92 C 53/2026

Plný text

Okresní soud v Liberci rozhodl samosoudcem Mgr. Ivanou Štěpánovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení Anonymizováno Anonymizováno Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku částka do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, ve které se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky částka, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši částka, kapitalizovaného úroku ve výši částka, zákonného úroku z prodlení ve výši Anonymizováno % ročně z částky částka od datum do zaplacení a úroku ve výši Anonymizováno % ročně z částky částka od datum do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne datum domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku částka s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela se žalovaným dne datum Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. hodnota, na základě které žalovanému poskytla úvěr ve výši částka. Žalovaný se zavázal úvěr uhradit společně s částkou částka, jež představuje úroky ve výši částka, poplatek za zpracování úvěru ve výši částka a poplatek za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši částka. Úvěr měl být splácen v 52 týdenních splátkách po částka, uhrazeno však bylo jen částka. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum pak byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal nečinný. Protože se účastníci k nařízenému jednání nedostavili, přičemž žalobkyně svoji neúčast omluvila a žalovaný nikoli, soud postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a věc projednal v jejich nepřítomnosti.

3. V řízení se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť žalovaný je státním příslušníkem Bulharska. Proto se soud nejprve zabýval tím, zda je dána jeho mezinárodní příslušnost (pravomoc). Pravomoc zdejšího soudu je vzhledem k členství obou zemí v Evropské unii třeba posuzovat nejprve podle právních předpisů EU. Otázku pravomoci tak soud zkoumal z hlediska Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel I bis“). Podle čl. 4 Nařízení Brusel I bis mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Podle čl. 26 téhož nařízení není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. Žalovaný má na území České republiky hlášen pobyt na adrese adresa, kam mu také byla žaloba doručena. Mezinárodní nepříslušnost zdejšího soudu žalovaný nenamítal, a tedy se řízení před zdejším soudem účastní. Ve smyslu výše uvedených článků tak má zdejší soud pravomoc ve věci rozhodovat.

4. Pokud jde o určení právního řádu, kterým se vztah mezi účastníky řídí, vycházel soud z čl. 6 odst. 1 Nařízení EP a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen „Nařízení Řím I“), podle kterého aniž jsou dotčeny články 5 a 7, smlouva uzavřená fyzickou osobou za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „spotřebitel“), s jinou osobou, která jedná v rámci výkonu své profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „obchodník“), se řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud obchodník provozuje svou profesionální nebo podnikatelskou činnost v zemi, kde má spotřebitel své obvyklé bydliště. Žalovaný měl v době uzavření smlouvy bydliště na území České republiky, rozhodným právem je proto právo České republiky.

5. Ze smlouvy o úvěru č. hodnota bylo zjištěno, že dne datum byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena smlouva, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému v hotovosti úvěr ve výši částka. Žalovaný se pak zavázal úvěr spolu s poplatkem ve výši částka splácet v 52 týdenních splátkách po částka. Úvěr byl žalovanému poskytnut v hotovosti při podpisu smlouvy.

6. Z listiny označené jako „Zařazení zákazníka do pojistného programu“ bylo zjištěno, že žalovaný si ke sjednanému úvěru uzavřel i pojištění schopnosti splácet úvěr.

7. Z tabulky umoření bylo zjištěno, že žalobkyně eviduje od žalovaného tři splátky v celkové výši částka.

8. Ze zákaznické karty bylo zjištěno, že žalovaný v rámci žádosti o poskytnutí úvěru uvedl, že je svobodný, bydlí v nájmu, pracuje na plný úvazek a dosahuje výdělku částka. Své výdaje odhadl na částka měsíčně.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum včetně přílohy bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky bylo zjištěno, že postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. Z podacího lístku plyne datum odeslání dopisu dne datum.

10. Z předžalobní výzvy ze dne datum ve spojení s podacím lístkem bylo zjištěno, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzýván k úhradě dlužné částky, a to dopisem odeslaným dne datum.

11. V řízení tak bylo prokázáno, že právní předchůdkyně uzavřela se žalovaným smlouvu, na základě které byla žalovanému vyplacena částka částka. Žalovaný se poskytnuté peněžní prostředky zavázal vrátit společně se sjednaným poplatkem, což však neučinil, neboť dosud uhradil pouze částka.

12. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

13. Žalobkyně je věřitelem pohledávek uplatněných v tomto řízení, přičemž pohledávky nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).

14. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. o. z., zároveň na právní vztah účastníků dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od datum (dále jen „z. s. ú.“), neboť žalovaný při uzavírání smlouvy měl postavení spotřebitele.

15. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Podle § 75 z. s. ú. je poskytovatel úvěru povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

17. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Na základě výše uvedeného zákonného ustanovení žalobkyni tíží důkazní břemeno v tom smyslu, že důkladně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně se k nařízenému jednání nedostavila, soud ji proto nemohl vyzvat dle § 118a odst. 3 o. s. ř., aby předložila důkazy prokazující, že by před právním jednáním směřujícím k uzavření smlouvy se žalovaným byla řádně posuzována úvěruschopnost žalovaného. Z předložených listin bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela pouze z tvrzení žalovaného, který deklaroval příjem ze zaměstnání a své měsíční výdaje. Příjmy ani výdaje žalovaného však nebyly nijak doloženy. Žalobkyně se tak zcela spokojila s pouhým tvrzením žalovaného, aniž by tato tvrzení jakkoli prověřila. Bylo přitom opakovaně judikováno, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, tedy věřitel musí aktivně zjišťovat a prověřovat úvěruschopnost dlužníka, nikoli se spokojit pouze s ničím nedoloženými prohlášeními (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne datum č. j. spisová značka). V opačném případě věřitel nejedná s odbornou péčí, neboť předpokladem odborné péče je ověření údajů, které dlužník věřiteli poskytl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne datum sp. zn. spisová značka, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne datum sp. zn. spisová značka).

19. V posuzovaném případě se žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného spokojila s pouhými prohlášeními žalovaného ohledně jeho příjmů a výdajů, aniž by si tyto skutečnosti ověřila. Požadavek na to, aby si žalobkyně vyžádala například potvrzení o výši mzdy či nájemní smlouvu nebo inkaso (SIPO), ze kterých by bylo možné prověřit alespoň příjmy a výdaje na bydlení, přitom není nijak přemrštěný. Soud tak uzavírá, že žalobkyně neposuzovala poměry žalovaného tak, jak vyžadují zmíněná ustanovení z. s. ú., když zcela rezignovala na prověření příjmů a možných výdajů žalovaného. Soud proto hodnotí uzavřenou smlouvu o úvěru jako neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 z. s. ú.

20. Podle § 87 odst. 1 věty třetí spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Věřitel tak má právo na vrácení toliko nesplacené jistiny úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Nárok na případné zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. mu vznikne teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době podle § 87 odst. 1 z. s. ú. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne datum sp. zn. spisová značka). Ke stanovení doby splatnosti ohledně nesplacené části jistiny nedošlo ani dohodou účastníků, ani rozhodnutím soudu, neboť žádný z účastníků tyto skutečnosti netvrdil. Pakliže ke stanovení doby, kdy má být jistina doplacena, zatím nedošlo, nemůže být žalovaný v prodlení a žalobkyni proto doposud nenáleží ani zákonné úroky z prodlení.

21. V řízení bylo prokázáno vyplacení částky částka a vrácení částky částka, co do rozdílu těchto částek, představujícího nesplacenou část jistiny, bylo proto žalobě vyhověno, neboť bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že tyto částky žalobkyni zaplatil, což však neučinil. Ve zbylém rozsahu byla žaloba s odkazem na výše uvedené důvody zamítnuta.

22. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 87 odst. 1, 2 z. s. ú., když soud s ohledem na nečinnost žalovaného nemohl zjistit, jaká doba splacení je v možnostech žalovaného, a proto určil takovou lhůtu, která odpovídá obecné lhůtě k plnění dle § 160 odst. 1 věty prvé před středníkem o. s. ř.

23. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalovaný měl ve věci větší úspěch a měl by tak právo na náhradu nákladů řízení. Protože mu však žádné náklady nevznikly, soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, prostřednictvím Okresního soudu v Liberci. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.