23 C 108/2022

Plný text

Okresní soud v Liberci rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Preislerem, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 11 840 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 000 Kč od 10. 12. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Pokud jde o zaplacení částky ve výši 1 500 Kč představující smluvní pokutu, částky ve výši 5 340 Kč představující poplatek a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 600 Kč, v tomto rozsahu se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalující strana (dále označená též jako věřitel nebo poskytovatel úvěru) tvrdila, že na základě žádosti žalované ze dne 22. 10. 2021 uzavřela se žalovanou stranou (dále označená též jako dlužník) smlouvu, kterou byl žalované téhož dne poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 5 000 Kč. Úvěr byl splatný dne 9. 12. 2021. Za poskytnutí úvěru se žalovaná strana zavázala zaplatit poplatek ve výši 5 340 Kč. Žalovaná strana neuhradila ničeho. Žalující strana se po žalované domáhala rovněž smluvní pokuty ve výši dvakrát 750 Kč, tj. 1 500 Kč, a to s odkazem na články 7.2. a 7.3 uzavřené smlouvy, a dále i náhrady vynaložených nákladů v souvislosti s předáním vymáhání pohledávky inkasní agentuře ve výši 1 500 Kč a za odeslání upomínky ve výši 1 100 Kč 2. Žalovaná strana se k žalobě nevyjádřila, v řízení zůstala nečinná. Soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci (§ 153 odst. 1 o.s.ř.) v rozsahu účastníky uplatněných tvrzení a důkazů (§ 101 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.). Za situace, kdy žalovaná strana zůstala v řízení nečinná, tak soud vycházel z tvrzení žalující strany a jí navržených a soudem provedených důkazů a rozhodl na základě takto zjištěného skutkového stavu. Přičemž při zjišťování skutkového stavu soud postupuje v součinnosti s účastníky tak, aby sporné skutečnosti byly podle míry procesní účasti účastníků zjištěny (§ 6 o.s.ř.). Tomu odpovídá i zásada vyjádřená např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.4.2003 sp. zn. 22 Cdo 89/2002, že:„ V občanském soudním řízení, které je založeno na procesní aktivitě účastníků, se uplatňuje projednací zásada, podle které mají účastníci ohledně skutečností, ze kterých vyvozují pro sebe příznivé právní následky, břemeno tvrzení a důkazní povinnost. Soud není povinen prověřovat z úřední povinnosti tvrzení, které druhá strana nepopírá a nezpochybňuje.“ 3. Protože věc bylo lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud vyzval žalovanou stranu, aby se vyjádřila, zda souhlasí s tím, aby věc byla rozhodnuta bez nařízení jednání (§ 115a o.s.ř.) a stanovil jí lhůtu k vyjádření. Současně soud k výzvě připojil doložku, že nevyjádří-li se účastník v určené lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Žalovaná strana se k výzvě nevyjádřila a ve světle výše uvedených ustanovení zákona je proto její souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání předpokládán. Žalující strana vyslovila souhlas s takovým postupem již v samotném žalobním návrhu.

4. Soud učinil následující skutkový a právní závěr.

5. Žalující strana prokázala uzavření smlouvy o úvěru a poskytnutí peněz dlužníkovi. Dlužník měl ve sjednané době peníze vrátit s úplatou za jejich poskytnutí.

6. Bylo na žalované straně, aby prokázala, že k prodlení s vrácením úvěru, jak bylo sjednáno, nedošlo, že úvěr vrátila a zaplatila poplatek, popř. že dluh jinak zanikl (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2010 sp. zn. 33 Cdo 4378/2008, jehož závěry jsou použitelné i nadále).

7. Dlužník nic takového v řízení netvrdil, ani neprokázal a vůči uplatněným nárokům žádné námitky nevznesl.

8. Ze smlouvy o úvěru má dlužník povinnost poskytnutý úvěr vrátit a platit z poskytnutého úvěru úroky (§ 2395 o.z.). Dlužník jistinu nevrátil, a proto v tomto rozsahu soud žalobě vyhověl.

9. Pokud jde o nárok na zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru, soud vyšel z následujících úvah. Smlouva o úvěru je nutně sjednávána jako úplatná, přičemž úplata může být vyjádřena jak procentní sazbou, tak i kapitalizovaným úrokem, někdy označovaným jako poplatek či jiným výrazem vyjadřujícím úplatu spojenou s poskytnutím úvěru (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 869/2012, jehož závěry jsou použitelné i nadále). Způsob úročení lze přitom dohodnout nejen stanovením procentní sazby a časového úseku, za který se úrok počítá (ročně, měsíčně, denně), a za dobu skutečného užívání jistiny dlužníkem (tedy i za dobu jejího užívání po uplynutí sjednané lhůty splatnosti, nebude-li úvěr v této lhůtě vrácen), ale i pevnou částkou stanovenou za dobu od poskytnutí úvěru do jeho splatnosti, jejíž výše se nemění ani v případě, že dlužník jistinu ve sjednané lhůtě splatnosti věřiteli nevrátí.).

10. Cenu úvěru přitom tvoří nikoliv jen úrok, ale i další platby s ní (pevně) spojené. V projednávané věci byl žalované straně poskytnut úvěr ve výši 5 000 Kč s tím, že dlužník musí za poskytnutí úvěru zaplatit poplatek ve výši 5 340 Kč. Soudci oddělení [anonymizována dvě slova], které je rozvrhem práce specializované na agendu bankovních smluv, jsou známa statistická data ČNB o výši obvyklé úplaty (úroku) za bankovní úvěry ([webová adresa]). Cena poskytnutého úvěru v tomto případě značně přesahuje výši obvyklé úplaty vzhledem k výši úvěru.

11. Vzhledem k tomu, že ČNB neeviduje obvyklou výši úroku požadovaného nebankovními poskytovateli spotřebitelských úvěrů, soud vycházel z jiných veřejně dostupných údajů za účelem zjištění alespoň rámcového srovnání ceny na trhu, a to šetření, která provedla [právnická osoba] v tísni. [webová adresa], [webová adresa] Přestože v projednávané věci se nejedná o zcela totožný úvěrový produkt, jaký byl testován, lze i přesto získat alespoň rámcový přehled o výši úplaty za úvěr požadované nebankovními poskytovateli.

12. Výši poplatku za poskytnutý úvěr lze proto prohlásit za nepřiměřenou, neboť i po přihlédnutí k tomu, že se jedná o úvěr tzv. nebankovního poskytovatele, značně přesahuje úplatu (úrok), kterou lze na základě provedeného srovnání považovat ještě za přiměřenou, a tedy mravnou.

13. Nepřiměřený poplatek je shledán v rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o.z.). Jelikož vada právního jednání spočívá v rozporu s dobrými mravy, jedná se o vadu, ke které soud přihlíží i bez návrhu (§ 588 o.z.). Proto částka poplatku za poskytnutí úvěru nebyla žalující straně přiznána.

14. Z povahy dobrých mravů jako společenského korektivu právních jednání vyplývá, že ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy soud nemůže ani nahradit, neboť by takto fakticky zcela negoval význam korektivu dobrých mravů. Navíc, rozpor s dobrými mravy v tomto případě nespočívá v nezákonném určení, neboť výše úroku není (vyjma § 1796 o.z.) nijak zákonem určena.

15. Pokud jde o částku 2 600 Kč představující paušální náklady na mimosoudní vymáhání (tj. za odeslanou upomínku a za předání pohledávky inkasní agentuře), tak podle § 132 odst. 1 písm. b) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z.s.ú.“), platí, že poskytovatel úvěru má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele. Právo poskytovatele úvěru na úhradu těchto nákladů je limitováno tím, že musí jít o náklady vynaložené účelně. V posuzovaném případě šlo o prodlení se splácením úvěru ve výši 5 000 Kč, stěží lze proto částku 2 600 Kč, která dosahuje více jak poloviny hodnoty úvěru, posuzovat jako účelně vynaloženou. Ani v této části proto soud žalobě nevyhověl.

16. Žalující strana dále požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč. Podle § 2048 o.z. si smluvní strany pro případ porušení smluvní povinnosti mohou sjednat smluvní pokutu. Podle § 1813 o.z. jsou však ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností v neprospěch spotřebitele, zakázána. Podle § 1815 o.z. se pak k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží. Smluvní pokutu ve výši 1 500 Kč hodnotí soud v tomto případě jako zcela nepřiměřenou. Ve smyslu § 1815 o.z. proto soud k takovému ujednání nepřihlížel a žalobu v této části zamítl.

17. Lhůta k plnění byla stanovena zákonná obecná, neboť nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující stanovení lhůty delší nebo stanovení plnění ve splátkách.

18. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud postupoval dle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Větší úspěch měla žalovaná strana a měla by proto právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Protože jí však žádné náklady nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.