22 C 186/2020

Plný text

Okresní soud v Liberci rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Kopalem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o: zaplacení částky 4 800,40 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 4 800,40 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 800,40 Kč od 27. 5. 2017 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b>

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci, a to k rukám advokáta žalobce, náhradu nákladů řízení ve výši 1 489 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit mu částku 4 800,40 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 17.5.2017 jeho právní předchůdce společnost [právnická osoba], [IČO], poskytl žalovanému prostřednictvím elektronického formuláře uveřejněného na svých webových stránkách úvěr ve výši 4 000 Kč. Žalovaný měl úvěr vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru 2 060,40 Kč nejpozději do 26.5.2017. Žalovaný v termínu splatnosti poskytnutý úvěr zcela neuhradil, došlo proto k zesplatnění jak jistiny úvěru 4 000 Kč, tak i poplatku ve zbylé výši 800,40 Kč ke dni 26.5.2017. Dlužná pohledávka za žalovaným činí po zohlednění plateb celkem 4 800,40 Kč. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16.11.2017 postoupena původním věřitelem na žalobce. Žalobce zaslal žalovanému dne 16.11.2018 výzvu k plnění. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k jednání konanému dne 18.5.2021 se, ač řádně a včas předvolán, nedostavil. Protože zástupce žalobce se z přítomnosti u jednání omluvil a souhlasil s jednáním bez jeho přítomnosti a žalovaný o odročení jednání nepožádal, soud věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a provedených důkazů (§ 101 odst. 3 o.s.ř.) bez přítomnosti stran sporu. Soud učinil následující skutkový a právní závěr. Mezi právním předchůdcem žalobce [právnická osoba], a žalovaným byla dne 17.5.2017 uzavřena smlouva o úvěru, a to podle § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Předmětná smlouva o úvěru byla mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným uzavřena distančním způsobem prostřednictvím elektronických prostředků komunikace na dálku (§ 1824 o.z.). Bylo prokázáno uzavření smlouvy o úvěru a poskytnutí úvěru žalovanému potvrzením o platbě z bankovního účtu předchůdce žalobce, který měl žalovaný vrátit spolu s poplatkem za jeho poskytnutí. Bylo na žalovaném, aby prokázal, že k prodlení s vrácením úvěru, jak bylo sjednáno, nedošlo, že úvěr vrátil, popř. že dluh zanikl jinak (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2010 sp. zn. 33 Cdo 4378/2008). Žalovaný nic takového v řízení netvrdil, žádné námitky nevznesl a vrácení úvěru spolu s poplatkem neprokázal. Aktivní legitimace žalobce k podání žaloby je dána smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 16.11.2017 mezi právním předchůdcem žalobce jako postupitelem a žalobcem jako postupníkem (§ [číslo], § 1880 odst. 1 o.z.). Nárok na úrok z prodlení pak vzniká ze zákona okamžikem prodlení s placením. Žalovaný neprokázal, že dluh splnil řádně a včas, a žalobci tak vznikl rovněž nárok na úrok z prodlení (§ 1970 o.z.). Úrok z prodlení náleží ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ke dni okamžiku prodlení. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 4 800,40 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Soud aplikoval § 14b AT, neboť z obsahu návrhu je zřejmé, že jde po obsahové stránce o formulace, které žalobce opakovaně, ve skutkově a právně obdobných věcech do formuláře vepisuje. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalobcem podávané návrhy v druhově totožných věcech – tj. vymáhání dluhů ze smluv o zápůjčce mají stejnou strukturu, stejné rozvržení vylíčení rozhodných skutečností a stejné formulační obraty. Je tak evidentní, že žalobce vychází při sepisování návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze vzoru, který je u něj ustálený v těchto druhově shodných věcech. Samozřejmě je nezbytné vždy v každé věci změnit označení žalovaného a výši pohledávky, stejně jako označení smlouvy a den jejího uzavření. Toto je však pouze nezbytná individualizace ustáleného vzoru, bez níž by jinak vůbec návrh nemohl být podán. Tuto individualizaci je třeba učinit u každého návrhu. Pokud by provedení takovéto individualizace uplatněného nároku mělo vylučovat aplikaci § 14b AT, pak by ustanovení § 14b AT postrádalo jakýkoliv smysl (bylo od začátku obsolentní), neboť s ohledem na to, že každou pohledávku je třeba individualizovat, by v praxi nemohlo být nikdy použito, což tvůrce předpisu jistě nezamýšlel. Takový výklad by byl proti smyslu právní úpravy, což je nepřípustné (srov. analog. § 2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Proto byl při rozhodování o náhradě nákladů řízení použit § 14b AT. Soud neshledal důvod pro postup podle právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu sp. zn.

I. ÚS 3923/2011 ani pro aplikaci § 150 o.s.ř.