10 C 136/2020

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudkyní JUDr Alenou Herčíkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 41 324,04 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 25 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z této částky od 30.04.2019 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.</b> <b>II. Co do částky 16 000 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 652,30 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právní zástupkyně žalobce [titul]. [jméno] [příjmení].</b> 1. Žalobce se ve své žalobě domáhal vydání elektronického platebního rozkazu, kterým by mu soud proti žalovanému přiznal částku 41 324,04 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 25 000 Kč od 30.04.2019 do zaplacení a náklady řízení s tím, že se žalovaným dne 17.12.2018 uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru [název produktu] [číslo] jejíž nedílnou součástí byly i smluvní podmínky žalobce a formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Seznámení se a souhlas s podmínkami žalovaný stvrdil podpisem podmínek. Na základě smlouvy o úvěru se žalobce zavázal žalovanému poskytnout v jeho prospěch bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 25 000 Kč. Úvěr byl žalovaným čerpán v souladu s článkem II. smlouvy bezhotovostně a jednorázově převodem na bankovní účet žalovaného. Dále se v článku I. ve spojení s článkem III. smlouvy žalovaný zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit, zaplatit smluvně dohodnutý úrok ve výši 111,36% p.a., a to 30ti měsíčními splátkami ve výši 2 494 Kč, splatnými vždy k 17. dni v měsíci. První splátka měla být zaplacena 17.01.2019. Žalobce pak splnil svou povinnost ze smlouvy a úvěr ve výši 25 000 Kč žalovanému poskytl. Žalovaný však naopak své povinnosti ze smlouvy nesplnil, když žalovanému nezaslal žádnou pravidelnou měsíční splátku a na úvěr tedy ničeho nezaplatil. Žalovaný byl podle smluvních podmínek vyzván upomínkou k zaplacení a za tuto byla vyúčtována částka 450 Kč. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou pravidelné měsíční splátky je žalobce rovněž v souladu s článkem VI, odstavec 3, písmeno a) podmínek oprávněn požadovat po žalovaném zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč. Dále pak v souladu s článkem VI, odstavec 3, písmeno b) podmínek při prodlení žalovaného s jakoukoliv úhradou pravidelné měsíční splátky úvěru je žalobce oprávněn požadovat po žalovaném zaplacení zákonných úroků z prodlení. Podle článku VI odstavec 1 podmínek, bude úvěr zesplatnění, jestliže se žalovaný dostane do prodlení s úhradou byť je části pravidelné měsíční splátky úvěru a tuto dlužnou částku neuhradí ani v žalobcem dodatečně poskytnuté lhůtě. V takovém případě žalovaný ztrácí výhodu měsíčních splátek a žalobce je oprávněn požadovat okamžité splacení celého zůstatku úvěru včetně příslušenství a smluvních pokut. Vzhledem k tomu, že žalovaný se dostal do prodlení s placením úvěru a současně nebyla dlužná částka ani v dodatečné lhůtě žalovaným vyrovnána, došlo k zesplatnění úvěru k datu 29.04.2019 a pohledávka ze smlouvy se tak stala splatná v celé výši. Z důvodu prodlení žalovaného s úhradou zesplatnění pohledávky je žalovaný povinen jednak v souladu s článkem VI odstavec 3, písmeno a) podmínek od data následujícího po datu zesplatnění uhradit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z částky, s níž je v prodlení a dále dle ustanovení § 970 občanského zákoníku, zákona číslo 89/2012 Sb. (dále jen OZ) i zákonné úroky z prodlení. Žalobci žalovaný tak dluží částku 41 324,04 Kč, která se skládá z částky 25 000 Kč jako jistiny úvěru, dále dlužních úroků z úvěru ke dni zesplatnění ve výši 10 075,04 Kč, dlužné smluvní pokuty za prodlení s úhradou pravidelné měsíční splátky ve výši 499 Kč a dlužné úvěrové poplatky ve výši 1 350 Kč. Dále pak smluvní pokutu ve výši 0,1% denně počítané ze zůstatku jistiny v úvěru ode dne následujícího po dni zesplatnění pohledávky do okamžiku sepisu žaloby (ke dni 22.10.2019) v celkové výši 4 400 Kč a dále zákonný úrok z prodlení. Ani přes předžalobní výzvu žalobce na svůj dluh ničeho nezaplatil, a proto žalobci nezbylo, než podat tuto žalobu.

2. Soud pod [číslo jednací] dne 13.01.2020 vydal elektronický platební rozkaz. Tento se však nepodařilo žalovanému doručit do vlastních rukou, a proto byl usnesením zrušen a ve věci bylo nařízeno jednání.

3. K výzvě, zaslané soudem žalobci, aby doplnil svá tvrzení a předložil důkazy ohledně zjišťování úvěruschopnosti žalovaného, pak žalobce uvedl, že povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru prověřit úvěruschopnost spotřebitele vyplývá z ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru číslo 257/2016 Sb. (dále jen ZSÚ) s tím, že důsledky porušení této povinnosti stanovuje ustanovení § 87 ZSÚ. Podle odstavce 1 tohoto paragrafu je hlavní sankcí za poskytnutí úvěru, aniž by ze strany poskytovatele úvěru byla řádně splněna povinnost prověřit úvěruschopnost spotřebitele, neplatnost úvěrové smlouvy. Námitku takové neplatnosti může spotřebitel uplatnit v promlčecí lhůtě 3 let ode dne uzavření smlouvy. Z dikce samotného tohoto ustanovení dle názoru žalobce jednoznačně vyplývá, že se jedná o neplatnost relativní, zkoumanou pouze na námitku spotřebitele, tedy žalovaného. Tento závěr podporuje i důvodová zpráva k tomuto ustanovení. Vzhledem k tomu, že žalobci není známo, že by žalovaný v řízení takovou námitku vznesl, považuje žalobce za předčasné a nadbytečné zkoumat skutečnost, zda a jakým způsobem žalobce splnil tuto svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 ZSÚ. Přesto ale žalobce uvedl, že v době uzavření smlouvy ověřoval schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, a to vyhledáváním žalovaného v centrální evidenci exekucí (bez záznamu), získání informací přímo od žalovaného, kdy žalovaný spolu se žádostí o poskytnutí úvěru uvedl své zaměstnání a svůj měsíční příjem ve výši 30 000 Kč a měsíční výdaje ve výši 8 000 Kč. Na základě uvedených informací žalobce dospěl k závěru, že žalovaný je schopen splácet jednotlivé splátky úvěru včetně příslušenství.

4. Soud ve věci provedl listinné důkazy.

5. Z listiny označené jako smlouva o spotřebitelském úvěru [název produktu] [číslo] bylo zjištěno, že tato smlouva byla mezi účastníky uzavřena 17.12.2018 a byla oběma stranami podepsána s tím, že nedílnou součástí smlouvy jsou také smluvní podmínky ke smlouvě a formulář pro standardní informace o úvěru. Bylo zjištěno, že jistina spotřebitelského úvěru byla dohodnuta na částku 25 000 Kč se zápůjční úrokovou sazbou 111,36% p.a. s denní výší úroku 76,27 Kč s tím, že spotřebitelský úvěr bude žalovanému bezhotovostně zaslán na číslo účtu uvedené shora ve smlouvě, když celková výše spotřebitelského úvěru činí 74 820 Kč a žalovaný se jí zavázal splácet ve 30 měsíčních splátkách á 2 494 Kč. Zároveň žalovaný prohlásil, že veškeré údaje, které poskytl žalobci, jsou správné a že mu byly poskytnuty veškeré informace a náležitá vysvětlení, na základě kterých byl schopen posoudit, zda smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci a neshledal žádnou překážku zabraňující mu v plnění povinností ze smlouvy. Žalovaným byly i podepsány smluvní podmínky ke smlouvě, a to 17.12.2018.

6. Z upomínky číslo 1 bylo zjištěno, že tato byla žalovanému zaslána 22.01.2019.

7. Z předžalobní upomínky ze dne 07.08.2019 bylo zjištěno, že právním zástupcem žalobce byl vyzýván k zaplacení.

8. Z potvrzení o provedení tuzemské odchozí úhrady bylo zjištěno, že žalobce žalovanému na jím uvedené číslo účtu zaslal částku 25 000 Kč, a to 20.12.2018.

9. Soud pak ve věci provedl řadu dalších důkazů, kterými byly přehled splátek, upomínky 2 a 4, sdělení o zesplatnění, přehled dluhu, ovšem tyto zde soud neuvádí, jelikož k nim při rozhodování nijak nepřihlížel.

10. Po zhodnocení důkazů jednotlivě i ve vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že žalobce se žalovaným dne 17.12.2018 uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru [název produktu] [číslo] na základě které byla žalovanému na jeho účet zaslána částka 25 000 Kč Celkem se ze smlouvy žalovaný zavázal vrátit žalobci částku 74 820 Kč. Ve smlouvě o úvěru a dále i v jejích podmínkách byla řada povinností, které žalovanému vzniknou, pokud řádně a včas nebude splácet dluh, který byl stanoven zaplatit ve 30 měsíčních splátkách po 2 494 Kč, jako jsou platby za upomínky, smluvní pokuty, úroky, apod. Žalovaný však na svůj dluh přes urgence nevrátil ničeho. <i>11. Podle § 2395 a následujících občanského zákoníku číslo 89/2012 Sb. účinného od 01.01.2014 (dále jen OZ) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>12. Podle § 2399, odstavec 1 OZ úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádání.</i> <i>13. Podle § 2, odstavec 3 OZ výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.</i> <i>14. Podle § 547 OZ právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.</i> <i>15. Podle § 9, odstavec 1 zákona číslo 145/2010 o spotřebitelskému úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informacích získaných i od spotřebitele a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.</i> <i>16. Podle § 2991, odstavec 1 OZ, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.</i> 17. Dále se soud z moci úřední zabýval předloženou úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (článek 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23.04.2008 a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18.12.2014 ve věci C -449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další a jeho transpozicí ve výši uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. K námitce žalobce, že ve smyslu ustanovení § 586, odstavec 1 OZ soudu nepřináleží zkoumat, zda a jak žalobce posoudil úvěruschopnost žalovaného s tím, že námitku neplatnosti může vznést pouze osoba, na ochranu jejíchž zájmů je neplatnost právního jednání stanovena, pak soud uvádí, že s názorem žalobce nesouhlasí. V tomto směru soud odkazuje na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/, která byla zapracována do zákona o spotřebitelském úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87, odstavec 1 upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86, odstavec 1, větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost uplatnit námitku neplatnosti. Touto problematikou se však zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (článek 89, odstavec 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil například v rozsudku sp. zn. 33Cdo 2178/2018 ze dne 25.07.2018, v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Nejvyšší soud zaujal v této věci stanovisko, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Ačkoliv v tomto rozsudku nejvyššího soudu byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zákon číslo 145/2010 Sb.) z jehož dikce § 9, odstavec 1 by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9, odstavec 1 zákona o ZSÚ uveřejněný v systému ASPI) a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr, poskytnutý podle zákona číslo 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III.ÚS 4129/18 a II.ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. Všechna tato uvedená rozhodnutí směřují obecné soudy k aplikaci § 518, odstavec 1 zákona číslo 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen OZ) a § 588 téhož zákona (absolutní neplatnost právního jednání). K tomu blíže také například usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 8Co 114/2019-39.

18. Žalobce jako poskytovatel úvěru nedosáhl odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, když zjišťoval informace o úvěruschopnosti pouze ze záznamů v rejstřících dlužníků a z prohlášení žalovaného. I údaje klienta totiž musí žalobkyně prověřovat, nestačí se na ně spolehnout (rozsudek nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25.7.2018). Proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 OZ neplatná. K této neplatnosti tedy soud přihlédl bez návrhu (§ 588 OZ). Převzal-li však žalovaný předmět úvěru na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991, odstavec 2 OZ jako bezdůvodné obohacení. Vzhledem k tomu, že žalovaný na dluh ničeho nezaplatil, pak je povinen vrátit celou půjčenou částku ve výši 25 000 Kč. Toto soud tedy žalovanému uložil, a to i se zákonným úrokem z prodlení ve smyslu § 1970 OZ.

19. Protože má soud celou úvěrovou smlouvu za absolutně neplatnou, tak veškeré žalobní nároky z ní plynoucí, poplatky i smluvní pokuty a úrok z prodlení zamítl, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku, tedy úvěrovému vztahu, který nebyl platně sjednán. Proto soudu nezbylo, než po přiznání částky 25 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, zbylé nároky žalobce zamítnout.

20. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 o.s.ř. podle úspěchu ve věci, když žalobci by byla v souladu s ustanovením § 14b advokátního tarifu vyhlášky č. 177/1996 Sb. přiznána částka 3 106 Kč, která se skládá z 3 úkonů advokáta po 300 Kč (převzetí a příprava, sepis žaloby a vyjádření) a dále 3 paušálů po 100 Kč, částky 252 Kč za 21% DPH a částky 1 654 Kč soudního poplatku. Žalobce byl však úspěšný pouze z 21% a z celkové částky nákladů řízení 3 106 Kč mu tak vznikl nárok pouze na částku 652,30 Kč, kterou mu také soud přiznal.