13 C 62/2026

Plný text

Okresní soud v Liberci rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Šoljakovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 15 016,58 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení 15 016,58 Kč s příslušenstvím kapitalizovaným i plynoucím do budoucna se v celém rozsahu zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala nároků ze smlouvy o úvěru uzavřené společností právnická osoba. dne 19. 1. 2022 pod č. hodnota, dle které v hotovosti v den uzavření smlouvy poskytla žalovanému 15 000 Kč. Ty měl splatit spolu s úrokem v pevné výši 761 Kč a úhradou za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, dále s úhradou za vyhodnocení úvěrového případu částka, a úhradou za umožnění splácet splátky v hotovosti ve výši 2 700 Kč, tj. celkových 27 888 Kč měl uhradit dle smlouvy ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč.

2. Vzhledem k provedeným úhradám, které žalobkyně vykazuje ve výši 19 500 Kč celkem od žalovaného, nárokovala po jejich rozložení mezi nároky v řízení jistinu úvěru v rozsahu 4 812,24 Kč, úrok 110,85 Kč, nedoplacenou úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 2 100 Kč, nedoplacenou úhradu za posouzení úvěrového případu 593,49 Kč a nedoplacenou úhradu za hotovostní splátky v rozsahu 771,43 Kč.

3. Dále pak uplatnila smluvní pokutu za prodlení sjednanou ve výši 0,1 % z dlužné částky denně vyčíslenou za období od 20. 5. 2022 do 14. 1. 2024 ve výši dalších 6 628,57 Kč, jakož i kapitalizovaný úrok 1 313,54 Kč za období od 20. 3. 2023 (den po splatnosti poslední splátky dle smlouvy) do 20. 2. 2025 a od následujícího dne pak úrok 8 % ročně z částky jistiny 4 812,24 Kč do zaplacení. Rovněž nárokovala kapitalizovaný úrok z prodlení 1 424,32 Kč za období od 20. 3. 2023 do 20. 2. 2025 při sazbě 15 % ročně z částky nezaplacené jistiny a nedoplaceného pevného úroku 110,85 Kč, a ode dne 21. 2. 2025 tento úrok dále ještě do zaplacení.

4. K výzvě soudu ke zkoumání úvěruschopnosti před uzavřením smlouvy žalobkyně uvedla, že ověřovala existenci příjmu a zaměstnání žalovaného, kde doplnila konkrétní údaje a připojila i doklady, ze kterých byly tyto ověřeny. Pokud jde o výdaje, ty měly být zkoumány z výpisů z účtu žalovaného, žádné výpisy ale předloženy nebyly, a odkazovaná žádost o úvěr uvádí jako ověřované jen pracovní smlouvu a výplatní pásky, tj. pouze příjmy, výdaje nikoliv. Rovněž nebyly připojeny ani žádné zprávy z registrů, kterými mělo být ověřeno před poskytnutím úvěru, že žalovaný nebyl zadlužený.

5. Žalovaný se k věci samé nijak nevyjádřil, v průběhu řízení zůstal pasivní, a k nařízenému jednání se nedostavil.

6. Z podané žádosti o úvěr a jejích příloh vyplývá, že 19. 1. 2022 žalovaný žádal na formuláři poskytovatele úvěru o úvěr 15 000 Kč, kdy doložil, že je zaměstnaný, a výplatní pásky, ze kterých byl zjištěn příjem 17 265 Kč měsíčně. Současně v žádosti uvedl, že za bydlení vynakládá (toliko) 3 000 Kč, což nebylo podle žádosti nijak dále ověřováno, ze mzdy má srážky 1 381 Kč, hradí telefon a běžné náklady ve výši 5 500 Kč měsíčně. Současně žalovaný vyplnil v žádosti, že již je v exekuci a částka, která je po něm vymáhána k datu žádosti, činí 90 000 Kč. K tomu rovněž žádné bližší údaje zjišťovány nebyly, kdy ani k výzvě soudu při jednání nebylo nic doplněno s tím, že ničím dalším, než již bylo předloženo písemně, žalobkyně nedisponuje.

7. Z úvěrové smlouvy bylo soudem zjištěno, že jde o předtištěný formulář, který je v řízeních často překládán, do kterého jsou jen doplněny údaje o dlužníkovi a konkrétní částky plateb s úvěrem spojených, běžně ve značných výších, jako v tomto případě. K částce 15 000 Kč se zde sice sjednává úrok pouhých 761 Kč, současně však je sjednávána úhrada za poskytnutí úvěru dalších 7 350 Kč, což není a nemůže být nic jiného než rovněž odměna za poskytnutí prostředků, jen opticky je úrok minimalizován. V součtu se jedná a o částku za pouhých 14 měsíců ve výši 8 111 Kč, což činí 54 % z poskytnuté jistiny. Současně si však poskytoval ještě vedle jinak vysokého úroku účtuje samostatně a v nadstandardní výši 2 077 Kč vyhodnocení úvěrového případu, což bývá zahrnuto v odměnách za půjčení prostředků, pokud jsou samy o sobě vysoké. Spolu s touto platbou se jedná o 10 188 Kč a toto činí již 68 % poskytované jistiny. Přímo ve smlouvě je předtištěn dále rovnou o řádek pro platbu za inkaso splátek dalších 2 700 Kč, a soudu je z jeho činnosti známo, že se uplatňuje pravidelně, nikoliv jako výjimečné řešení, kdy poskytovatel úvěru je tím, kdo s tímto způsobem přichází, vyžaduje jej, nikoliv dlužník. Pravidelně se tak dostává poskytovatel úvěru v tomto případě ve smlouvách na cca 86 %, které k poskytnuté částce inkasuje navíc (zde 12 888 Kč z 15 000 Kč úvěru).

8. Z transakční historie plyne, že sama žalobkyně eviduje splátky žalovaného ve výši 19 500 Kč celkem, tj. ve vyšší výši, než jaká byla na jistině úvěru žalovanému vyplacena.

9. Skutkově tak soud v prvé řadě dospěl k závěru, že poskytovatelka úvěru se zaměřila před uzavřením smlouvy toliko na příjem žalovaného, výdajovou stránku a jeho zadlužení neřešila. Přestože žalovaný uvedl extrémně nízký výdaj na bydlení, 3 tis Kč, za které lze hradit většinou jen služby spojené s bydlením, ale nikoliv bydlení samotné, nic dalšího v tomto směru nezjišťovala, ani neověřovala. I když je hypoteticky možné, aby měl žalovaný extrémně levné bydlení, bylo by to výjimečné, a při ověřování jeho situace by takto neobvykle nízká částka měla být předmětem šetření. K samotnému bydlení, které většinou dosahuje několikanásobku sumy uvedené žalovaným, nebylo nejen dokládáno, ale ani zjišťováno nic.

10. Stejně tak se nijak nezabýval poskytovatel úvěru tím, že žalovaný již byl nejen zadlužený, ale dokonce i v exekuci, a to pro vysokou částku (a že by snad šlo o její umoření úvěrem, nebylo ani tvrzeno). Sama žalobkyně uváděla, že měly být zkoumány výpisy z účtu, což je nepochybně způsob, jak si ověřit jak výdaje, včetně běžných toků i za bydlení, tak celkovou situaci žalovaného, předložené listiny však toto vyvrací. Ověřováno bylo dle nich jen a pouze zaměstnání a příjem, k výdajům, bydlení, ani dluhům nebylo dokládáno nic. Poskytovatel úvěru tak shrnuto nevěděl, a nemohl vědět, jak na tom skutečně žalovaný je, a zda bude schopen hradit další skoro 2 tis Kč měsíčně. I ze zjištěného příjmu jde o částku podstatnou, podstatnou část může být spotřebována na bydlení, které nebylo nijak řešeno, a dalších cca 7 tis Kč potřeboval žalovaný na srážku a běžnou spotřebu, které sám uvedl. Zda bylo (bez dalšího zadlužování někde jinde) skutečně očekávatelné, že splacení úvěru bude schopen či nikoliv, není zřejmé, a nemohlo to být zřejmé za tohoto stavu ani poskytovateli úvěru.

11. Po právní stránce uplatnila žalobkyně nárok ze smlouvy o úvěru, dle které se podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Smlouva současně podléhá v případě, kdy není uzavírána s podnikatelem, i regulaci zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Podle jeho § 86 odst. 1 je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, pod sankcí neplatnosti smlouvy podle § 87 odst. 1 z. s. ú.

12. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 z. s. ú. větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 neplatná. V současném znění účinném od 29. 5. 2022 je již uvedeno, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu, a spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Do 28. 5. 2022 bylo sice v textu tohoto ustanovení, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti z tohoto důvodu v obecné promlčecí době tří let běžící ode dne uzavření smlouvy, nicméně šlo o chybnou transpozici evropské úpravy. Podle té byla vždy neplatnost z tohoto důvodu absolutní a z ní tak musí být vycházeno bez ohledu na to, zda smlouva byla uzavřena do 28. 5. 2022 anebo po tomto datu, kdy od následujícího dne byl i český zákon opraven a dán do souladu.

15. Zde soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. října 2021 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/20, ze kterého jednoznačně plyne, že i pokud smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona ve znění do 28. 5. 2022, je obecný soud povinen k eurokonformnímu výkladu § 87 odst. 1 z. s. ú., jakož i k přímému použití směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru, podle které jde vždy o neplatnost absolutní. S poukazem na datum uzavření smlouvy tedy nelze v případě nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost ustát platnost smlouvy.

16. Poskytovatel je pak povinen učinit tak s odbornou péčí, řádně a v potřebném rozsahu tak, aby skutečně nebyl důvod pochybovat o schopnosti úvěr splácet. V usnesení ve věci sp. zn. 33 Cdo 922/2022 Nejvyšší soud vyložil, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Za klíčovou označil i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými, nikoliv pouze tvrzenými, informacemi o jeho příjmech a výdajích, byť je třeba posuzovat každý případ individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu.

17. Ústavní soud ČR dokonce v řízení sp. zn. III. ÚS 4129/18 dovodil, že pokud soud nezkoumal, zda poskytovatel úvěru při jeho poskytnutí prověřil schopnost úvěr splatit, pak zasáhl do základního práva spotřebitele na soudní ochranu. Tato povinnost je tak i v rovině ústavněprávní vnímána jako zcela zásadní, a nikoliv pouze formální, při které by poskytovatel úvěru mohl účinně argumentovat tím, že stačí, aby mu spotřebitel sdělil informace, na které by měl být oprávněn bez dalšího spoléhat. Povinnost aktivního přezkumu je nosnou myšlenkou evropské úpravy, která má legitimní a zcela pochopitelné cíle, a to vyhnout se dluhovým spirálám, které zatěžují nakonec celou společnost. Bez ohledu na to, že každý má jednat poctivě, tedy uvádět pravdu v závazkových vztazích, a nemá se samozřejmě dopouštět trestné činnosti včetně úvěrových podvodů, je tak dána zcela konkrétní a na takovém nepoctivém či nezákonném jednání zájemce o úvěr nezávislá povinnost jeho poskytovateli. Negovat ji poukazem na to, že ani druhá strana nesplnila své povinnosti ostatně nepřipadá v úvahu ani v jiných situacích, kdy každý, pokud poruší sám uložené povinnosti, musí počítat s následkem, a to svým vlastním, bez ohledu na to, že i jiný se provinil.

18. Ústavní soud připomněl i dřívější závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen samotného dlužníka, ale celé společnosti, na kterou mají vliv důsledky předlužení a případné insolvence. Je tomu tak proto, že nejen dlužník, ale i jeho blízcí se pak dostávají do postavení, které vyžaduje, aby stát začal plnit svou sociální roli, a celá společnost pak saturuje stav, který neměl vůbec nastat. Proto je na poskytovateli úvěru, aby náležitě před poskytnutím prověřil a posoudil schopnost žadatele ho splácet. Úvěr smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí úvěruschopnost posoudil, a z jeho zjištění je skutečně zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li toto dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

19. Porušení této povinnosti poskytovatele tak nejen odporuje zákonu, ale současně narušuje veřejný pořádek, neboť ochrana spotřebitele má předcházet negativním a nežádoucím celospolečenským dopadům jako je předlužení, sociální úpadek a nemožnost dostat se z dluhové pasti. Je třeba si uvědomit, že člověk v tíživé situaci často hledá jakékoliv řešení, a potlačuje informace, které mu ve vyřešení aktuálního problému brání. Řada osob pak nedokáže odhadnout ekonomickou situaci, zejména svoji vlastní objektivně, kdy jim chybí potřebné znalosti a zkušenosti, ale i schopnost určité kvalifikované ekonomické úvahy. Není tak na místě, aby poskytovatel mohl „rozdávat“ úvěry bez patřičného vyhodnocení, následně vymáhat plnění, a aby poté celá společnost nesla vzniklé následky na straně dlužníka a jeho rodiny na sociálních dávkách. Výše uvedené závěry tak mají jasné opodstatnění, a poskytovatel úvěru jako silnější a odborněji vybavená strana, podnikající v této sféře, musí nést potřebnou míru odpovědnosti, aby na následky jejího podnikání nedoplácela společnost jako celek. Ona na první pohled možná vysoká ochrana jednotlivce žádajícího o úvěr, je ve skutečnosti požadavkem a tlakem na podnikatele ve finančním odvětví, aby při svém podnikání neprofitoval v konečném efektu na úkor celé společnosti. Ostatně Ústavní soud ve výše citovaném nálezu připomněl i to, že porušení povinnosti ověřit úvěruschopnost, je mj. i správním deliktem poskytovatele, jak rozhodl Nejvyšší správní soud ČR ve věci sp. zn. 1 As 30/2015.

20. Smlouvu, z níž žalobkyně nárokuje plnění, nelze než podle § 87 odst. 1 z. s. ú. vyhodnotit jako absolutně neplatnou. Smluvní nároky proto nelze přiznat, žalovanému tak zůstává jen povinnost podle § 87 odst. 1 z. s. ú. vrátit poskytnuté plnění, a to v době přiměřené jeho možnostem. To již bylo ale v tomto případě splněno, neboť sama žalobkyně vykazuje částku uhrazenou žalovaným v souvislosti s tímto úvěrem vyšší než byla sjednaná jistina úvěru, tedy není co uložit k vydání, a žaloba byla zamítnuta.

21. Pro úplnost pak soud dodává, že smlouva by jako lichvářská a natolik v rozporu s dobrými mravy nemohla být shledána platnou ani s ohledem na odměny, které v ní byly sjednány. Ty dosahují za dobu pouhého roku a dvou měsíců reálně 86 %, což je neakceptovatelné, jakkoliv se poskytovatel úvěru toto snažil maskovat a rozepsat do vícera položek. O tom svědčí mj. i to, že zdánlivě nízký úrok 8 % generuje s dalšími platbami RPSN 272,44 %. Vedle onoho malého úroku je totiž zvlášť použita „odměna“ za poskytnutí úvěru, tj. druhově totožné plnění, vedle ní ještě úhrada za úvěrový případ, a to vše je završeno poplatkem za hotovostní inkaso, ke kterému v současné době není důvod, kromě možnosti jistého tlaku a zvýšené kontroly samotného poskytovatele. Tj. nejde o službu, natož cokoliv komfortního pro dlužníka, kterému je toto ve smlouvě předtištěno, a za faktické nepohodlí, kdy musí obstarávat prostředky, chystat je doma, být doma k dispozici atd, namísto platby převedené kdykoliv bezhotovostně. V této souvislosti nelze totiž přehlédnout, že mzda je dle žádosti vyplácena na bankovní účet, žalovaný evidentně umí nakládat s bezhotovostními převody, a pokud má hotovostní inkaso pro někoho výhodu, pak pro věřitele, nikoliv dlužníka.

22. Primárně má věřitel vždy nárok na odměnu za půjčení peněz, o tom není žádných pochyb, ostatně proto finanční služby i poskytuje, podniká-li v tomto oboru. Pokud je ona odměna, kterou za to dostává, ještě přiměřená, může být i v nebankovním sektoru podstatně vyšší než u bank, k čemuž rovněž dospěla i soudní praxe. Stále však platí, že jde o úroky do 3 - 4 násobku maximálně, zač půjčují běžně banky. Toto dovodil Nejvyšší soud ČR již v rozhodnutí ve sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a ze kterého je nadále vycházeno. V takto vymezeném úroku, a po zohlednění specifických podmínek nebankovních poskytovatelů, hodnotil komplexně odměnu za půjčení jako celkovou přiměřenou odměnu, kterou lze tolerovat jako společensky únosnou.

23. Podle citovaného rozhodnutí se musí poskytovatel, aby nebyl lichvářem, a jeho jednání neplatné, spokojit s přiměřenou výší úplaty za poskytnutou jistinu, a své prostředky má zhodnotit způsobem obvyklým, běžným, nikoliv nepřiměřeným a nemravným. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy, jak Nejvyšší soud uvedl. Nelze najít žádné rozumné odůvodnění, proč by toto mělo být vztaženo čistě a jen dle samotného názvu na „úroky“, a nikoliv na celkovou odměnu a všechna plnění různých názvů, do kterých ve smlouvě odměnu poskytovatel rozvrhne.

24. V rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 75/2020 pak Nejvyšší soud hovoří (bod 9) i o tom, že zjevně nepřiměřené byly platby přiznané rozhodcem ve svém úhrnu, tj. nikoliv nutně každá zvlášť, ale jak soud uvedl, „rozhodcem přiznaná smluvní pokuta, úrok a úrok z prodlení jsou v konkrétním věci ve svém úhrnu ve zcela zásadním a na první pohled zřejmém rozporu s dobrými mravy“, a proto zasáhl ještě i ve fázi samotné exekuce. Onu nepřiměřenost považuje Nejvyšší soud za zcela zásadní, pokud prolomil vydaný exekuční titul, a přikládá mu tak mimořádnou váhu. Nejde přitom o výši částek, ale o onen poměr částek půjčených a nárokovaných k zaplacení, a to právě i souhrnně, při celkovém pohledu.

25. I v tomto tak soud nalézá oporu pro závěr, že musí být posouzen případ jako celek, a i na vyžadované platby je třeba nahlížet jak v souvislosti s jejich (údajnou) funkcí, důvodností a opodstatněností, ale i z hlediska celku a úhrnu, který by měl být přiznán. Stejně tak v tomto rozhodnutí odmítl Nejvyšší soud možnost vnucovat smluvní ujednání s nepřiměřenými pokutami, kdy totéž musí platit i pro přemrštěné či fiktivní služby a odměny za ně z hlediska mravnosti. Nejvyšší soud rovněž připomněl, že nemůže dojít k nepřiměřenému postižení, a to ani pasivního spotřebitele, který má nárok na soudní ochranu, zde dokonce i přes existenci exekučního titulu, neboť je na tom onen vyšší společenský zájem.

26. Odměny i poplatky různého typu nepochybně lze sjednat, zákon toto nezakazuje, nicméně ujednání musí obstát i z hlediska korektivu dobrých mravů, toho, co je skutečným účelem takového jednání a zda i ve svém celku toto vše může obstát. Mnohokrát zopakované závěry i Ústavního soudu zní tak, že spotřebitel musí jako slabší smluvní strana být chráněn, že je třeba v soudním řízení vyvážit formální rovnost stran tak, aby nebyla jen formální, a že ochrana před tak přemrštěnými a nepřiměřenými požadavky, zejména formulářovými vnucenými ustanoveními, znamená posoudit, zda nejde o lichvářská nepřiměřená ujednání stižená absolutní neplatností.

27. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterého má právo na náhradu nákladů v řízení úspěšný účastník. Tím byl žalovaný, kterému však žádné náklady nevznikly, proto nebyly nikomu přiznány. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, prostřednictvím Okresního soudu v Liberci. Je třeba jej podat buď písemně, datovou schránkou nebo řádně podepsané elektronicky.