29 C 248/2023

Plný text

Okresní soud v Liberci rozhodl soudcem Mgr. Bohumilem Vašákem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovaným:

1. Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A 2. Jméno advokáta B, narozená Datum narození advokáta B advokátem Jméno advokáta C sídlem Adresa advokáta C 3. Jméno advokáta D, narozený Datum narození advokáta D bytem Adresa advokáta D zastoupený advokátem Jméno advokáta E sídlem Adresa advokáta E 4. Jméno advokáta F, narozená Datum narození advokáta F bytem Adresa advokáta F zastoupená advokátem Jméno advokáta G sídlem Adresa advokáta G 5. Jméno advokáta H, narozený Datum narození advokáta H bytem Adresa advokáta H 6. Jméno advokáta I, narozená Datum narození advokáta I bytem Adresa advokáta I zastoupená advokátem Jméno advokáta J sídlem Adresa advokáta J 7. Jméno advokáta K, narozený Datum narození advokáta K advokátem Jméno advokáta L sídlem Adresa advokáta L pro zrušení a vypořádání spoluvlastnictví I. Spoluvlastnictví k nemovitým věcem – pozemku parc. č. hodnota, jehož součástí je stavba: adresa, č. p. Anonymizováno, rodinný dům a pozemku parc. č. Anonymizováno, to vše zapsáno na LV č. hodnota, vedeném Katastrálním úřadem pro Anonymizováno kraj, Katastrálním pracovištěm adresa, pro okres a obec adresa, katastrální území jméno FO jméno FO, se zrušuje. II. Nařizuje se prodej nemovitých věcí popsaných ve výroku I. tohoto rozsudku v dražbě. III. Výtěžek z prodeje nemovitých věcí bude po odečtení nákladů prodeje rozdělen mezi účastníky podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů tak, že žalobci Jméno žalobkyně. připadne id. 1/5, žalované 1) jméno FO id. 1/5, žalované 2) jméno FO id. 1/5, žalovanému 3) jméno FO id. 2/30, žalované 4) jméno FO id. 2/30, žalovanému 5) jméno FO id. 1/30, žalované č. 6) jméno FO id. 1/30, žalovanému 7) jméno FO id. 1/5. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit na účet ČR – Okresního soudu v Liberci znalečné v částce 7 684 Kč, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou doručenou soudu dne 21. 9. 2023 se žalobce domáhal zrušení spoluvlastnictví k nemovitým věcem v katastrálním území jméno FO jméno FO, zapsaným na listu vlastnictví č. hodnota, a jejich vypořádání prodejem v dražbě s následným rozdělením výtěžku mezi spoluvlastníky podle velikosti jejich podílů. Žalobce tvrdil, že je spoluvlastníkem ideálního podílu o velikosti 1/5, že předmětné nemovité věci tvoří jeden funkční celek a reálné rozdělení není možné bez zásadního znehodnocení věci. Uvedl, že se před podáním žaloby pokoušel o mimosoudní dohodu a společný postup při prodeji z volné ruky, avšak mezi spoluvlastníky nedošlo ke shodě na prodejní ceně ani na postupu, a proto navrhl, aby soud nařídil prodej v dražbě.

2. Žalovaní 1) až 4) a 6) až 7) ve svých vyjádřeních nezpochybnili vlastnické vztahy ani velikost spoluvlastnických podílů. Nesouhlasili však se způsobem vypořádání navrženým žalobcem a namítali, že žalobce nabyl podíl spekulativně a usiluje o prodej v dražbě, který považují za méně transparentní a pro ně nevýhodný. Uváděli, že preferují prodej z volné ruky za nejvyšší nabídku. V průběhu jednání dne 10. 4. 2024 prostřednictvím svého zástupce současně deklarovali zájem o nabytí podílu žalobce, aniž by však v řízení předložili konkrétní a realizovatelný návrh, jakým způsobem by mělo k převzetí věci či k vyplacení ostatních spoluvlastníků dojít. Žalovaný 8) jméno FO se k věci nevyjádřil a k jednání se nedostavil.

3. V průběhu řízení došlo k procesní změně na straně žalované. Soud usnesením ze dne 19. 2. 2024, č. j. spisová značka, rozhodl o vstupu jméno FO do řízení na místo dosavadního žalovaného č. 5 jméno FO, jehož spoluvlastnický podíl byl zpeněžen v exekučním řízení.

4. Soud provedl dokazování výpisem z katastru nemovitostí pro list vlastnictví č. hodnota pro katastrální území název, předžalobními výzvami, protokoly o jednání soudu ze dne 10. 4. 2024 a 20. 9. 2024 a znaleckým posudkem č. číslo znalce tituly před jménem jméno FO.

5. Z výpisu z katastru nemovitostí soud zjistil, že předmětem spoluvlastnictví účastníků jsou nemovité věci, a to pozemek parc. č. hodnota, jehož součástí je stavba č. p. hodnota v části obce město, rodinný dům, a pozemek parc. č. hodnota, vše zapsáno na listu vlastnictví č. hodnota pro katastrální území název, obec město, a že velikost spoluvlastnických podílů odpovídá podílům uvedeným ve výroku III. tohoto rozsudku. Z předžalobních výzev soud zjistil, že žalobce se před zahájením řízení pokusil iniciovat dohodu spoluvlastníků o dalším postupu směřujícím k ukončení spoluvlastnictví, dohoda však uzavřena nebyla. Z protokolu o jednání dne datum soud zjistil, že žalobce setrval na návrhu na vypořádání prodejem v dražbě, žalovaní nesouhlasili s prodejem v dražbě a uváděli, že preferují jiné řešení, přičemž v průběhu jednání deklarovali zájem o nabytí podílu žalobce. Z protokolu o jednání dne datum soud zjistil, že k dohodě účastníků na jiném způsobu vypořádání ani v dalším průběhu řízení nedošlo a že nebyl předložen realizovatelný plán přikázání věci některému ze spoluvlastníků za náhradu. Ze znaleckého posudku č. č. účtu soud zjistil, že obvyklá cena předmětných nemovitých věcí jako celku činí 5 150 000 Kč; z podkladů a průběhu jednání současně vyplynulo, že reálné rozdělení předmětu spoluvlastnictví není technicky a účelně proveditelné bez zásadního znehodnocení, neboť rodinný dům se nachází na pozemku parc. č. hodnota a je užíván jako jeden celek, přičemž účastníci nenavrhli konkrétní variantu rozdělení, která by zachovala účelné užívání a odpovídala stavebně-technickým a právním možnostem.

6. Při hodnocení důkazů soud vycházel z toho, že listinné důkazy jsou vzájemně souladné a nejsou dány důvodné pochybnosti o jejich pravosti a obsahu. Znalcem stanovené ocenění soud vzal za podklad pro posouzení reálnosti případného přikázání věci za náhradu; znalecký posudek nevykazuje vnitřní rozpory a účastníky nebyl zpochybněn takovým způsobem, aby bylo nezbytné jeho doplnění či revize.

7. Po právní stránce soud vyšel z toho, že podle § 1140 odst. 1 občanského zákoníku nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví, a každý spoluvlastník se proto může domáhat jeho zrušení. Při vypořádání soud postupuje podle zákonné posloupnosti způsobů vypořádání; v první řadě přichází v úvahu reálné rozdělení, není-li dobře možné, zvažuje se přikázání věci některému ze spoluvlastníků za přiměřenou náhradu, a teprve není-li dobře možné ani to, přistoupí se k prodeji věci a rozdělení výtěžku podle podílů. V projednávané věci soud uzavřel, že reálné rozdělení není dobře možné, neboť předmětné nemovité věci tvoří jeden funkční celek, jehož rozdělením by došlo k zásadnímu znehodnocení, a žádný z účastníků navíc nepředložil konkrétní a realizovatelný návrh reálného rozdělení.

8. Soud se dále zabýval možností přikázání věci některému ze spoluvlastníků za náhradu. Žalovaní v řízení deklarovali zájem nabýt podíl žalobce, nicméně v řízení neprokázali, že by disponovali reálnou schopností vyplatit ostatní spoluvlastníky, resp. že by byl zajištěn konkrétní mechanismus vypořádání tak, aby soud mohl věc přikázat jednomu či více spoluvlastníkům za přiměřenou náhradu. Při obvyklé ceně 5 150 000 Kč by přikázání věci jednomu z hlavních spoluvlastníků znamenalo potřebu uhradit ostatním náhradu v řádech milionů korun; takové zajištění však předloženo nebylo. Za této procesní situace soud nepovažoval přikázání věci některému ze spoluvlastníků za proveditelné.

9. Jelikož nebylo dobře možné ani reálné rozdělení, ani přikázání věci za náhradu, soud rozhodl o prodeji nemovitých věcí v dražbě a o rozdělení výtěžku podle velikosti podílů, jak je uvedeno ve výroku II. a III. tohoto rozsudku. Soud současně přihlédl k tomu, že mezi účastníky nedošlo k dohodě o prodeji z volné ruky, a to ani přes předžalobní komunikaci a následná jednání před soudem.

10. K námitce žalovaných, že žalobce postupuje spekulativně a sleduje získání věci „levněji“ v dražbě, soud uvádí, že samotná motivace nabytí spoluvlastnického podílu není bez dalšího právně rozhodná pro posouzení důvodnosti návrhu na zrušení spoluvlastnictví, jestliže žalobce uplatňuje zákonem předvídané právo nesetrvávat ve spoluvlastnictví. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobce vykonával své právo šikanózně či zjevně v rozporu s jeho účelem; žalobce se před zahájením řízení pokusil o dohodu a v řízení navrhoval způsob vypořádání odpovídající zákonnému pořadí pro situace, kdy jiné způsoby vypořádání nepřicházejí v úvahu. Tuto námitku proto soud neshledal důvodnou.

11. O nákladech řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu. Soud vyšel z povahy řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jakožto řízení, jehož smyslem je konstitutivní uspořádání majetkových poměrů do budoucna, a nikoli rozhodnutí o klasickém „nároku“ jedné strany vůči druhé, v němž by bylo možné bez dalšího vymezit vítěze a poraženého. V této agendě se uplatňují specifika tzv. iudicium duplex, tj. řízení, v němž jsou účastníci v materiálním postavení paritním, neboť každý spoluvlastník je současně nositelem práva domáhat se zrušení spoluvlastnictví a zároveň je dotčen tím, jakým způsobem bude spoluvlastnictví vypořádáno. Soud současně přihlédl k tomu, že volba konkrétního způsobu vypořádání není v těchto věcech výsledkem prosté „dispozice“ účastníků, ale je významně determinována zákonnou posloupností variant vypořádání a úvahou soudu o proveditelnosti jednotlivých řešení; jinými slovy, i při odlišných návrzích účastníků soud dospěje k tomu způsobu vypořádání, který je za zjištěného skutkového stavu zákonně a fakticky proveditelný a současně nejlépe odpovídá účelu vypořádání.

12. Z hlediska materiálního východiska soud připomíná, že § 1140 odst. 1 občanského zákoníku vyjadřuje princip, že nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví. Realizace tohoto práva žalobou proto sama o sobě nepředstavuje „agresivní“ procesní krok, který by měl být sankcionován přenesením nákladové zátěže na ostatní spoluvlastníky; jde o zákonem předvídaný způsob řešení situace, kdy se spoluvlastnický vztah stal nefunkčním. Zároveň je pro posouzení nákladového výroku významné, že zrušení a vypořádání spoluvlastnictví typicky nepůsobí majetkovou „ztrátu“ jednomu účastníku ve prospěch druhého, ale vede k transformaci spoluvlastnického podílu do jiné formy (na výlučné vlastnictví, na výplatní povinnost, nebo – jako zde – na peněžitý ekvivalent z prodeje). V tomto smyslu je výsledek řízení ekonomicky neutrální: spoluvlastník „nepřichází“ o hodnotu podílu, nýbrž mění se způsob její realizace. Právě tato transformativní povaha výsledku řízení je důvodem, proč mechanické uplatnění zásady úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř. může vést k nepřiměřeně tvrdým důsledkům, zejména v případech, kdy účastníci v řízení nevedou spor o samotné zrušení spoluvlastnictví, ale o vhodnost jednotlivých zákonných způsobů vypořádání a o podmínky jejich realizace.

13. V projednávané věci žalovaní nezpochybňovali, že spoluvlastnictví má být ukončeno; jejich procesní obrana směřovala primárně proti způsobu vypořádání navrhovanému žalobcem. Žalovaní prosazovali variantu prodeje z volné ruky, případně deklarovali zájem o nabytí podílu žalobce; tento postoj nelze hodnotit jako nelegitimní, protože vycházel z odlišné představy o tom, jakým způsobem lze nejlépe maximalizovat výtěžek a současně ochránit majetkové zájmy spoluvlastníků. Skutečnost, že soud za zjištěného skutkového stavu nakonec zvolil prodej v dražbě, neznamená, že by žalovaní byli „neúspěšní“ v tom sankčním smyslu, který je vlastní typickému spornému řízení. Soud naopak hodnotil, že žalovaní v řízení neuplatňovali zjevně bezdůvodné procesní návrhy, nebyla zjištěna obstrukční taktika, a ze spisu nevyplynulo kvalifikované procesní zavinění, které by odůvodňovalo, aby náklady řízení mezi účastníky nesla pouze jedna strana. Soud přihlédl i k tomu, že samotná volba způsobu vypořádání se neodvíjela od „přesvědčivosti“ procesní argumentace jedné strany, ale od objektivní proveditelnosti jednotlivých variant: reálné rozdělení nebylo dobře možné a přikázání věci za náhradu nebylo možné realizovat bez věrohodně prokázané schopnosti vypořádat ostatní spoluvlastníky, což v řízení prokázáno nebylo.

14. Soud se zabýval také proporcionalitou dopadů případného nákladového výroku. V této věci je struktura spoluvlastnických podílů rozvrstvena tak, že vedle podílů ve výši jedné pětiny existují i podíly malé (jedna třicetina). Přenesení plné nákladové zátěže žalobce na všechny žalované by se u spoluvlastníků s malými podíly mohlo projevit nepřiměřeně tvrdě a v extrému by mohlo fakticky deformovat smysl vypořádání, tedy získání peněžitého ekvivalentu hodnoty jejich podílu. V situaci, kdy účastníci nevedli spor o „porušení práva“ a výsledek řízení přináší uspořádání majetkových vztahů pro všechny, nepovažoval soud za spravedlivé, aby náklady právního zastoupení jedné strany byly bez dalšího přeneseny na stranu druhou jen na základě toho, že soud zvolil variantu vypořádání, kterou žalobce od počátku prosazoval. Z těchto důvodů soud uzavřel, že spravedlivému uspořádání věci odpovídá postup podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a každý si nese své náklady sám.

15. Vedle nákladů mezi účastníky soud samostatně rozhodoval o nákladech řízení státu, konkrétně o doplatku znalečného. Znalec tituly před jménem jméno FO vypracoval znalecký posudek č. číslo, který byl v řízení proveden jako důkaz k objasnění skutkových otázek podstatných pro rozhodnutí o způsobu vypořádání, zejména k určení obvyklé ceny nemovitých věcí a k odbornému posouzení relevantních okolností, jež jsou typicky spojeny s úvahou o reálné dělitelnosti a s posouzením proveditelnosti alternativních způsobů vypořádání. Znalec má právo na znalečné a náhradu hotových výdajů v rozsahu, v jakém mu byly soudem přiznány, a jde-li o náklady, které za řízení hradil stát, má stát podle § 148 odst. 1 občanského soudního řádu právo na jejich náhradu; o této náhradě soud rozhoduje v rozhodnutí, jímž se řízení končí.

16. Ze spisu plyne, že na znalečné byla v průběhu řízení složena záloha ve výši 15 001 na základě usnesení soudu, jímž byla záloha uložena žalovaným, avšak tato záloha nepokryla celou částku znalečného přiznaného znalci, která činí 22 685. Rozdíl mezi přiznaným znalečným a složenou zálohou tedy činí 7 684 Kč. Tento rozdíl představuje náklad řízení, který byl (v rozsahu nepokrytém zálohou) uhrazen z prostředků státu a který je třeba státu nahradit (viz § 148 odst. 1 o.s.ř.)

17. Při určení, kdo má státu tento náklad nahradit, soud přihlédl k povaze provedeného znaleckého dokazování a k tomu, jakou funkci v řízení plnilo. Znalec byl ustanoven nikoli pro izolovaný „soukromý“ zájem jediné strany, ale proto, že bez odborného ocenění a bez odborně podložených závěrů k relevantním skutkovým otázkám by soud nemohl přezkoumatelně rozhodnout o způsobu vypořádání, zejména v situaci, kdy mezi účastníky nebyla dohoda a kdy bylo nezbytné podřadit skutkový stav zákonné posloupnosti způsobů vypořádání. Znalecký posudek byl tedy podkladem pro rozhodnutí ve věci samé a sloužil objektivně pro všechny účastníky; současně je však podstatné, že k potřebě takového dokazování vede typicky právě absence dohody spoluvlastníků a jejich rozdílné představy o způsobu vypořádání a o ekonomických parametrech vypořádání. V této věci žalovaní brojili proti žalobcem navržené variantě vypořádání, přičemž prosazovali jiné řešení, a sporné bylo mimo jiné, jaká je obvyklá cena nemovitostí jako celku a jaké závěry z této ceny plynou pro proveditelnost jednotlivých variant vypořádání. Za těchto okolností soud považoval za spravedlivé, aby náklad státu v podobě doplatku znalečného nesli žalovaní společně a nerozdílně, a to i s ohledem na procesní vývoj věci a na to, že záloha na znalečné byla podle stavu spisu ukládána právě žalovaným; solidární povinnost zároveň zajišťuje efektivní vymožení pohledávky státu a nevylučuje případné vnitřní vypořádání mezi žalovanými podle jejich podílů či jejich dohody.

18. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku V. tohoto rozsudku, tj. uložil žalovaným povinnost doplatit státu částku odpovídající rozdílu mezi přiznaným znalečným a složenou zálohou, a to na účet soudu, ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Liberci, písemně, dvojmo. Nebude-li plněno, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo nařízení exekuce.