Okresní soud v Liberci · Rozsudek

29 C 34/2021

č. j. 29 C 34/2021-15

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2021-05-07 · VYHOVENI · ECLI:CZ:OSLI:2021:29.C.34.2021.1

Strojový souhrn generováno LLM

Okresní soud v Liberci rozhodl ve prospěch žalobkyně o zaplacení částky 1 020 Kč s úrokem z prodlení za každou z čtyř nesplněných povinností zaplatit jízdné. Soud uznal, že mezi stranami vznikla smlouva o přepravě osob, na jejímž základě žalovaná měla zaplatit jízdné a přirážku ve výši 1 000 Kč za každé porušení povinnosti. Rozhodnutí se opřelo o § 2550 a následující občanského zákoníku, § 115a o. s. ř. a smluvní přepravní podmínky. Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení ve výši 1 489 Kč podle § 14b AT a § 137 odst. 3 o. s. ř., včetně DPH.

Plný text

Okresní soud v Liberci rozhodl samosoudcem Mgr Bohumilem Vašákem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení částky 4 080 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 1 020 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,00 % ročně z částky 1 020 Kč od 27. 7. 2019 do zaplacení, částku 1 020 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,00 % ročně z částky 1 020 Kč od 6. 9. 2019 do zaplacení, částku ve výši 1 020 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 1 020 Kč od 21. 6. 2019 do zaplacení, částku ve výši 1 020 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,00 % ročně z částky 1 020 Kč od 26. 7. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci na nákladech řízení částku 1 489 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

1. Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 4 080 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného jízdného a přirážky k jízdnému. Žalobce tvrdil, že je na základě živnostenských oprávnění provozovatelem městské hromadné dopravy, autobusové a tramvajové, v městě obec. Přeprava osob a věcí je upravena smluvními přepravními podmínkami, vydanými v souladu se zmocněním stanoveným v Zákoně o silniční dopravě a v Zákoně o drahách s příslušnými přepravními řády a ustanovením § 1892 a následujících občanského zákoníku, které řeší podmínky pro přepravu osob, zavazadel, věcí a zvířat městskou hromadnou dopravou autobusovou a tramvajovou. Základní povinností žalobce je řádně zajistit přepravu, základní povinností žalovaného a všech cestujících je zaplatit jízdné. Pro případ porušení této povinnosti vzniká žalobci nárok kromě úhrady jízdného na přirážku ve výši 1 000 Kč za každé porušení této povinnosti. Žalobce tvrdil, že žalovaná cestovala dne 26.7.2019 na lince číslo dne 5.9.2019 na lince číslo dne 20.6.2019 na lince číslo dne 25.7.2019 na lince číslo bez platné jízdenky v hodnotě 20 Kč, což doložil hlášením o porušení přepravních podmínek.

2. Soud využil ustanovení § 115a o. s. ř. a účastníky usnesením vyzval k vyjádření k záměru soudu rozhodnout bez nařízení jednání. Žalobce s takovým postupem soudu souhlasil, žalovaná se nijak nevyjádřila.

3. Soud vyšel z žalobcem předložených listinných důkazů a učinil tyto závěry o skutkovém stavu. Z hlášení o porušení tarifních a přepravních podmínek soud zjistil, že žalovaná cestovala dne 26.7.2019 linkou číslo dne 5.9.2019 linkou číslo dne 20.9.2019 linkou číslo dne 26.7.2019 linkou číslo bez platné jízdenky. Z článku VII odst. 7 smluvních přepravních podmínek žalobce soud zjistil, že pokud se cestující neprokáže platným jízdním dokladem, je povinen zaplatit tarifní jízdné a dále přirážku ve výši 1 000 Kč.

4. Podle ustanovení § 2550 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o přepravě osob vzniká cestujícímu, který za stanovené jízdné použije dopravní prostředek, právo, aby ho dopravce přepravil do místa určení řádně a včas. Podle § 2551 podrobnosti upraví přepravní řády. Po právní stránce soud zhodnotil věc tak, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o přepravě, na základě které měl žalovaný povinnost zaplatit žalobci jízdné, a v případě, že se neprokáže platným jízdním dokladem, měl i povinnost zaplatit přirážku k jízdnému dle smluvních podmínek. Žalobce svůj nárok beze zbytku prokázal, a proto soud jeho žalobě jako důvodné vyhověl.

5. Podle ustanovení § 1970 odst. 2 občanského zákoníku jde-li o prodlení s plněním peněžního dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění i úroky z prodlení. Výše úroků z prodlení vyplývá z nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

6. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve sporu zcela úspěšnému žalobci přiznal na náhradě nákladů 1 489 Kč sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč, odměny za 3 úkony dle mimosmluvní sazby ve výši 200 Kč dle § 14b ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., v účinném znění, 3 režijních paušálů po 100 Kč dle § 14b ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., v účinném znění, a 21% DPH podle § 137 odst. 3 o.s.ř.

7. Soud aplikoval § 14b AT, neboť z obsahu návrhu je zřejmé, že jde po obsahové stránce o formulace, které žalobce opakovaně, ve skutkově a právně obdobných věcech do formuláře vepisuje. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalující stranou podávané návrhy v druhově totožných věcech – tj. vymáhání dluhů ze smluv o spotřebitelském úvěru mají stejnou strukturu, stejné rozvržení vylíčení rozhodných skutečností a stejné formulační obraty. Je tak evidentní, že žalující strana vychází při sepisování návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze vzoru, který je u ní ustálený v těchto druhově shodných věcech. Samozřejmě je nezbytné vždy v každé věci změnit označení žalovaného a výši pohledávky, stejně jako označení smlouvy a den jejího uzavření. Toto je však pouze nezbytná individualizace ustáleného vzoru, bez níž by jinak vůbec návrh nemohl být podán. Tuto individualizaci je třeba učinit u každého návrhu. Pokud by provedení takovéto individualizace uplatněného nároku mělo vylučovat aplikaci § 14b AT, pak by ustanovení § 14b AT postrádalo jakýkoliv smysl (bylo od začátku obsolentní), neboť s ohledem na to, že každou pohledávku je třeba individualizovat, by v praxi nemohlo být nikdy použito, což tvůrce předpisu jistě nezamýšlel. Takový výklad by byl proti smyslu právní úpravy, což je nepřípustné (srov. analog. § 2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Žaloba odpovídá vymezení tzv. formulářové žaloby tak, jak ji definoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11. Proto byl při rozhodování o náhradě nákladů řízení použit § 14b AT. Protože je zástupce plátce daně z přidané hodnoty, patří podle § 137 odst. 3 o.s.ř. k nákladům řízení rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny a z náhrad odvést podle zákona o dani z přidané hodnoty. Celkem tedy úspěšné straně náleží náhrada nákladů ve výši uvedené ve výroku. Protože byl účastník, jemuž náleží náhrada nákladů řízení, zastoupen advokátem, bylo uloženo zaplatit tuto náhradu k rukám tohoto zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu). Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.

Dotčená ustanovení

Citovaná rozhodnutí (0)

Žádné citované rozsudky.

Tento rozsudek je citován v (0)

Doposud nikdo necituje.