13 C 358/2024

Plný text

Okresní soud v Liberci rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Šoljakovou ve věci žalobkyní: a) Jméno žalobkyně A , narozená Datum narození žalobkyně A bytem Adresa žalobkyně A b) Jméno žalobkyně B , narozená Datum narození žalobkyně B bytem Adresa žalobkyně B obě zastoupeny advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o určení, že žalobkyně jsou dědičkami z titulu závěti

I. Určuje se, že , Jméno žalobkyně A, , narozená , Datum narození žalobkyně A, , narozená , Datum narození žalobkyně B, , jsou stejným dílem dědičkami ze závěti sepsané dne , datum, po zůstaviteli , jméno FO, , narozeném , datum, a zemřelém , datum, .

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyním náklady tohoto řízení ve výši 20 819 Kč, každé rovným dílem a tedy ve výši 10 409,50 Kč, ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokáta žalobkyň.

1. Žalobkyně zahájily řízení, ve kterém se po odkázání z dědického řízení vedeného zdejším soudem pod sp. zn. , spisová značka, domáhaly, aby soud určil, že jsou dědičkami ze závěti po , jméno FO, , zemřelém , datum, . Uvedly, že vlastnoručně sepsanou závětí ze dne , datum, povolal obě žalobkyně rovným dílem k dědění. Jinak by ve třetí dědické skupině ze zákona dědila i žalovaná a další neteře a synovci. Kromě žalované všichni další uznali závěť za pravou i platnou a jejich účast v dědickém řízení byla ukončena. Žalobkyně závěť rovněž uznaly za pravou i platnou, žalovaná ale její platnost odmítla s tím, že rozumové schopnosti zůstavitele mu neumožňovaly takto pořídit pro případ smrti. V důsledku podvýživy byl zmatený a unavený. Toto žalobkyně odmítají, slabost zůstavitele byla toliko fyzická, rozumově byl zcela v pořádku až do května , Anonymizováno, , kdy měl úraz. Vzhledem k tomu, že se tak střetlo zákonné dědické právo žalované s právem závětních dědiček, a toto pochází z listiny soukromé, byly žalobkyně odkázány k podání žaloby ve lhůtě dvou měsíců.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, ohradila se proti tvrzením, že se se zemřelým strýcem nestýkala, neboť s ním byla v kontaktu, navštěvovala ho, i se o něho starala, resp. nabízela mu pomoc. Ví proto, že chátral, sám se zmiňoval už v roce , Anonymizováno, , že to nezvládá, nechtěl ale pomoc přijmout, a to ani zajištění obědů, nebo s prádlem či úklidem. Kdyby byl v dobrém zdravotním stavu, dovozovala, že by sepsal řádnou závěť, nebo zašel za notářem, samotný papírek svědčí o jeho špatných kognitivních schopnostech.

3. Soud provedl důkazy navržené žalobkyněmi, které primárně nesly v řízení nejen břemeno tvrzení, ale i důkazní. Z dědického usnesení č. j. , spisová značka, vyplývá, že žalobkyně tak, jak tvrdí, byly odkázány na podání žaloby, aby prokázaly své dědické právo ze závěti. Usnesení nabylo právní moci , datum, , a z jeho obsahu se podává, že ostatním zákonným dědicům, kteří závěť nenapadli, byla samostatným usnesením již účast v pozůstalostním řízení ukončena.

4. Tomuto postupu předcházela jednak písemně vznesená námitka žalované, kterou doručila notáři , datum, , a kterou soud také přečetl k důkazu, a kde uplatnila shodnou argumentaci jako v soudním řízení, jakož i jednání v dědické věci, kde soud provedl důkaz protokolem z , datum, . Z něho se podává, že zatímco žalobkyně uznaly závěť jako pravou i platnou, žalovaná nenapadla její pravost, ale platnost ano. Z protokolu notáře z , datum, bylo dále zjištěno, že do úschovy byl přijat originál závěti, jejíž kopie byla předložena v tomto řízení. Závěť byla předložena žalobkyní a) s tím, že byla nalezena v osobních věcech zůstavitele. Ze samotné závěti soud pak zjistil, že byla sepsána vlastní rukou s datem , datum, a povolává k dědictví rovným dílem obě žalobkyně. Je sepsána úhledným rukopisem, nadepsána jako závěť, kdy samotné vyhotovení nebudí žádné pochybnosti ani o slabosti fyzické, nejistém písmu, třesu atp., ani o duševní nezpůsobilosti, jako např. zmatený či nenavazující text.

5. V prvé řadě tak soud z výše uvedeného dovodil, že jde o situaci, kdy vznikl v pozůstalostním řízení spor o dědické právo, na dědictví uplatňuje právo více osob, konkrétně po ukončení účasti všech ostatních dědiců ze zákona všechny účastnice tohoto řízení, a jejich práva si odporují. Proto odkázal dědický soud ty z dědiček, jejichž právní důvod je slabší, aby své právo uplatnily žalobou podle § 1672 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)

6. Závěť je podle § 1494 o. z. odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz. Podle odst. 2 je ji třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. Slova použitá v závěti se vykládají podle jejich obvyklého významu, ledaže se prokáže, že si zůstavitel navykl spojovat s určitými výrazy zvláštní, sobě vlastní smysl. Jedná se vedle dědické smlouvy či dovětku podle § 1491 o. z. o jedno z možných pořízení pro případ smrti, kterým nelze krátit jen tzv. nepominutelné dědice, tj. podle § 1643 odst. 1 o. z. toliko děti zůstavitele, případně jejich potomci. Závěť lze pořídit i beze svědků, podle § 1533 o. z. v písemné formě, pokud je vlastnoručně celá sepsána a podepsána.

7. Žalobkyně podaly žalobu ve lhůtě jim notářem stanovené, jedná se spor o dědické právo, který ze zákona není podmíněn splněním podmínky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Ten tak nebylo třeba v řízení řešit. Současně z procesního hlediska byla splněna i ta podmínka, že se řízení účastní všichni v úvahu připadající dědici, resp. že kromě žalované zde nejsou již žádní jiní zákonní dědicové, na které by měl rozsudek vliv, když jde o tzv. nerozlučné společenství dle § 91 odst. 2 o. s. ř. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), kde pokud žalobce některého opomene, nemůže být jeho žalobě již jen z tohoto důvodu vyhověno.

8. Argumentace žalované směřovala právně k § 581 o. z., podle kterého není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat. Proto se soud zabýval stavem zůstavitele v době pořízení závěti, který žalovaná zpochybňovala. Omezen ve způsobilosti soudním rozhodnutím zůstavitel nebyl, a toto ani nebylo tvrzeno. Námitky směřovaly k tomu, že nebyl schopen právně jednat, že mu to zdravotní stav v rozhodné době již neumožňoval, neboť si neuvědomoval, co činí.

9. K tomu soud vyžádal zprávu od ošetřující lékařky , tituly před jménem, , jméno FO, , ze které zjistil, že se zůstavitel neléčil s žádnými duševními problémy, nebyl nikdy odeslán ke specialistovi. V osobním kontaktu byl s lékařkou naposledy v roce , Anonymizováno, , kdy žádné známky demence nebyly zaznamenány, poté nebyl osobní kontakt vhodný kvůli covidu. Zůstavitel si své záležitosti sám hlídal, žádal o předpis léků, naposledy ještě v srpnu 2022 šlo o léky na tlak. Měl prchlivou povahu, s čímž souvisely výkyvy tlaku a pulzu. Podle záznamů lékařky byl aktivní, chodil na procházky s holí, tlak si také sám hlídal. O vztazích s rodinou a osobních záležitostech se nesvěřoval. K psychickému stavu se váže až propouštěcí zpráva z nemocnice po pádu z , datum, , kdy byla zjištěna až demence a omezení soběstačnosti vzhledem k celkovému stavu.

10. Vyslechnuti byli dále dva svědci, bývalý kolega z práce a známý zůstavitele , jméno FO, , a synovec , jméno FO, . Oba popsali zůstavitele jako velmi vitálního, soběstačného a zajímajících se o vše okolo, se svými názory, čilého, který si vše obstarával sám, pravidelně nakupoval, a chodil venku na dlouhé procházky, a to až do úrazu hlavy, který se zůstaviteli stal až v roce, kdy zemřel. Svědek , jméno FO, nemá k účastníkům ani věci žádný vztah, jde i o osobu zcela mimo rodinu. Zůstavitele znal velice dobře, pracovali spolu denně 29 let a i poté se pravidelně potkávali. Byl si jistý tím, že zůstavitel věděl velice dobře, co dělá, nebyl nijak mimo, komentoval stále i politiku, zajímal se o všechno dění okolo, a i fyzicky o sebe pečoval, a udržoval se právě až do onoho úrazu. Svědek ho potkával na procházkách, nechtěl ale svézt, vysvětloval, že chodí dlouhé trasy v řádech několika kilometrů, používal hole, a vypadal v podstatě stále stejně. Až do úrazu, kdy přestal chodit ven, byl v kondici, a byl to stále stejný muž, svědek uvedl, že ho znal velmi dobře a nepochybně by si všiml při společných hovorech, kdyby se nějak změnil nebo se s ním něco dělo. Oba chodili nakupovat v sobotu ráno, kontakt s ním měl pravidelný.

11. Stejně vše popisoval i druhý svědek, jehož strýcem zůstavitel byl, stejně jako jsou žalobkyně jeho tety, a se všemi se vídal v rámci rodiny, pouze žalovanou nijak nezná. Podobně jako svědek , jméno FO, i lékařka hovořil o povaze zůstavitele, který chtěl do všeho mluvit, a aby věci byly podle něho. I on o něm hovořil do posledního roku a do úrazu jako o „stále stejném muži“, který nebyl nijak dezorientovaný, zmatený či by si snad neuvědomoval, co činí. Naopak, podle obou svědků byl v nadstandardně dobré kondici, staral se sám o své věci, odmítal pomoc, byť žil sám. Oba svědci vypovídali věcně, spontánně, jejich výpověď nenesla znaky žádné připravenosti či naučenosti, a jejich výpověď je i v souladu s poznatky a záznamy lékařky. Lze uzavřít, že bylo prokázáno, že zůstavitel v roce , Anonymizováno, , kdy pořídil závěť, netrpěl žádným duševním onemocněním ani psychickými problémy, které by mu znemožňovaly obstarávat si své vlastní věci, rozhodovat se, co chce, a podle toho také konat. Nic nenasvědčuje tomu, že by nebyl schopen právně jednat. Naopak, ještě v srpnu , Anonymizováno, si sám řešil léky na tlak, sledoval svůj zdravotní stav, což svědčí o uvědomělém racionálním chování, kdy si musel být schopen nejen toto vykomunikovat (aniž by lékařka zaznamenala jakýkoliv problém), ale recept si i vyzvednout, a to ještě půl roku poté, co byla sepsána závěť.

12. Žalobkyně tak prokázaly výše uvedenými důkazy, které jimi byly navrženy, že zůstavitele z pořízení závěti nic nevylučovalo, že jeho právní jednání nelze považovat za neplatné. Sama žalovaná pak netvrdila kromě duševního omezení a fyzické slabosti žádnou konkrétní skutečnost, která by při prokázání mohla vést k opačnému závěru. Rovněž v tomto směru nenavrhovala žádné důkazy. Pořizovat závěť u notáře není nezbytné, a koresponduje to i s povahou zůstavitele, který si věci rád dělal sám a po svém. Jakkoliv jeho rozhodnutí nemusí být pro žalovanou zcela pochopitelné, rozhodl se povolat jen žalobkyně jako dědičky, a jelikož nemá nepominutelné dědice, mohl se svým majetkem disponovat dle volného uvážení v plném rozsahu. Nemusel nutně myslet na všechny, a toto ani nijak nikomu zdůvodňovat. Jen z toho, že některé neteře a synovce v závěti neuvedl, nelze činit závěr o nezpůsobilosti či snížených kognitivních funcích. Není ani zcela bez významu, že jeho rozhodnutí nijak nezpochybňovali další neteře a synovci, kterým by jinak také svědčil zákonný důvod k dědění. Nikdo další nezpochybňoval závěť co do pravosti, ale ani co do platnosti, ani zdravotní způsobilost zůstavitele.

13. Soud proto žalobě vyhověl, a určil v souladu se sepsanou závětí, že dědičkami po zůstaviteli z jím sepsané závěti, jsou ve stejném rozsahu žalobkyně, tak jak pan , jméno FO, uvedl. Provedené důkazy k tomu byly dostačující, další osoby již soud nadbytečně tedy nevyslýchal, když šlo již o osoby více spřízněné, a tedy se sníženou důkazní silou.

14. Žalobkyně jako v řízení úspěšné mají právo podle § 142 odst. 1 o. s. ř. na náhradu nákladů řízení. Kromě soudního poplatku 2x 2 000 Kč byly zastupovány společně advokátem, který věc převzal, sepsal žalobu a účastnil se jednání, které jediné proběhlo již za účinnosti vyhlášky č. 177/1996 Sb. v současném znění, účinném od 1. 1. 2025, Dřívější úkony byly činěny za znění účinného do 31. 12. 2024, z něhož je z nich tak třeba vycházet.

15. Učiněné úkony jsou uvedeny v § 11 vyhlášky, odst. 1 písm. a – převzetí věci, písm. d - písemné podání a písm. g – jednání za každé dvě započaté hodiny, a za tarifní hodnotu, ze které se podle § 8 a § 7 stanoví hodnota úkonu, je třeba u určovací žaloby považovat v případě prvních dvou úkonů podle § 9 odst. 3 vyhlášky částku 35 000 Kč a letos pak částku 65 000 Kč. Úkon tak činil do konce loňského roku na odměně částku 2 500 Kč, v letošním roce pak 3 700 Kč.

16. Podle § 12 odst. 4 vyhlášky jde-li o společné úkony při zastupování dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %. Současně v tomto směru ale jak Nejvyšší soud, tak Ústavní soud korigovaly uplatnění této kumulace, pokud nejde o odměnu přiměřenou a tedy spravedlivou s ohledem na konkrétní okolnosti případu.

17. Postup soudu při aplikaci vyhlášky včetně ustanovení § 12 odst. 4, nesmí být formální, Nejvyšší soud uvedl, že by nebylo korektní, aby výše odměny byla mechanicky advokátovi přiznána podle § 9 ve spojení s § 12 odst. 4 a závisela tak na počtu účastníků, aniž by současně jejich pluralita ovlivnila obtížnost či pracnost jejich právního zastupování.

18. Ústavní soud dovodil, viz body 11 – 12 odůvodnění nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 529/2016, že obecně nelze neaplikovat ustanovení § 12 odst. 4 vyhlášky, ale připustil, že lze akceptovat, aby za jeden společný úkon, kde bylo konáno za více osob bez zvýšení nároků na práci a individuální osoby, byla přiznána odměna jen za jeden úkon v plné výši. V bodu 19. nálezu sám poukázal na nákladový výrok rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2015, č. j. 7 As 35/2015-63, kde kasační soud vyžádal i vyjádření stěžovatelů, za které ovšem následně přiznal odměnu, jako by na jejich straně řízení figurovala jediná osoba. Takový postup pak shledal logickým a akceptovatelným vzhledem k tomu, že za stěžovatele bylo podáváno společné vyjádření ke kasačním námitkám jiného účastníka řízení, aniž by pojmově hrály jakoukoli roli jejich individuální případy. Na toto pak navázal i Nejvyšší soud, který v usnesení ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3964/2015, vyslovil závěr, že aplikace § 12 odst. 4 právě nesmí být formální a nesmí zakládat zjevnou nespravedlnost.

19. V tomto směru tak vzal soud v potaz, že sice byly formálně zastupovány dvě žalobkyně, nicméně u obou se jednalo o naprosto stejnou situaci, obě napadaly stejnou závěť, ve které byly shodně uvedeny rovným dílem jako dědičky. Naprosto nijak se neměnil počtem žalobkyň rozsah a obsah podání, odůvodnění, ani argumentace v řízení. Vůči žalované vystupovaly obě žalobkyně jako de facto jedna jediná žalující strana, a naprosto stejnou práci, kterou by prováděl advokát pro jednu z nich, prováděl toliko jménem jich obou. Skutkově i právně byla situace zcela shodná, nelišila se, a to naprosto nijak ani u jedné ze žalobkyň, a to od převzetí věci, kdy i plnou moc udělily obě současně , datum, , podána byla společně žaloba, na jejímž obsahu pluralita rovněž nic nezměnila. Advokát dostal stejné informace, a s nimi i pracoval, jednání probíhalo zcela shodně o obou žalobkyních, jako kdyby byla žalobkyně jediná.

20. Za těchto okolností by bylo skutečně nekorektní, když se z hlediska podání, pracnosti a časové náročnosti nijak neprojevilo, že jsou zastupovány dvě žalobkyně, aby byly u každé z nich mechanickou aplikací ustanovení vypočteny samostatně úkony za každou z nich, stejně jako v případě, kdy obsahově za každého ze žalovaných musí být popsán jeho nárok, jeho částečně jiný skutkový průběh či jiné stanovisko a takto pak rozšířeně i dokazováno, protože se byť částečně ale liší.

21. Soud proto přiznal na odměně advokáta odměnu ve výši, jaká by příslušela jediné osobě, když současně vzal v potaz i to, že čtvrtý úkon za započaté další dvě hodiny, je přiznávám za pouhých 6 minut, o které jednání přesáhlo první dvě hodiny. Tato doba byla navíc čerpána zčásti před jednáním ve věci samé, než účastnice vstoupily na vyzvání do jednací síně, předložily doklady totožnosti, a správně se usadily, vyřešily se chybějící židle a soud je obeznámil s principem nahrávání.

22. Jestliže tak první dva úkony činí 2x 2 500 Kč a další dva pak 2x 3 700 Kč, a náhrada hotových výdajů k nim příslušející 2x 300 Kč a 2x 450 Kč jako paušální částka náhrady podle § 13 odst. 4 vyhlášky v době učinění úkonu, činí odměna advokáta celkem 13 900 Kč. Advokát jako plátce DPH má podle § 137 odst.3 o. s. ř. nárok i na náhradu této daně, tj. 21 % činících dalších 2 919 Kč. Celkovou částku na advokátním zastoupení 16 819 Kč pak přiznal soud z poloviny každé ze žalobkyň, kdy celkové náklady každí z nich po připočtení soudního poplatku činí 10 409,50 Kč a splatné jsou k rukám zastupujícího advokáta podle § 149 odst. 1 o.s.ř.. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o.s.ř. jako základní zákonná pro peněžité plnění.