31 C 142/2023

Plný text

Okresní soud v Liberci rozhodl samosoudcem Mgr. Vladimírou Medkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 16 860 Kč s přísl.

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se žalobou podanou dne [datum] domáhala zaplacení částky 13 250 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 13 250 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 11,75% ročně, nákladů spojených s vymáháním pohledávky 2 500 Kč a smluvní pokuty 3 610 Kč z titulu dálkově uzavřené smlouvy o zápůjčce ze dne [datum] s žalovaným, podle které zapůjčila žalovanému částku 10 000 Kč na účet žalovaného s poplatkem 3 250 Kč, vše se žalovaný zavázal vrátit do [datum]. K tomu však nedošlo, žalobce vypravil proto v lednu [rok] tři upomínky, v únoru dvě, s paušálními smluvenými náklady po 500 Kč za upomínku odpovídající paušálům bank, odtud 2 500 Kč za upomínky, smluvní pokutu sjednanou ve výši 0,1% denně z jistiny 10 000 Kč vyčíslila žalobkyně za dobu od [datum] do sepisu žaloby [datum]. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím ve věci bez jednání na základě listinných důkazů dle § 115a o.s.ř., žalovaný po poučení dle § 101 odst. 4 o.s.ř. taktéž souhlasil, zásilky soudu mu byly doručeny v souladu s § 49 odst. 4 o.s.ř., k věci samé se nevyjádřil. Smlouvu o zápůjčce ze dne [datum] uzavřel žalovaný jako fyzická nepodnikající osoba s žalobkyní poskytující nebankovní úvěry dálkově připojením podpisového [příjmení] [datum] vygenerovaného na znamení souhlasu se smlouvou uzavřenou přes webové stránky žalobce [webová adresa], a to v souladu s č.l. II všeobecných smluvních podmínek, které byly součástí smlouvy, jejímž podpisem žalovaný potvrdil seznámení se s nimi. Totožnost žalovaného byla ověřena verifikační platbou z účtu č. [bankovní účet], kdy dle sdělení banky k návrhu žalobce je majitelem účtu s připsanou platbou 10 000 Kč dne [datum] právě žalovaný (tento důkaz navrhl žalobce a strany o něm byly vyrozuměny), poskytnutí částky na účet žalovaného a obdržení verifikační platby z tohoto účtu odpovídá i výpisu účtu žalobkyně. Žalobkyně se zavázala bezhotovostně v souladu se smlouvou do dvou dnů zapůjčit částku 10 000 Kč a žalovaný měl zapůjčenou částku spolu s poplatkem za poskytnutí ve výši 3 250 Kč bez úročení vrátit do [datum]. Pro případ prodlení se sjednané poplatky stávaly součástí jistiny a vznikal nárok na náhradu paušálních nákladů mimo jiné jedné upomínky částkou 500 Kč a nárok na smluvní pokutu 0,1% denně z dlužné částky. K zaplacení vyzývala žalobkyně dle upomínek po sedmi dnech dne [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum]. Naposledy vyzvala k zaplacení všech žalovaných plněních předžalobní výzvou zaslanou žalovanému [datum] dle podacího archu. K ověření úvěruschopnosti sdělil žalobce, že lustroval evidenci [příjmení] a doložil, že nezjistil vedení exekucí u žalovaného v době před a po sjednání smlouvy, konkrétně ověřoval žalovaného v databázi [příjmení] [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [číslo]. Z výplatních pásek žalovaného vyplývá, že byl zaměstnán u [právnická osoba] na plný úvazek a že v září [rok] obdržel čistou mzdu 30 504 Kč a říjnu [částka], exekuční srážky nebyly evidovány. Žalovaný uvedl, že nemá děti, pracuje dle smlouvy na dobu neurčitou u zaměstnavatele dle výplatnic a zadal výdaje 4 200 Kč měsíčně. Žalobce pak k předloženým důkazům doplnil v podání dne [datum], že jako výdaje hodnotil částku nezabavitelného minima pro jednu osobu 7 838 Kč jako nezbytné výdaje, a protože rezerva vznikající mezi příjmem a nezbytnými výdaji byla dostatečná, zápůjčku 10 000 Kč se splatností do jednoho měsíce realizoval. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena v režimu spotřebitelského úvěru smlouva o zápůjčce, když žalovanému byly přenechány peněžní prostředky v souladu s ustanovení § 2390 o.z. Žalovaný měl zápůjčku hradit jednorázově do měsíce. Ve smlouvě o peněžité zápůjčce lze sjednat i úroky dle § 2392 odst. 1 o.z. Ve smlouvě byl založen ujednáním stran dle § 1746, § 1 odst. 2 o.z. vedle zaplacení úroku i závazek dlužníka k zaplacení poplatku v souvislosti s poskytnutím zápůjčky. [jméno] takové ujednání by nemělo dle § 1 odst. 2 o.z. porušovat dobré mravy a veřejný pořádek, odporovat zákonu. Smlouva s ohledem na povahu smluvních stran byla uzavřena v režimu spotřebitelského úvěru a dopadá na ni zvláštní úprava z.č. 256/2017 Sb., o spotřebitelském úvěru. Povinnost poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost a důsledky porušení této povinnosti upravuje ustanovení § 86 a § 87 z.č. 256/2017 Sb., o spotřebitelském úvěru. Poskytne-li věřitel úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou (poskytovatel má poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu (věta třetí vložena novelou z.č. 96/2022 Sb. s účinností od 29.5.2022). Dle ustanovení § 86 odst. 1 věty první je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. V souladu s odst. 2 věty první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud je povinen v souladu se závěry Ústavního soudu sp.zn.

III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 zkoumat ověření úvěruschopnosti, důkazní břemeno přitom nese věřitel, dle judikátu Nejvyššího správního soudu sp.zn. 1 As 30/2015 ze dne 1.4.2015 (obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti [jméno] [příjmení], rozsudek Okresního soudu [obec] sp.zn. 38 C 296/2017): Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Důsledkem nesplnění povinnosti řádně ověřit úvěruschopnost (bez důvodných pochybností o schopnosti splácet) je absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně narušuje veřejný pořádek a ochrana spotřebitele má předcházet negativní celospolečenským dopadům jako je předlužení, sociální úpadek a nemožnost dostat se z dluhové pasti zvláště s přihlédnutím k tomu, že někteří spotřebitelé mají vnímání rizikovosti úvěrování značně posunuté. K takové neplatnosti smlouvy, a tedy k povinnosti soudu ji zkoumat (§ 588 o.z.), se vyslovily publikované právní věty z rozsudku Okresního soudu [obec] sp.zn. 18 C 69/2020 ze dne 9.6.2020 a Okresního soudu [obec] sp.zn. OS [obec] 38 C 25/2020 ze dne 25.2.2020, a to již před novelou § 87 odst. 1 citovaného zákona, která nyní stanoví jasně povinnost soudu zkoumat i bez návrhu ověření úvěruschopnosti bez důvodných pochybností. Ustanovení má přitom procesní charakter, nedopadá na hmotně právní vztahy účastníků (nemění jejich práva a povinnosti), soud by ji měl aplikovat v soudním řízení. Nadto zákon transponoval unijní směrnici a výklad by jí měl podléhat, k absolutní neplatnosti se vyslovil rozsudek SDEU z 5.3.2020 C [číslo]. Spotřebitel je dle § 87 odst. 1 věty třetí v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle judikátu NS ČR sp.zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20.4.2022 se jedná o zvláštní právní úpravu bezdůvodného obohacení se splatností, která nastane teprve rozhodnutím soudu či dohodou stran, nelze proto přiznat úroky z prodlení, k navrácení je zde pouze poskytnutá jistina. Podle § 87 odst. 2 z.č. 257/2016 Sb.: Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. V souladu s odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit. Podle ustanovení § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Pokuta nad 0,5% denně je zpravidla nepřiměřená dle judikátů NS ČR 33 Odo 438/2005, 26 Odo 371/2006. Dle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1969 o. z. může věřitel po dlužníkovi, který je v prodlení, vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením č. 351/2013 Sb., spotřebitelské smlouvy nesmí ani při sjednání úroku z prodlení tuto výši přesáhnout dle § 122 odst. 1 písm.b) z.č. 256/2017 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 122 odst. 1 písm.a) z.č. 256/2017 Sb., o spotřebitelském úvěru, má poskytovatel úvěru právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu. Soud v dané věci nemá za to, že došlo k ověření úvěruschopnosti bez důvodných pochybností – jednorázově do měsíce se měla vrátit částka 10 000 Kč a poplatek 3 250 Kč. Byla sice zjištěna a ověřena vyhovující mzda přes 30 tis. Kč měsíčně, ale jako nedostatečné se jeví ověření výdajů. Žalovaný sám uvedl nereálné výdaje i těm nezbytným (na stravu, ošacení, obuv, bydlení), ovšem v daném případě podle soudu nebylo dostatečné opřít se jen o to, že žalovanému nejsou prováděny exekuční srážky a neprochází evidencí [příjmení] a má jen nezbytné výdaje, zvláště pokud bylo zřejmé, že žalovaný se o úvěr podle množství lustrací [příjmení] ucházel již několikrát, přitom jeho způsobilost zaplatit do měsíce částku 10 000 Kč a poplatek (tedy nikoliv ve splátkách) ovlivňovalo nejen to, že nemá exekvované pohledávky jako pohledávky nejen po splatnosti, ale již vykonatelné podle exekučního titulu, ale zda nemá i jiné splatné dříve vzniklé pohledávky, pravidelně splatné ve splátkách či jednorázově. To bylo možné ověřit například v databází NRKI, BRKI. Protože zákon o spotřebitelském úvěru má chránit i dlužníky s posunutým vnímání rizikovosti dalšího úvěrování, nemá soud za to, že by bylo dostatečné v dané věci vycházet jen z výdajů uvedených žalovaným, že by u daného úvěru nebylo potřebné tvrzení žalovaného ověřit a že by bylo dostatečné vycházet jen z nezbytných výdajů, když dalšímu zadlužování brání jedině respektování již stávajících závazků. Soud proto shledal absolutní neplatnost smlouvy a v souladu se shora citovanou judikaturou přiznal k zaplacení jen jistinu jako bezdůvodného obohacení vymezené zvláštní úpravou v zákoně o spotřebitelském úvěru. Kdyby nebyla dána neplatnost, soud by jinak měl výši plnění za přiměřenou, jen účelné náklady upomínek by přiznával jen za tři upomínky v rámci alespoň v 14 denních odstupech, kdy se reálně mohly v této lhůtě vracet doklady o doručení, které mohly teprve vypovídat o účelnosti upomínání či jeho frekvenci. Lhůta k plnění byla stanovena zákonná obecná (§ 160 odst. 1 o.s.ř.), neboť žalovaný v řízení zůstal nečinný a spor o přiměřenou dobu k vrácení rozhoduje soud k návrhu (§ 87 odst. 1 ve spojení s odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobkyně byla neúspěšnou v částce 3 250 Kč, 2 500 Kč, 3 610 Kč a úroku z prodlení do doby vyhlášení 2 150 Kč, celkem v částce 11 510 Kč oproti úspěchu v částce 10 000 Kč. Současně však žalovaný nebyl v řízení aktivní, náklady mu nevznikly.