10 C 363/2024

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Herčíkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 67 278 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení od , datum, do zaplacení ve výši 15 %, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Co do částky 16 302 Kč, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 337,08 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 686,76 Kč, co do úroku 8 % ročně z částky 7 799,22 Kč od , datum, do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 900 Kč se zákonným úrokem z prodlení od , datum, do zaplacení ve výši 15 %, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

IV. Žaloba se zamítá co do částky 40 776 Kč s příslušenstvím, dále s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 851,09 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 974,27 Kč, s úrokem 8 % ročně z částky 18 157,06 Kč od , datum, do zaplacení.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se ve své žalobě domáhala vydání elektronického platebního rozkazu, kterým by soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni: a) částku 19 602 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 337,08 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 686,76 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 8 062,93 Kč od , datum, do zaplacení ve výši 15 %, úrok 8 % ročně z částky 7 799,22 Kč od , datum, do zaplacení, b) částku 47 676 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 851,09 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 974,27 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 18 816,34 Kč od , datum, do zaplacení ve výši 15 %, úrok 8 % ročně z částky 18 157,06 Kč od , datum, do zaplacení a náhradu nákladů řízení s tím, že mezi žalovaným a společností , právnická osoba, . byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru číslo , hodnota, . Na základě smlouvy právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, a to hotovosti. Žalovaný se zavázal zaplatit spolu s úvěrem úrok v pevné výši 609 Kč, dále pak paušální ceny za plnění a služby, a to poplatek 5 880 Kč za administrativní činnost a vyhodnocení případu 1 653 Kč a za služby platit v hotovosti v místě bydliště 2 160 Kč. Celkově tedy se zavázal poskytovateli úvěru vrátit 22 302 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 1 593 Kč. Poslední splátka byla ze strany žalovaného uhrazena , datum, ve výši 6 100 Kč. Dnem následujícím po marném uplynutí lhůty pro úhradu další řádné splátky tak vzniklo právnímu předchůdci žalobkyně právo na uhrazení celé zbývající neuhrazené částky, která činila na jistině 7 799,22 Kč, na úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru 263,71 Kč, na úhradě za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy 3 360 Kč, na úhradě za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu 944,78 Kč a na úhradě za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě bydliště 1 234,29 Kč. Dále se pak úročí neuhrazená jistina úvěru od , datum, s úrokem s úrokovou sazbou 8 % ročně dle smlouvy. Dále právnímu předchůdci žalobkyně vznikl též nárok na zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně. Pohledávka za žalovaným pak byla postoupena poskytovatelem úvěru žalobkyni, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek z , datum, s účinností od , datum, . Žalovaný celkem na dluh zaplatil 8 700 Kč.Dále mezi žalovaným a společností , právnická osoba, . došlo , datum, k uzavření smlouvy o úvěru číslo , hodnota, , na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 30 000 Kč jako úvěr. Žalovaný se zavázal zaplatit dále úrok v pevné částce 1 522 Kč, dále za poskytnutí úvěru 14 700 Kč, za úhradu za administrativní činnost 4 254 Kč a za umožnění platit splátky v hotovosti přímo bydlišti 5 400 Kč. Celkem tedy se žalovaný zavázal vrátit poskytovateli úvěru 55 776 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč. Poslední splátka měla být uhrazena do , datum, . Žalovaný na dluh zaplatil 23 100 Kč, když poslední splátka byla uhrazena , datum, ve výši 6 000 Kč. Dluh žalovaného tedy činil na jistině 18 157,06 Kč, na úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru 659,28 Kč, na úhradě za poskytnutí úvěru 8 400 Kč, na úhradě za administrativní činnost 2 373,95 Kč, na úhradě za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě bydliště 3 085,71 Kč. Protože úvěr nebyl řádně zaplacen, úročí se potom neuhrazená jistina od , datum, úrokovou sazbou ve výši 8 % ročně. Dále zde vzniklo právo právního předchůdce žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši 15 % ročně. Dále též vzniklo právo na úhradu smluvní pokuty sjednané ve smlouvě. Pohledávka pak byla smlouvou ze dne ze dne , datum, postoupena z poskytovatele úvěru na žalobkyni, a to s účinností k , datum, . Žalovaný pak ničeho na dluh nezaplatil, kromě shora uvedených v částek by měl zaplatit žalobkyni smluvní pokutu 15 000 Kč, úrok vyčíslený od , datum, do , datum, z jistiny ve výši 1 974,27 Kč a zákonný úrok z prodlení od , datum, ve výši 3 851,09 Kč. Vzhledem k tomu, že přes předžalobní upomínky žalovaný na dluh ničeho nezaplatil, žalobkyni nezbylo než podat žalobu k soudu.

2. Soud ve věci nařídil jednání. K jednání se žalovaný, ač řádně předvolán, nedostavil, a proto bylo jednáno v jeho nepřítomnosti podle § 101 odstavec 3 o.s.ř.

3. Soud provedl listinné důkazy.

4. Ze smlouvy o úvěru číslo , hodnota, bylo zjištěno, že byla uzavřena mezi firmou , právnická osoba, . a žalovaným dne , datum, . Žalovanému byla zapůjčena částka 12 000 Kč a on se zavázal vrátit částku 22 302 Kč (úrok 609 Kč, platba za poskytnutí úvěru 5 880 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 1 653 Kč a za inkaso plateb v hotovosti 2 160 Kč), a to ve 14 měsíčních splátkách á 1 593 Kč. Ve smlouvě byla také ustanovení týkající se smluvních pokut a dalších nároků věřitele, pokud žalovaný dluh nezaplatí řádně a včas. Z přehledu plateb bylo zjištěno, že žalovaný zaplatil 11 300 Kč.

5. Ze smlouvy o úvěru číslo , hodnota, uzavřené mezi týmiž subjekty bylo zjištěno, že se jednalo o úvěr ve výši 30 000 Kč, který měl žalovaný vrátit spolu s dalšími náklady ve výši 25 776 Kč (1 522 Kč, 14 700 Kč poplatek za poskytnutí úvěru, 4 154 Kč náklady na vyhodnocení úvěru, 5 400 Kč za inkaso v hotovosti v bydlišti) a tuto částku věřiteli vrátit ve 14 splátkách á 3 984 Kč. Součástí smlouvy byl i splátkový kalendář. Z přehledu plateb bylo zjištěno, že žalovaný na dluh zaplatil 23 100 Kč.

6. Z předžalobních upomínek týkajících se obou smluv bylo zjištěno, že žalovanému byly zaslány dne , datum, , jak vyplynulo z podacího lístku.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek se seznamem postoupených pohledávek bylo zjištěno, že obě pohledávky za žalovaným firma , právnická osoba, . postoupila žalobkyni, a to dne , datum, s účinností ke dni , datum, .

8. Z oznámení o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že věřitel o tom zpravil žalovaného dopisem ze dne , datum, .

9. Podle § 2395 a následujících občanského zákoníku číslo 89/2012 Sb. účinného od , datum, (dále jen OZ) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 86 odstavec 1 zákona číslo 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných spolehlivých, dostatečných a přiměřených informacích získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 87 odstavec 1téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odstavec 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 2991 odstavec 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

13. Podle § 2991 odstavec 2 OZ bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Nejprve se soud zabýval předloženou úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (článek 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.04.2008 a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18.12.2014 ve věci C-449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další a jeho transpozicí ve výši uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

15. V projednávané věci žalobkyně ani netvrdí, a tudíž ani neprokazuje, že by její právní předchůdce s odbornou péčí posuzoval schopnost spotřebitele, tj. žalovaného, splácet jednotlivé úvěry, a to ve smlouvách uvedených měsíčních splátkách. Tedy má soud za to, že nebyly zjišťovány celkové majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy za delší období, výdaje, závazky apod. Žalobkyně dle shora citovaného zákonného ustanovení je povinna náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní řádně povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Z posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K zjištění úvěruschopnosti klienta je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, respektive domácí rozpočet spotřebitele, žadatele o spotřebitelský úvěr, a to na obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy, zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

16. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona číslo 257/2016 Sb.), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutí údajů na spotřebitele ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (například pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklých) je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, popř. v rámci svých možnosti jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

17. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 01.04.2015 sp. zn. 1As 30/2015 uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (například potvrzením o zaměstnání a příjmů, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení k posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.04.2008. Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že „…poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést pomocí podkladu o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá, ničím nepodložená, či nedostatečně podložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“18. Soud pak tedy v projednávaném případě dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení před soudem I. stupně ani netvrdila, že by kvalifikovaně a s odbornou péčí její právní předchůdce, tedy poskytovatel úvěru zjišťoval, a ověřoval bonitu žalovaného ke splácení obou úvěrů.

19. Soud pro úplnost dodává, že pokud dle ustanovení § 87 zákona číslo 257/2016 Sb. spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti (smlouvy z důvodu uzavření smlouvy v rozporu s ustanovením § 86 odstavec 1 zákona o spotřebitelském úvěru) v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, nelze toto ustanovení vykládat tak, že pokud dlužník námitku neplatnosti sám aktivně neuplatní (například podáním žaloby na neplatnost sjednané smlouvy o úvěru) nemůže se soud z moci úřední zabývat úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem dle článku 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.04.2008. Tento závěr je plně v souladu, jak s názorem Nejvyššího soudu k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích prezentovaném v rozsudku ze dne 25.07.2018 sp. zn. 33Cdo 2178/2018, kde mj. uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka, tedy spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná, a to shodně s nálezem Ústavního soudu ze dne 26.02.2019 IIIÚS 4129/18, který na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje s tím, že výslovně uvádí, že nezkoumá-li obecný soud zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod.

20. Soudu tedy po právní stránce nezbylo než věci posoudit tak, že obě smlouvy o úvěru shora konstatované jsou neplatné, neboť jsou v rozporu se zákonem o spotřebitelském úvěru. Pokud jde o nárok ze smlouvy číslo , hodnota, pak bylo zjištěno, že úvěr byl poskytnut ve výši 12 000 Kč. Žalovaný pak zaplatil 8 700 Kč, tedy v rozsahu 3 300 Kč se bezdůvodně obohatil a tato částka s příslušným úrokem z prodlení byla také žalobkyni přiznána. Ve druhém případě, tedy ohledně úvěrové smlouvy , Anonymizováno, pak bylo zjištěno, že částka, kterou žalovaný obdržel od původního věřitele byla 30 000 Kč, na tento dluh žalovaný zaplatil 23 100 Kč a co do rozdílu v těchto částkách, tzn. co do částky 6 900 Kč se pak na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, a proto soud uložil žalovanému z titulu bezdůvodného obohacení částku 6 900 Kč zaplatit. Úroky z prodlení pak byly přiznány podle § 1970 občanského zákoníku a § 2 Nařízení vlády číslo 351/2013 Sb.

21. Protože má soud úvěrové smlouvy za neplatné, tak veškeré další žalobní nároky plynoucí z úvěrových smluv byl nucen zamítnout, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavním, tedy k úvěrovým vztahům, které byl neplatně sjednány. Na tom nic nemění skutečnost, že mohlo být plnění žalovaného žalobkyní započteno na neplatně sjednané příslušenství jistin.

22. Soud jen podotýká, že žalobkyně ohledně úvěruschopnosti žalovaného neposkytla žádná tvrzení ani po poučení soudu podle § 118a o.s.ř., které se mu dostalo při jednání soudu.

23. Pokud jde o náklady řízení, pak soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel z toho, že podle § 142 odstavec 2 o.s.ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

24. Citované zákonné ustanovení upravuje situaci, kdy úspěch účastníka není úplný a je třeba náhradu nákladů poměrně rozdělit nebo náhradu nepřiznat nikomu. Jedná se jednak o odraz reálného výsledku věci a jednak o prevenci, aby účastníci nežalovali víc, než jim opravdu podle hmotného práva náleží.

25. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně byla úspěšná v prvním případě co do 3 300 Kč s úrokem z prodlení a v druhém případě ve výši 6 900 Kč s úrokem z prodlení, když naopak žalovaný uspěl v prvním případě co do částky 16 302 Kč a ve druhém případě co do částky 40 776 Kč, a to jen na jistině, když zamítnuty byly i další nároky týkající se úroků. Ohledně žalobkyně soud vycházel ze skutečnosti, že žalobkyní požadované další nároky ze smluvního plnění nebyly shledány důvodnými s ohledem na neplatnost smluv o úvěru a žalobkyni bylo přiznáno toliko bezdůvodné obohacení. Žalobkyni tak s ohledem na již ustálenou judikaturu směřující k ochraně spotřebitele mohlo být zřejmé, že nebude se svým nárokem v celém jeho rozsahu úspěšná a bude zvažována otázka náhrady nákladů řízení. Ani částečná náhrada nákladů řízení nebyla přiznána ani žalovanému vzhledem k tomu, že tomuto v řízení žádné náklady nevznikly.