15 C 104/2021

Plný text

Okresní soud v Liberci rozhodl samosoudcem Mgr. Romanem Flanderkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 3 780 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 780 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 633,02 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku ve výši 400 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 3 780 Kč a příslušenství v podobě zákonných úroků z prodlení v kapitalizované výši 633,02 Kč. Podanou žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaný je držitelem televizního přijímače, čímž mu ze zákona vznikla povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku. Tuto povinnost žalovaný splnil dne 1. 8. 2007. Zároveň mu vznikla povinnost platit televizní poplatek ve stanovené výši. Žalovaný však tuto povinnost v měsících říjen 2017 až leden 2020 nesplnil a dluží proto částku 3 780 Kč, která nebyla ani přes výzvu uhrazena.

2. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím bez nařízení jednání již v podané žalobě. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.”) vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, ačkoliv mu byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř., proto soud rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř. na základě listinných důkazů založených ve spise.

3. Žalovaný zůstal v řízení nečinný, proti žalobě ničeho nenamítal.

4. Při svém rozhodnutí soud vycházel z následujícího závěru o skutkovém stavu věci: Žalovaný se přihlásil jako poplatník televizních poplatků dne 1. 8. 2007 a vznikla mu tak povinnost platit televizní poplatek ve stanovené výši. Žalovaný však televizní poplatek v měsících říjen 2017 až leden 2020 v celkové výši 3 780 Kč (28 x 135 Kč) neuhradil, ačkoliv byl vyzván k úhradě dlužného televizního poplatku upomínkou a byla mu stanovena lhůta do 15 dnů od doručení této výzvy.

5. Po právní stránce soud posuzoval věc podle ustanovení zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o poplatcích“). Dle § 2 odst. 2 zákona o poplatcích se televizní poplatek platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání, je-li šířeno prostřednictvím zemských rádiových vysílacích zařízení využívajících rádiové kmitočty vyhrazené pro šíření a přenos rozhlasového nebo televizního vysílání, družic nebo kabelových systémů. Toto zařízení se považuje za televizní přijímač i v případě, že si jej poplatník upraví k jinému účelu. Poplatníkem televizního poplatku je dle § 3 odst. 2 fyzická nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač fyzická nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. Výše poplatku dle § 6 zákona o poplatcích činí 135 Kč měsíčně. Dle § 7 odst. 2 zákona o poplatcích je-li poplatníkem fyzická osoba, je rozhlasový nebo televizní poplatek splatný nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce. První platba rozhlasového nebo televizního poplatku je splatná nejpozději do patnáctého dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž se fyzická osoba stala poplatníkem. Nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je dle § 10 zákona o poplatcích provozovatel vysílání oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského.

6. Žalovaný nesplnil svou zákonnou povinnost řádně hradit dlužné televizní poplatky. Žalobkyně přitom v řízení prokázala jak existenci pohledávek, tak i jejich výši, a vzhledem k tomu, že žalovaný však netvrdil ani neprokázal, že by poplatky uhradil, že jeho povinnost k jejich úhradě nevznikla nebo že by zanikla na základě jiné skutečnosti, považuje soud nárok žalobkyně na zaplacení jí v žalobě uplatněné částky z titulu neuhrazených poplatků za oprávněný a uložil žalovanému povinnost tuto částku žalobkyni uhradit.

7. Šestnáctým dnem každého měsíce, v němž žalovaný řádně televizní poplatky nehradil, se žalovaný dostával s úhradou měsíční platby do prodlení. Protože žalobkyně požadovala úrok z prodlení ve výši souladné s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., je její nárok i v této části po právu a soud žalobě i v tomto směru vyhověl.

8. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v částce 400 Kč představující uhrazený soudní poplatek. Náklady související se zastoupením žalobkyně advokátem soud nepovažuje za účelně vynaložené, tedy takové, které by žalobkyně musela nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit svá práva. Pokud agendu televizních poplatků žalobkyně sama spravuje a tuto agendu následně předává příslušné advokátní kanceláři, pak se racionální smysl právního zastoupení advokátem do značné míry vytrácí. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci právního útvaru České televize (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 3705/14 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 405/14).

10. V odůvodnění rozsudku soud s odkazem na ustanovení § 157 odst. 4 o.s.ř. uvedl pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci, neboť proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.