13 C 429/2024

Plný text

Okresní soud v Liberci rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Šoljakovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované trvale bytem Adresa žalované o zaplacení částky 15 036 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 676 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ode dne 9. 9. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do všech dalších částek i příslušenství zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně zahájila řízení o nároky ze smlouvy o půjčce č. , hodnota, , kterou žalovaná uzavřela s její právní předchůdkyní , právnická osoba, (dále je „, Anonymizováno, “) 2. 3. 2012 poté, co bylo ověřeno, že je schopna úvěr splácet. Tvrdila, že v den uzavření smlouvy byla žalované předána hotově částka 10 000 Kč, kterou měla vrátit společně se sjednaným poplatkem ve výši dalších 8 360 Kč. Ten zahrnoval úrok 1 277 Kč, odměnu za zpracování 1 900 Kč a náklady na hotovostní inkaso splátek 5 183 Kč. Žalovaná měla celou částku splatit ve splátkách 306 Kč splatných každých sedm dnů, a vše tak doplatit 26. 4. 2013.

2. Žalovaná však naposledy uhradila 21. 1. 2013 a ke dni, kdy bylo sjednáno doplacení úvěru, tak dlužila žalovanou jistinu 8 189,54 Kč a na poplatku 6 846,46 Kč. Žalobkyně se dále domáhala kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 6 092,78 Kč při sazbě 7,05 % z jistiny 8 189,54 Kč od 8. dne po termínu poslední splátky, tj. od 4. 5. 2013 do 27. 9. 2023 a dále kapitalizovaného úroku z úvěru 18 067,49 Kč z jistiny sazbou 21 % ode dne 21. 5. 2013 do 27. 9. 2023, kdy nastala účinnost postoupení pohledávek na žalobkyni. Ode dne následujícího pak nárokovala oboje úroky jako plynoucí do zaplacení.

3. Ohledně úvěruschopnosti žalobkyně doplnila, že byl ověřen z výplatních pásek a pracovní smlouvy čistý měsíční příjem žalované 11 420 Kč. Bydlení jí poskytovali rodiče a neměla ani vyživovací povinnost ani úvěr u jiné společnosti, proto měla dostatečnou kapacitu na splácení úvěru. Celkem ale uhradila jen 3 324 Kč, ze kterých na jistinu bylo použito 1 810,46 Kč, a na další platby poměrně 1 513,54 Kč, kdy na úroku zbylo dlužných 1 045,80 Kč, na administrativním poplatku 1 556,01 Kč a na inkasním pak 4 244,64 Kč, které tak jsou konkrétně předmětem řízení.

4. Žalovaná se k věci nijak nevyjádřila, nepřebírala si na zákonné doručovací adrese zásilky, a nedostavila se tak ani k nařízenému jednání.

5. Ze zákaznické karty žalované bylo zjištěno, že údaje k úvěruschopnosti souhlasí. K bydlení u rodičů žalovaná uvedla platbu 1 500 Kč, další výdaj telefon za 250 Kč a výdaje na domácnost 2 000 Kč. Byly tedy prověřovány nejen příjmy, ale i výdaje, které s ohledem na bydlení u rodičů nejsou v neodpovídající výši, a i kdyby byly vyšší, stále na 4x 306 Kč tvrzené splátky zbývala z měsíčního příjmu dostatečná rezerva. K příjmu byla dotazována žalovaná na frekvenci příjmu, kdy zaškrtla měsíční příjem k 15. dni jako výplatnímu.

6. Ze smlouvy o půjčce pak soud zjistil, že na 60 týdnů měla být žalované poskytnuta půjčka 10 000 Kč za poplatek 8 360 Kč. Kromě úroku 1 277 Kč měla za administrativní činnost žalovaná zaplatit 1 900 Kč a za hotovostní inkaso, pokud si ho zvolí, 5 183 Kč. Smlouva je formulářově nastavena na týdenní splátky, lze dopisovat výši, ale frekvenci měnit nelze. Současně je rozdělena tak, že hotovostní platba je možná a potvrzována pouze s verzí hotovostního inkasa splátek. Aby mohl klient splácet na účet, musí sám půjčku na účet přijmout, tj. nemá možnost splácet jinak než v hotovosti, pokud chce půjčku v hotovosti čerpat, a musí se zavázat k týdennímu výběru splátek, aniž by k tomu byl racionální důvod.

7. Z oznámení o postoupení pohledávky datovaného 29. 9. 2023, které sepsal žalované přímo , Anonymizováno, , bylo dále zjištěno, že žalovanou informuje, že dluh ze smlouvy byl postoupen žalobkyni.

8. Vztah mezi , Anonymizováno, a žalovanou vznikl ještě za předchozí právní úpravy a podle zák. č. 40/1964 Sb., Občanského zákoníku (dále jen „Obč. zák“), účinného do konce roku 2013, je tak třeba jej posuzovat podle § 3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., Občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) podle právní úpravy, za které vznikl.

9. Smlouva o půjčce, kterou uzavřel , Anonymizováno, se žalovanou, byla upravena v § 657 Obč. zák., a jde o vztah, ve kterém věřitel přenechává dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 658 odst..1 Obč. zák. lze sjednat při peněžité půjčce úroky, není to však nezbytné. Jde o tzv. reálný kontrakt, k jehož vzniku je nutné, aby došlo k předání peněz. Další povinnosti, včetně požadavků na formu smlouvy či uvedení výše RPSN, pak byly v době uzavření smlouvy upraveny v zák. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z ničeho nevyplývá, že by žalovaná vystupovala jako podnikatel, tedy na ni dopadá i spotřebitelská ochrana.

10. Soud tak právně dospěl k závěru, že přenecháním sjednané půjčené částky, což žalovaná potvrdila na vyhotovení smlouvy, která musí být v případě spotřebitelského úvěru písemná podle § 6 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., došlo k uzavření smlouvy o půjčce, která byla skutečně poskytnuta, a to po prověření úvěruschopnosti žalované dle § 9, ovšem nikoliv platně vzhledem ke zcela nepřiměřenému poplatku za její poskytnutí. Smlouva musí obstát i z hlediska tzv. dobrých mravů, a to pokud jde o všechny podmínky, za kterých je uzavřena a půjčka poskytnuta. To platí i pro poplatky za půjčení, které musí být přiměřené. Jsou-li nepřiměřeně vysoké, není sjednání platné dle § 39 Obč. zák., neboť se smlouva příčí (nepřiměřenou výší poplatků, celkovými podmínkami a nastavením smluvních podmínek) dobrým mravům.

11. Při poskytnutí půjčky 10 000 Kč za rok a dva měsíce splatné, není možné jako přiměřenou odměnu věřitele akceptovat úhradu částky dalších 8 360 Kč, kdy jde o více jak 70 % ročně. Poskytovatel úvěru tuto platbu „rozděluje“ do tří položek, z nichž nejvyšší staví jako zvláštní službu, což mu jaksi opticky umožňuje vzbudit zdání, že úrok, byť není nijak nízký, ještě při sazbě 21 % není alarmující, nicméně úrokem jsou zpravidla kryty všechny náklady i zisk poskytovatele. V tomto případě ovšem činí dalších skoro 20 % půjčované sumy poplatek za administraci, což dohromady již činí s úrokem ve skutečnosti 40 % na odměně jako takové za úvěr v době, kdy sazby bank dle statistik ČNB dostupných na webových stránkách byly značně pod polovinou takové sumy (cca 14 % v roce 2012, viz https://www.cnb.cz/arad/#/cs/home). Radikálně pak je tato částka navyšována „volitelnou službou“ za týdenní splácení v hotovosti. Přitom k výslovnému dotazu ve formuláři zákaznické karty je sdělován žalovanou měsíční příjem ze zaměstnání, ale formulářem smlouvy jsou přesto vnuceny týdenní splátky, a splátky inkasované v hotovosti. Ona „svoboda“ je limitována tím, že pokud je půjčka hotovostní, musí být splácena hotově a nelze jinak než týdně. Tím pak navenek odůvodňuje další složku své odměny poskytovatel úvěru, kdy celkově dostává ale navíc 83,6 % toho, co půjčil, a přepočteno na roční sazbu pak 72,45 %.

12. Jak plyne ze shora uvedeného, podmínky jsou spotřebiteli předtištěnou smlouvou vnuceny, bez možnosti volby, a rozdělením odměn do několika druhů plateb je maskována zcela nepřiměřená celková odměna za půjčení. Jde tu o tak zjevný nepoměr, že onen „poplatek“ za poskytnutí půjčky, jak je částka přímo ve smlouvě i označena, skládající se z úroků a dalších odměn Providentu, nemůže být považován při celkové výši 83,6 % za mravný. Odměny i poplatky různého typu nepochybně lze sjednat, zákon toto nezakazuje a nezakazoval, nicméně ujednání musí obstát i z hlediska korektivu dobrých mravů, toho, co je skutečným účelem takového jednání a zda i ve svém celku toto vše může obstát. Mnohokrát zopakované závěry i Ústavního soudu zní tak, že spotřebitel musí jako slabší smluvní strana být chráněn, že je třeba v soudním řízení vyvážit formální rovnost stran tak, aby nebyla jen formální, a že ochrana před tak přemrštěnými a nepřiměřenými požadavky, zejména formulářovými vnucenými ustanoveními, znamená posoudit, zda nejde o lichvářská nepřiměřená ujednání stižená absolutní neplatností.

13. Samo splácení běžně nijak zpoplatňováno není. Není nějakou nadstandardní službou, a nelze se bez něho obejít, vyžaduje je každý úvěr. Za pro dlužníka vhodné a výhodné lze označit jakékoliv snadné a pohodlné splácení. Tím je ale v prvé řadě a nepochybně platba, kterou může uskutečnit kdykoliv, podle svých potřeb, buď i z pohodlí domova (internetbanking) nebo zadáním trvalého příkazu, jednou na počátku, byť i v bance. Především pak ale platba měsíčně, po inkasu mzdy. Těžko takovou vhodnou variantou, nota bene placenou službou, mohou být splátky hotovostní, natož pak ještě týdenní, i přes měsíční příjem, kde týdenní splátky nedávají žádný smysl a ¾ těchto splátek jsou tak připláceny zcela iracionálně. Pro hotovostní platbu musí být nachystány hotovostní prostředky, plátce musí být přítomen v době platby doma, tj. má další povinnosti a omezení, a za toto vše by si měl ještě značně připlácet. Za několik tisíc, a to více jak polovinu (!) půjčené sumy navíc, což je samo těžko uvěřitelné, toto maximálně umožňuje, a to nikoliv dlužníkovi, ale věřiteli, aby pravidelně vykonával určitý osobní tlak na platbu. Jakákoliv jiná platba by byla jednou měsíčně levnější než toto, včetně složenky. U řady účtů jsou dokonce odchozí platby již běžně bez poplatku.

14. Vše toto zvládají a bez těchto zvláštních odměn poskytovatelé úvěrů běžně, aniž by účtovali k úroku a základní službě za vedení účtu v řádech desetikorun měsíčně, cokoliv dalšího. Banky, které na svůj úkor a zdarma zásadně nic nedělají, toto zvládají z úroků, které jsou násobně nižší. A jde o bankovní domy, s aparátem, sídly, přepážkovou činností, který musí být schopné ufinancovat. Zisku nepochybně dosahují. V porovnání s nimi tu nelze shledat nic, co by mělo odůvodňovat vedle vyššího úroku za půjčení, kde je již i promítnut rozdíl mezi bankovními a nebankovními institucemi, ještě morálnost takovýchto dalších plateb, zvlášť za zpracování, za platby samotné, kdy nemůže jít o nic jiného než již nepřiměřené vydělávání na dlužnících. Tyto odměny pak standardně dosahují u , Anonymizováno, zásadní procento z půjčené sumy v součtu s úrokem, je to pravidlo, kdy celková odměna se pohybuje kolem 60 - 90 %. Nejde tu o náklady určitého případu, jde tu o naplnění požadavku, kolik má a chce poskytovatel systémově vždy vybrat za půjčení samotné, a to dalece za hranicí slušnosti.

15. Dle zcela ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu se musí poskytovatel, aby nebyl lichvářem, a jeho jednání neplatné, spokojit s přiměřenou výší úplaty za poskytnutou jistinu, a své prostředky má zhodnotit způsobem obvyklým, běžným, nikoliv nepřiměřeným a nemravným. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. Nelze najít žádné rozumné odůvodnění, proč by toto mělo být vztaženo čistě a jen dle samotného názvu na „úroky“, a nikoliv na celkovou odměnu a všechna plnění různých názvů, do kterých ve smlouvě odměnu poskytovatel rozvrhne.

16. V rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 75/2020 pak Nejvyšší soud hovoří (bod 9) i o tom, že zjevně nepřiměřené byly platby přiznané rozhodcem ve svém úhrnu, tj. nikoliv nutně každá zvlášť, ale jak soud uvedl, „rozhodcem přiznaná smluvní pokuta, úrok a úrok z prodlení jsou v konkrétním věci ve svém úhrnu ve zcela zásadním a na první pohled zřejmém rozporu s dobrými mravy“, a proto zasáhl ještě i ve fázi samotné exekuce. Onu nepřiměřenost považuje Nejvyšší soud za zcela zásadní, pokud prolomil vydaný exekuční titul, a přikládá mu tak mimořádnou váhu. Nejde přitom o výši částek, ale o onen poměr částek půjčených a nárokovaných k zaplacení, a to právě i souhrnně, při celkovém pohledu.

17. I v tomto tak soud nalézá oporu pro závěr, že musí být posouzen případ jako celek, a i na vyžadované platby je třeba nahlížet jak v souvislosti s jejich (údajnou) funkcí, důvodností a opodstatněností, ale i z hlediska celku a úhrnu, který by měl být přiznán. Stejně tak v tomto rozhodnutí odmítl Nejvyšší soud možnost vnucovat smluvní ujednání s nepřiměřenými pokutami, kdy totéž musí platit i pro přemrštěné či fiktivní služby a odměny za ně z hlediska mravnosti. Nejvyšší soud rovněž připomněl, že nemůže dojít k nepřiměřenému postižení, a to ani pasivního spotřebitele, který má nárok na soudní ochranu, zde dokonce i přes existenci exekučního titulu, neboť je na tom onen vyšší společenský zájem.

18. Proto soud dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy, ze které tak nelze vycházet, a to ani pokud jde o tam sjednanou splatnost. Jestliže žalovaná zaplatila 3 324 Kč celkem, z poskytnuté částky 10 000 Kč zbývá dosud nevydaných 6 676 Kč, o které by se jinak žalovaná obohatila a je povinna je tedy vydat jako prospěch získaný z neplatné smlouvy podle §451 odst. 2 Obč. zák. Nárok na jejich vydání má žalobkyně, která prokázala, že dle § 1880 o. z. toto právo nabyla.

19. Splatnost obohacení nastávala dle § 563 Obč. zák. na výzvu věřitele, neboť (platně) ujednána nebyla a ze zákona a předpisem ani rozhodnutím stanovena nebyla. V řízení žalobkyně vycházela ze smlouvy, a k jednání, kde by ji soud poučil a vyzval k doplnění, se nedostavila. Pro případ, že nedošlo k výzvě (nebylo prokázáno) do 31. 12. 2013, mohla splatnost později nastat již jen dle obdobného principu na výzvu podle § 1958 odst. 2 o. z., ke které je povinnost plnit bez zbytečného odkladu, tedy následující den, pokud během něho platbu provést lze, nejméně zadat příkaz k platbě, kdy v den následující pracovní by byl dluh uhrazen připsáním na účet věřitele. Prodlení lze dovodit ode dne následujícího.

20. Dřívější výzva než sama žaloba nebyla k dispozici. Žalobkyně sice tvrdila, že žalovaná byla obesílána, ale k důkazu navrhovala jen podací lístky, což je začátek doručovacího procesu, jehož konec (kdy a zda vůbec) se zásilka dostala do dispozice žalované, se z něho nezjistí. K těmto skutečnostem pak navrhováno ani předloženo nebylo nic. Jelikož žaloba byla doručena žalované dne 4. 9. 2025 ve čtvrtek, nastalo prodlení s vrácením zbývající částky od úterý 9. 9. 2025, neboť pokud by byl zadán příkaz k platbě bez odkladu v pátek, v pondělí by připsáním platby žalobkyni bylo včas splněno. V tuto dobu byla sazba úroků z prodlení stanovená nařízením vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení, vyšší než sazba žalovaná, proto soud přiznal úroky ve výši žalované, neboť více přiznat, ani co do nárokované sazby nelze, ovšem až ode dne prokázaného vzniku prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení.

21. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého má účastník právo poměrnou část nákladů odpovídajících jeho úspěchu v řízení. Zde byl úspěch převážně na straně žalované, které však v řízení žádné náklady nevnikly, proto ani nebyly náklady nikomu přiznány.