22 C 427/2020

Plný text

Okresní soud v Liberci rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Kopalem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o: zaplacení částky 739 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 739 Kč a úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 739 Kč od 16. 10. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci, a to k rukám právního zástupce žalobce, náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu dne 11. 6. 2020 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 739 Kč s příslušenstvím. Podanou žalobu žalobce odůvodnil tak, že žalovaný, který byl zaměstnancem žalobce, byl po skončení pracovního poměru povinen žalobci jako zaměstnavateli vrátit svěřený pracovní oděv a obuv, což neučinil. Žalobce proto žalovanému fakturou číslo vyúčtoval poplatek za nevrácené prádlo a obuv ve výši 739 Kč splatný dne 15. 10. 2018. K zaplacení poplatku žalobce žalovaného vyzval dopisem ze dne 5. 12. 2018 a znovu prostřednictvím svého právního zástupce dopisem ze dne 6. 12. 2019. Žalovaný přes opakované výzvy žalobci požadovanou částku nezaplatil. Žalobce dále požadoval zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 739 Kč od 16. 10. 2018, tj. ode dne následujícího po splatnosti faktury číslo do zaplacení.

2. Žalovaný zůstal v řízení nečinný, jeho stanovisko k žalobou uplatněnému nároku nebylo zjištěno.

3. Soud věc rozhodl podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout pouze na základě listinných důkazů doložených žalobcem, přičemž žalobce s tímto postupem již v žalobě souhlasil, a žalovaného soud usnesením ze dne 2. 11. 2020, č. j. číslo jednací vyzval, aby se ve lhůtě 7 dnů od doručení výzvy vyjádřil k žalobě a k tomu, zda s takovým postupem souhlasí, s tím, že pokud se ve lhůtě nevyjádří, bude soud mít za to, že s navrženým postupem souhlasí (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se k výzvě ve lhůtě ani později nevyjádřil, předmětné usnesení bylo žalovanému doručeno na doručovací adresu podle § 46b písm. a) o. s. ř. tzv. fikcí doručení nastalou dne 19. 11. 2020 (§ 49 odst. 4 o. s. ř.).

4. Při svém rozhodnutí soud vycházel z následujícího závěru o skutkovém stavu věci: dne 12. 3. 2018 byl ukončen pracovní poměr žalovaného u žalobce. Žalovaný byl v důsledku ukončení pracovního poměru povinen žalobci vrátit žalobcem poskytnuté prádlo a obuv, což neučinil. Žalobce tak žalovanému fakturou číslo ze dne 15. 10. 2018 vyúčtoval poplatek za tyto nevrácené věci ve výši 739 Kč. Žalobce následně žalovaného k úhradě vyúčtovaného poplatku dopisem ze dne 5. 12. 2018 a znovu tak učinil prostřednictvím svého právního zástupce dopisem ze dne 6. 11. 2019.

5. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: podle ustanovení § 255 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, dále jen „zákoník práce“, dle kterého je zaměstnanec povinen nahradit škodu způsobenou ztrátou nástrojů, ochranných pracovních prostředků a jiných podobných věcí, které mu zaměstnavatel svěřil na písemné potvrzení.

6. Podle výše citovaného ustanovení zákoníku práce může zaměstnavatel po zaměstnanci požadovat náhradu škody v případě, že zaměstnanec způsobí zaměstnavateli škodu na jemu svěřených pracovních pomůckách. V dané věci zjevně žalobce jako zaměstnavatel žalovanému jako zaměstnanci v době trvání pracovního poměru svěřil jako pracovní prostředky prádlo a obuv. Žalovaný pak byl povinen tyto svěřené pracovní prostředky povinen žalobci při skončení pracovního poměru vrátit, což však neučinil. Žalobce tak po žalovaném požaduje zaplatit poplatek ve výši 739 Kč, který soud posoudil jako nárok na náhradu škody způsobené žalobci žalovaným nevrácením svěřených pracovních prostředků. Nárok žalobce je tak po hmotněprávní stránce odůvodněn ustanovením § 255 odst. 1 zákoníku práce. Soud tak podané žalobce v tomto směru vyhověl, neboť byla důvodná.

7. Protože žalovaný svoji povinnost k úhradě dlužné částky nesplnil řádně a včas, je v prodlení. Žalobci proto vznikl v souladu s § 1970 o. z. nárok na úrok z prodlení. Protože žalobce požaduje výši úroků z prodlení v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., je jeho nárok i v této části po právu a soud žalobě i v tomto směru vyhověl.

8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 739 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (§14b odst. 1 písm. c) bod 1 a. t.) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč, neboť právní zástupce žalobce je plátcem této daně (§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.).

9. Soud neshledal důvod pro postup podle právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ani pro aplikaci § 150 o. s. ř.

10. Soud s odkazem na ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř. v rozsudku uvedl pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci, neboť proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). Nesplní-li žalovaný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či exekuční návrh.