22 C 5/2021

Plný text

Okresní soud v Liberci rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Kopalem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o: zaplacení částky 12 605 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 12 605 Kč a úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 12 605 Kč od 18. 12. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci, a to k rukám advokáta žalobce, náhradu nákladů řízení ve výši 2 252 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> Žalobce se domáhal vydání soudního rozhodnutí, kterým by žalované byla uložena povinnost zaplatit částku 12 605 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že [právnická osoba] [příjmení] [anonymizováno], sídlem [adresa], 14 [příjmení] [příjmení], [anonymizována dvě slova] [číslo], [země] (dále jen„ předchozí věřitel“) na něj smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20.12.2019 postoupila pohledávku, která je předmětem tohoto řízení. Předchozí věřitel prostřednictvím elektronické komunikace - na webových stránkách [webová adresa] - uzavřel s žalovanou dne 17.9.2019 smlouvu o úvěru a poskytl žalované převodem na její účet č. [bankovní účet] částku 12 605 Kč. Součástí smlouvy byly i Obchodní podmínky předchozího věřitele, na něž smlouva odkazovala. Žalovaná měla úvěr splatit do 17.12.2019, což ale neučinila. Žalobce požaduje zaplacení toliko dlužné jistiny ve výši 12 605 Kč. Žalobce zaslal dne 9.3.2020 žalované předžalobní výzvu k plnění. Žalovaná na svůj dluh ničeho neuhradila. Soud nařídil jednání ve věci na 22.7.2021. K tomuto jednání se dostavil toliko právní zástupce žalobce. Žalovaný se z účasti na jednání omluvil, o odročení jednání nepožádal. Soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř. rozhodl o věci v nepřítomnosti žalovaného na základě obsahu spisu a provedených důkazů Soud učinil následující skutkový a právní závěr. Mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou byla dne 17.9.2019 uzavřena smlouva o úvěru, a to podle § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Předmětná smlouva o úvěru byla mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou uzavřena distančním způsobem prostřednictvím elektronických prostředků komunikace na dálku (§ 1824 o.z.). Bylo prokázáno uzavření smlouvy o úvěru a poskytnutí úvěru žalované ve výši 10 000 Kč, který měla žalovaná vrátit spolu s úrokem 2 105, 72 Kč a poplatky v částce 500 Kč, tj. celkem 12 605 Kč. Bylo na žalované, aby prokázala, že k prodlení s vrácením úvěru, jak bylo sjednáno, nedošlo, že úvěr vrátila, popř. že dluh zanikl jinak (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2010 sp. zn. 33 Cdo 4378/2008). Žalovaná nic takového v řízení netvrdila, žádné námitky nevznesla a vrácení úvěru neprokázala. Proto bylo žalobě vyhověno. Aktivní legitimace žalobce k podání žaloby je dána smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 20.12.2019 mezi právním předchůdcem žalobce jako postupitelem a žalobcem jako postupníkem (§ [číslo], § 1880 odst. 1 o.z.). Nárok na úrok z prodlení pak vzniká ze zákona okamžikem prodlení s placením. Žalovaná neprokázala, že dluh splnila řádně a včas, a žalobci tak vznikl rovněž nárok na úrok z prodlení (§ 1970 o.z.). Úrok z prodlení náleží ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ke dni okamžiku prodlení. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 252 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 12 605 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Soud aplikoval § 14b AT, neboť z obsahu návrhu je zřejmé, že jde po obsahové stránce o formulace, které žalobce opakovaně, ve skutkově a právně obdobných věcech do formuláře vepisuje. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalobcem podávané návrhy v druhově totožných věcech – tj. vymáhání dluhů ze smluv o úvěru mají stejnou strukturu, stejné rozvržení vylíčení rozhodných skutečností a stejné formulační obraty. Je tak evidentní, že žalobce vychází při sepisování návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze vzoru, který je u něj ustálený v těchto druhově shodných věcech. Samozřejmě je nezbytné vždy v každé věci změnit označení žalovaného a výši pohledávky, stejně jako označení smlouvy a den jejího uzavření. Toto je však pouze nezbytná individualizace ustáleného vzoru, bez níž by jinak vůbec návrh nemohl být podán. Tuto individualizaci je třeba učinit u každého návrhu. Pokud by provedení takovéto individualizace uplatněného nároku mělo vylučovat aplikaci § 14b AT, pak by ustanovení § 14b AT postrádalo jakýkoliv smysl (bylo od začátku obsolentní), neboť s ohledem na to, že každou pohledávku je třeba individualizovat, by v praxi nemohlo být nikdy použito, což tvůrce předpisu jistě nezamýšlel. Takový výklad by byl proti smyslu právní úpravy, což je nepřípustné (srov. analog. § 2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Proto byl při rozhodování o náhradě nákladů řízení použit § 14b AT. Soud neshledal důvod pro postup podle právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ani pro aplikaci § 150 o.s.ř.