23 C 122/2021

Plný text

Okresní soud v Liberci rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Preislerem, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 2 100 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 1 400 Kč od 12. 6. 2019 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 126,17 Kč a částku ve výši 700 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Pokud jde o zaplacení částky ve výši 2 200,27 Kč v tomto rozsahu se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalující strana se domáhala, aby soud uložil žalované straně zaplatit jí částku 1 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 400 Kč od 12. 6. 2019 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 700 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok ve výši 126,17 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 427,02 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 638,25 Kč a náklady za vymožení pohledávky ve výši 135 Kč.

2. Žalující strana (dále označená též jako věřitel) tvrdila, že [právnická osoba] (dále označený též jako předchozí věřitel nebo poskytovatel úvěru) uzavřela se žalovanou stranou (dále označená též jako dlužník) smlouvu o úvěru č. [anonymizováno] dne 13. 3. 2018, kterou přenechala žalované straně částku 1 400 Kč. Dlužník se zavázal celý úvěr, včetně smluveného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1 427,02 Kč a smluvního úroku vypočteného z poskytnuté jistiny, vrátit ve sjednaném termínu, což ale nesplnil a žalující strana se jako věřitel, který nabyl pohledávku ze smlouvy o úvěru od poskytovatele úvěru na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 6. 2019, domáhá jejího zaplacení.

3. Soud při projednávání věci postupoval v souladu s § 6 o.s.ř., podle kterého v řízení postupuje soud předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny. Ustanovení tohoto zákona musí být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání.

4. Přihlédl i k zásadě, že„ (v ) občanském soudním řízení, které je založeno na procesní aktivitě účastníků, se uplatňuje projednací zásada, podle které mají účastníci ohledně skutečností, ze kterých vyvozují pro sebe příznivé právní následky, břemeno tvrzení a důkazní povinnost. Soud není povinen prověřovat z úřední povinnosti tvrzení, které druhá strana nepopírá a nezpochybňuje.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.4.2003 sp. zn. 22 Cdo 89/2002).

5. Podle § 101 odst. 1, 2 o.s.ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, b) plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem, c) dbát pokynů soudu. Nestanoví-li zákon jinak, soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní.

6. Žalovaná strana byla v řízení zcela nečinná. K žalobě, která jí byla doručena, se nijak nevyjádřila. Lze tak uzavřít, že na straně žalované strany nebyla vznesena žádná námitka, která by činila uplatněný nárok jakkoliv sporným. Uplatněný nárok je dle tvrzených skutečností zjevně opodstatněný.

7. Protože věc lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud vyzval účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby věc byla rozhodnuta bez nařízení jednání (§ 115a o.s.ř.) a stanovil jim lhůtu k vyjádření. Současně soud k výzvě připojil doložku, že nevyjádří-li se účastník v určené lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Účastníci se k výzvě soudu nevyjádřili a ve světle výše uvedených ustanovení zákona je proto jejich souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání předpokládán.

8. Soud učinil následující skutkový a právní závěr.

9. Na žalující stranu byla postoupena vymáhaná pohledávka. Dlužníkovi bylo postoupení pohledávky předchozím věřitelem oznámeno (§ 1879, § 1882 zákona č. 89/2012 Sb.). Tím bylo založeno oprávnění žalující strany vymáhat v soudním řízení postoupenou pohledávku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 1328/2007).

10. Žalující strana prokázala uzavření smlouvy o úvěru a přenechání peněz dlužníkovi. Dlužník měl ve sjednané době peníze vrátit se sjednaným poplatkem.

11. Bylo na dlužníkovi, aby prokázal, že k prodlení s placením úvěru, jak bylo sjednáno, nedošlo, že peněžní prostředky vrátil, popř. že dluh jinak zanikl, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002 sp. zn. 25 Cdo 98/2000 a ze dne 24. 7. 2008 sp. zn. 29 Odo 475/2006, jež jsou použitelné i nadále).

12. Dlužník nic takového v řízení netvrdil, ani neprokázal a vůči uplatněným nárokům žádné námitky nevznesl.

13. Ze smlouvy o úvěru má dlužník povinnost poskytnutý úvěr vrátit a platit z poskytnutého úvěru úroky (§ 2395 o.z.). Dlužník jistinu nevrátil, a proto v tomto rozsahu soud žalobě vyhověl.

14. Pokud jde o poplatek za poskytnutí úvěru, soud vyšel z následujících úvah. Smlouva o úvěru je nutně sjednávána jako úplatná, přičemž úplata může být vyjádřena jak procentní sazbou, tak i kapitalizovaným úrokem, někdy označovaným jako poplatek či jiným výrazem vyjadřujícím úplatu spojenou s poskytnutím úvěru (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 869/2012, jehož závěry jsou použitelné i nadále: Způsob úročení lze přitom dohodnout nejen stanovením procentní sazby a časového úseku, za který se úrok počítá (ročně, měsíčně, denně), a za dobu skutečného užívání jistiny dlužníkem (tedy i za dobu jejího užívání po uplynutí sjednané lhůty splatnosti, nebude-li půjčka v této lhůtě vrácena), ale i pevnou částkou stanovenou za dobu od poskytnutí půjčky do její splatnosti, jejíž výše se nemění ani v případě, že dlužník jistinu ve sjednané lhůtě splatnosti věřiteli nevrátí.).

15. V projednávané věci bylo ze smlouvy zjištěno, že vedle vrácení jistiny poskytnutého úvěru musí dlužník zaplatit poplatek ve výši 1 427,02 Kč. Dle předložené smlouvy má žalovaná strana uhradit celkem částku 2 869,98 Kč, kdy při odečtení částky jistiny 1 400 Kč a poplatku 1 427,02 Kč zbývá nejasný rozdíl ve výši 42,96 Kč. Jelikož v žalobě dále žalující strana uvedla další nárok na úhradu smluvního úroku za poskytnutí úvěru ve výši 638,25 Kč, nezbývá soudu než tento nárok označit za neopodstatněný, když nárok ze smlouvy nevyplývá. Celková úplata za úvěr ve výši 1 400 Kč za dobu od poskytnutí úvěru (13. 3. 2018) do jeho splatnosti (10. 4. 2018) činí celkem 1 427,02 Kč a 42,96 Kč.

16. Soudci oddělení 23 C, které je rozvrhem práce specializované na agendu bankovních smluv, jsou známa statistická data ČNB o výši obvyklé úplaty (úroku) za bankovní úvěry (zápůjčky) ([webová adresa]). Cena poskytnutého úvěru v tomto případě značně přesahuje výši obvyklé úplaty vzhledem k délce sjednaného období jeho poskytnutí.

17. Výši úplaty za poskytnutý úvěr lze proto prohlásit za nepřiměřenou, neboť i po přihlédnutí k tomu, že se jedná o úvěr tzv. nebankovního poskytovatele, značně přesahuje obvyklou sazbu požadovanou bankami.

18. Nepřiměřená úplata je shledána v rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o.z.). Jelikož vada právního jednání spočívá v rozporu s dobrými mravy, jedná se o vadu, ke které soud přihlíží i bez návrhu (§ 588 o.z.).

19. Z povahy dobrých mravů jako společenského korektivu právních jednání vyplývá, že ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy soud nemůže ani nahradit, neboť by takto fakticky zcela negoval význam korektivu dobrých mravů. Navíc, rozpor s dobrými mravy v tomto případě nespočívá v nezákonném určení, neboť výše úplaty za poskytnutí úvěru není (vyjma § 1796 o.z.) nijak zákonem určena.

20. Proto částka poplatku jakož i smluvní úrok za poskytnutí úvěru nebyly žalující straně přiznány.

21. Žalující strana dále požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 700 Kč. Podle § 2048 o.z. si smluvní strany pro případ porušení smluvní povinnosti mohou sjednat smluvní pokutu. Smluvní pokutu hodnotí soud v tomto případě jako zcela přiměřenou, a proto byla žalující straně přiznána.

22. Žalující strana se dále domáhala nákladů za vymáhání pohledávky ve výši 135 Kč (nákladů za vymožení pohledávky). V zásadě sjednání poplatku za zaslání upomínky lze připustit (§ 1 odst. 2 o.z.), pokud spotřebitel byl na tento důsledek prodlení předem upozorněn, avšak nelze připustit takový výkon sjednaného práva, jehož cílem ve skutečnosti není dlužníka upomenout a dosáhnout tak uhrazení dluhu, ale naopak navýšení tohoto dluhu o další platby (§ 8 o.z.). Soud proto shledal výši nákladu za vymáhání pohledávky za nepřiměřenou a nebyl tak žalující straně přiznán.

23. Žalovaná strana neprokázala, že dluh splnila řádně a včas, je tudíž v prodlení, a věřiteli vznikl rovněž nárok na úrok z prodlení (§ 1970 o.z.). Povinnost platit úrok z prodlení trvá až do zániku dluhu splněním nebo jiným způsobem (k povaze závazku k placení úroků z prodlení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007 sp. zn. 21 Cdo 761/2007, jehož závěry jsou použitelné i nadále). Úrok z prodlení náleží ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ke dni okamžiku prodlení. Pokud jde o úrok z prodlení, náleží žalující straně z částky jistiny.

24. Lhůta k plnění byla stanovena zákonná obecná, neboť nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující stanovení lhůty delší nebo stanovení plnění ve splátkách.

25. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud postupoval dle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Větší úspěch měla žalovaná strana a měla by proto právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Protože jí však žádné náklady nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.