13 C 99/2024

Plný text

Okresní soud v Liberci rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Šoljakovou ve věci žalobkyně: PRONTO CREDIT s.r.o., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 38 450,44 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 20 026 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Řízení se částečně co do částky 4 373,33 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení zastavuje.

III. Žaloba se co dalších 18 424,44 Kč na jistině, co do zákonného úroku z prodlení z částky 29 312,85 Kč ve výši 15 % ročně ode dne 13. 5. 2023 do zaplacení, a co do kapitalizovaného úroku ve výši 9 855,96 Kč, zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně zahájila , datum, řízení o nároky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru Pronto půjčka č. , hodnota, , kterou žalovaný uzavřel 29. 8. 2022 na částku 30 000 Kč, a kterou mu vyplatila 1. 9. 2022 převodem na účet č. , č. účtu, . Částku se žalovaný zavázal vrátit s úrokem 111,33 % ročně. Pro případ prodlení s úhradou měsíční splátky byla sjednána smluvní pokuta 499 Kč, maximálně však 2 999 Kč za rok, a pokud dojde pro neplacení k zesplatnění, pak byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně z takto vzniklé dlužné částky. Pravidelná měsíční splátka činila 2 992 Kč a první byla splatná 1. 10. 2022, poté vždy do měsíce další. V případě prodlení se žalovaný zavázal uhradit i účelně vynaložené náklady, zejm. poplatek za zaslanou upomínku, která může být učiněna pouze jedna měsíčně. Žalovaný uhradil celkem jen 9 974 Kč a ke dni 12. 5. 2023 žalobkyně úvěr zesplatnila.

2. Nárokovala proto nesplacenou jistinu ve výši 29 312,85 Kč, dále pak smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z této částky od zesplatnění do podání žaloby ve výši 7 738,59 Kč, smluvní pokutu 499 Kč za prodlení se splátkou splatnou 1. 1. 2023, kdy upomínku zaslala žalobkyně 6. 1. 2023 a za ni nárokovala poplatek 450 Kč. Stanovena byla lhůta pro úhradu celkové částky 3 941 Kč do jednoho měsíce ode dne zaslání upomínky. Únorová splátka byla upomenuta upomínkou z 2. 2. 2023, za kterou nárokovala žalobkyně další smluvní poplatek 450 Kč. Za období od prodlení do zesplatnění pak žalobkyně kapitalizovala úrok ve výši 111,33 %, a nárokovala na něm částku 14 229,29 Kč ode dne 30. 8. 2022 do 12. 5. 2023. Naposledy nárokovala z dlužné jistiny 29 312,85 Kč zákonný úrok z prodlení 15 % ročně ode dne 13. 5. 2023 do zaplacení.

3. Ke smluvní pokutě 7 738,59 Kč žalobkyně k výzvě soudu doplnila, že byla vypočtena sazbou 0,1 % denně z částky 29 312,85 Kč dlužné jistiny ke dni zesplatnění, a to ode dne zesplatnění 19. 5. 2023 do 7. 2. 2024. O zesplatnění úvěru byl žalovaný informován oznámením z 19. 4. 2024, oznámení o zesplatnění je datováno 19. 5. 2023, a naposledy byl žalovaný vyrozuměn výzvou k úhradě ze dne 28. 11. 2023, kdy neuhradil ani dodatečně v poskytnuté lhůtě do 13. 12. 2023. Na výzvu, aby žalobkyně doplnila, kdy se zesplatnění dostalo do dispozice žalovaného, žalobkyně nereagovala.

4. Ke kapitalizovanému úroku 14 229,29 Kč žalobkyně doplnila, že ho počítala ze součtu dlužné částky v době, kdy se žalovaný dostal do prodlení a smluvní pokuty a poplatků a to od prodlení (konkrétní částku a datum neuvedla) do zesplatnění. Rovněž uvedla, že za období od 1. 4. 2023 do doby zesplatnění má nárok vzhledem k limitu dle § 122 odst. 4 zák. č. 257/2016 Sb. na úrok ve výši 680,99 Kč proto částečně vzala žalobu zpět co do částky 4 373,33 Kč a namísto úroku 14 229,29 Kč se nadále domáhala již jen 9 855,96 Kč za období od 1. 1. 2023 do 19. 5. 2023, a od tohoto dne ve výši 15 % ročně ze žalované jistiny., právnická osoba, výzvě, aby žalobkyně uvedla konkrétní příjmy a výdaje a sdělila, jak vyhodnotila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, uvedla žalobkyně, že žalovaný deklaroval měsíční příjem 22 106 Kč, po jehož ověření z výpisu z účtů a výplatních pásek za červen a červenec 2022 zjistila, že se pohybuje od 21 218 do 22 106 Kč. Na výdaje použila průměrné referenční náklady ČSÚ, kdy tyto činí pro člena průměrné české domácnosti 13 253 Kč a s touto částkou tak počítala jako s výdaji. Po jejich odečtení a odečtení plánované splátky zjistila, že žalovanému zbyde ještě k dispozici 5 861 Kč, když z lustrací nebyly zjištěny další závazky, respektive žalobkyně žádné neuvedla.

6. Žalovaný se k věci samé nijak nevyjádřil, k nařízenému jednání se nedostavil. Tedy ani nemohl učinit žádné rozhodné skutečnosti nespornými. Soud ve věci jednal v nepřítomnosti obou stran, neboť právní zástupce žalobkyně se z jednání omluvil.

7. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný podepsali 29. 8. 2022 smlouvu o tom, že žalobkyně poskytne žalovanému neúčelový úvěr Pronto půjčka ve výši 30 000 Kč s úrokovou sazbou 111,33 % ročně, které mu vyplatí na bankovní účet č. , č. účtu, , a to na 30 měsíců. Celkovou částku 89 760 Kč se žalovaný zavázal splatit ve splátkách po 2 992 Kč splatných počínaje 1. 10. 2022 a každou další pak do jednoho měsíce od předchozí splátky. RPSN činila 187,04 % ročně. Nedílnou součástí byly označeny smluvní podmínky k Pronto půjčce s tím, že jsou nedílnou součástí smlouvy a stanoví postup pro případ prodlení. V samotné smlouvě žádná smluvní pokuta ani jiné platby sjednány nebyly. Samotné smluvní podmínky byly dne 29. 8. 2022 podepsány žalovaným a mj. v nich byla zakotvena smluvní pokuta pro případ prodlení s úhradou měsíční splátky ve výši 499 Kč a pro případě, že dojde k zesplatnění pak smluvní pokuta 0,1 % denně z částky, se kterou prodlení nastalo. Za upomínku se zde zavázal v případě jejího zaslání uhradit žalovaný poplatek 450 Kč, kdy v měsíci lze upomenout jen jednou.

8. Z výpisu z účtu bylo zjištěno, že pod variabilním symbolem , var. symbol, byl vyplacen spotřebitelský úvěr žalobkyní na č. účtu , č. účtu, dne 1. 9. 2022 ve výši 30 000 Kč.

9. K úvěruschopnosti předložila žalobkyně výplatní pásky žalovaného od společnosti , jméno FO, s. r. o., ze kterých byla zjištěna čistá mzda žalovaného za , Anonymizováno, 2022 ve výši 22 106 Kč a za , Anonymizováno, 2022 ve výši 21 218 Kč. Z výpisu z účtu č. , č. účtu, bylo dále zjištěno, že jde o účet žalovaného a 1. 8. 2022 na něj byla připsána mzda za červenec.

10. Z výpisu lustrací exekucí bylo zjištěno, že k datu 8. 8. 2022 žádné nebyly vedeny. Z úvěrové zprávy NRKI-BRKI k žalovanému vyplývá, že bylo zjištěno 5 splátkových a 1 nesplátkový úvěr, 4 žádosti o karty, 3 žádosti o splátkové úvěry, 4 odmítnuté a 2 odvolané žádosti. Celkové měsíční splátky úvěrů činily 15 266 Kč a celková zbývající částka pak 736 508 Kč. Jednalo se o splátky na osobní úvěry, kdy od 15. 10. 2021 byl povinen splácet měsíčně 4 718 Kč až do , Anonymizováno, 2025, od 1. 7. 2022 dalších 2 285 Kč až do , Anonymizováno, 2025 od 9. 3. 2022 pak 4 140 Kč až do , Anonymizováno, 2026 od 4. 3. 2022 dalších 1 461 Kč až do , Anonymizováno, 2032 a od 20. 7. 2021 splácel žalovaný měsíčně 2 662 Kč, což byl povinen činit až do , Anonymizováno, 2026. Nedoplatky úvěrů v této době činily 188 720 Kč, 68 537 Kč, 182 160 Kč, 169 439 Kč, 127 652 Kč.

11. Skutkově tak soud zjistil, že žalobkyně skutečně vyplatila žalovanému, na jeho účet, částku 30 000 Kč, jakož i to, že žalovaný byl zaměstnán a vydělával si 21 - 22 tis. Kč měsíčně, jak žalobkyně tvrdila. V době, kdy se ale měl zavazovat ke splátce dalších téměř 3 tis. Kč měsíčně, již byl násobně zadlužený, a splátky v součtu činily přes 15 tis. Kč, tj. po odečtení oněch průměrných výdajů dle ČSÚ, na které žalobkyně sama odkazuje, a částky cca 13 tis Kč, mu v žádném případě nejen nemohlo nic zbývat, ale plyne z toho i to, že s pravděpodobností blížící se jistotě, si žalovaný opakovaně bral podobné úvěry, aby splácel ty předchozí. Hospodaření mu zjevně nevycházelo, úvěrů měl několik, splátky byly v řádech tisíců, a bylo jasné, že žalovaný nezvládá ani s dřívějšími závazky hradit své potřeby, potřebuje stále další a další.

12. Právně měla být uzavřena mezi žalovaným a žalobkyní smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. o. z., která dále podléhá zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.), když úvěrovou smlouvu žalovaný podepsal jako běžná fyzická osoba, a nikoliv podnikatel (toto z ničeho nevyplývá). Podle jeho § 86 odst. 1 je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 z. s. ú. větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 neplatná. V současném znění účinném od 29. 5. 2022 je již uvedeno, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu, a spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Poskytovatel je povinen postupovat s odbornou péčí, řádně a v potřebném rozsahu tak, aby skutečně nebyl důvod pochybovat o schopnosti úvěr splácet. V usnesení ve věci sp. zn. 33 Cdo 922/2022 Nejvyšší soud vyložil, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Ústavní soud ČR dokonce v řízení sp. zn. III. ÚS 4129/18 dovodil, že pokud soud nezkoumal, zda poskytovatel úvěru při jeho poskytnutí prověřil schopnost úvěr splatit, pak zasáhl do základního práva spotřebitele na soudní ochranu. Tato povinnost je tak i v rovině ústavněprávní vnímána jako zcela zásadní, a nikoliv pouze formální. Ústavní soud připomněl i dřívější závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen samotného dlužníka, ale celé společnosti, na kterou mají vliv důsledky předlužení a případné insolvence. Je tomu tak proto, že nejen dlužník, ale i jeho blízcí se pak dostávají do postavení, které vyžaduje, aby stát začal plnit svou sociální roli, a celá společnost pak saturuje stav, který neměl vůbec nastat. Proto je na poskytovateli úvěru, aby náležitě před poskytnutím prověřil a posoudil schopnost žadatele ho splácet.

16. Porušení této povinnosti poskytovatele tak nejen odporuje zákonu, ale současně narušuje veřejný pořádek, neboť ochrana spotřebitele má předcházet negativním a nežádoucím celospolečenským dopadům jako je předlužení, sociální úpadek a nemožnost dostat se z dluhové pasti. Je třeba si uvědomit, že člověk v tíživé situaci často hledá jakékoliv řešení, a potlačuje informace, které mu ve vyřešení aktuálního problému brání. Řada osob pak nedokáže odhadnout ekonomickou situaci, zejména svoji vlastní objektivně, kdy jim chybí potřebné znalosti a zkušenosti, ale i schopnost určité kvalifikované ekonomické úvahy. Není tak na místě, aby poskytovatel mohl „rozdávat“ úvěry bez patřičného vyhodnocení, následně vymáhat plnění, a aby poté celá společnost nesla vzniklé následky na straně dlužníka a jeho rodiny na sociálních dávkách.

17. Výše uvedené závěry tak mají jasné opodstatnění, a poskytovatel úvěru jako silnější a odborněji vybavená strana, podnikající v této sféře, musí nést potřebnou míru odpovědnosti, aby na následky jejího podnikání nedoplácela společnost jako celek. Ona na první pohled možná vysoká ochrana jednotlivce žádajícího o úvěr, je ve skutečnosti požadavkem a tlakem na podnikatele ve finančním odvětví, aby při svém podnikání neprofitoval v konečném efektu na úkor celé společnosti. Ostatně Ústavní soud ve výše citovaném nálezu připomněl i to, že porušení povinnosti ověřit úvěruschopnost, je mj. i správním deliktem poskytovatele, jak rozhodl Nejvyšší správní soud ČR ve věci sp. zn. 1 As 30/2015.

18. Mimo jakoukoliv pochybnost tak stojí závěr, že poskytovatel úvěru má aktivní povinnost zjistit jak příjmy, tak ale i výdaje žadatele o úvěr, ale tyto prověřit, a provést zcela konkrétní a přezkoumatelnou úvahu, která obstojí, že odborně a pečlivě učinil vše pro to, aby neposkytl úvěr žadateli, u něhož nebylo řádně prověřeno, že je schopen úvěr splácet.

19. Na základě shora uvedeného je zřejmé, že žalobkyně svou povinnost řádně přezkoumat a posoudit úvěruschopnost jednoznačně nesplnila, opakované zadlužení a vysoké splátky žalovaného do posouzení vůbec nezahrnula. Smlouva, z níž nyní nárokuje plnění, je podle § 87 odst. 1 z. s. ú. absolutně neplatná. Smluvní nároky proto nelze přiznat již jen z tohoto důvodu, aniž by bylo třeba tedy dále řešit úrok přes 111 % ročně, který by nejen nemohl obstát, ale zasluhoval by trestní oznámení, aby byla prověřena otázka lichvy. Zůstává jen povinnost žalovaného podle § 87 odst. 1 z. s. ú. vrátit poskytnuté plnění, a to v době přiměřené jeho možnostem.

20. Soud proto při poskytnuté jistině 30 000 Kč uložil žalovanému vrátit částku 20 026 Kč, když dosud dle žalobkyně uhradil žalovaný 9 974 Kč, a žalovaný sám nejen neprokázal v řízení, ale ani netvrdil, že by uhradil více. Zbývá tak z této smlouvy k vypořádání právě částka 20 026 Kč, která dosud z prostředků žalobkyně vrácena nebyla.

21. Dále se soud zabýval lhůtou k plnění, která samozřejmě nemůže být posuzována podle neplatné smlouvy, protože pokud smlouva není platná, nejsou strany ani vázány tím, co v ní bylo ujednáno ohledně splatnosti. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká doba je odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z tohoto ustanovení plyne, že pokud se strany nedohodnou na tom, jak bude jistina z neplatné smlouvy vrácena, míněno (nově) do času, do kdy konkrétně či v jakých splátkách, pak by se měly obrátit na soud. Jestliže se tak dosud nestalo, a bylo žalováno rovnou na plnění, není jiná možnost než lhůtu stanovit ve sporu o zaplacení, ovšem podle stejných pravidel.

22. Zde nebylo ani tvrzeno, že by snad dříve bylo ohledně splatnosti žalováno, a z toho, co žalobkyně i v řízení tvrdí, je zřejmé, že se tak nestalo, žalobkyně dosud smlouvu podával jako platnou, a podle v ní ujednaných splátek a termínů žalovala, i dovozovala existenci prodlení žalovaného. Nejvyšší soud v rozsudku ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 uvedl, že již dle textu samotného zákona a tedy čistě gramatickým výkladem ustanovení § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. lze zjistit, že toto ustanovení upravuje speciálně dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první, aniž by se tak uplatnila obecná pravidla pro vydání bezdůvodného obohacení.

23. Nejvyšší soud v rozhodnutí připomněl, že samotný zákon č. 257/2016 Sb. byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 je vedle ochrany samotného spotřebitele i postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který dostatečně neposoudil úvěruschopnost žadatele a upřednostnil svůj ekonomický zájem poskytnout úvěr, čímž zapříčinil i neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. A projevem ochrany spotřebitele je pak dále právě i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy.

24. Poukazuje dále i na důvodovou zprávu k ustanovení § 87 z. s. ú., která zohledňuje, že z neplatnosti smlouvy vyplývá obecně povinnost stran vzájemně si, a to bez zbytečného odkladu, vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož by ovšem pro spotřebitele (který nemusel být ani schopen úvěr vracet podle pravidel v neplatné smlouvě, když toto nebylo řádně zjišťováno) mohly vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru (a povinnost vracet jistinu ještě dříve než tomu mělo dle neplatné smlouvy dojít). Proto se stanoví na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem (které nebyly řádně posouzeny a zjištěny poskytovatelem, proto je zjistí soud a podle nich rozhodne). Spotřebitel je tedy povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, ale v takových splátkách, v jakých je skutečně schopen splácet. Text zákona „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase.

25. Ve zde souzeném případě platby žalovaného zcela ustaly, a nebyl veden dříve spor o to, kolik a kdy má žalovaný hradit. Rozhodnuto o tom tedy dosud nebylo, a nebyly ani dříve zjišťovány možnosti žalovaného, podle kterých by případně byla splatnost nastavena. K dohodě stran evidentně v návaznosti na možnosti dlužníka nedošlo, dlužník nesplácí, tj. se žalobkyní jsou ve sporu ohledně toho, kdy by mělo být plněno, neboť ho žalobkyně o plnění žaluje. Za situace, kdy by se žalovaný dlužník dostavil k jednání a objasnil zde své možnosti, mohlo by být ještě rozhodnuto o splátkách, ve kterých dluh vyrovná, pokud není objektivně schopen jej uhradit najednou. Na to mu totiž v důsledku neplatnosti smlouvy pro porušení povinností poskytovatele úvěru vzniklo právo. V naposledy citovaném rozhodnutí pak výslovně Nejvyšší soud shrnul, že dokonce může nastat i situace, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze , právnická osoba, vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh dobu změnit. Jinak, než v návaznosti na takto stanovenou splatnost pak nemůže ani nastat na straně žalovaného prodlení, kdy pokud strany nedojdou k dohodě mimo smlouvu co do splatnosti, lze jedině soudně a tedy do budoucna posoudit schopnost dlužníka splácet, a podle toho tedy stanovit, kdy a kolik má zaplatit.

26. V tomto případě splatnost dříve řešena nebyla nijak, tj. nemohl ani vzniknout vedle jistiny dříve nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z., než bude porušena povinnost uhradit dle tohoto rozhodnutí, které je ohledně nové splatnosti první. Jak totiž Nejvyšší soud závěrem citovaného rozhodnutí shrnul, je ustanovení § 87 z. s. ú. speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti - buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené, která neodvisí ani od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka.

27. Ani ochrana dlužníka ovšem nemůže být bezbřehá, a poskytovaná bez jeho nezbytné součinnosti tak, aby mohla být litera zákona naplněna. Jestliže má soud dobu plnění stanovit podle jeho možností, nelze dojít k absurdnímu závěru, že pokud je dlužník netvrdí a neprokáže, není zjištěno, zda je vůbec schopen platit, a tedy plnění neuložit. Je na žalovaném dlužníkovi, aby umožnil jeho možnosti za stavu neplatné smlouvy v řízení zjistit, a tím dosáhnout na ochranu spočívající v další možnosti přiměřeného splácení, či dokonce výjimečného odkladu platby. Jedná se o ustanovení, ze kterých chce on případně dovozovat svůj nárok a čerpat ochranu.

28. Jestliže se tak nedostaví k nařízenému jednání, ani jinak do doby rozhodnutí v řízení nevyjasní a nedoloží své možnosti, o čemž by ho soud případně i poučil a vyzval k doplnění tvrzení i důkazů, pak se mu takové ochrany na úkor věřitele nemůže dostat. Jeho liknavostí v soudním řízení ochrana končí, a soud pak nemá jinou možnost než uložit důvodné plnění spočívající ve vrácení toho, co bylo poskytnuto, v základní lhůtě dle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

29. Soud tedy uložil žalovanému vrátit to, co přijal, a dosud nevrátil, v základní třídenní lhůtě od právní moci tohoto rozsudku, když k rozložení do splátek či odkladu nebylo pro pasivitu žalovaného možno zjistit a řešit rozhodné skutečnosti. Jde k tíži samotného žalovaného, že neumožnil zjištění jeho možností v současné době, aby jim plnění bylo případně přizpůsobeno. Ve zbývajícím rozsahu pak soud žalobu zamítl, neboť žalobkyně na další částky nemá nárok, resp. v rozsahu částečného zpětvzetí učiněného před zahájením jednání, v tomto rozsahu podle § 96 odst. 1, 2 a 4 o.s.ř. řízení zastavil.

30. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého má účastník právo poměrnou část nákladů odpovídajících jeho úspěchu v řízení. Zde byl úspěšnější celkově posouzeno, a to jen z hlediska samotných částek, žalovaný. Žalován pak byl o dosud nesplatnou pohledávku, kde soud směrem do budoucna primárně ukládal plnění. Žalovanému však žádné náklady nevznikly, proto ani nebyly nikomu přiznány.