13 C 34/2024

Plný text

Okresní soud v Liberci rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Šoljakovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 , Anonymizováno . Anonymizováno . sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 trvale bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 30 867,90 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení 30 867,90 Kč se v celém rozsahu včetně kapitalizovaného příslušenství i příslušenství plynoucího zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně zahájila 11. 11. 2023 řízení o nároky ze smlouvy o úvěru Presto půjčka č. , hodnota, , kterou se žalovaným , datum, měla uzavřít její právní předchůdkyně UniCredit banka Czech Republic and Slovakia a. s. (dále jen „banka“), a na základě které byl poskytnut bezhotovostně úvěr 133 826 Kč s pravidelnými měsíčními splátkami 2 155,49 Kč. Protože žalovaný řádně neplatil, prohlásila banka úvěr za splatný ke 14. 7. 2022 a vyzvala žalovaného k úhradě celkové dlužné částky. Konkrétně se žalobkyně domáhala, s tím že pohledávku nabyla dle smlouvy o postoupení z 28. 6. 2023, nesplacené úvěrové jistiny 30 867,90 Kč s úrokem 4,9 % ročně od , datum, do zaplacení a s úrokem z prodlení 15 % ročně od téhož data do zaplacení. Dále učinila předmětem řízení kapitalizovaný úrok z úvěru z této dlužné jistiny od 21. 11. 2021 do 14. 7. 2022 ve výši 731,53 Kč a úrok z prodlení ve výši 478,84 Kč, tvořený úrokem 4,98 Kč za prosinec 2021, ve výši 24,72 Kč za leden 2022, ve výši 37,45 Kč za únor 2022, ve výši 60,62 Kč za březen 2022, ve výši 75,78 Kč za duben 2022, ve výši 96,80 Kč za květen 2022, ve výši 110,93 Kč za červen 2022, a ve výši 67,56 Kč za 1.-14. 7. 2022.

2. V žalobě původně žalobkyně pouze obecně shrnula, že posuzovala schopnost žalovaného úvěr získat a splácet. K výzvě soudu, aby dotvrdila konkrétní příjmy a konkrétní výdaje, které byly zjištěny, jakož i jejich zdroje a předestřela přezkoumatelnou úvahu o schopnosti žalovaného splácet, sdělila žalobkyně, že banka dotazovala žalovaného, kterého si zkontrolovala v interním systému a v registrech. Z konkrétních údajů sdělila jen příjem, a to ve výši 9 221 Kč měsíčně z pracovního poměru s tím, že žalovaný nemá vyživovací povinnost a žije ve vlastním bytě. Dále odkazovala na jiná rozhodnutí soudů, kdy má být dostačující, že listiny prokazující příjmy a výdaje byly k dispozici jen při sepsání smlouvy, kdy jejich předložení je podepsáno úvěrovým dlužníkem (což však nebyl tento případ, když údaje měl žalovaný pouze sdělovat), a dále pak na rozhodnutí, kdy měsíční platby domácnosti lze stanovit ekonomickým modelem, žádný konkrétní model, natož vycházející z konkrétních informací, však předestřen nebyl.

3. Až v doplnění žaloby žalobkyně uvedla, že z 5. 4. 2016 je pouze návrh na uzavření úvěrové smlouvy ve výši 133 826 Kč, kterým měly být pokryty závazky žalovaného ze stávajících úvěrů ve výši 113 006 Kč, v rozsahu 1 500 Kč poplatek za poskytnutí úvěru, a co do 19 320 Kč uhrazeno pojištění, když tímto způsobem měl být úvěr vyplacen a tedy poskytnut. Smlouva byla akceptována bankou dopisem rovněž z 5. 4. 2016. Sama žalobkyně uvedla, že čerpání úvěru prokazuje výpisem z bankovního účtu, a že žalovaný na úvěr uhradil celkem 126 738,59 Kč.

4. Žalovaný se k věci samé nijak nevyjádřil, zásilky si na zákonné doručovací adrese nepřebíral a v řízení zcela zůstal pasivní. Jelikož se k jednání nedostavila ani žalobkyně, jednal soud v nepřítomnosti obou stran, a vycházel z toliko z toho, co žalobkyně do té doby tvrdila, a předložila.

5. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že smluvními stranami navrhované smlouvy měla být banka a žalovaný, úvěr v celkové výši 133 826 Kč se banka zavázala podle článku II poskytnout tak, že 113 006 Kč vyplatí na úhradu stávajících úvěrů, které nebyly nijak konkretizovány, dále vyplatí 1 500 Kč na poplatek za poskytnutí úvěru a zbývajících 19 320 Kč pak uhradí na pojištění schopnosti splácet. Částka úvěru měla být čerpána jednorázově ve prospěch bankovního účtu č. , hodnota, a následně poukázána v souladu s účelem podle článku III bod 2. Návrh je podepsán 5. 4. 2016 a žadatelem je žalovaný.

6. Připojená nepodepsaná příloha pak uvádí, že se banka zavazuje poukázat 113 006 Kč a částku 3 000 Kč za předčasné splacení úvěru na bankovní účty dle odstavce 2 této přílohy, nejpozději do 7 dnů od uzavření smlouvy. Podle druhého odstavce má být poukázána částka 60 000 Kč ve prospěch bankovního účtu č. , hodnota, , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , na vrub bankovního účtu č. , hodnota, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , a dalších 56 006 Kč ve prospěch účtu č. , hodnota, -, Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, .

7. Dle článku V má být úvěr splacen 84 pravidelnými anuitními splátkami, ovšem po 1 886 Kč se splatností k 20. dni kalendářního měsíce, a splácet se začíná v kalendářním měsíci po měsíci vyplacení úvěru.

8. Z dopisu banky s datem 5. 4. 2016 bylo dále zjištěno, že návrh na uzavření smlouvy Presto půjčka č. , hodnota, byl přijat, a že dojde k poukázání úvěrové částky dle smlouvy, první splátka (zde je pak tvrzená výše v žalobě) 2 155,49 Kč je splatná 20. 5. 2016. Z dopisu nevyplývá, že by byl převzat či se dostal do dispozice žalovaného.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, soud zjistil, že byla podepsána 28. 6. 2023 mezi bankou a žalobkyní a postupovány byly pohledávky ze seznamu v příloze. Pod pořadovým č. , hodnota, byla úvěrová smlouva žalovaného zachycena na straně č. , hodnota, , kterou žalobkyně předložila, závěr přílohy na straně č. , hodnota, pak nese stejné datum jako smlouva, stejně tak podpisy. Banka s datem 3. 7. 2023 sepsala oznámení o postoupení Presto půjčky č. , hodnota, , ovšem ze dne 9. 10. 2017, které je adresované žalovanému, a kde mu oznamuje postoupení pohledávky žalobkyni smlouvou z 28. 6. 2023.

10. Předložený výpis z úvěrového účtu neobsahuje transakci, kterou měl být úvěr vyplacen, pouze zaúčtovává konkrétní pohyby. Běžný účet, kterým měla žalobkyně dokládat čerpání, resp. poskytnutí úvěru, pak v dubnu 2016 obsahuje pouze položku 60 000 Kč připsanou dne 5. 4. 2016 na účet žalovaného, který má podle výpisu číslo , hodnota, , Anonymizováno, /, Anonymizováno, . Žádná jiná částka, která by měla být vyplacena, se tu již nenachází.

11. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že jediná částka čerpání, resp. poskytnutí úvěru, kterou žalobkyně prokázala, je 60 000 Kč, které byly připsány na účet zmíněný v návrhu smlouvy, a ohledně něhož bylo zjištěno, že patří žalovanému. Podle smlouvy, resp. návrhu měla banka vyplácet částku 133 826 Kč třemi různými položkami, a to 113 006 Kč, 1 500 Kč a 19 320 Kč. Pod těmito informacemi byl na návrhu smlouvy žalovaný podepsán, tato čerpání ale dokládána nebyla, a neprokázala se. Až v nepodepsané příloze pak bylo uvedeno, že banka bude převádět 60 000 Kč na účet, o němž bylo následně zjištěno, že je žalovaného, a dále měla vyplácet 56 006 Kč , Anonymizováno, , což prokázáno nebylo, kdy ale součet těchto částek sumě 113 006 Kč neodpovídá. Žádné jiné vyplacení než dříve zmíněných 60 000 Kč pak žalobkyně vůbec nedoložila, a to ani v položkách dle návrhu smlouvy, ani dle nepodepsané přílohy.

12. Co se týká úvěruschopnosti žalovaného pak žalobkyně tvrdila, že sdělil měsíční příjem 9 221 Kč a v té době měl závazky 113 006 Kč, přesto si měl půjčit další prostředky. Kromě toho nebyly uvedeny naprosto žádné výdaje, a to ani na bydlení ani na běžnou spotřebu žalovaného, se kterými by banka pracovala. O modelu, který snad byl použit, hovořila pouze obecně, a s jakými daty a konečným výsledkem tedy pracovala, nebylo nejen prokázáno, ale v prvé řadě to nebylo ani přes zcela konkrétní výzvu soudu ani tvrzeno.

13. Jen po odečtení sjednávané splátky 2 155,49 Kč by žalovanému, i kdyby šlo o čistý příjem, zůstalo pouze 7 065,51 Kč, kdy o výdajích, a to ani základních na bydlení nebylo nic tvrzeno, a žalovaný patrně sám neuváděl vůbec nic. Při těchto částkách nemohla banka, aniž by po žalovaném žádala doplnění, objektivně vyhodnotit, zda je předpoklad, že bude schopen úvěr splácet, či nikoliv. Neměla k tomu dostatečné údaje, toliko musela mít naprosto zjevné a důvodné pochybnosti.

14. Po právní stránce uplatnila žalobkyně nároky ze smlouvy o úvěru, dle které se podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Uzavřená smlouva dále podléhá v případě, kdy není uzavírána s podnikatelem, i regulaci zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

15. Podle jeho § 86 odst. 1 je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 z. s. ú. větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 neplatná. V současném znění účinném od , datum, je již uvedeno, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu, a spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Do , datum, bylo sice v textu tohoto ustanovení, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti z tohoto důvodu v obecné promlčecí době tří let běžící ode dne uzavření smlouvy, nicméně šlo o chybnou transpozici evropské úpravy. Podle té byla vždy neplatnost z tohoto důvodu absolutní a z ní tak musí být vycházeno bez ohledu na to, zda smlouva byla uzavřena do , datum, anebo po tomto datu, kdy od následujícího dne byl i český zákon opraven a dán do souladu.

18. Zde soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. října 2021 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/20, ze kterého jednoznačně plyne, že i pokud smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona ve znění do 28. 5. 2022, je obecný soud povinen k eurokonformnímu výkladu § 87 odst. 1 z. s. ú., jakož i k přímému použití směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru, podle které jde vždy o neplatnost absolutní. S poukazem na datum uzavření smlouvy tedy nelze v případě nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost ustát platnost smlouvy.

19. Poskytovatel je pak povinen učinit tak s odbornou péčí, řádně a v potřebném rozsahu tak, aby skutečně nebyl důvod pochybovat o schopnosti úvěr splácet. V usnesení ve věci sp. zn. 33 Cdo 922/2022 Nejvyšší soud vyložil, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Za klíčovou označil i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými, nikoliv pouze tvrzenými, informacemi o jeho příjmech a výdajích, byť je třeba posuzovat každý případ individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu.

20. Ústavní soud ČR dokonce v řízení sp. zn. III. ÚS 4129/18 dovodil, že pokud soud nezkoumal, zda poskytovatel úvěru při jeho poskytnutí prověřil schopnost úvěr splatit, pak zasáhl do základního práva spotřebitele na soudní ochranu. Tato povinnost je tak i v rovině ústavněprávní vnímána jako zcela zásadní, a nikoliv pouze formální, při které by poskytovatel úvěru mohl účinně argumentovat tím, že stačí, aby mu spotřebitel sdělil informace, na které by měl být oprávněn bez dalšího spoléhat. Povinnost aktivního přezkumu je nosnou myšlenkou evropské úpravy, která má legitimní a zcela pochopitelné cíle, a to vyhnout se dluhovým spirálám, které zatěžují nakonec celou společnost. Bez ohledu na to, že každý má jednat poctivě, tedy uvádět pravdu v závazkových vztazích, a nemá se samozřejmě dopouštět trestné činnosti včetně úvěrových podvodů, je tak dána zcela konkrétní a na takovém nepoctivém či nezákonném jednání zájemce o úvěr nezávislá povinnost jeho poskytovateli. Negovat ji poukazem na to, že ani druhá strana nesplnila své povinnosti ostatně nepřipadá v úvahu ani v jiných situacích, kdy každý, pokud poruší sám uložené povinnosti, musí počítat s následkem, a to svým vlastním, bez ohledu na to, že i jiný se provinil.

21. Ústavní soud připomněl i dřívější závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen samotného dlužníka, ale celé společnosti, na kterou mají vliv důsledky předlužení a případné insolvence. Je tomu tak proto, že nejen dlužník, ale i jeho blízcí se pak dostávají do postavení, které vyžaduje, aby stát začal plnit svou sociální roli, a celá společnost pak saturuje stav, který neměl vůbec nastat. Proto je na poskytovateli úvěru, aby náležitě před poskytnutím prověřil a posoudil schopnost žadatele ho splácet. Úvěr smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí úvěruschopnost posoudil, a z jeho zjištění je skutečně zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li toto dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

22. Porušení této povinnosti poskytovatele tak nejen odporuje zákonu, ale současně narušuje veřejný pořádek, neboť ochrana spotřebitele má předcházet negativním a nežádoucím celospolečenským dopadům jako je předlužení, sociální úpadek a nemožnost dostat se z dluhové pasti. Je třeba si uvědomit, že člověk v tíživé situaci často hledá jakékoliv řešení, a potlačuje informace, které mu ve vyřešení aktuálního problému brání. Řada osob pak nedokáže odhadnout ekonomickou situaci, zejména svoji vlastní objektivně, kdy jim chybí potřebné znalosti a zkušenosti, ale i schopnost určité kvalifikované ekonomické úvahy. Není tak na místě, aby poskytovatel mohl „rozdávat“ úvěry bez patřičného vyhodnocení, následně vymáhat plnění, a aby poté celá společnost nesla vzniklé následky na straně dlužníka a jeho rodiny na sociálních dávkách. Výše uvedené závěry tak mají jasné opodstatnění, a poskytovatel úvěru jako silnější a odborněji vybavená strana, podnikající v této sféře, musí nést potřebnou míru odpovědnosti, aby na následky jejího podnikání nedoplácela společnost jako celek. Ona na první pohled možná vysoká ochrana jednotlivce žádajícího o úvěr, je ve skutečnosti požadavkem a tlakem na podnikatele ve finančním odvětví, aby při svém podnikání neprofitoval v konečném efektu na úkor celé společnosti. Ostatně Ústavní soud ve výše citovaném nálezu připomněl i to, že porušení povinnosti ověřit úvěruschopnost, je mj. i správním deliktem poskytovatele, jak rozhodl Nejvyšší správní soud ČR ve věci sp. zn. 1 As 30/2015.

23. Poskytovatel úvěru má tedy aktivní povinnost nejen zjistit jak příjmy, tak výdaje žadatele o úvěr, ale tyto prověřit, a provést zcela konkrétní a přezkoumatelnou úvahu, která obstojí, že odborně a pečlivě učinil vše pro to, aby neposkytl úvěr žadateli, u něhož nebylo řádně prověřeno, že je schopen úvěr splácet. Žalobkyně v tomto směru i přes zcela konkrétní výzvu soudu neposkytla ani dostatečná tvrzení, která by mohla být následně předmětem dokazování. Povinnost poskytovatele řádně přezkoumat a posoudit úvěruschopnost ještě před uzavřením smlouvy tedy neprokázala, a smlouva, z níž žalobkyně nárokuje plnění, nemohla být podle § 87 odst. 1 z. s. ú. platně uzavřena. Smluvní nároky proto nelze přiznat, již jen z tohoto prvotního postupu plyne absolutní neplatnost smlouvy, a zůstává jen povinnost žalovaného podle § 87 odst. 1 z. s. ú. vrátit poskytnuté plnění.

24. Za situace, kdy bylo prokázáno skutečně poskytnutých žalovanému toliko 60 000 Kč, a z toho již není, co dalšího vracet, když žalobkyně sama tvrdí, že žalovaný zaplatil 126 738,59 Kč, byla žaloba zamítnuta. Prokazatelně poskytnutá suma již byla vrácena, a nic dalšího, co by soud měl přiznat, zde nezbývá. Nepřítomnou žalobkyni nebylo možné vyzvat a poučit u jednání v závislosti na provedeném dokazování, že není prokázané vyšší čerpání žalovaného či v jeho prospěch, což však jde k její tíži, pokud se rozhodla jednání neúčastnit. Nemohla tedy ani vyjasnit rozpory v předkládaných dokumentech, ale ani doplnit, jak a kolik a kam tedy plnil poskytovatel úvěru případně více, a toto prokázat, aby mohla v řízení uspět alespoň zčásti.

25. V řízení byl úspěšný žalovaný, a tedy by měl nárok na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žádné náklady mu však v řízení nevznikly, proto ani nebyly nikomu přiznány.