.

21. Náklady jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 7 261 Kč, odměnou za zastupování žalobkyně advokátem v celkové výši 39 210 Kč - za 4,5 úkonu po 8 380 Kč; konkrétně převzetí věci, sepis žaloby a účast u jednání v délce nad dvě hodiny podle § 9 odst. 4 a § 11 odst. 1 písm. a/, d/ a g/ a za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. (neobsahuje nejen právní ale ani skutkový rozbor, rekapituluje toliko to, co bylo nezaplaceno) vyhlášky č. 177/1996 Sb. v akt. znění, z tarifní hodnoty/žalované částky k jednotlivým úkonům, každému z nich, dále náleží paušální náhrady po 300 Kč jako náhrady advokátových hotových výdajů, náležejících k úkonům právní služby podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, tj. dalších 1 500 Kč.

22. Advokát (jeho substituce) pak přijela k jednání z [obec], kdy použila ke zpáteční cestě do [obec] osobní automobil zn. Mercedes a ujela celkem 2 x 237 km. Z technického průkazu a informačním materiálům k tomuto typu vozidla plyne, že průměrem stanovená spotřeba paliva je 5,3 l na 100 km, což při ujetí 474 km celkem a průměrné ceně za 1 litr nafty 27,20 Kč podle vyhl. č. 589/2020 Sb. činí 683 Kč za PHM a 2 086 Kč na náhradě za opotřebení vozu při sazbě 4,40 Kč za 1 km, celkem tedy 2 769 Kč. Za cestu pak náleží náhrada za promeškaný čas ve výši 1 500 Kč za 15 započatých půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu. Tedy celkem 4 269 Kč na nákladech spojených s cestou.

23. Z částek kromě soudního poplatku pak náleží i náhrada za DPH ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř., a tedy z částek 37 710 Kč, 1 500 Kč a 4 269 Kč, kdy DPH činí dalších 9 131Kč. Celkové náklady tak činí 59 871 Kč včetně soudního poplatku, přiznaných 92 % pak činí 55 081Kč, a jsou splatné dle § 149 o.s.ř. k rukám advokáta, neboť je žalovaná zastoupena.

24. Pokud se týká účtované repliky k vyjádření žalované, pak tuto soud neshledal jako účelný úkon a proto za ni odměnu nepřiznal. Replika nebyla soudem vyžádána, argumentaci tohoto obsahu bylo možno uvést při jednání, které již bylo ve věci v době jejího podání nařízeno, a kde byl dostatek prostoru vyjádřit se. Argumentace byla spíše obecná, nijak obsáhlá a podrobná, vyžadující písemné podání, nešlo o rozbor složité problematiky. Jestliže se tak rozhodla žalobkyně učinit, není důvod přenášet tento úkon, resp. náklady na něj na žalovanou.

25. Lhůty k plnění byly stanoveny jako základní zákonné pro peněžité plnění dle § 160 odst. 1 o.s.ř.