23 C 114/2021

Plný text

Okresní soud v Liberci rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Preislerem, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 22 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč s úrokem ve výši 8,05 % ročně z částky 15 000 Kč od 25. 4. 2016 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Pokud jde o zaplacení částky 7 000 Kč s úrokem ve výši 8,05 % ročně z částky 7 000 Kč od 25. 4. 2016 do zaplacení, v tomto rozsahu se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 839,52 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. [jméno] [jméno], advokáta se sídlem v [obec].

1. Žalující strana se domáhala, aby soud uložil žalované straně zaplatit jí částku 22 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 22 000 Kč od 25. 4. 2016 do zaplacení.

2. Žalující strana (dále také„ věřitel“) tvrdila, že dne 1. 12. 2015 uzavřela [právnická osoba] (dále také„ původní věřitel“) se žalovanou stranou (dále také„ dlužník“) smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalované straně částku 15 000 Kč za poplatek 7 000 Kč. Částka úvěru spolu s poplatkem byla splatná dne 24. 4. 2016. Svou povinnost žalovaná strana nesplnila, když částky neuhradila, a proto se žalující strana, jako věřitel, který nabyl pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 8. 2019, domáhá jejich zaplacení. Dlužnou částku tvoří jistina 15 000 Kč, poplatek 7 000 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05% ročně z dlužné částky od 25. 4. 2016 do zaplacení.

3. Ve věci bylo na den 13. 7. 2021 nařízeno jednání ve věci, ze kterého se právní zástupce žalující strany omluvil. Žalovaná strana se k nařízenému jednání bez omluvy nedostavila. Žalované straně byla žaloba i předvolání doručeny do vlastních rukou způsobem a do místa dle § 45 odst. 2, odst. 3 písm. a) o.s.ř. dne 4. 6. 2021 a měla zachovanou lhůtu k přípravě na jednání. V době vyhlášení rozsudku spis důvodnou a včasnou omluvu žalované strany neobsahoval.

4. Žalovaná strana byla v řízení zcela nečinná. K žalobě, která jí byla doručena, se nijak nevyjádřila. Lze tak uzavřít, že na straně žalované strany nebyla vznesena žádná námitka, která by činila uplatněný nárok jakkoliv sporným. Uplatněný nárok je dle tvrzených skutečností zjevně opodstatněný.

5. Z předložené Smlouvy o postoupení pohledávek ve spojení s oznámením o postoupení pohledávky vyhotoveného dne 18. 11. 2019 a z předloženého zmocnění [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba] k jednání za původního věřitele bylo zjištěno, že žalující strana je věřitelem žalované pohledávky.

6. Listinou zachycující obsah smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 1. 12. 2015 mezi původním věřitelem a dlužníkem byla prokázána tvrzení žalující strany o sjednání smlouvy o úvěru, její výši a výši poplatku, který se dlužník zavázal spolu s jistinou uhradit tak, jak je uvedeno v žalobě.

7. Poskytnutí peněž dlužníkovi bylo prokázáno výpisem z účtu za období od 1. 12. 2015 do 31. 12. 2015.

8. Z předžalobní výzvy ze dne 18. 11. 2019 ve spojení s podacím lístkem z téhož dne má soud za zjištěné, že žalovaná strana byla ohledně dluhu upomenuta právním zástupcem žalující strany.

9. Po provedeném dokazování a zhodnocení provedených důkazů soud učinil následující skutkový a právní závěr.

10. Na žalující stranu byla postoupena vymáhaná pohledávka. Dlužníkovi bylo postoupení pohledávky oznámeno (§ 1879, § 1882 zákona č. 89/2012 Sb.). Tím bylo založeno oprávnění žalující strany vymáhat v soudním řízení postoupenou pohledávku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 1328/2007).

11. Žalující strana prokázala uzavření smlouvy o úvěru a poskytnutí peněz dlužníkovi. Dlužník měl ve sjednané době peníze vrátit s úplatou za jejich poskytnutí. Ze smlouvy o úvěru má dlužník povinnost poskytnutý úvěr vrátit a platit z poskytnutého úvěru úroky (§ 2395 o.z.).

12. Dlužník smlouvu nezpochybnil. Bylo na něm, aby prokázal, že k prodlení s vrácením úvěru, jak bylo sjednáno, nedošlo a že ú vrátil, popř. že dluh jinak zanikl (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002 sp. zn. 25 Cdo 98/2000 a ze dne 24. 7. 2008 sp. zn. 29 Odo 475/2006). Dlužník nic takového v řízení netvrdil, žádné námitky nevznesl a vrácení neprokázal, a proto v rozsahu jistiny soud žalobě vyhověl.

13. Pokud jde o nárok na zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru, soud vyšel z následujících úvah. Smlouva o úvěru je nutně sjednávána jako úplatná, přičemž úplata může být vyjádřena jak procentní sazbou, tak i kapitalizovaným úrokem, někdy označovaným jako poplatek či jiným výrazem vyjadřujícím úplatu spojenou s poskytnutím úvěru (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.3.2013 sp. zn. 21 Cdo 869/2012, jehož závěry jsou použitelné i nadále). Způsob úročení lze přitom dohodnout nejen stanovením procentní sazby a časového úseku, za který se úrok počítá (ročně, měsíčně, denně), a za dobu skutečného užívání jistiny dlužníkem (tedy i za dobu jejího užívání po uplynutí sjednané lhůty splatnosti, nebude-li úvěr v této lhůtě vrácen), ale i pevnou částkou stanovenou za dobu od poskytnutí úvěru do jeho splatnosti, jejíž výše se nemění ani v případě, že dlužník jistinu ve sjednané lhůtě splatnosti věřiteli nevrátí.).

14. V projednávané věci byl žalované straně poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč s tím, že dlužník musí za poskytnutí úvěru zaplatit poplatek ve výši 7 000 Kč. Soudci oddělení 23 C, které je rozvrhem práce specializované na agendu bankovních smluv, jsou známa statistická data ČNB o výši obvyklé úplaty (úroku) za bankovní úvěry ([webová adresa]). Cena v tomto případě značně přesahuje výši obvyklé úplaty vzhledem k výši úvěru.

15. Vzhledem k tomu, že ČNB neeviduje obvyklou výši úroku požadovaného nebankovními poskytovateli spotřebitelských úvěrů, soud vycházel z jiných veřejně dostupných údajů za účelem zjištění alespoň rámcového srovnání ceny na trhu, a to šetření, která provedla společnost Č v tísni. [webová adresa], [webová adresa] Přestože v projednávané věci se nejedná o zcela totožný úvěrový produkt, jaký byl testován, lze i přesto získat alespoň rámcový přehled o výši úplaty za úvěr požadované nebankovními poskytovateli.

16. Výši poplatku za poskytnutý úvěr lze proto prohlásit za nepřiměřenou, neboť i po přihlédnutí k tomu, že se jedná o úvěr tzv. nebankovního poskytovatele, značně přesahuje úplatu (úrok), kterou lze na základě provedeného srovnání považovat ještě za přiměřenou, a tedy mravnou.

17. Nepřiměřený poplatek je shledán v rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o.z.). Jelikož vada právního jednání spočívá v rozporu s dobrými mravy, jedná se o vadu, ke které soud přihlíží i bez návrhu (§ 588 o.z.). Proto částka poplatku za poskytnutí nebyla žalující straně přiznána.

18. Z povahy dobrých mravů jako společenského korektivu právních jednání vyplývá, že ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy soud nemůže ani nahradit, neboť by takto fakticky zcela negoval význam korektivu dobrých mravů. Navíc, rozpor s dobrými mravy v tomto případě nespočívá v nezákonném určení, neboť výše úroku není (vyjma § 1796 o.z.) nijak zákonem určena.

19. Dlužník neprokázal, že jistinu vrátil řádně a včas, je proto v prodlení a věřiteli vznikl rovněž nárok na úrok z prodlení (§ 1970 o.z.). Povinnost platit úrok z prodlení trvá až do zániku dluhu splněním nebo jiným způsobem (k povaze závazku k placení úroků z prodlení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007 sp. zn. 21 Cdo 761/2007, jehož závěry jsou použitelné i nadále). Úrok z prodlení náleží ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ke dni okamžiku prodlení z jistiny. Ohledně poplatku včetně úroku z prodlení z něj pak žaloba byla zamítnuta.

20. Lhůta k plnění byla stanovena zákonná obecná, neboť nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující stanovení lhůty delší nebo stanovení plnění ve splátkách.

21. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud postupoval dle § 142a o.s.ř., přičemž při tom přihlédl k názoru vyjádřenému v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. 29 Cdo 4388/2013 O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalující strana byla úspěšná v rozsahu 68 %, náleží jí proto náhrada nákladů řízení v rozsahu 68 % - 32 %, tj. 36 % účelně vynaložených nákladů. Náhrada nákladů řízení se skládá ze zaplaceného soudního poplatku. Dále k ní patří odměna za zastupování, jelikož byla žalující strana zastoupena advokátem. Odměna byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen AT), podle tarifní hodnoty dle § 8 odst. 1 AT byla určena sazba mimosmluvní odměny. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby byla stanovena dle § 14b AT. Za jeden úkon právní služby zástupci dále náleží paušální částka náhrady hotových výdajů. Paušální částka náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby poskytnutý do podání návrhu činí dle § 14b AT 100 Kč. Zástupce poskytl celkem 3 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 AT s příslušnou sazbou odměny v plné výši (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby, výzva k plnění). Soud aplikoval § 14b AT, neboť z obsahu návrhu je zřejmé, že jde po obsahové stránce o formulace, které žalobce opakovaně, ve skutkově a právně obdobných věcech do formuláře vepisuje. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalující stranou podávané návrhy v druhově totožných věcech mají stejnou strukturu, stejné rozvržení vylíčení rozhodných skutečností a stejné formulační obraty. Je tak evidentní, že žalující strana vychází při sepisování návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze vzoru, který je u ní ustálený v těchto druhově shodných věcech. Samozřejmě je nezbytné vždy v každé věci změnit označení žalovaného a výši pohledávky, stejně jako označení smlouvy a den jejího uzavření. Toto je však pouze nezbytná individualizace ustáleného vzoru, bez níž by jinak vůbec návrh nemohl být podán. Tuto individualizaci je třeba učinit u každého návrhu. Pokud by provedení takovéto individualizace uplatněného nároku mělo vylučovat aplikaci § 14b AT, pak by ustanovení § 14b AT postrádalo jakýkoliv smysl (bylo od začátku obsolentní), neboť s ohledem na to, že každou pohledávku je třeba individualizovat, by v praxi nemohlo být nikdy použito, což tvůrce předpisu jistě nezamýšlel. Takový výklad by byl proti smyslu právní úpravy, což je nepřípustné (srov. analog. § 2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Proto byl při rozhodování o náhradě nákladů řízení použit § 14b AT. Protože je zástupce plátce daně z přidané hodnoty, patří podle § 137 odst. 3 o.s.ř. k nákladům řízení rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny a z náhrad odvést podle zákona o dani z přidané hodnoty. Celkem tedy úspěšné straně náleží náhrada nákladů ve výši uvedené ve výroku. Protože byl účastník, jemuž náleží náhrada nákladů řízení, zastoupen advokátem, bylo uloženo zaplatit tuto náhradu k rukám tohoto zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).