23 C 334/2020

Plný text

Okresní soud v Liberci rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Preislerem, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 7 400 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,50% ročně z částky 5 000 Kč od 6. 2. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Pokud jde o zaplacení částky 2 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 2 400 Kč od 6. 2. 2018 do zaplacení, v tomto rozsahu se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši, jak bude stanoveno v písemném vyhotovení tohoto rozsudku 536 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. [jméno] [jméno], advokáta se sídlem v [obec].

1. Žalující strana se domáhala, aby soud uložil žalované straně zaplatit jí částku 7 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 400 Kč od 6. 2. 2018 do zaplacení.

2. Žalující strana (dále označená též jako věřitel) tvrdila, že [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] (dále označená též jako předchozí věřitel nebo poskytovatel úvěru) uzavřela se žalovanou stranou (dále označená též jako dlužník) smlouvu o úvěru dne 20. 12. 2017, kterou přenechala žalované straně částku 5 000 Kč. Dlužník se zavázal v souvislosti s úvěrem zaplatit poskytovateli úvěru poplatek 2 400 Kč a celý úvěr vrátit ve sjednaném termínu, a to do 5. 2. 2018, což ale nesplnil, jelikož úvěr nevrátil a žalující strana se jako věřitel, který nabyl pohledávku ze smlouvy o úvěru od poskytovatele úvěru na základě smlouvy o postoupení pohledávek, domáhá jeho zaplacení.

3. Soud při projednávání věci postupoval v souladu s § 6 o.s.ř., podle kterého v řízení postupuje soud předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny. Ustanovení tohoto zákona musí být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání.

4. Přihlédl i k zásadě, že„ (v ) občanském soudním řízení, které je založeno na procesní aktivitě účastníků, se uplatňuje projednací zásada, podle které mají účastníci ohledně skutečností, ze kterých vyvozují pro sebe příznivé právní následky, břemeno tvrzení a důkazní povinnost. Soud není povinen prověřovat z úřední povinnosti tvrzení, které druhá strana nepopírá a nezpochybňuje.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.4.2003 sp. zn. 22 Cdo 89/2002).

5. Podle § 101 odst. 1, 2 o.s.ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, b) plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem, c) dbát pokynů soudu. Nestanoví-li zákon jinak, soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní.

6. Žalovaná strana byla v řízení zcela nečinná. K žalobě, která jí byla doručena, se nijak nevyjádřila. Lze tak uzavřít, že na straně žalované strany nebyla vznesena žádná námitka, která by činila uplatněný nárok jakkoliv sporným. Uplatněný nárok je dle tvrzených skutečností zjevně opodstatněný.

7. Protože věc lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud vyzval účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby věc byla rozhodnuta bez nařízení jednání (§ 115a o.s.ř.) a stanovil jim lhůtu k vyjádření. Současně soud k výzvě připojil doložku, že nevyjádří-li se účastník v určené lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Účastníci se k výzvě soudu nevyjádřili a ve světle výše uvedených ustanovení zákona je proto jejich souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání předpokládán.

8. Soud učinil následující skutkový a právní závěr.

9. Na žalující stranu byla postoupena vymáhaná pohledávka. Dlužníkovi bylo postoupení pohledávky předchozím věřitelem oznámeno (§ 1879, § 1882 zákona č. 89/2012 Sb.). Tím bylo založeno oprávnění žalující strany vymáhat v soudním řízení postoupenou pohledávku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 1328/2007).

10. Žalující strana prokázala uzavření smlouvy o úvěru a poskytnutí peněz dlužníkovi. Dlužník měl ve sjednané době peníze vrátit s úplatou za jejich poskytnutí.

11. Bylo na žalované straně, aby prokázala, že k prodlení s vrácením úvěru, jak bylo sjednáno, nedošlo, že úvěr vrátila a zaplatila poplatek, popř. že dluh jinak zanikl (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2010 sp. zn. 33 Cdo 4378/2008, jehož závěry jsou použitelné i nadále).

12. Dlužník nic takového v řízení netvrdil, ani neprokázal a vůči uplatněným nárokům žádné námitky nevznesl.

13. Ze smlouvy o úvěru má dlužník povinnost poskytnutý úvěr vrátit a platit z poskytnutého úvěru úroky (§ 2395 o.z.). Dlužník jistinu nevrátil, a proto v tomto rozsahu soud žalobě vyhověl.

14. Pokud jde o nárok na zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru, soud vyšel z následujících úvah. Smlouva o úvěru je nutně sjednávána jako úplatná, přičemž úplata může být vyjádřena jak procentní sazbou, tak i kapitalizovaným úrokem, někdy označovaným jako poplatek či jiným výrazem vyjadřujícím úplatu spojenou s poskytnutím úvěru (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.3.2013 sp. zn. 21 Cdo 869/2012, jehož závěry jsou použitelné i nadále). Způsob úročení lze přitom dohodnout nejen stanovením procentní sazby a časového úseku, za který se úrok počítá (ročně, měsíčně, denně), a za dobu skutečného užívání jistiny dlužníkem (tedy i za dobu jejího užívání po uplynutí sjednané lhůty splatnosti, nebude-li úvěr v této lhůtě vrácen), ale i pevnou částkou stanovenou za dobu od poskytnutí úvěru do jeho splatnosti, jejíž výše se nemění ani v případě, že dlužník jistinu ve sjednané lhůtě splatnosti věřiteli nevrátí.).

15. V projednávané věci bylo ze smlouvy zjištěno, že vedle vrácení jistiny poskytnutého úvěru musí dlužník zaplatit poplatek ve výši 2 400 Kč. Celková úplata za úvěr ve výši 5 000 Kč za dobu od poskytnutí úvěru (20. 12. 2017) do jeho splatnosti (5. 2. 2018) činí 2 400 Kč. Soudci oddělení 23 C, které je rozvrhem práce specializované na agendu bankovních smluv, jsou známa statistická data ČNB o výši obvyklé úplaty (úroku) za bankovní úvěry (zápůjčky) ([webová adresa]). Cena poskytnutého úvěru v tomto případě značně přesahuje výši obvyklé úplaty vzhledem k délce sjednaného období jeho poskytnutí.

16. Vzhledem k tomu, že ČNB neeviduje obvyklou výši úroku požadovaného nebankovními poskytovateli spotřebitelských úvěrů, soud vycházel z jiných veřejně dostupných údajů za účelem zjištění alespoň rámcového srovnání ceny na trhu, a to šetření, která provedla [právnická osoba] v tísni. [webová adresa], https://www.clovekvtisni.cz/clovek-v-tisni-srovnal-mikropujcky-a-varuje-pred-naklady-na-prodluzovani-pujcky-5174gp Přestože v projednávané věci se nejedná o zcela totožný úvěrový produkt, jaký byl testován, lze i přesto získat alespoň rámcový přehled o výši úplaty za úvěr požadované nebankovními poskytovateli.

17. Výši poplatku za poskytnutý úvěr lze proto prohlásit za nepřiměřenou, neboť i po přihlédnutí k tomu, že se jedná o úvěr tzv. nebankovního poskytovatele, značně přesahuje úplatu (úrok), kterou lze na základě provedeného srovnání považovat ještě za přiměřenou, a tedy mravnou.

18. Nepřiměřený poplatek je shledán v rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o.z.). Jelikož vada právního jednání spočívá v rozporu s dobrými mravy, jedná se o vadu, ke které soud přihlíží i bez návrhu (§ 588 o.z.). Proto částka poplatku za poskytnutí úvěru nebyla žalující straně přiznána.

19. Z povahy dobrých mravů jako společenského korektivu právních jednání vyplývá, že ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy soud nemůže ani nahradit, neboť by takto fakticky zcela negoval význam korektivu dobrých mravů. Navíc, rozpor s dobrými mravy v tomto případě nespočívá v nezákonném určení, neboť výše úroku není (vyjma § 1796 o.z.) nijak zákonem určena.

20. Dlužník neprokázal, že jistinu vrátil řádně a včas, je proto v prodlení a věřiteli vznikl rovněž nárok na úrok z prodlení (§ 1970 o.z.) z přiznané jistiny. Povinnost platit úrok z prodlení trvá až do zániku dluhu splněním nebo jiným způsobem (k povaze závazku k placení úroků z prodlení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007 sp. zn. 21 Cdo 761/2007, jehož závěry jsou použitelné i nadále). Úrok z prodlení náleží ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ke dni okamžiku prodlení.

21. Lhůta k plnění byla stanovena zákonná obecná, neboť nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující stanovení lhůty delší nebo stanovení plnění ve splátkách.

22. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud postupoval dle § 142a o.s.ř., přičemž při tom přihlédl k názoru vyjádřenému v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. 29 Cdo 4388/2013 O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalující strana byla úspěšná v rozsahu 68 %, náleží jí proto náhrada nákladů řízení v rozsahu 68 % - 32 %, tj. 36 % účelně vynaložených nákladů.

23. Náhrada nákladů řízení se skládá ze zaplaceného soudního poplatku. Dále k ní patří odměna za zastupování, jelikož byla žalující strana zastoupena advokátem. Odměna byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen AT), podle tarifní hodnoty dle § 8 odst. 1 AT byla určena sazba mimosmluvní odměny. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby byla stanovena dle § 14b AT. Za jeden úkon právní služby zástupci dále náleží paušální částka náhrady hotových výdajů. Paušální částka náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby poskytnutý do podání návrhu činí dle § 14b AT 100 Kč. Zástupce poskytl celkem 3 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 AT s příslušnou sazbou odměny v plné výši (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby, výzva k plnění).

24. Soud aplikoval § 14b AT, neboť z obsahu návrhu je zřejmé, že jde po obsahové stránce o formulace, které žalobce opakovaně, ve skutkově a právně obdobných věcech do formuláře vepisuje. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalující stranou podávané návrhy v druhově totožných věcech – tj. vymáhání dluhů ze smluv o úvěru mají stejnou strukturu, stejné rozvržení vylíčení rozhodných skutečností a stejné formulační obraty. Je tak evidentní, že žalující strana vychází při sepisování návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze vzoru, který je u ní ustálený v těchto druhově shodných věcech. Samozřejmě je nezbytné vždy v každé věci změnit označení žalovaného a výši pohledávky, stejně jako označení smlouvy a den jejího uzavření. Toto je však pouze nezbytná individualizace ustáleného vzoru, bez níž by jinak vůbec návrh nemohl být podán. Tuto individualizaci je třeba učinit u každého návrhu. Pokud by provedení takovéto individualizace uplatněného nároku mělo vylučovat aplikaci § 14b AT, pak by ustanovení § 14b AT postrádalo jakýkoliv smysl (bylo od začátku obsolentní), neboť s ohledem na to, že každou pohledávku je třeba individualizovat, by v praxi nemohlo být nikdy použito, což tvůrce předpisu jistě nezamýšlel. Takový výklad by byl proti smyslu právní úpravy, což je nepřípustné (srov. analog. § 2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Proto byl při rozhodování o náhradě nákladů řízení použit § 14b AT. Protože je zástupce plátce daně z přidané hodnoty, patří podle § 137 odst. 3 o.s.ř. k nákladům řízení rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny a z náhrad odvést podle zákona o dani z přidané hodnoty. Celkem tedy úspěšné straně náleží náhrada nákladů ve výši uvedené ve výroku. Protože byl účastník, jemuž náleží náhrada nákladů řízení, zastoupen advokátem, bylo uloženo zaplatit tuto náhradu k rukám tohoto zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).