10 C 264/2024

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Herčíkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 20 921 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Co do částky 10 921 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od , datum, do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Zamítá se žaloba co do úroku z prodlení ve výši 0,25 % z částky 10 000 Kč za dobu od , datum, do , datum, .

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne , datum, mezi společností , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., IČ: , IČO, a žalobkyní. Původní věřitel uzavřel se žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, který měl být splacen nejpozději do , datum, . Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, ale žádné prostředky nevrátil. V současné době je tedy pohledávka vůči žalovanému 10 000 Kč s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 10 921 Kč se splatností dne , datum, . Původní věřitel zkoumal schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalovaný byl lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB a na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a mohlo tak být vyhověno žádosti žalovaného o úvěr. Žalobkyně pak žalovanému zaslala předžalobní upomínku dne , datum, .

2. Soud věci vydal pod č.j. , Anonymizováno, , č. účtu, –, Anonymizováno, dne , datum, elektronický platební rozkaz. Tento se však žalovanému nepodařilo doručit vlastních rukou, proto byl zrušen a ve věci bylo nařízeno jednání.

3. K jednání se nedostavil zástupce žalobkyně po omluvě, žalovaný bez omluvy a bylo tedy jednáno v jejich nepřítomnosti podle § 101 odstavec 3 o.s.ř.

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , Anonymizováno, bylo zjištěno, že byla mezi firmou , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, . a žalovaným uzavřena dne , datum, . Jednalo se o spotřebitelský úvěr ve výši 10 000 Kč se zápůjční úrokovou sazbou 40 % p.a., tedy ročně. Spotřebitelský úvěr měl trvat 30 dní, jeho splatnost byla , datum, . Vrácen úvěr i s poplatkem měl být jednorázově. RPSN činila 9088,10 %. Ve smlouvě byla pak další ustanovení o splácení úvěru, následcích porušení povinnosti žalovaného, možnosti ukončení smlouvy a další ujednání.

5. Z předžalobní upomínky ze dne , datum, a doručného listu bylo zjištěno, že žalovanému byla zaslána upomínka k úhradě dluhu se splatností do tří dnů.

6. Z dílčí smlouvy o postoupení pohledávek se seznamem postoupených pohledávek bylo zjištěno, že firma , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, . předmětnou pohledávku postoupila žalobci.

7. Z potvrzení o platbě bylo zjištěno, že dne , datum, byla na účet žalovaného poukázána částka 10 000 Kč firmou , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, .

8. Z potvrzení Raiffeisenbank bylo zjištěno, že na účet žalovaného došla , datum, výpůjčka 10 000 Kč.

9. Podle § 2395 a následujících občanského zákoníku číslo 89/2012 Sb. účinného od , datum, (dále jen OZ) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 86 odstavec 1 zákona číslo 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných spolehlivých, dostatečných a přiměřených informacích získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 87 odstavec 1téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odstavec 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 2991 odstavec 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

13. Podle § 2991 odstavec 2 OZ bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Nejprve se soud zabýval předloženou úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (článek 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.04.2008 a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18.12.2014 ve věci C-449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další a jeho transpozicí ve výši uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

15. V projednávané věci žalobkyně sice tvrdí, avšak neprokazuje, že by její právní předchůdce (původní věřitel) s odbornou péčí posuzoval schopnost spotřebitele, tj. žalovaného, vrátit do jednoho měsíce 10 000 Kč spolu s poplatkem ve výši 10 921 Kč. Zjevně nebyly zjišťovány celkové majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy za delší období, výdaje, závazky apod. Žalobce dle shora citovaného zákonného ustanovení je povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní řádně povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Z posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K zjištění úvěruschopnosti klienta je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, respektive domácí rozpočet spotřebitele, žadatele o spotřebitelský úvěr, a to na obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy, zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

16. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona číslo 257/2016 Sb.), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutí údajů na spotřebitele ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (například pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklých) je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, popř. v rámci svých možnosti jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

17. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 01.04.2015 sp. zn. 1As 30/2015 uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (například potvrzením o zaměstnání a příjmů, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení k posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.04.2008. Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že „…poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést pomocí podkladu o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá, ničím nepodložená, či nedostatečně podložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“18. Soud pak tedy v projednávaném případě dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení před soudem I. stupně neprokázala, že by její právní předchůdce kvalifikovaně a s odbornou péčí jako poskytovatel úvěru zjišťoval, a především ověřoval bonitu žalovaného, zda by byla schopen do jednoho měsíce vrátit částku 10 000 Kč plus poplatek 10 921 Kč.

19. Soud pro úplnost dodává, že pokud dle ustanovení § 87 zákona číslo 257/2016 Sb. spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti (smlouvy z důvodu uzavření smlouvy v rozporu s ustanovením § 86 odstavec 1 zákona o spotřebitelském úvěru) v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, nelze toto ustanovení vykládat tak, že pokud dlužník námitku neplatnosti sám aktivně neuplatní (například podáním žaloby na neplatnost sjednané smlouvy o úvěru) nemůže se soud z moci úřední zabývat úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem dle článku 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.04.2008. Tento závěr je plně v souladu jak s názorem Nejvyššího soudu k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích prezentovaném v rozsudku ze dne 25.07.2018 sp. zn. 33Cdo 2178/2018, kde mj. uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka, tedy spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná, a to shodně s nálezem Ústavního soudu ze dne 26.02.2019 III.ÚS 4129/18, který na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje s tím, že výslovně uvádí, že nezkoumá-li obecný soud zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod.

20. S ohledem na zjištěné skutečnosti soudu tedy po právní stránce nezbylo než věc posoudit tak, že smlouva o úvěru uzavřená mezi firmou , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, . a žalovaným dne , datum, je neplatná, když nebylo řádně tvrzeno a vůbec ne prokázáno, že by původní věřitel řádně prověřoval schopnost žalovaného splácet. Současně má soud v řízení za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 10 000 Kč jako úvěr, což je částka, která byla žalovanému zaslána na jeho bankovní účet. Soud proto dospěl k závěru, že se v této výši žalovaný na úkor žalobkyně (respektive předchůdce žalobkyně) bezdůvodně obohatil, a to o částku 10 000 Kč, když na dluh nesplatil ničeho. Částku 10 000 Kč tedy soud uložil žalovanému zaplatit z titulu bezdůvodného obohacení, a to i se zákonným úrokem z prodlení, který byl přiznán podle § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., když úrok je počítán od splatnosti uvedené v předžalobní upomínce.

21. Protože má soud úvěrovou smlouvu za neplatnou, tak veškeré další žalobní nároky plynoucí z úvěrové smlouvy byl nucen zamítnout, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu, tedy k úvěrovému vztahu, který byl neplatně sjednán.

22. Pokud by se žalobkyně dostavila k jednání, byl by v souladu s § 118a odstavec 3 o.s.ř. soudem poučena o tom, že dosud nedoplnila skutková tvrzení ohledně skutečnosti, že smlouva nebyla uzavřena v rozporu s dobrými mravy vzhledem k výši souhrnného poplatku a též ohledně tvrzení ohledně úvěruschopnosti. Svou neúčastí na jednání však žalobkyně znemožnila soudu poskytnout jí takové poučení a současně se tohoto dobrodiní soudu vzdala (viz například usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. IIÚS 175/04 či rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1Cmo 294/2001), když jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (například rozsudek sp. zn. 21Cdo 4314/2008), potřebná poučení soud poskytuje pouze při jednání, popřípadě při přípravném roku nařízeném podle ustanovení § 114c o.s.ř. a není tedy možné poučovat žalobce o neunesení důkazního břemene mimo jednání či přípravný rok. Nedostavení se účastníka k jednání není v žádném směru důvodem pro odročování jednání za účelem splnění poučovací povinnosti podle § 118a odstavec 1 a 3.

23. Pokud jde o náklady řízení, pak soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel z toho, že podle § 142 odstavec 2 o.s.ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

24. Citované zákonné ustanovení upravuje situaci, kdy úspěch účastníka není úplný a je třeba náhradu nákladů poměrně rozdělit nebo náhradu nepřiznat nikomu. Jedná se jednak o odraz reálného výsledku věci a jednak o prevenci, aby účastníci nežalovali víc, než jim opravdu podle hmotného práva náleží.

25. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že poměr úspěchu žalobkyně ve výši 10 000 Kč a žalovaného ve výši 10 921 Kč lze uzavřít tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ohledně žalobkyně soud vycházel ze skutečnosti, že žalobkyně požadované další nároky ze smluvního plnění nebyly shledány důvodnými s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru a žalobkyni bylo přiznáno toliko bezdůvodné obohacení. Žalobkyni tak s ohledem na již ustálenou judikaturu směřující k ochraně spotřebitele mohlo být zřejmé, že nebude se svým nárokem v celém jeho rozsahu úspěšná a bude zvažována otázka náhrady nákladů řízení. Naopak nebyla přiznána ani částečná náhrada nákladů řízení ani žalovanému vzhledem k tomu, že tomuto v řízení žádné náklady nevznikly.