10 C 136/2025

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Herčíkovou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 41 650 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 21 200 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žaloba se zamítá co do částky 20 450 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 41 650 Kč od , datum, do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se ve své žalobě domáhal vydání elektronického platebního rozkazu, kterým by soud uložil žalovanému, aby žalobci zaplatil částku 41 650 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z uvedené částky od , datum, do zaplacení s tím, že účastníci uzavřeli dne , datum, smlouvu o úvěru číslo , hodnota, -, Anonymizováno, ve výši 45 450 Kč skládající se z půjčené částky 25 000 Kč a souhrn poplatku ve výši 20 450 Kč, podle které měl žalovaný splácet týdně 758 Kč, a to tak, že první splátka měla být uhrazena do sedmi dnů od podpisu smlouvy a každá další splátka vždy do sedmého dne od předchozí splátky. Žalovaný na dluh zaplatil 3 800 Kč. Žalovaný splácel velmi nepravidelně a žalobce, byť již splatnost nastala dříve, jako datum splatnosti určuje na , datum, a datum prodlení ke dni , datum, Před uzavřením smlouvy žalobce vycházel ohledně posouzení schopnosti splácet žalovaného předmětný úvěr u informace od žalovaného a dále kontrolami v databázích dlužníků.

2. Soud ve věci pod č.j. , Anonymizováno, , č. účtu, -, Anonymizováno, dne , datum, vydal elektronický platební rozkaz. Tento se žalovanému nepodařilo doručit do vlastních rukou, a proto byl zrušen a ve věci bylo nařízeno jednání. K jednání se žalobce nedostavil po omluvě, žalovaný bez omluvy, ač mu bylo řádně doručeno předvolání se žalobou vhozem do poštovní schránky již , datum, . Soud tedy proto jednal v nepřítomnosti účastníků podle § 101 odstavec 3 o.s.ř.

3. Smlouva o spotřebitelském úvěru byla mezi účastníky podepsána , datum, . Půjčená částka byla 25 000 Kč s úrokem 4 950 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 7 500 Kč, zápůjční úroková sazba 70,89 % p.a., 8 000 Kč poplatek za hotovostní inkaso splátek, tedy celkem se žalovaný zavázal vrátit žalobci částku 45 450 Kč. Téhož dne také částku spotřebitelského úvěru ve výši 25 000 Kč převzal. Splátky pak byly týdenní, a to ve výši 757,50 Kč na 60 týdnů.

4. Z evidenční karty klienta bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že je svobodný, má středoškolské vzdělání, v domácnosti žije sám, v bydlišti je spolubydlícím. Uvedl též svého zaměstnavatele a čistý měsíční příjem ve výši 20 891 Kč. Výdaje na bydlení byly určeny ve výši 4 872 Kč, nebankovní závazky 3 283 Kč.

5. Z předžalobní výzvy bylo zjištěno, že žalovanému byla zaslána , datum, , vyúčtován nedoplatek 28 036 Kč se splatností do sedmi dnů.

6. Podle § 2395 a následujících občanského zákoníku číslo 89/2012 Sb. účinného od 01.01.2014 (dále jen OZ) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 86 odstavec 1 zákona číslo 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných spolehlivých, dostatečných a přiměřených informacích získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 87 odstavec 1téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odstavec 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 547 OZ právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

10. Podle § 588 OZ věta první soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

11. Podle § 2991 odstavec 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

12. Podle § 2991 odstavec 2 OZ bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Nejprve se soud zabýval předloženou úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (článek 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.04.2008 a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18.12.2014 ve věci C-449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další a jeho transpozicí ve výši uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

14. V projednávané věci žalobce sice tvrdí, avšak neprokazuje, že by s odbornou péčí posuzoval schopnost spotřebitele, tj. žalovaného splácet úvěr poskytnutý ve výši 25 000 Kč + 20 450 Kč na poplatcích v 60 týdenních splátkách á 757,50 Kč. Žalobce předložil pouze list klienta, kde tento uvedl své poměry. Příjem žalovaný uvedl ve výši 20 891 Kč, životní výdaje na bydlení 4 872 Kč, a ještě nebankovní závazky 3 283 Kč, a to, že žije sám. Zjevně nebyly zjišťovány celkové majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy za delší období, výdaje, závazky apod. Žalobce dle shora citovaného zákonného ustanovení je povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní řádně povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Z posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Zde je nutno ještě podotknout, že frekvence splácení je týdenní, nikoliv měsíční, když za měsíc je to splátka 3 032 Kč, ačkoliv žalobce vychází z měsíčního příjmu žalovaného a jeho použitelných příjmů právě na měsíc. K zjištění úvěruschopnosti klienta je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, respektive domácí rozpočet spotřebitele, žadatele o spotřebitelský úvěr, a to na obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy, zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

15. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona číslo 257/2016 Sb.), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutí údajů na spotřebitele ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (například pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklých) je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, popř. v rámci svých možnosti jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

16. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 01.04.2015 sp. zn. 1As 30/2015 uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (například potvrzením o zaměstnání a příjmů, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení k posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.04.2008. Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že „…poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést pomocí podkladu o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá, ničím nepodložená, či nedostatečně podložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“17. Soud pak tedy v projednávaném případě dospěl k závěru, že žalobce v řízení před soudem I. stupně neprokázal, že by kvalifikovaně a s odbornou péčí jako poskytovatel úvěru zjišťoval, a především ověřoval bonitu žalovaného, zda by byl schopen po 60 týdnů týdně splácet částku 757,50 Kč, respektive za dobu 60 týdnů uhradit částku 45 450 Kč.

18. Soud pro úplnost dodává, že pokud dle ustanovení § 87 zákona číslo 257/2016 Sb. spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti (smlouvy z důvodu uzavření smlouvy v rozporu s ustanovením § 86 odstavec 1 zákona o spotřebitelském úvěru) v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, nelze toto ustanovení vykládat tak, že pokud dlužník námitku neplatnosti sám aktivně neuplatní (například podáním žaloby na neplatnost sjednané smlouvy o úvěru) nemůže se soud z moci úřední zabývat úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem dle článku 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.04.2008. Tento závěr je plně v souladu jak s názorem Nejvyššího soudu k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích prezentovaném v rozsudku ze dne 25.07.2018 sp. zn. 33Cdo 2178/2018, kde mj. uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka, tedy spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná, a to shodně s nálezem Ústavního soudu ze dne 26.02.2019 IIIÚS 4129/18, který na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje s tím, že výslovně uvádí, že nezkoumá-li obecný soud zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod.

19. Dále ještě soud uvádí, že v projednávané věci byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 25 000 Kč, ovšem žalovaný se zavázal zaplatit celkem částku 45 450 Kč (úrok, poplatek za zpracování, poplatek za hotovostní inkaso splátek) a tedy by za 60 týdnů přeplatil o 20 450 Kč, což soud považuje za nepřiměřené a v rozporu s dobrými mravy, založeným objektivně existujícím hrubým nepoměrem vzájemných plnění. Okresní soud je tak přesvědčen, že rozpor s dobrými mravy založený objektivně existujícím hrubým nepoměrem vzájemných plnění je natolik intenzivní, že žalobci nelze spravedlivě poskytnout ochranu ze strany soudu.

20. S ohledem na shora uvedené závěry soudu tedy po právní stránce nezbylo než věc posoudit tak, že smlouva o úvěru uzavřená dne , datum, je absolutně neplatná podle § 588 OZ, neboť svým obsahem nebo účelem zjevně odporuje zákonu nebo jej obchází, nebo se příčí dobrým mravům. Současně má soud v řízení za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému částku 25 000 Kč jako úvěr, což je částka, kterou žalovaný svým podpisem převzal. Soud proto dospěl k závěru, že se v této výši žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, a to o částku 25 000 Kč mínus 3 800 Kč(kterou žalobci žalovaný zaplatil), takže soud dospěl k závěru, že se v této výši žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, a to o částku 25 000 Kč mínus 3 800 Kč, což byla částka, kterou žalobci zaplatil, a tedy soud uložil žalované z titulu bezdůvodného obohacení zaplatit žalobci částku 21 200 Kč, a to i se zákonným úrokem z prodlení, který byl přiznán podle § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb.

21. Protože má soud úvěrovou smlouvu za neplatnou, tak veškeré další žalobní nároky plynoucí z úvěrové smlouvy byl nucen zamítnout, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu, tedy k úvěrovému vztahu, který byl neplatně sjednán. Na tom nic nemění skutečnost, že mohlo být plnění žalovaného žalobcem započteno na neplatně sjednané příslušenství listiny.

22. Pokud by se žalobce dostavil k jednání, byl by v souladu s § 118a odstavec 3 o.s.ř. soudem poučen o tom, že dosud nedoplnil skutková tvrzení ohledně skutečnosti, že smlouva nebyla uzavřena v rozporu s dobrými mravy vzhledem k výši souhrnného poplatku a též ohledně tvrzení ohledně úvěruschopnosti. Svou neúčastí na jednání však žalobce znemožnil soudu poskytnout mu takové poučení a současně se tohoto dobrodiní soudu vzdal (viz například usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. IIÚS 175/04 či rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1Cmo 294/2001), když jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (například rozsudek sp. zn. 21Cdo 4314/2008), potřebná poučení soud poskytuje pouze při jednání, popřípadě při přípravném roku nařízeném podle ustanovení § 114c o.s.ř. a není tedy možné poučovat žalobce o neunesení důkazního břemene mimo jednání či přípravný rok. Nedostavení se účastníka k jednání není v žádném směru důvodem pro odročování jednání za účelem splnění poučovací povinnosti podle § 118a odstavec 1 a 3.

23. Pokud jde o náklady řízení, pak soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel z toho, že podle § 142 odstavec 2 o.s.ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

24. Citované zákonné ustanovení upravuje situaci, kdy úspěch účastníka není úplný a je třeba náhradu nákladů poměrně rozdělit nebo náhradu nepřiznat nikomu. Jedná se jednak o odraz reálného výsledku věci a jednak o prevenci, aby účastníci nežalovali víc, než jim opravdu podle hmotného práva náleží.

25. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že poměr úspěchu 21 200 Kč proti zamítnutým 20 450 Kč pak lze uzavřít tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ohledně žalobce soud vycházel ze skutečnosti, že žalobcem požadované další nároky ze smluvního plnění nebyly shledány důvodnými s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru a žalobci bylo přiznáno toliko bezdůvodné obohacení. Žalobci tak s ohledem na již ustálenou judikaturu směřující k ochraně spotřebitele mohlo být zřejmé, že nebude se svým nárokem v celém jeho rozsahu úspěšným a bude zvažována otázka náhrady nákladů řízení. Naopak nebyla přiznána ani částečná náhrada nákladů řízení ani žalovanému vzhledem k tomu, že tomuto v řízení žádné náklady nevznikly.