22 C 181/2020

Plný text

Okresní soud v Liberci rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Kopalem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o: zaplacení částky 3 028 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 3 028 Kč a úrok z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 3 028 Kč od 19. 4. 2013 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci, a to k rukám advokáta žalobce, náhradu nákladů řízení ve výši 1 489 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobce se domáhal vydání soudního rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit částku 3 028 Kč s příslušenstvím. Podle tvrzení žalobce byla prostřednictvím internetu dne 11.2.2013 mezi jeho právním předchůdcem společností [právnická osoba] (dříve„ [anonymizováno]“), a žalovaným uzavřena smlouva o půjčce [číslo] na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 2 500 Kč, a to bankovním převodem na účet žalovaného č. [bankovní účet]. Žalovaný provedl registraci zadáním osobních údajů, telefonního čísla, emailové adresy, číslem osobního dokladu, na webových stránkách předchůdce žalobce [webová adresa], kde se současně seznámil s obchodními podmínkami, jež byly nedílnou součástí smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit toliko 2 500 Kč a poplatek 528 Kč do 13.3.2014. Žalovaný však do data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky spolu s poplatkem nevrátil. Žalovaný byl upomínán k úhradě dluhu a to i formou předžalobní upomínky odeslané dne 21.6.2017 Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12.5.2017 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobce. Žalovaný dlužnou částku žalobci do dnešního dne neuhradil. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k jednání konanému dne 18.5.2021 se, ač řádně a včas předvolán, nedostavil. Protože zástupce žalobce se z přítomnosti u jednání omluvil a souhlasil s jednáním bez jeho přítomnosti a žalovaný o odročení jednání nepožádal, soud věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a provedených důkazů (§ 101 odst. 3 o.s.ř.) bez přítomnosti stran sporu. Soud učinil následující skutkový a právní závěr. Předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o půjčce, kdy tento závazkový právní vztah je nutno posuzovat dle ust. § 657 a § 658 z. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) upravující smlouvu o půjčce. Podle těchto ustanovení smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Při půjčce peněžité lze rovněž dohodnout úroky. Žalovaný měl půjčku vrátit ve sjednané době. Bylo na žalovaném, aby prokázal, že k prodlení s vrácením půjčky, jak bylo sjednáno, nedošlo, že ji vrátil, popř. že dluh zanikl jiným způsobem. Žalovaný nic takového v řízení netvrdil, žádné námitky nevznesl a vrácení půjčky neprokázal. Aktivní legitimace žalobce pak plyne z platně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek (§ 1895 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., tzv. „nového“ občanského zákoníku). Nárok na úrok z prodlení pak vzniká ze zákona okamžikem prodlení s placením. Žalovaný neprokázal, že dluh splnil řádně a včas, věřiteli tak vznikl rovněž nárok na úrok z prodlení (§ 1970 o. z.). Žalobci náleží úrok z prodlení ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ke dni okamžiku prodlení. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 3 028 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Soud aplikoval § 14b AT, neboť z obsahu návrhu je zřejmé, že jde po obsahové stránce o formulace, které žalobce opakovaně, ve skutkově a právně obdobných věcech do formuláře vepisuje. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalobcem podávané návrhy v druhově totožných věcech – tj. vymáhání dluhů ze smluv o zápůjčce mají stejnou strukturu, stejné rozvržení vylíčení rozhodných skutečností a stejné formulační obraty. Je tak evidentní, že žalobce vychází při sepisování návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze vzoru, který je u něj ustálený v těchto druhově shodných věcech. Samozřejmě je nezbytné vždy v každé věci změnit označení žalovaného a výši pohledávky, stejně jako označení smlouvy a den jejího uzavření. Toto je však pouze nezbytná individualizace ustáleného vzoru, bez níž by jinak vůbec návrh nemohl být podán. Tuto individualizaci je třeba učinit u každého návrhu. Pokud by provedení takovéto individualizace uplatněného nároku mělo vylučovat aplikaci § 14b AT, pak by ustanovení § 14b AT postrádalo jakýkoliv smysl (bylo od začátku obsolentní), neboť s ohledem na to, že každou pohledávku je třeba individualizovat, by v praxi nemohlo být nikdy použito, což tvůrce předpisu jistě nezamýšlel. Takový výklad by byl proti smyslu právní úpravy, což je nepřípustné (srov. analog. § 2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Proto byl při rozhodování o náhradě nákladů řízení použit § 14b AT. Soud neshledal důvod pro postup podle právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu sp. zn.

I. ÚS 3923/2011 ani pro aplikaci § 150 o.s.ř.