24 C 153/2025

Plný text

Okresní soud v Liberci rozhodl soudkyní Mgr. Ing. Danou Semirádovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 38 360,29 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 2 864,02 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku, co do dalších 35 496,27 Kč, úroku ve výši 1 206,52 Kč, úroku z prodlení ve výši 607,38 Kč, úroku ve výši 5 % ročně z částky 38 360,29 Kč od 1. 8. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 9,50 % ročně z částky 38 360,29 Kč od 1. 8. 2025 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 800 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu u soudu dne 11. 8. 2025, doplněnou podáním ze dne 10. 2. 2026, žalobkyně nárokovala zaplacení peněžitého plnění z titulu smlouvy o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření č. , hodnota, ze dne , datum, . Tvrdila, že na základě uvedené smlouvy poskytla žalovanému v září 2012 a v lednu 2013 celkem částku ve výši 150 000 Kč, žalovaný se zavázal splácet úroky v pravidelných měsíčních splátkách až do přidělení cílové částky a po přidělení cílové částky v měsíčních splátkách splácet jistinu úvěru a smluvené úroky. Žalovaný své závazky řádně neplnil, naposledy řádně uhradil splátku splatnou dne 25. 6. 2024, po marné výzvě k úhradě dlužných částek žalobkyně od smlouvy o úvěru k datu 31. 5. 2025 odstoupila. Konkrétně žalobkyně nárokovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 38 360,29 Kč, úroku za období od 1. 6. 2025 do 31. 7. 2025 ve výši 1 206,52 Kč, úroku z prodlení za období od 1. 6. 2025 do 31. 7. 2025 ve výši 607,38 Kč, úroku ve výši 5 % ročně z částky 38 360,29 Kč od 1. 8. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 9,50 % ročně z částky 38 360,29 Kč od 1. 8. 2025 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 800 Kč (roční poplatek za vedení účtu ve výši 300 Kč a poplatky po 500 Kč za upomínky ze dne 1. 3. 2025, 1. 4. 2025 a 2. 5. 2025).

2. Žalovaný zůstal v řízení nečinný, jeho stanovisko k žalobou uplatněnému nároku nebylo zjištěno.

3. Soud věc projednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti účastníků vycházeje z obsahu spisu a z provedených důkazů, když žalobkyně, která svoji neúčast omluvila, s tímto postupem souhlasila a žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil. Žalovanému byla výzva soudu spolu se žalobou doručena na adrese trvalého pobytu (§ 46b písm. a/ o. s. ř.) uvedené v záhlaví rozsudku tzv. fikcí s tím, že písemnosti se považují za doručené dnem 9. 3. 2026 (§ 49 odst. 4 o. s. ř.).

4. V dané věci jde o právní poměr ze smlouvy o úvěru, kterou s ohledem na datum jejího uzavření , datum, je třeba posuzovat podle § 497 zákona č. 543/1991 Sb., obchodní zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), podle něhož smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), totiž platí, že jiné (než týkající se práv osobních, rodinných a věcných) právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se řídí dosavadními právními předpisy.

5. Je-li úvěr poskytován spotřebiteli, jak tomu je v dané věci, uplatní se dále úprava obsažená v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 24. 2. 2013 (dále jen „z. s. ú.“).

6. Podle § 9 odst. 1 z. s. ú. věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

7. Smlouvou o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření č. , hodnota, ze dne , datum, bylo prokázáno, že touto smlouvou se účastníci dohodli o poskytnutí překlenovacího úvěru žalovanému s cílovou částkou stavebního spoření ve výši 150 000 Kč, ujednali úrokovou sazbu překlenovacího úvěru ve výši 6,29 % ročně, zálohovou měsíční splátku úroků ve výši 786,25 Kč a měsíční úhradu za vedení účtu překlenovacího úvěru ve výši 25 Kč. Podpisem smlouvy žalovaný stvrdil svůj souhlas s přijetím přidělené cílové částky s tím, že jejím přidělením dochází ke změně překlenovacího úvěru na přidělený úvěr ze stavebního spoření. Úroková sazba byla ujednána ve výši 5 % ročně, měsíční splátka úvěru a úroků ve výši 1 125 Kč.

8. Jak vyplývá z výpisu z překlenovacího úvěru žalovaného, dne 17. 9. 2012 mu na účet bylo připsáno čerpání úvěru ve výši 120 000 Kč a dne 8. 1. 2013 ve výši 30 000 Kč.

9. Žalobkyně, jakožto věřitelka (poskytovatelka úvěru) byla ve smyslu citovaného § 9 odst. 1 z. s. ú. před uzavřením smlouvy povinna s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, tj. jeho schopnost splatit sjednávaný úvěr. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, a to v poměrech zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 24. 2. 2013, vyložil, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

10. Rovněž Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, dovodil, že poskytovatel úvěru nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Na citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu odkázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž ve vztahu k otázce (ne)dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka zdůraznil i veřejnoprávní souvislosti. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom podle Ústavního soudu konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (, Anonymizováno, , jméno FO, a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací. Na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady; tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Ústavní soud tak uzavřel, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.

11. V daném případě žalobkyně ohledně otázky posouzení úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že žalovaný byl hodnocen jako samostatný dlužník s čistým příjmem ze zaměstnání ve výši 20 878 Kč. Výdaje byly zohledněny ve výši 12 382,75 Kč a při započítání splátky úvěru ve výši 1 125 Kč a existenčního minima ve výši 6 400 Kč byl žalovaný vyhodnocen jako bonitní. Účelem úvěru byla rekonstrukce domu ve vlastnictví otce žalovaného. Žalobkyně ověřuje příjmy a výdaje prostřednictvím interního ekonomického modelu pracujícího se statistickými údaji a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Z bankovních a nebankovních registrů (BRKI, NRKI, SOLUS, BINF, Blacklist) nevyplynuly žádné informace, které by byly důvodem pro zamítnutí úvěrové žádosti či vedly k důvodným pochybnostem o platebních schopnostech žalovaného. Bez negativního záznamu ohledně žalovaného byl insolvenční rejstřík, interní evidence dotazů exekučních orgánů, neplatné doklady a evidence adres obecních/městských úřadů.

12. Čistý měsíční příjem žalovaného za posledních 12 měsíců výši 20 878 Kč byl doložen potvrzením o příjmu zaměstnance ze dne 17. 8. 2012. Pokud jde o výdaje, jak vyplývá z listiny „Hodnocení bonity“, výdaje ve výši 11 093 Kč jsou tvořeny splátkami „, Anonymizováno, “ ve výši 2 325 Kč, splátkami v „JPÚ“ ve výši 8 700 Kč a jinými výdaji ve výši 68 Kč. Odečteme-li výši těchto (stávajících) splátek závazků, jakož i plánované splátky daného úvěru ve výši 1 370 Kč od příjmu žalovaného, zbývá částka 8 415 Kč, přičemž tato částka by měla pokrývat náklady na bydlení, jakož i náklady na další životní potřeby (jídlo, ošacení aj.). Žalovaný ve své žádosti uvedl, že jeho náklady na nájemné a poplatky za služby činí 1 500 Kč. Tato částka je zcela neadekvátní, mělo-li by jít o nájem a služby s tím související. Jakou formou měl žalovaný zajištěno bydlení, zda se skutečně jednalo o nájem, z ničeho nevyplývá, žalobkyně netvrdí, že by toto zjišťovala a měla doloženou (např. nájemní smlouvou, výpisem z účtu) výši platby nájemného a úhrad za služby, zároveň z ničeho neplyne, že by se na nákladech souvisejících s bydlením žalovaného spolupodílela jiná osoba, a tudíž bylo možné vzít za reálné, že na uspokojení potřeby bydlení, jakožto základní životní potřeby, žalovanému postačí toliko 1 500 Kč. Je obecně známou skutečností, že náklady na bydlení představují podstatnou výdajovou položku, a nebyla-li v daném případě prověřena jejich reálná výše, nelze učinit závěr, že částka 8 415 Kč je dostatečnou jak na úhradu výdajů spojených s bydlením, tak na úhradu dalších nezbytných životních potřeb, a tedy ani ten závěr, že žalovaný má dostatek peněžních prostředků na splácení dalšího sjednávaného úvěru. Způsob, jakým žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného, požadavek odborné péče ve smyslu § 9 odst. 1 z. s. ú. nenaplňuje.

13. Na základě výše uvedeného tak soud hodnotí smlouvu o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření č. , hodnota, ze dne , datum, jako neplatnou, a to absolutně.

14. Ohledně toho, že následkem nesplnění povinnosti poskytovatele úvěru řádně posoudit schopnost spotřebitele úvěr splatit je i v poměrech právní úpravy § 9 odst. 1 z. s. ú. (ve znění účinném do 24. 2. 2013, tj. před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb.) absolutní neplatnost takto uzavřené smlouvy, lze odkázat opět na již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. Nejvyšší soud v něm uvedl, že je třeba vyjít z judikatorně ustálené zásady, jíž z pohledu posuzování platnosti spotřebitelských úvěrových smluv formuloval Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, nebo v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, že „nelze považovat za akceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů“. Za situace, kdy poskytovatel úvěru uzavře se spotřebitelem smlouvu a úvěr poskytne bez toho, že řádně splní svou zákonnou povinnost prověřit s odbornou péčí spotřebitelovu schopnost úvěr splatit, je i za úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění účinném do 24. 2. 2013 namístě závěr, že jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu; taková smlouva je od počátku absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.). Jiný závěr by poskytovatele úvěru ve vztahu k dlužníkům (spotřebitelům) neopodstatněně zvýhodňoval jen proto, že úvěrovou smlouvu uzavřeli v jiném časovém období, kdy zákon uvedený důsledek spočívající v neplatnosti takto uzavřené smlouvy výslovně neupravoval.

15. Absolutní neplatnost smlouvy o úvěru pak znamená, že nárok žalobkyně vůči žalovanému se omezuje na vrácení pouhého zůstatku jistiny. Poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet.

16. Pokud jde o výpočet dlužné částky v dané věci, od celkového poskytnutého úvěru ve výši 150 000 Kč je třeba odečíst žalovaném zaplacené platby. Jak vyplývá listiny „Aktuální stav úvěru k 09/02/2026“ došlé splátky činí celkem 84 492,25 Kč a z jistiny úvěru tak zbývá k vrácení částka ve výši 2 864,02 Kč. Žalovaný na svoji obranu netvrdil a neprokazoval, že by zaplatil více. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit (vrátit) žalobkyni částku ve výši 2 864,02 Kč představující zbývající jistinu poskytnutého úvěru. Žádné další plnění žalobkyni nenáleží, neboť jiné smluvní nároky (úrok, poplatky apod) v důsledku absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru postrádají právní titul a nelze je proto žalobkyni přiznat, žaloba byla zamítnuta rovněž co do dalších 35 496,27 Kč požadovaných na jistině. Žalobkyni nelze přiznat ani požadovaný úrok z prodlení z dlužné jistiny, neboť nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (úrok z prodlení se řídí právním předpisem účinným v době vzniku prodlení dlužníka) vzniká případně teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny úvěru v době, která byla stanovena ve výroku I tohoto rozsudku.

17. V odůvodnění rozsudku soud neuváděl a nehodnotil důkazy, z nichž nebyly zjištěny žádné ve věci rozhodné skutečnosti, resp. skutečnosti z nich zjištěné již nemohly mít na rozhodnutí žádný vliv.

18. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. v situaci, kdy poměrně úspěšnějšímu žalovanému, který mi měl právo na částečnou náhradu nákladů řízení, žádné podle obsahu spisu nevznikly.