20 C 280/2025

Plný text

Okresní soud v Liberci rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Klimentem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 24 904,34 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 13 155, 57 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 11 997,23 Kč od 13. 11. 2024 do zaplacení a částky 248,77 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 24 904,34 Kč spolu s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení. Návrh odůvodnila tím, že dne , datum, uzavřela jako úvěrující s žalovaným (dále také jen „žalovaná“) jako úvěrovaným smlouvu o úvěru , Anonymizováno, , na základě které se zavázala žalovanému poskytnout spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 80 000 Kč s možností postupného čerpání. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek , Anonymizováno, . Žalovaný poskytl žalobkyni identifikační údaje, a následně jejich správnost potvrdil ve smlouvě a tuto odsouhlasil podpisem úvěrové smlouvy, která byla uzavřena elektronicky. Žalovaný pak úvěr čerpal vyplacením na účet dne 14. 7. 2024 (v částce 11 500 Kč) a dne 2. 6. 2024 (11 500 Kč). Žalovaný splatil na jistinu částku 11 500 Kč. Předmětem řízení žalobkyně učinila jistinu ve výši 11 500 Kč, poplatek za vyplacení úvěru a smluvní úrok ve výši 228,85 Kč, smluvní úrok ve výši 12 658,34 Kč, poplatky za služby ve výši 84,18 Kč, 165 Kč a 19,20 Kč.

2. Žalovaný se k věci samé a žalobě nijak nevyjádřil, v řízení zůstal zcela nečinný a na svoji obranu ničeho neuvedl.

3. V souladu s § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), když žalovanému byly žaloba a předvolání k jednání řádně doručeny, a žalovaný se následně k dnešnímu jednání nedostavil, ani včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Žalobkyně se z jednání omluvila podáním adresovaným soudu ze dne 12. 1. 2026. Soud tak věc projednal a rozhodl bez přítomnosti obou stran a vycházel toliko z obsahu spisu a provedených důkazů.

4. Z předložených listinných důkazů má soud ohledně uzavření žalobkyní tvrzené smlouvy o spotřebitelském úvěru a poskytnutí peněžních prostředků za prokázané následující pro posouzení věci rozhodné skutečnosti:

5. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že byla žalobkyní jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným elektronicky podepsána dne 2. 6. 2024. Žalobkyně se v ní zavázala poskytnout žalovanému 79 000 Kč převodem na bankovní účet žalované uvedený ve smlouvě.

6. Z autorizace ověření totožnosti soud zjistil, že žalovaný je majitelem účtu č. , č. účtu, , a že na něj žalobkyně nahlédla v den podpisu smlouvy.

7. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že žalovaný uvedl, že ve společné domácnosti žijí 1 osoby, pravidelné měsíční výdaje na půjčky činí 10 000 Kč, na bydlení 2 5000 Kč, nezbytné výdaje 0 Kč, zbytné výdaje 5 000 Kč, příjmy 36 593 Kč. Žalobkyně přiřadila žalovanému regionální koeficient 1, zohlednila nepracující členy domácnosti, přiřadila rezervu pro výdaje 500 Kč, vypočítala minimální výdaje 11 360 Kč a na základě toho dospěla k disponibilnímu příjmu 23 500 Kč při doporučeném počtu prodloužení 0. Posouzení úvěruschopnosti proběhlo jako úspěšné.

8. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli soud zjistil, že žalobkyně vyplatila žalovanému částku 11 500 Kč dne 2. 6. 2024 na účet č. , č. účtu, a dne 14. 7. 2024 částku 11 500 Kč na účet č. , č. účtu, .

9. Z výpisu o identifikovaných příjmech plyne, že žalobkyně potvrzuje, že identifikovala čistý měsíční příjem žalovaného 36 593 Kč.

10. Z výzvy a podacího lístku ze dne 19. 3. 2025 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek a nákladů právního zastoupení do tří dnů a tuto výzvu odeslala žalované téhož dne na adresu uvedenou ve smlouvě.

11. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval následující právní úpravu a učinil následující právní závěry:

12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoníku, v pozdějším znění (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen „z. s. ú.“) je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

14. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

18. Podle § 87 odst. 3 zákona spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

19. Účastníci uzavřeli smlouvu, kterou soud vzhledem k jejímu obsahu právně posoudil jako smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., neboť žalobkyně se na jejím základě zavázala poskytnout peníze, které se žalovaná zavázala sjednaným způsobem vrátit a zaplatit smluvní úrok v projednávaném případě představovaný kapitalizovanou částkou poplatku za sjednání smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalovaná je spotřebitelem ve smyslu § 419 o. z., jedná se o úvěr spotřebitelský ve smyslu § 2 odst. 1 z. s. ú.

20. Předmětem podnikání žalobkyně je nebankovní poskytování spotřebitelských úvěrů ve smyslu § 9 z. s. ú. Vzhledem k tomu je žalobkyně podle § 75 odst. 1 z. s. ú. povinna při posuzování úvěruschopnosti konkrétního žadatele o spotřebitelský úvěr postupovat s odbornou péčí. Nejvyšší správní soud v rámci své činnosti vyložil pojem odborné péče poskytovatele spotřebitelského úvěru v rozsahu jeho povinnosti posuzovat úvěruschopnost žadatele o úvěr tak, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení, např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či doložením výpisu z účtu žadatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, který se vztahoval k § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného do 30. 11. 2016, avšak lze jej aplikovat i ve vztahu k obsahově shodnému § 86 odst. 1 z. s. ú.). Z uvedeného plyne, že poskytovatel spotřebitelského úvěru je povinen při posuzování nejen vyžadovat od konkrétního žadatele o úvěr údaje o jeho majetkových a výdělkových poměrech, ale tyto údaje i náležitě, po obsahové stránce prověřit. Teprve na základě takového náležitého prověření lze učinit závěr o tom, zda je žadatelova úvěruschopnost dostatečná či nikoli.

21. Soud v projednávaném případě dospěl k závěru, že z důkazů předložených žalobkyní, které soud provedl při ústním jednání, vyplývá, že žalobkyně neprokázala, že by s odbornou péčí posuzovala schopnost spotřebitele (žalované) splácet poskytnutý úvěr. Žalovaná v projednávané věci v rámci postupu před uzavřením smlouvy o úvěru sdělila údaje o svém výdělku a svých životních nákladech a dluzích. Ač žalobkyně tvrdila, že provedla lustraci žalované v registru neplatných dokladů, registru PČR hledaných osob, registru politicky aktivních osob (registr Starostové), katastru nemovitostí, sankčním seznamu a interním registry historie klienta, NRKI a BRKI, insolvenčním rejstříku a centrální evidenci exekucí k těmto tvrzením nenavrhla žádné důkazy, což její procesní odpovědnost. Ani tvrzení, že žalobkyně ověřila příjem žalovaného náhledem na její bankovní účet, soud rovněž nemá za prokázané, neboť prokazuje toto tvrzení vlastním dokumentem, jímž sama potvrzuje, že identifikovala čistý měsíční příjem žalovaného 36 593 Kč.

22. Pokud by se žalobkyně dostavila k jednání, byla by v souladu s § 118a odst. 3 o. s. ř. soudem poučena o tom, že dosud nenavrhla důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení ohledně platného sjednání úvěrové smlouvy a kvalifikovaného prověření bonity žalované ke splácení úvěru. Svou neúčastí na jednání však žalobkyně znemožnila soudu poskytnout jí poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. a současně se tohoto dobrodiní soudu vzdala (viz. např. usnesení Ústavního soudu ČRsp. zn. II. ÚS 175/04 či rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 294/2001), když jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 4314/2008), potřebná poučení soud poskytuje pouze přijednání, popřípadě při přípravném roku, nařízeném podle ustanovení § 114c o.s.ř., a není tedy možné poučovat žalobkyni o neunesení důkazního břemene mimo jednání či přípravný rok.

23. Žalobkyně tedy neprokázala, že by postupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované dle § 86 odst. 1 z. s. ú., proto je třeba smlouvu o úvěru podle § 87 odst. 1 z. s. ú. hodnotit jako neplatnou. Soud k této neplatnosti přihlédl i bez námitky žalované z úřední povinnosti, neboť její uzavření odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek a je tedy absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či nález Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III.ÚS 4129/18).

24. Plyne z rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3675/2021-262 ze dne 20. 4. 2022, že v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru dané nedostatečným zkoumáním úvěruschopnosti, má spotřebitel povinnost vrátit jistinu v době přiměřené jeho možnostem (dle § 87 odst. 1 z. s. ú.). Splatným stává se takto založený dluh buď dohodou účastníků nebo rozhodnutím soudu, který (dle § 87 odst. 2 z. s. ú.) určí dobu na návrh některého z účastníků podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Následkem neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 věty třetí z. s. ú., je tedy pouze povinnost žalované vrátit žalobkyni peníze, které jí byly na základě neplatné úvěrové smlouvy poskytnuty, a to v době přiměřené jejím možnostem. To, že žalovaná má peníze vrátit v době přiměřené jejím možnostem, odlišuje postavení žalované jako úvěrovaného spotřebitele od postavení dlužníka majícího povinnost vrátit plnění přijaté z neplatné smlouvy, jak je upraveno obecným ustanovením § 2993 o. z. Splatnost dluhu žalované tak není vázána na výzvu věřitele (§ 1958 odst. 2 o. z.), nýbrž je určena buď dohodou účastníků nebo rozhodnutím soudu. Není-li zde takového určení, nelze dovozovat prodlení žalované jako dlužníka (§ 1968 o. z.) a nelze žalobkyni přiznat právo na úroky z prodlení (§ 1970 o. z.). K určení přiměřené doby soudem může dojít na návrh některého z účastníků nejen v samostatném řízení o žalobě na určení doby plnění, nýbrž i v rámci řízení o žalobě, kterou se úvěrující domáhá zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru příp. vrácení jistiny spotřebitelského úvěru.

25. Žalovanému bylo na základě smlouvy o úvěru žalobkyní poskytnuto (a dosud nevráceno) 11 500 Kč, což bylo v řízení prokázáno. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by žalobkyni dluh splnil, že jeho povinnost k úhradě této částky nevznikla nebo že by zanikla na základě jiné skutečnosti. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 11 500 Kč.

26. Lhůtu pro plnění soud stanovil podle § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. s přihlédnutím k § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. v délce tří dnů jako obecnou pariční lhůtu, neboť žalovaná ke svým současným sociálním a majetkovým poměrům, které by odůvodňovaly určení lhůty jiné, ničeho netvrdila ani neprokázala, a mezi účastníky nebylo ve smyslu § 87 odst. 1 z. s. ú. dohodnuto ani jiné datum splatnosti.

27. Vzhledem k uvedenému žalovaný není v prodlení s plněním dluhu 11 500 Kč (§ 1968 o. z.), žalobkyně proto nemá nárok na zákonný úrok z prodlení dle § 1970 o. z. z této přiznané částky. Proto soud žalobu zamítl co do uplatněného nároku na zákonný úrok z prodlení z přiznané částky.

28. Vzhledem k neplatnosti smlouvy o úvěru žalobkyni nenáleží nárok na zaplacení poplatků za sjednání úvěru ani smluvní pokuty, neboť ty byly sjednány v rámci této neplatné smlouvy. Soud tedy podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl rovněž co do těchto nároků včetně jejich příslušenství.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť postupoval v souladu se zněním § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Každý z účastníků byl ve věci úspěšný toliko částečně, soud tedy rozhodl, že žádný z účastníků nemá na právo náhradu nákladů řízení.