10 C 137/2022

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Herčíkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalovaným: 1. celé jméno žalované , datum narození bytem adresa svědka a žalované 2. celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa svědkyně a žalovaného oba zastoupeni advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o: žalobě na určení dědice ze zákona <b>I. Určuje se, že pozůstalá [jméno] [příjmení] [datum narození], zesnulá [datum] je dědičkou ze zákona zůstavitelky [jméno] [příjmení], narozené [datum], RČ [číslo], posledně pobytem [adresa svědkyně a žalovaného], zemřelé [datum].</b> <b>II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 36 184 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právní zástupkyně žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení].</b> <b>III. Účastníci jsou povinni zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Litoměřicích náhradu nákladů řízení, jejíž výše bude stanovena v samostatném usnesení, a to do 3 dnů od právní moci usnesení.</b> 1. Žalobce se v řízení domáhal určení, že pozůstalá [jméno] [příjmení], [datum narození], zesnulá [datum], je dědičkou ze zákona zůstavitelky [jméno] [příjmení], narozené [datum], zemřelé [datum] (dále jen také jako„ zůstavitelka“). Dědické řízení po zůstavitelce je vedeno pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobce je pravnukem zůstavitelky a současně synem dcery zůstavitelky, uvedené [jméno] [příjmení]. Žalovaní jsou závětními dědici po [jméno] [příjmení] [jméno] platnosti závěti předložené v dědickém řízení měl žalobce od samého počátku pochybnosti, s ohledem na tehdejší zdravotní stav zůstavitelky, která si v době pořízení závěti jednotlivé příbuzné pletla a nebyla zcela orientovaná. Námitku platnosti závěti přesto žalobce neuplatnil, uznal ji za pravou s vědomím, že v rámci dědického řízení nabude alespoň ½ zákonného podílu. Soudní komisař – notářka, nejprve usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne [datum] potvrdila nabytí dědictví v rozsahu 2/8 celku pozůstalé dceři [jméno] [příjmení], jakožto neopomenutelné dědičce ze zákona. Toto usnesení ale následně žalovaní napadli odvoláním, kdy v rámci odvolacího řízení předložili listinu o vydědění sepsanou dne [datum] za účasti dvou svědků. Žalobce v rámci odvolacího řízení i před soudní komisařkou prohlásil, že listinu o vydědění neuznává za pravou a platnou. Soudní komisařka proto usnesením žalobce vyzvala, aby proti závětním dědicům (žalovaným) podal žalobu, což žalobce učinil. Žalobce listinu o vydědění neuznává za pravou a platnou z následujících důvodů. Důvody vydědění jsou v listině o vydědění uvedeny jen velmi obecně a nejsou na místě – [jméno] [příjmení] údajně nebyla v obvyklém kontaktu se zůstavitelkou, žalobce ji ale spolu se svou matkou ve skutečnosti přiměřeně okolnostem navštěvoval. [jméno] [příjmení] ji pochopitelně nevěnovala tolik času jako její sestra [jméno] [celé jméno svědkyně] (matka žalovaných), která se zůstavitelkou bydlela ve společné domácnosti. Nikdy se nestalo, že by [jméno] [příjmení] odmítla jakoukoliv konkrétní žádost zůstavitelky o pomoc. V době datování listiny o vydědění žila [jméno] [příjmení] v okrese [okres] a pečovala o svého nemocného manžela, který v polovině roku 1997 zemřel. [jméno] [jméno] [příjmení] byla již v té době nemocná – trpěla cukrovkou, v důsledku které měla 9 dioptrií, srdeční vadou a byla jí diagnostikována rakovina. Svým nemocem nakonec podlehla v roce 2004. I přes svůj zdravotní stav však byla se zůstavitelkou v pravidelném kontaktu a stýkala se s ní několikrát ročně. V listině o vydědění je dále uvedeno tvrzení, že vnučka zůstavitelky – [celé jméno žalované], opustila své zaměstnání z důvodu péče o zůstavitelku. [celé jméno žalované] ale opustila své zaměstnání, aby mohla zároveň pečovat i o svou matku [jméno], která rovněž onemocněla rakovinou, takže pečovala o ni i o zůstavitelku, která s nimi sdílela společnou domácnost. Žalovaní netvrdili ani nedoložili, proč listina o vydědění nebyla předložena v dědickém řízení notářce. Podle žalobce důvody pro vydědění neexistovali a zůstavitelka byla navíc osobou manipulovatelnou a ovlivnitelnou neschopnou projevu vlastní pravé a skutečné vůle. Podle názoru žalobce nejsou ani podpisy na obou listinách pravé, neboť se i na první pohled od sebe navzájem liší. S ohledem na uvedené se proto žalobce po soudu dožadoval určení, že [jméno] [příjmení], je dědičkou ze zákona po zůstavitelce.

2. Žalovaní uvedli, že [jméno] [příjmení] nebyla matkou žalobce, ale jeho babičkou. Matkou žalobce je [jméno] [příjmení], která byla vlastními rodiči vyděděna, protože se nestarala o své děti – tj. žalobce a jeho bratra. S tvrzením žalobce, že si zůstavitelka pletla jména příbuzných, se žalovaní nemohou ztotožnit, protože v té době bylo žalobci asi 10 let a lze tedy důvodně pochybovat o tom, že by si takové okolnosti přiměřeně k věku pamatoval a rozuměl jim. Dle názoru žalovaných jsou proto tyto informace zcela jistě zprostředkované. Závěť byla sepsána asi 3 roky před smrtí zůstavitelky, která byla v té době při plném vědomí a není proto pravda, že by byla neschopna vlastního úsudku. [příjmení] zůstavitelky, [celé jméno žalované], byla kvůli zdravotnímu stavu zůstavitelky nucena opustit zaměstnání a dlouhodobě o zůstavitelku v domácím prostředí pečovala, a to asi od roku 1995, kdy si zůstavitelka přivodila zlomeninu krčku stehenní kosti, až do její smrti v roce 2000. V důsledku úrazu zůstavitelka nebyla dostatečně pohyblivá, ale duševně byla při plném vědomí a orientovaná. Druhý žalovaný, [celé jméno žalovaného], se o zůstavitelku staral materiálně a jeho manželka [celé jméno svědkyně], která žila se zůstavitelkou také v jednom domě, poskytovala zůstavitelce zdravotní péči. Žalovaní dále uvedli, že [jméno] [příjmení] navštěvovala svou sestru [jméno] velmi zřídka, asi dvakrát do roka. Během svých návštěv navíc zůstavitelku v jejím pokoji ani nenavštívila, protože podle svých slov neměla ráda pohled na nemocné staré lidi. [celé jméno žalované] se přitom na [jméno] [příjmení] opakovaně obracela s žádostí o výpomoc, jejím žádostem však nikdy nebylo vyhověno. Není ani pravdou, že by se [celé jméno žalované] společně se zůstavitelkou starala o svou matku [jméno] [celé jméno svědkyně] – v době sepsání závěti a listiny o vydědění byla [jméno] [celé jméno svědkyně] v remisi své choroby a její stav se zhoršil až na přelomu roku 1999 a 2000. Dle názoru žalovaných je pasivita a nezájem [jméno] [příjmení] o zůstavitelku dostatečným důvodem pro její vydědění ze zákonných důvodů. Zůstavitelka byla v době sepisu obou listin plně při vědomí a vědomá si všech důsledků svého jednání. Při podpisu listin byli přítomni svědci. Tento projev vůle zůstavitelky by žalovaní chtěli respektovat a v řízení proto navrhují zamítnutí žaloby.

3. Provedeným dokazováním byl zjištěn následující skutkový stav:

4. Ze shodných tvrzení účastníků a úmrtní listiny [jméno] [příjmení] soud zjistil, že zůstavitelka zemřela dne [datum].

5. Z výslechu žalované [celé jméno žalované] soud zjistil, že [jméno] [příjmení] se v předmětné době starala o svého nezletilého vnuka – tj. žalobce, protože se o něj nestarala jeho vlastní matka. Zůstavitelka bydlela se svědkyní a její matkou ve společném domě ve [obec], i spolu s druhým žalovaným (jejím bratrem) a jeho rodinou. Její teta [jméno] [příjmení] bydlela v asi 70 km vzdálených [obec]. [jméno] [příjmení] jezdila za zůstavitelkou minimálně, většinou po urgenci ze strany matky žalované, protože je zůstavitelka chtěla vidět. V době, kdy byla zůstavitelka ještě mobilní a [jméno] [příjmení] s rodinou přijela, tak se spolu všichni společně bavili. Když se však pohyblivost zůstavitelky ztížila natolik, že nebyla schopná sejít z patra ze schodů, [jméno] [příjmení] s rodinou za ní během návštěvy ani do patra nezašli. Když už za ní zašli, zůstavitelka otáčela hlavu a nechtěla se s [jméno] [příjmení] vůbec bavit. Ačkoliv byla zůstavitelka silný diabetik, [jméno] [příjmení] jí třeba přivezla bonboniéru. [jméno] [příjmení] žalovaná se svou matkou leckdy prosily, aby se na zůstavitelku přijela podívat, asi čtyřikrát do roka i přijela. Když byla zůstavitelka v nemocnici, nepřijeli ji tam navštívit. Nedostavili se ani na její oslavu 80. narozenin. Vztahy v rodině nebyly dobré dlouhodobě. [příjmení] 10 let se rodiny vůbec nenavštěvovaly, to bylo v 70. letech, protože manžel [jméno] [příjmení] se nějak nepohodl s dědou žalované, trochu se to zlomilo když bylo [jméno] [příjmení] 40 let a tak se za ní vydali do [obec] na návštěvu, od té doby se zase stýkali. V době sepisu listiny o vydědění byla zůstavitelka duševně zcela v pořádku, neprojevovala se nijak neobvykle. Rodinu a lidi poznávala. Když s někým zůstavitelka nechtěla mluvit, prostě se s ním nebavila nebo se tvářila, že ho nezná. Byla to prostě její povaha. Žalovaná se o zůstavitelku starala prakticky celodenně – po utrpění zlomeniny krčku byla zůstavitelka pohybově omezena, následně byla i inkontinentní, nebyla schopna se o sebe postarat. Žalovaná pobírala ošetřovné na plnou péči o zůstavitelku asi od roku 1995 či 1996, když jí skončila mateřská dovolená. Sepsání závěti zůstavitelka s matkou svědkyně projednávala již delší dobu, podpis na obou listinách je určitě zůstavitelky, byli tam přítomni svědkové a byla to její skutečná vůle. Důvodem bylo právě to, že za ní [jméno] [příjmení] prakticky nejezdila. Další okolnosti sepsání nejsou žalované známé.

6. Z výslechu žalovaného [celé jméno žalovaného] bylo zjištěno, že žil ve společné domácnosti se zůstavitelkou i svou matkou [jméno] [celé jméno svědkyně], jeho sestra (žalovaná) bydlela hned vedle. Žalovaná se o zůstavitelku starala dlouhou dobu celodenně. [jméno] [příjmení] opravdu přijížděla na návštěvu jen po předchozím vyzvání. Oni sami se zůstavitelkou naopak dvakrát až třikrát do roka jezdili za [jméno] [příjmení] do [obec], ty vztahy tam nebyly ideální. Žalovaná např. žádala [jméno] [příjmení], když chtěla v létě odjet s dětmi pryč, aby přijela zůstavitelku na pár dní rozptýlit, [jméno] [příjmení] ale nepřijela nikdy. Neví o tom, že by si zůstavitelka s [jméno] [příjmení] někdy telefonovali. Ty 80. narozeniny zůstavitelky, to bylo v roce 1993. Proč nemohla nikdy přijet [jméno] [příjmení] zdůvodňovala např. tím, že se starala o žalobce, který byl tou dobou asi v první třídě nebo starší a do [obec] se mu prostě jezdit nechtělo, protože se tam nudil. U sepisu závěti žalovaný nebyl, pamatuje si ale, že to zůstavitelka dlouho probírala s [jméno] [celé jméno svědkyně], a nakonec jí to znění i předpřipravovali nějací právníci z [obec] O vydědění zůstavitelka také mluvila delší dobu. V roce 1997, tj. v době podpisu listin, byla zůstavitelka zcela duševně v pořádku. Žalovaný měl v té době děti předškolního věku, které zůstavitelka hlídala, vozila v kočárku po zahrádce, četla jim pohádky a uspávala je.

7. Z výpovědi svědkyně [celé jméno svědkyně] soud zjistil následující. Jedná se svědkyni listiny o vydědění. Zůstavitelku zná tak, že je bývalou spolupracovnici [jméno] [celé jméno svědkyně], se žalovanou se svědkyně potkává, když jde na návštěvu k zubaři, protože pracuje jako zdravotní sestra. Se zůstavitelkou se znala, ale blízké kamarádky nebyly. Zůstavitelka vždy hezky mluvila o žalované i její matce [jméno] [celé jméno svědkyně], které o ni pečovaly. Svědkyně [celé jméno svědkyně] k okolnostem podpisu listiny o vydědění uvedla, že listinu podepsali, když byli u zůstavitelky na návštěvě. Bylo to asi v obýváku, zůstavitelka u toho seděla, rozhodně neležela, přítomna byla i [jméno] [celé jméno svědkyně]. Zůstavitelka byla v dobrém fyzickém i psychickém stavu. Svědkyni [celé jméno svědkyně] zůstavitelka říkala, že [jméno] [příjmení] za ní nikdy nepřijde, ani když přijede na návštěvu, a ani vnoučata, že ji nikdy nepřijdou navštívit. O žádném vydědění se ale spolu nikdy nebavily. Zůstavitelku velmi mrzelo, že nejsou více v kontaktu, ona o kontakt určitě stála.

8. Z výpovědi svědka [celé jméno svědka] soud zjistil následující. Jedná se o svědka listiny o vydědění. Žalovanou zná, protože s její matkou [jméno] [celé jméno svědkyně] bydleli blízko a žalovaná pracuje jako sestra u zubaře. Oba žalované zná od dětství, žalobce nezná vůbec. S žalovanou o věci hovořil, ví ale jen, že se [jméno] [celé jméno svědkyně] o zůstavitelku celý život starala, stejně tak se o ni starala i žalovaná. Žili i se zůstavitelkou ve společné domácnosti, dokud se žalovaná neodstěhovala. Na přesný zdravotní stav zůstavitelky v době podpisu listiny si svědek [celé jméno svědka] nevzpomíná, ví jen, že nebyla ležící, jevila se mu v pořádku. O důvodech vydědění se dozvěděli až, když listinu podepisovali. Uvedl, že podpis na listině je opravdu jeho.

9. Z výslechu svědkyně [jméno] [příjmení] soud zjistil, že se jedná o dceru [jméno] [příjmení], která žije ve Švýcarsku a je matkou žalobce, zůstavitelka byla její babička. Podle svědkyně [příjmení] byli vztahy v rodině občas narušené. V 60. letech minulého století za zůstavitelkou jezdili každé dva až tři týdny. V 70. letech se vztahy pohoršily, ale [jméno] [příjmení] stejně občas do [obec] jezdila a zůstavitelka naopak jezdila k nim, dokud např. nebyla [jméno] [celé jméno svědkyně] odvolána kvůli práci na poli. Vztahy se znovu vylepšili po roce 1977, kdy svědkyně [příjmení] svoje rodiče vytáhla na ples do [obec] a tam se rodina v podstatě usmířila. Ty vztahy pak byly dobré asi až do roku 1992. Do roku 1988 se se zůstavitelkou navzájem navštěvovali a zůstavitelka svědkyni i šila oblečení. Pak jim ale [jméno] [celé jméno svědkyně] oznámila, že už toho zůstavitelka není schopna a tak jezdili jen oni za ní. Svědkyně řídila a svou matku [jméno] [příjmení] vozila, asi pětkrát až šestkrát do roka. Do roku 1992 si nemohli telefonovat, protože neměli telefon a muselo se chodit do budky. V roce 1993 se svědkyně odstěhovala a o navštěvování [jméno] [příjmení] a zůstavitelky ztratila přehled, ale ví, že se pořád stýkaly. Oba její synové svědkyni [příjmení] vyprávěli, že za zůstavitelkou jezdili. V roce 1992 onemocněl otec svědkyně a manžel [jméno] [příjmení] – zavodňoval se, vypovídala mu játra, dostal kardiostimulátor, navíc byl cholerický. To trvalo až roku 1997, kdy zemřel. [jméno] [příjmení] zase byla celý život chudokrevná, trpěla na migrény, měla těžkou srdeční vadu. Někdy po čtyřicítce se [jméno] [příjmení] objevila cysta na štítné žláze, celoživotně na to brala léky. Někdy v 60./70 letech prodělala mimoděložní těhotenství a dvě náročné operace, stala se invalidní důchodkyní. [jméno] [příjmení] nemohla nikam jezdit nebo chodit sama, nikdy se nevědělo, kdy by mohla zkolabovat. Asi od roku 1997 nebo 1998 mela silnou cirhózu jater po lécích, které celý život brala, silnou cukrovku, skoro neviděla – měla 8 nebo 9 dioptrií. V roce 2000 nebo 2001 jí zjistili rakovinu. Pokud jde o oslavu zůstavitelčiných 80. narozenin, situace v rodině svědkyně byla napjatá, její otec se nesnesl s jejím manželem. Svědkyně proto s manželem koupila kytici a přání a odvezli je do [obec], kde je nechali u branky. Tehdejší situace prostě účast [jméno] [příjmení] na oslavě neumožňovala. Svědkyně v roce 1996 na naléhání svého otce nechala svěřit mladšího syna (tj. žalobce) do péče svých rodičů. V roce 1999 se potom odstěhovala z České republiky do Švýcarska.

10. Z výslechu svědkyně [celé jméno svědkyně] soud zjistil, že se jedná o manželku žalovaného (od roku 1990), která sdílela se zůstavitelkou společnou domácnost. Dle názoru svědkyně byla zůstavitelka počátkem 90. let zcela v pořádku, změnilo se to až v roce 1994 nebo 1995, kdy měla úraz a zhoršila se hodně fyzicky – nemohla chodit. Psychicky ale byla stále v pořádku, zhoršila se až krátce před smrtí. Děti svědkyně za zůstavitelkou chodily často do pokoje a ona si s nimi povídala, žádnou demencí netrpěla, byla jen nepohyblivá. Proto se o ni celodenně starala švagrová svědkyně (tj. žalovaná), svědkyně sama jí zajišťovala léky a materiály kvůli proleženinám. Ke zprávě OSSZ z roku 1996, kde lékařka napsala, že se s ní zůstavitelka vůbec nebavila a v podstatě má demenci, se svědkyně vyjádřila tak, že se zůstavitelka té lékařky asi bála. Zůstavitelka se s cizími lidmi dlouho nestýkala, s rodinou se ale bavila naprosto normálně. Demence u zůstavitelky mohla být až v roce 1999, krátce před smrtí. K sepsání listiny o vydědění ale došlo daleko dříve, když byla zůstavitelka naprosto duševně v pořádku. Zůstavitelku velmi mrzelo, že ji [jméno] [příjmení] prakticky vůbec nenavštěvuje. Mrzelo ji, že nezná pořádně vnoučata [jméno] [příjmení]. Zůstavitelka proto začala podle svědkyně mluvit o tom, že nechce, aby po ní [jméno] [příjmení] něco zdědila, když se o ní nezajímá. [jméno] [příjmení], když přijela, tak za ní nahoru nešla, přijela až na pohřeb zůstavitelky. O tom, že ji chtěla vydědit se v rodině hodně mluvilo a vědělo, ale u podpisu listiny svědkyně nebyla. K tomu, proč byla listina předložena až v rámci řízení před krajským soudem svědkyně uvedla, že to bylo náročné období, krátce po smrti zůstavitelky zemřela i matka jejího manžela. Na listinu náhodou narazili při vyklízení pokojů.

11. Z výslechu svědka [jméno] [celé jméno žalobce] bylo zjištěno, že se jedná o bratra žalobce, vnuka [jméno] [příjmení]. Svědek uvedl, že do roku 1992 nebo 1993 se rodina stýkala normálně, za zůstavitelkou jezdili vlakem, scházeli se na chalupě ve [obec]. Návštěvy byly spíš takové nečekané, protože neměli telefon. Situace se zkomplikovala, když se matka svědka, [jméno] [příjmení], podruhé vdala. Ty vztahy se prostě změnily, ale zůstavitelka s [jméno] [příjmení] se vídaly dál. V roce 1992 nebo 1993 byl svědek v [obec] asi měsíc na brigádě a zůstavitelka mu připadala nějaká divná, nebyla už to ta prababička, ke které dřív jezdil. V té době už k nim zůstavitelka nejezdila, asi by nezvládla cestovat, [jméno] [příjmení] ale jezdila za ní. Když byl svědek v [obec] asi po roce, zůstavitelka byla tehdy fyzicky ještě v kondici, tak se třeba zničehonic sebrala a šla na nádraží do práce, kde už nepracovala. Podle svědka to byl jasný projev jejích duševních problémů. Situace se tou dobou zkomplikovala i na straně [jméno] [příjmení], která se starala o svého vážně nemocného manžela. Svědek byl v roce 1997 s [jméno] [příjmení] za zůstavitelkou na návštěvě, zůstavitelka ale už jen ležela, byla vychrtlá a nepoznávala je, byla na tom velmi špatně. Ležela v pokojí přímo proti schodům, postel měla hned za dveřmi, u okna byl stolek se šicím strojem. Potom už s [jméno] [příjmení] jezdil na návštěvy jen jeho bratr (žalobce). [jméno] [příjmení] měla sama řadu zdravotních problémů, měla srdeční vadu, prodělala mimoděložní těhotenství. Postupně jak brala léky, začala mít cirhózu jater, fungovala jí jen jedna ledvina, měla poruchu fungování štítné žlázy a byla těžký diabetik. Hodně ji taky vyčerpala péče o manžela, který prodělal několik infarktů, měl cirhózu a tříselnou kýlu, nakonec dostal plicní edém. [jméno] [příjmení] proto začala užívat Rohypnol kvůli spánku, stala se na něm prakticky závislou až do smrti manžela. O vydědění nikdy v době před smrtí zůstavitelky svědek nic neslyšel.

12. Z výslechu svědkyně [celé jméno svědkyně] bylo zjištěno, že se jedná o kamarádku [jméno] [příjmení]. Svědkyně uvedla, že [jméno] [příjmení] nikdy za zůstavitelkou nevozila, jezdili jen do [obec] k zubaři. Žalovaná jí jednou říkala, aby [jméno] [příjmení] přišla zůstavitelku navštívit, ta to ale odmítla udělat. [jméno] [příjmení] svědkyně poměrně často vozila do [obec] k lékaři, ale její zdravotní stav neznala. Celá ta rodina byla taková uzavřená, přesto, že se kamarádily, si takové věci neříkaly. Ví o tom, že [jméno] [příjmení] s manželem měla v péči žalobce a jeho bratra a plnohodnotně se o ně starali, protože jejich matka se vdala do Švýcarska.

13. Z výslechu svědka [celé jméno svědka] bylo zjištěno, že se jedná o manžela žalované, žalovaný je jeho švagr. Svědek uvedl, že [jméno] [příjmení] navštěvovala zůstavitelku asi dvakrát až třikrát do roka v době, kdy už zůstavitelka jen ležela. Nijak vřelé vztahy tam nebyly, zůstavitelka prakticky žila jen kvůli dětem a pro rodinu z [obec], děti z [obec] milovala nadevše. I když už na tom fyzicky nebyla dobře, byla zůstavitelka duševně zcela v pořádku, svědek sám za ní chodil dvakrát až třikrát do týdne, pomáhal i svojí manželce s péčí o zůstavitelku. V té době ji hodně navštěvovali hlavně děti, zůstavitelka se aktivně zajímala o to, jak se spolu mají a jak bylo ve školce. Duševní stav zůstavitelky se zhoršil až, když byla před smrtí v nemocnici, to se zhoršila opravdu hodně. O závěti a vydědění se dozvěděl od manželky, ale víc se o tom nebavili.

14. Ze znaleckého posudku MUDr. [jméno] [příjmení], [příjmení], znalkyně z zdravotnictví, odvětví psychiatrie, se specializací na gerontopsychiatrii, ze dne [datum] týkající se duševního stavu zůstavitelky v době podpisu listiny o vydědění bylo zjištěno následující. Vzhledem k věku zůstavitelky lze uvažovat o demenci, zůstavitelka byla závislá na celodenní péči druhé osoby. V záznamu z jednání ČSSZ z 28. 5. 1996 je uveden diagnostický závěr celková ateroskleróza s poruchou psychiky, ischemická choroba srdeční, diabetes mellitus na insulinu, proleženina v křížové krajině, stařecká demence. Dle vyšetření obvodní lékařky byl u zůstavitelky obtížný oční kontakt, byla dezorientovaná časem, neudržela moč a občas i stolici, neschopná sama se najíst a napít. Posudkový závěr tedy„ převážně bezmocná“ (druhý ze tří stupňů bezmocnosti), jako základní diagnóza je uvedena vaskulární demence. Z literatury vyplývá, že diagnostika demencí byla v té době nepřesná a řada diagnóz vágní, často se užíval pojem aterosclerosis universalis, diagnosa stařecká demence však odkazuje na postižení duševních funkcí. Demence je ztráta kognitivních schopností, současně bývají i změny osobnostní a behaviorální. U postižené lze považovat za vysoce pravděpodobné, že v předmětné době trpěla demencí (dezorientovaná, neschopna sama se najíst a napít), i to, že neudržela moč či stolici může být v širším kontextu příznakem pokročilé demence. Výpověď svědků, že se posuzovaná osoba nechtěla s někým bavit a proto se tvářila, že ho nepoznává, je obvyklým popisem příznaků demence. Pečující tuto skutečnost často mylně interpretují či omlouvají, že se posuzovaným prostě něco„ nechtělo“. Ve skutečnosti však dementní člověk tyto schopnosti prostě ztratil. Ze zprávy o vyšetření zůstavitelky z 6. 10. 1999 („ pacientka je imobilní, dezorientovaná místem, časem i osobou, spolupráce obtížná, astenická, apnoická) je zřejmé, že zůstavitelka trpěla těžkou demencí, z forenzně psychiatrického hlediska proto v této době nebyla schopna právního jednání. Z toho lze učinit závěr, že zůstavitelka již v roce 1996 trpěla demencí nejméně ve stadiu středně těžké demence a nebyla tedy schopna zhodnotit obsah podepisovaných dokumentů, ani důsledky jejich podepsání. Zůstavitelka tedy pravděpodobně nebyla způsobilá k prohlášení o vydědění ze dne 10. 6. 1997, v době pořízení listiny o vydědění úmrtní list zůstavitelky trpěla pravděpodobně duševní poruchou, která ji činila k tomuto právnímu jednání neschopnou. Při výslechu znalkyně uvedla stejné závěry, ke kterým dospěla v písemném posudku, nad rámec uvedeného ještě dodala, že vycházela z objektivní dokumentace, které nicméně vzhledem k předmětného období bylo velmi málo, za zásadní shledala právě oba zmíněné záznamy ČSSZ. Z nich byla zcela jasně patrná progrese duševního stavu, kdy u středně těžké demence je globálně narušena i finanční („ majetková“) kapacita. Takové osoby ztrácí schopnost žít samostatně, zapomínají se najíst, napít, někdy i dojít si na záchod, na ulici se ztrácí. Z pohledu znalkyně je proto zcela absurdní, aby takto postižený člověk mohl sepsat takový úkon, jakým je závěť nebo vydědění. Znalkyně zároveň upozornila, že přestože taková osoba je zcela závislá na okolí, schopnost podpisu je zachována, protože se jedná o automatickou činnost. Posouzení na úrovni„ pravděpodobnosti“ je uvedeno pouze s ohledem na nedostatek zdravotnické dokumentace, o svých závěrech ohledně duševního stavu zůstavitelky na základě zpráv ČSSZ však nemá pochybnosti.

15. Z listiny označené jako listina o vydědění ze dne 10. 6. 1997 soud zjistil, že se jedná o strojově napsanou listinu, jejímž předmětem je prohlášení zůstavitelky o tom, že touto listinou vyděďuje svoji dceru [jméno] [příjmení], protože o ni trvale neprojevuje opravdový zájem a v rozporu s dobrými mravy jí neposkytla potřebnou pomoc v nemoci a ve stáří, přičemž stanovuje, aby se důsledky vydědění vztahovaly i na všechny potomky uvedené dcery. Pod textem podepsaným zůstavitelkou je uvedena doložka o stvrzení pravosti dvěma svědky – [celé jméno svědkyně] a [celé jméno svědka].

16. Z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 5. 2020, č. j. [číslo jednací], bylo zjištěno, že v odvolacím řízení ve věci dědictví po zůstavitelce bylo předložena listina o vydědění, která z formálního pohledu splňuje náležitosti tohoto právního úkonu, čímž mezi účastníci (dědici) vznikl spor o dědické právo mající skutkový charakter, s tím, že odvolací soud konstatoval, že do doby, než se tento spor vyřeší, není jisté, kdo je dědicem po zůstavitelce. Odvolací soud proto napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. 2. 2022, č. j. [číslo jednací], pak vyplývá, že žalobci bylo uloženo, aby podal do dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení žalobu proti dědicům ze zákona, tj. žalovaným.

17. Z propouštěcí zprávy, úmrtního listu [jméno] [příjmení] a předložených fotografií zůstavitelky s vnoučaty soud žádné relevantní informace pro své rozhodnutí nezjistil.

18. Návrh na zjištění detenčních řízení zůstavitelky z databáze soudu byl jako důkaz zamítnut, neboť v předmětné době (tj. období 1995 až 2000) tehdejší právní úprava vedení takových řízení neumožňovala.

19. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k následujícímu závěru ohledně skutkového stavu. [příjmení] [jméno] [příjmení], zemřelá [datum] byla matkou [jméno] [příjmení], babičky žalobce, která žila v [obec] a zemřela [datum] na rakovinu spojenou s řadou dalších dlouhodobých zdravotních problémů. [jméno] [příjmení] se navíc asi od roku 1992 starala o svého nemocného manžela, a to až do jeho smrti v roce 1997. Zůstavitelka byla dále matkou [jméno] [celé jméno svědkyně], která se zůstavitelkou a dvěma svými dětmi (tj. žalovanými) žila ve společné domácnosti v domě v [obec]. Zůstavitelka asi v roce 1994 prodělala zlomeninu krčku stehenní kosti, která ji upoutala na lůžko, resp. omezila pohybově natolik, že začala vyžadovat celodenní péči a nebyla nadále schopná se o sebe sama starat. Svědci a účastníci se neshodnou, od kdy se začal zhoršovat i duševní stav zůstavitelky, podle některých již počátkem 90. let, jiní uvedli, že až krátce před smrtí, tj. okolo roku 1999. Žalovaná začala o zůstavitelku celodenně pečovat asi od roku 1995, v roce 1996 byla zůstavitelka lékařsky vyšetřena ohledně tzv. bezmocnosti. Podle závěrů lékaře byla tehdy u zůstavitelky zjištěna stařecká demence a byla proto posouzena jako převážně bezmocná, tj. jako osoba, která potřebuje pomoc jiné osoby při nezbytných životních úkonech. V roce 1999 byla zůstavitelka vyšetřena lékařem znovu a shledána plně bezmocnou – pro celkovou aterosklerózu s vaskulární demencí, kdy byla zůstavitelka zcela odkázána na pobyt na lůžku a péči jiné osoby. Zůstavitelka v roce 1997 sepsala závěť, kterou odkázala svůj majetek oběma žalovaným. Pravost a platnost závěti nebyla žalobcem napadena. V rámci dědického řízení, ve fázi řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé, se však objevila listina o vydědění, která podle údajů v ní obsažených byla sepsána zůstavitelkou dne [datum], a za přítomnosti dvou svědků – manželů [příjmení] – i zůstavitelkou podepsána. V listině je uvedeno, že zůstavitelka vyděďuje svoji dceru [jméno] [příjmení] včetně jejích potomků, protože o zůstavitelku neprojevovala opravdový zájem a nepomáhala jí ve stáří a v nemoci. Žalobce však listinu neuznává za pravou a platnou jednak s ohledem na pochybnosti o duševním stavu zůstavitelky v době pořízení listiny, a zároveň protože důvody vydědění dle jeho názoru nejsou vzhledem ke zdravotnímu stavu jeho babičky, [jméno] [příjmení], vůbec na místě. Žalovaní se žalobcem naproti tomu nesouhlasí, protože dle jejich názoru byla zůstavitelka omezena pouze pohybově, duševně byla zcela zdráva, věděla co dělá a zejména proč, protože ji již delší dobu trápilo, že o ni její dcera [jméno] [příjmení] neprojevuje opravdový zájem, a stejně tak i vnoučata z její strany, včetně žalobce. <i>20. Podle § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.</i> <i>21. Podle § 8 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), způsobilost fyzické osoby vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti (způsobilost k právním úkonům) vzniká v plném rozsahu zletilostí.</i> <i>22. Podle § 38 odst. 2 obč. zák. je neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou.</i> <i>23. Podle § 469a odst. 1 písm. a) a b) obč. zák. může zůstavitel vydědit potomka, jestliže mu a) v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech, a b) o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl. Podle odst. 2 tamtéž pokud to zůstavitel v listině o vydědění výslovně stanoví, vztahují se důsledky vydědění i na osoby uvedené v § 473 odst. 2.</i> <i>24. Podle § 473 odst. 1 obč. zák. v první skupině dědění ze zákona dědí zůstavitelovy děti a manžel nebo partner, každý z nich stejným dílem. Podle odst. 2 tamtéž nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti. Jestliže nedědí ani tyto děti nebo některé z nich, dědí stejným dílem jejich potomci.</i> 25. Žalobce se v souladu s výzvou notářky projednávající dědictví po zůstavitelce, obrátil na soud s žalobou proti dědicům ze závěti, aby se domohl určení, že jeho babička [jméno] [příjmení], dcera zůstavitelky [jméno] [příjmení], je dědičkou ze zákona. Listina o vydědění tak, jak byla žalovanými předložena již v rámci dědického řízení, splňuje formální náležitosti stanovené zákonem – je písemná, vlastnoručně podepsaná před dvěma způsobilými svědky. Otázkou v tomto řízení tedy zůstalo pouze to, zda listina o vydědění vyjadřuje skutečnou vůli zůstavitelky, resp. zda byla zůstavitelka takové vůle a projevu vůle vůbec s ohledem na svůj věk a zdravotní stav schopna, a pokud ano, zda byl opravdu dán důvod, resp. důvody k vydědění [jméno] [příjmení] včetně jejích potomků.

26. S ohledem na uvedené se tedy soud primárně zabýval otázkou způsobilosti zůstavitelky [jméno] [příjmení] k právním úkonům (podle tehdejší zákonné terminologie) v době pořízení listiny o vydědění. Za tímto účelem byla do řízení přibrána znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, aby zpracovala znalecký posudek týkající se duševního stavu zůstavitelky v době sepisu listiny, tedy zda zůstavitelka trpěla či netrpěla duševní poruchou, která by ji k takovému právnímu úkonu činila neschopnou. Vzhledem k velmi významnému odstupu doby, která byla předmětem zkoumání, však mohla znalkyně vycházet pouze z omezeného množství zdravotní dokumentace zůstavitelky. Z dochované dokumentace znalkyně za stěžejní považovala právě zprávy ČSSZ z let 1996 a 1999 ohledně posouzení bezmocnosti zůstavitelky, neboť v rámci tohoto zkoumání byla zůstavitelka zhlédnuta lékařem. Podle výsledků vyšetření lékařem pak znalkyně specializující se na gerontopsychiatrii seznala, že příznaky uvedené lékařem, tj. dříve používaná diagnóza ateroskleróza s poruchou psychiky, která se u zůstavitelky podle lékaře projevovala tím, že s ní byl obtížný kontakt, byla dezorientovaná časem, neudržela moč a někdy i stolici, byla převážně ležící neschopná se sama najíst či napít, nezvládající ostatní sledované aktivity, jsou zcela nepochybnými projevy středně těžké demence zůstavitelky. Znalkyně uvedla, že od lehké demence se středně těžká odlišuje právě tím, že jsou narušeny i základní denní činnosti postižené osoby, jako je právě hygiena, příprava a obstarávání si jídla, ale i nakládání s penězi a majetkem. Stadium středně těžké demence je navíc charakterizováno i pokročilou a nenávratnou deteriorací kognitivních funkcí, osobnostní degradací a rozvojem neurologické symptomatologie – pacient je pak mj. neschopen udržení očního kontaktu, je kompletně dezorientován, má problém rozpoznat své blízké nebo okolní předměty. V širším kontextu je pak patrný postupný progres demence u zůstavitelky, kdy z pozdější zprávy ČSSZ vyplývá, že lékař po zhlédnutí zůstavitelky konstatoval, že je zcela imobilní, dezorientovaná místem, časem i osobou, a spolupráce s ní je obtížná. [příjmení] bezmocnosti byl proto posudkovým lékařem konstatován v nejzávažnějším stupni – tedy bezmocnost úplná, která odpovídá těžké demenci. Znalkyně s ohledem na to dospěla k jednoznačnému závěru (byť je tento závěr v posudku uveden pouze jako„ pravděpodobný“ s ohledem na to, že k dispozici nebyla další zdrojová dokumentace zůstavitelky), že zůstavitelka v tomto duševním stavu nemohla být za žádných okolností schopna právního úkonu jako je pořízení listiny o vydědění. Posudek znalkyně včetně závěrů je řádně a podrobně odůvodněn, včetně odkazů na odbornou literaturu z této oblasti psychiatrie, bez jakýchkoliv vnitřních rozporů, takže soud nemá žádný důvod, proč se s ním neztotožnit.

27. Závěry znalkyně jsou navíc i v souladu s výpověďmi svědků a účastníků, byť se tyto výpovědi navzájem rozcházejí. Žalobce a stejně tak jeho bratr uvedli, že u zůstavitelky začínali pozorovat první příznaky zhoršujícího se duševního stavu již počátkem 90. let, kdy přestávala být komunikativní a jednotlivé příbuzné hůře poznávala – tzv. se„ ztrácela před očima“. Svědci z té části rodiny, která se zůstavitelkou sdílela společnou domácnost, sice vypověděli, že zůstavitelka se jim jevila duševně zcela v pořádku, zároveň ale sami uváděli takové skutečnosti jako, že se občas s někým nechtěla bavit a proto odvracela hlavu, nebo že se bála cizích lidí mimo rodinu (jako byl třeba posudkový lékař), které jsou i podle znalkyně jasným příznakem rozvíjející se demence. Není nijak netypické ani nepředstavitelné, že osoby, které s postiženým touto diagnózou sdílejí společnou domácnost vnímají jednotlivé příznaky hůře, pomaleji nebo je dokonce velmi často omlouvají a zaměňují za pouhý povahový rys, byť se dříve u postižené osoby třeba vůbec nevyskytoval, ale zkrátka ho přičítají stáří. Znalkyně sama ostatně vypověděla, že se v rámci své specializace s tímto problémem setkává velmi často. Tím spíš je pravděpodobnější, že si změn v chování všimne naopak osoba, která člověka s nastupující demencí vídá méně častěji či dokonce pouze sporadicky. Je také třeba přihlédnou k velikému časovému odstupu všech událostí (projednává se doba před skoro 20 lety!). Pokud tedy někteří svědci z členů zůstavitelčiny domácnosti před soudem třeba uváděli, že jim zůstavitelka ještě v roce 1997 byla např. schopna hlídat malé děti apod., a to přestože byla asi od roku 1994 upoutána trvale na lůžko, lze to jednoduše připsat tomu, že se mohli ohledně zařazení jednotlivých událostí, které se staly před 15 až 20 lety, zkrátka splést. Z jejich výpovědí lze učinit závěr, že zůstavitelka nejspíš byla počátkem 90. let ještě schopná např. vozit děti v kočárku po zahradě, z popisu zdravotního stavu zůstavitelky po utrpění zlomeniny krčku stehenní kosti je však zcela zřejmé a prokazatelné, že stav zůstavitelky se začal diametrálně zhoršovat, a to jak po fyzické, tak i duševní stránce. Sama žalovaná, která o zůstavitelku od roku 1995 až do její smrti intenzivně celodenně pečovala, uvedla, že zůstavitelka se už v roce 1996 nebyla schopna se o sebe samostatně postarat a vyžadovala neustálou péči vč. podávání jídla a pití a obstarání základní hygieny, a tato skutečnost je patrná i z výpovědí ostatních svědků. Z jednotlivých výpovědí i zdravotní dokumentace navíc vyplývá, jak už bylo uvedeno výše, i zřejmá progrese postupující demence. Tato skutečnost nicméně nijak nevylučuje, že zůstavitelka byla schopna např. podpisu listiny o vydědění, kdy tato činnost je naučeným automatismem, kterého jsou podle znalkyně schopny i osoby v těžším stádiu demence nebo jiné závažné duševní choroby. Jakkoliv ji ale zůstavitelka byla schopna vlastnoručně podepsat, z provedeného dokazování vyplývá, že její duševní stav už neumožňoval, aby tímto podpisem provila svou pravou vůli a byla schopna si uvědomit všechny okolnosti a následky učinění takového úkonu.

28. S ohledem na výše uvedené proto soud dospěl k závěru, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že zůstavitelka [jméno] [příjmení] nebyla dne [datum] osobou způsobilou k právnímu úkonu ve smyslu § 8 odst. 1 obč. zák., jakým je pořízení listiny o vydědění, neboť ji sužovala duševní porucha v podobě nejméně středně těžké demence. Jako takový je proto tento právní úkon v souladu s § 38 odst. 2 obč. zák. třeba považovat za neplatný. Protože byla dokazováním zodpovězena otázka, zda listina o vydědění vyjadřuje skutečnou vůli zůstavitelky, nebylo už vzhledem ke konstatování neplatnosti úkonu dále třeba zabývat se i tím, zda byl opravdu dán důvod, resp. důvody k vydědění [jméno] [příjmení] včetně jejích potomků.

29. Na základě provedeného dokazování tedy soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, protože listina o vydědění je s ohledem na nezpůsobilost pořizovatelky k takovému právnímu úkonu neplatná. Je tedy na místě konstatovat, že se určuje, že [jméno] [příjmení], babička žalobce, je dědičnou ze zákona po zůstavitelce [jméno] [příjmení] v souladu s ustanovením § 473 odst. 1 obč. zák.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 36 184 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč sestávající z částky 2 500 Kč za každý z osmi úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (tj. převzetí věci, návrh ve věci samé, doplnění tvrzení, 5x účast u jednání) včetně osmi paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestami na jednání soudu realizovanými ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum] po 128 kilometrech ([obec] – [obec]) náhrada celkem 4 640 Kč (při cenách 47,1, 44,1, a 34,4 Kč za litr paliva (nafty) dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,1 l [číslo] km a 4,70 Kč/km, později 5,20 Kč za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t., dále náhrada za ztrátu času v trvání 5* (4×30 minut) v částce celkem 2 000 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši 5 124 Kč.

31. O nákladech státu soud rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř., neboť v řízení vznikly náklady státu v souvislosti s přibráním znalkyně, které nebyly zcela pokryty zálohami účastníků. O výši těchto nákladů bude rozhodnuto v samostatném usnesení.

32. Podle § 149 odst. 1 jsou žalovaní povinni zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobce. Třídenní lhůta k plnění plynoucí od právní moci rozhodnutí byla stanovena podle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř.