10 C 332/2025

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Herčíkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 53 820 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 570,33 Kč s 12% úrokem z prodlení od , datum, do zaplacení, a to vše ve splátkách po , částka, měsíčně, a to počínaje od měsíce následujícího po právní moci tohoto rozhodnutí pod ztrátou výhody splátek.

II. Řízení se zastavuje co do částky 5 281,67 Kč.

III. Žaloba se zamítá co do částky 31429,67 Kč se 14,75% úrokem z částky , částka, od , datum, do zaplacení.

IV. Žaloba se zamítá co do částky , částka, .

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se ve své žalobě domáhala vydání elektronického platebního rozkazu, kterým by jí soud proti žalovanému přiřkl částku a) částku ve výši , částka, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, b) částku ve výši , částka, s tím, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru dne , datum, částku ve výši , částka, a tutéž částku dne , datum, , a to na bankovní účet žalovaného číslo , č. účtu, . Před uzavřením smlouvy pak žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného, když vycházela z bankovního účtu a případně výplatních listů a dále z databází ISIR, CEE, CRKI a BRKI. Nedošlo k žádným důvodným pochybám ohledně platební schopnosti žalovaného, a proto mu úvěr byl udělen. Žalovaný se ve smlouvě zavázal žalobkyni platit smluvní úrok ve výši 40 % měsíčně z jistiny. Úvěr byl poskytnut na dobu neurčitou. Žalovaný měl splácet každý měsíc, a to vždy nejpozději k 10. dni v měsíci, úrok přirostly za uplynulé období. Jistinu úvěru mohl žalovaný splatit zcela nebo zčásti kdykoliv během trvání smlouvy. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou, o čemž byl upomínán. V poslední upomínce ze dne , datum, byl žalovaný informován o zesplatnění celého úvěru k , datum, a vyzván k jeho úhradě. Do prodlení se tak žalovaný s úhradou celého úvěru dostal dnem , datum, . Vzhledem k tomu, že ani přes předžalobní upomínku ze dne , datum, žalovaný ničeho na dluh nezaplatil, nezbylo žalobkyni než se obrátit na soud. Předmětem pohledávky je částka , částka, skládající se z nesplacené části jistiny ve výši , částka, a ze smluvního úroku ve výši 40 % p.m., z jistiny za první měsíc doby čerpání úvěru v kapitalizované výši , částka, , nejpozději splatných dne , datum, spolu s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení ode dne následujícího po dni splatnosti úvěru. Dále ještě žalobkyně požadovala po žalovaném smluvní pokutu dle smlouvy ve výši 0,1 % p.d. z částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení. Tato pokuta je počítána z jistiny za každý kalendářní den v období od data , datum, do data odeslání předžalobní výzvy, tedy , datum, . Kapitalizovaná výše smluvní pokuty činí , částka, .

2. Soud ve věci pod č.j. EPR , č. účtu, –, Anonymizováno, vydal elektronický platební rozkaz. Tento se však žalovanému nepodařilo doručit do vlastních rukou, proto byl zrušen a ve věci bylo nařízeno jednání. Jednání se konalo bez přítomnosti žalobkyně, neboť ta se k jednání omluvila (§ 101 odstavec 3 o.s.ř.).

3. Žalobkyně v mezidobí vzala žalobu částečně zpět, když po podání žaloby dne , datum, žalovaný uhradil částku ve výši , částka, , která byla započtena na jistinu a žádá tedy uhradit po žalovaném částku , částka, s úrokem z prodlení v zákonné výši p.a. a z částky , částka, od , datum, do , datum, a z částky , částka, od , datum, do zaplacení. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaný na daný úvěr před podáním žaloby uhradil celkem částku ve výši , částka, , přičemž z toho byla částka ve výši , částka, započtena na smluvní pokutu a částka ve výši , částka, na smluvní úrok.

4. Žalovaný se k tomu vyjádřil tak, že měl více úvěrů, tento si přesně nepamatuje, v té době v podstatě vytloukal klín klínem. Bylo to problematické i s jeho výplatou, protože sice pracuje jako živnostník, ale pracoval pro firmu, která řemeslníky nevyplácela pravidelně. V současné době již od ledna pracuje pod jinou firmou, příjmy jsou již pravidelné a mohl by tedy dluh splácet, jako se snaží všechny ostatní. Ke své osobě uvedl, že je svobodný, vyživovací povinnost má k synovi , Jméno žalovaného, , kterému je , Anonymizováno, let a platí na něj výživné , částka, měsíčně. Žije u babičky v domku a měsíčně jí dává , částka, na bydlení a energie. Požádal o splátky , částka, měsíčně.

5. Soud provedl listinné důkazy:

6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, bylo zjištěno, že se jednalo o peněžní prostředky revolvingového úvěru. Byla domluvena úhrada účelně vynaložených nákladů v souvislosti s prodlením, zákonný úrok z prodlení a smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, s níž by úvěrovaný byl v prodlení.

7. Z potvrzení o provedené platbě ze dne , datum, a , datum, bylo zjištěno, že žalovanému na jeho účet byla poukázána částka á , částka, , když tyto skutečnosti stvrdilo i potvrzení banky žalovaného.

8. Z výpisu z účtu žalovaného měsíce za listopad, říjen, září a srpen 2023 bylo zjištěno, že v měsíci dostával od , adresa, (zaměstnavatel) různé částky, jako například , částka, , , částka, , a podobně. Z výpisů je zřejmé, že žalovaný splácel ještě různé půjčky. Na jeho účet chodily i drobnější částky od fyzických osob a bylo z něj sázeno v různých sázkařských firmách (žalovaný toto vysvětloval tím, že svůj účet poskytl k sázení dvěma kamarádům).

9. Podle § 2395 a následujících občanského zákoníku číslo 89/2012 Sb. účinného od 01.01.2014 (dále jen OZ) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 86 odstavec 1 zákona číslo 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných spolehlivých, dostatečných a přiměřených informacích získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 87 odstavec 1téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odstavec 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 547 OZ právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

13. Podle § 588 OZ věta první soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. Podle § 2991 odstavec 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

15. Podle § 2991 odstavec 2 OZ bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Nejprve se soud zabýval předloženou úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (článek 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.04.2008 a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18.12.2014 ve věci C-449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další a jeho transpozicí ve výši uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

17. V projednávané věci žalobkyně pouze prokázala, že měla k dispozici minimum osobních údajů žalovaného a dále výpisy za čtyři měsíce z účtu žalovaného. V těchto výpisech však figuruje mnoho sázek a též řada dalších půjček. Je tedy zřejmé, že žalobkyně řádně nezkoumala a nehodnotila úvěruschopnost žalovaného. Již skutečnost, že na účtech probíhaly různé transakce se sázkovými kancelářemi, nevede zrovna k závěru o dobrém hospodaření s financemi, když byly zjištěny i další půjčky žalovaného. Zjevně nebyly zjišťovány celkové majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy za delší období, výdaje, závazky apod. Žalobkyně dle shora citovaného zákonného ustanovení je povinna náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní řádně povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Z posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K zjištění úvěruschopnosti klienta je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, respektive domácí rozpočet spotřebitele, žadatele o spotřebitelský úvěr, a to na obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy, zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

18. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona číslo 257/2016 Sb.), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutí údajů na spotřebitele ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (například pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklých) je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, popř. v rámci svých možnosti jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

19. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 01.04.2015 sp. zn. 1As 30/2015 uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (například potvrzením o zaměstnání a příjmů, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení k posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.04.2008. Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že „…poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést pomocí podkladu o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá, ničím nepodložená, či nedostatečně podložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“20. Soud pak tedy v projednávaném případě dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení před soudem I. stupně neprokázala, že by kvalifikovaně a s odbornou péčí jako poskytovatel úvěru zjišťovala a zejména ověřovala bonitu žalovaného, zda by byl schopen splácet splátky revolvingového úvěru a konkrétně celkem částku , částka, , která byla žalovanému vyplacena.

21. Soud pro úplnost dodává, že pokud dle ustanovení § 87 zákona číslo 257/2016 Sb. spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti (smlouvy z důvodu uzavření smlouvy v rozporu s ustanovením § 86 odstavec 1 zákona o spotřebitelském úvěru) v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, nelze toto ustanovení vykládat tak, že pokud dlužník námitku neplatnosti sám aktivně neuplatní (například podáním žaloby na neplatnost sjednané smlouvy o úvěru) nemůže se soud z moci úřední zabývat úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem dle článku 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.04.2008. Tento závěr je plně v souladu jak s názorem Nejvyššího soudu k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích prezentovaném v rozsudku ze dne 25.07.2018 sp. zn. 33Cdo 2178/2018, kde mj. uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka, tedy spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná, a to shodně s nálezem Ústavního soudu ze dne 26.02.2019 IIIÚS 4129/18, který na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje s tím, že výslovně uvádí, že nezkoumá-li obecný soud zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod.

22. V daném případě pak bylo zjištěno, že žalovanému žalobkyně poskytla částku , částka, , na kterou uhradil již před podáním žaloby částku , částka, a po podání žaloby , datum, částku , částka, . Po odečtu těchto částek od poukázané částky , částka, pak vychází částka , částka, , kterou je žalobkyni dlužen, neboť tato částka na jeho straně představuje bezdůvodné obohacení. Tuto částku také soud uložil žalovanému zaplatit, když pokud jde splatnost, vycházel z toho, že žalovaný je schopen a je přiměřené jeho možnostem v současné době, když pobírá pravidelný příjem, vrátit poskytnuté bezdůvodné obohacení ve splátkách po , částka, měsíčně, počínaje od měsíce následujícího po právní moci rozhodnutí pod ztrátou výhody splátek, když platí , částka, výživného na nezletilé dítě a dále splácí několik úvěrů. Úrok z prodlení byl pak stanoven od , datum, , kdy podle předžalobní upomínky žalovaný se dostal do prodlení s placením po splatnosti uvedené v předžalobní upomínce.

23. Protože má soud úvěrovou smlouvu za neplatnou, tak veškeré další žalobní nároky plynoucí z úvěrové smlouvy byl nucen zamítnout, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu, tedy k úvěrovému vztahu, který byl neplatně sjednán. Na tom nic nemění skutečnost, že mohlo být plnění žalovaného žalobkyní započteno na neplatně sjednané příslušenství listiny. Co do částky , částka, bylo řízení zastaveno, neboť tuto částku žalovaný uhradil po podání žaloby, když ani další požadované částky žalobkyně nemá nárok, neboť jí byly buď žalovaným uhrazeny (před podáním žaloby) anebo vyplývaly z neplatné smlouvy.

24. Pokud jde o náklady řízení, pak soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel z toho, že podle § 142 odstavec 2 o.s.ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

25. Citované zákonné ustanovení upravuje situaci, kdy úspěch účastníka není úplný a je třeba náhradu nákladů poměrně rozdělit nebo náhradu nepřiznat nikomu. Jedná se jednak o odraz reálného výsledku věci a jednak o prevenci, aby účastníci nežalovali víc, než jim opravdu podle hmotného práva náleží.

26. V posuzované věci pak žalobkyně byla úspěšná co do částky , částka, se zákonným úrokem z prodlení a dále podle § 146 odstavec 2 o.s.ř. by měla právo na náhradu nákladů řízení, pokud se týká částky , částka, , neboť sice zavinila zastavení řízení co do této částky, ovšem pro chování žalovaného, který až po podání žaloby tuto částku na dluh uhradil. Pokud se týče dalších částek, které byly žalobkyní uplatněny, tak ještě částečně sice byly vzaty zpět, ale žaloba co do jejich výše byla neoprávněná, neboť dluh byl zaplacen ještě před podání žaloby a byly zamítnuty v souvislosti s prohlášením smlouvy o spotřebitelském úvěru za neplatnou. Je tedy zřejmé, že převážně úspěšný ve sporu byl žalovaný, kterému však žádné náklady nevznikly, a proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.