10 C 385/2022

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Herčíkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 46 618,82 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 8 354,67 Kč s úrokem z prodlení od 04.04.2020 ve výši 10 % do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.</b> <b>II. Co do částky 38 264,15 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 179,14 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 094,11 Kč, s úrokem ve výši 20,60 % ročně z částky 45 898,82 Kč od 26.02.2020 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 45 898,82 Kč od 26.02.2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobce se ve své žalobě domáhal vydání elektronického platebního rozkazu, kterým by soud uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 46 618,82 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 179,14 Kč od 11.09.2015 do 24.04.2019, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 094,11 Kč od 11.09.2015 do 24.04.2019, s úrokem 20,6 % ročně z částky 45 898,82 Kč od 26.02.2020 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 45 898,82 Kč od 26.02.2020 do zaplacení ve výši 9,75 % a nákladů řízení s tím, že aktivní legitimace žalobce je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18.02.2020 a její přílohy [číslo] tedy seznamu pohledávek, která byla uzavřena mezi žalobcem a společností [právnická osoba] [příjmení] uzavřela se žalovaným dne 11.09.2015 smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] na jehož základě se banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr s možností opakovaného čerpání až do výše úvěrového limitu 50 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 1 000 Kč, a to počínaje dnem 15.10.2015, přičemž anuitní splátka byla složena z platby jistiny úroku a poplatku. Strany se ve smlouvě dohodly, že úvěr bude úročen sazbou 20,6 % p.a. Nedílnou součástí smlouvy byl pak sazebník poplatků, produktové podmínky a Všeobecné obchodní podmínky věřitele. Banka svůj závazek splnila a dne 11.09.2015 úvěr žalovanému poskytla, a to bezhotovostním převodem prostředků ve výši úvěrového rámce na běžný účet žalovaného. Žalovaný však svou povinnost ze smlouvy nesplnil a nesplácel poskytnutý úvěr řádně a včas. Z tohoto důvodu banka využila svého práva a v souladu s odstavcem 12 a 13 produktových podmínek prohlásila úvěr poskytnutý dle smlouvy za okamžitě splatný v celé výši. Na jistině tak tedy žalovaný dluží žalobci částku 45 898,82 Kč, smluvní úrok z dlužné jistiny ke dni splatnosti ve výši 4 179,14 Kč, smluvní poplatky ve výši 720 Kč, úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni 25.02.2020 ve výši 3 094,11 Kč, úrok z prodlení ve výši 9,75 % p.a. z částky 45 898,82 Kč od 26.02.2020 zaplacení a smluvní úrok ve výši 20. 60 % p.a. z téže částky od 26.02.2020 do zaplacení. Žalobce dále uvedl, že věřitel v rámci posouzení úvěru schopnosti kontroloval veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík databáze MVČR. Při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima. Výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmu byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje (například podíl na bydlení), náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Po zhodnocení uvedených výdajů pak se žalovaný jevil jako úvěruschopný. Vzhledem k tomu, že žalovaný dluh nezaplatil ani přes předžalobní upomínku, žalobci nezbylo než podat tuto žalobu.

2. Předmětná žaloba pak byla podána k Obvodnímu soudu pro Prahu 1, a to dne 05.05.2020. Tento soud svým usnesením č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], které nabylo právní moci 26.07.2022 vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil zdejšímu soudu. K dotazu soudu pak žalobce sdělil, že žalovaný vyčerpal částku v celkové výši 50 000 Kč a dle výpisu z účtu a platební historie uhradil částku v celkové výši 41 645,33 Kč. Soud ve věci nařídil jednání. k jednání se účastníci nedostavili, a proto bylo jednáno v jejich nepřítomnosti podle § 101 odstavec 3 o.s.ř.

3. Z výpisu z účtu a platební historie žalovaný na půjčenou částku 50 000 Kč uhradil 41 645,33 Kč.

4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětnou pohledávku banka [právnická osoba] převedla na žalobce smlouvou ze dne 18.02.2020.

5. Ze žádosti o úvěr a formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že žalovaný požádal [právnická osoba] [příjmení] [příjmení] o úvěr a uvedl, že jeho průměrný čistý měsíční příjem za 3 měsíce je 15 000 Kč, nemá žádné životní náklady, celkový čistý příjem na domácnost činí 45 000 Kč, když je jeden zdroj příjmů, nemá žádné srážky ze mzdy nebo jiné měsíční splátky a ani vyživovací povinnosti. Byl zde uveden i jeho zaměstnavatel a výše úvěrového rámce 50 000 Kč, který by měl být splácen v 77 splátkách. V informacích pak bylo uvedeno, že za úvěrový rámec ve výši 50 000 Kč, tedy za tuto půjčenou částku zaplatí celkem 117 008,40 Kč, kdy výpůjční úroková sazba je 20,6 %, RPSN 23,67 %, dále, že úroky z prodlení z případné dlužné částky budou 8,05 % p.a., poplatek za zaslání každé upomínky 600 Kč, poplatek za prohlášení úvěru za ihned splatný 300 Kč a smluvní pokuta za opakované prodlení se splátkou ve výši 20 % celkové částky všech splátek splatných dle smlouvy o úvěru po dni prohlášení úvěru za splatný. Byly zde pak ještě další informace o poplatcích.

6. Z přehledu ověřování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy pak bylo zjištěno, že banka vycházela z deklarovaného čistého měsíčního příjmu žalovaného 15 000 Kč s tím, že pracuje na dobu neurčitou, jako počet zdrojů příjmů jeden, čistý měsíční příjem domácnosti 45 000 Kč. Žalovaný je svobodný, bydlí u rodičů, podíl klienta na nákladech na bydlení je 33,33 %. Nemá žádnou vyživovanou osobu, dosavadní interní splátky měl 1 153,07 Kč, externí splátky 827 Kč, ostatní výdaje 0 a požadovaná výše úvěrového rámce 50 000 Kč, výsledná měsíční splátka 1 000 Kč. <i>7. Podle § 3028 odstavec 1 zákona číslo 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen OZ) účinný od 01.01.2014 se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.</i> <i>8. Podle § 2395 a následujících občanského zákoníku číslo 89/2012 Sb. účinného od 01.01.2014 (dále jen OZ) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>9. Podle § 86 odstavec 1 zákona číslo 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných spolehlivých, dostatečných a přiměřených informacích získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>10. Podle § 87 odstavec 1téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odstavec 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>11. Podle § 547 OZ právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.</i> <i>12. Podle § 588 OZ věta první soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.</i> <i>13. Podle § 2991 odstavec 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.</i> <i>14. Podle § 2991 odstavec 2 OZ bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> 15. Nejprve se soud zabýval předloženou úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (článek 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.04.2008 a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18.12.2014 ve věci C -449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další a jeho transpozicí ve výši uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

16. V projednávané věci žalobce sice tvrdí, avšak řádně neprokazuje (viděl potvrzení o výši příjmu a zřejmě výpisy z jednotlivých databází, které se zaměřují na evidenci dluhu občanů), že by s odbornou péčí posuzoval schopnost spotřebitele, tj. žalovaného splácet úvěr poskytnutý ve výši 50 000 Kč, respektive celkem částka 117 008,40 Kč, když rozdíl připadá na úroky a různé poplatky, a to v 77 splátkách. Z předložených dokumentů totiž vyplývá, že u žalovaného byla ověřena částka 15 000 Kč jako průměrného měsíčního příjmu, dále však bylo vycházeno z toho, že celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 45 000 Kč a dále pak již jen z tvrzení žalovaného, že nemá žádnou vyživovací povinnost, že na bydlení má náklady asi 33,33 %, které dává rodičům, u kterých bydlí a nemá žádné srážky ze mzdy ani dluhy. Zjevně nebyly zjišťovány celkové majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy za delší období, výdaje, závazky, apod. Žalobce dle shora citovaného zákonného ustanovení je povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní řádně povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Z posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K zjištění úvěruschopnosti klienta je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, respektive domácí rozpočet spotřebitele, žadatele o spotřebitelský úvěr, a to na obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy, zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

17. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona číslo 257/2016 Sb.), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutí údajů na spotřebitele ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (například pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklých) je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, popř. v rámci svých možnosti jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

18. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 01.04.2015 sp. zn. 1As 30/2015 uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (například potvrzením o zaměstnání a příjmů, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení k posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že„ …poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést pomocí podkladu o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá, ničím nepodložená, či nedostatečně podložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ 19. Soud pak tedy v projednávaném případě dospěl k závěru, že žalobce v řízení před soudem I. stupně neprokázal, že by kvalifikovaně a s odbornou péčí jako poskytovatel úvěru zjišťoval a především ověřoval bonitu žalovaného, zda by byl schopen po 77 měsíců splácet nejen poskytnutý úvěr v částce 50 000 Kč, ale celkem zaplatit dohodnutou částku 117 008,40 Kč, když vycházel prakticky pouze z potvrzení o příjmu žalovaného a občanských registrů.

20. Soud pro úplnost dodává, že pokud dle ustanovení § 87 zákona číslo 257/2016 Sb. spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti (smlouvy z důvodu uzavření smlouvy v rozporu s ustanovením § 86 odstavec 1 zákona o spotřebitelském úvěru) v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, nelze toto ustanovení vykládat tak, že pokud dlužník námitku neplatnosti sám aktivně neuplatní (například podáním žaloby na neplatnost sjednané smlouvy o úvěru) nemůže se soud z moci úřední zabývat úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem dle článku 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.04.2008. Tento závěr je plně v souladu, jak s názorem Nejvyššího soudu k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích prezentovaném v rozsudku ze dne 25.07.2018 sp. zn. 33Cdo 2178/2018, kde mj. uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka, tedy spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná, a to shodně s nálezem Ústavního soudu ze dne 26.02.2019 IIIÚS 4129/18, který na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje s tím, že výslovně uvádí, že nezkoumá-li obecný soud zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod.

21. S ohledem na shora uvedené závěry soudu tedy po právní stránce nezbylo než věc posoudit tak, že úvěrová smlouva, kterou uzavřel žalovaný s věřitelem tedy právním předchůdcem žalobce, je absolutně neplatná podle § 588 OZ, neboť svým obsahem nebo účelem zjevně odporuje zákonu nebo ji odchází nebo se příčí dobrým mravům. Současně má soud v řízení za prokázané, že žalovanému byla zapůjčena částka celkem 50 000 Kč a on na dluh zaplatil celkem 41 645,33 Kč. Soud proto dospěl k závěru, že se v této výši žalovaný na úkor žalobce, respektive právního předchůdce žalobce bezdůvodně obohatil, a to o částku 50 000 Kč - 41 645,33 Kč, což je částka, kterou žalobci zaplatil a tedy soud uložil žalovanému titulu bezdůvodného obohacení zaplatit žalobci částku 8 354,67 Kč, a to i se zákonným úrokem z prodlení, který byl přiznán podle § 1970 občanského zákoníku.

22. Protože má soud úvěrovou smlouvu za absolutně neplatnou, tak veškeré další žalobní nároky plynoucí z úvěrové smlouvy byl nucen zamítnout, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu, tedy k úvěrovému vztahu, který byl neplatně sjednán. Na tom nic nemění skutečnost, že mohlo být plnění žalované žalobcem započteno na neplatně sjednané příslušenství listiny.

23. Pokud by se žalobce dostavil k jednání, byl by v souladu s § 118a odstavec 3 o.s.ř. soudem poučen o tom, že dosud nedoplnil skutková tvrzení ohledně skutečnosti, že smlouva nebyla uzavřena v rozporu s dobrými mravy vzhledem k výši souhrnného poplatku a též ohledně tvrzení ohledně úvěruschopnosti. Svou neúčastí na jednání však žalobce znemožnil soudu poskytnout mu takové poučení a současně se tohoto dobrodiní soudu vzdal (viz například usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. IIÚS 175/04 či rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1Cmo 294/2001), když jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (například rozsudek sp. zn. 21Cdo 4314/2008), potřebná poučení soud poskytuje pouze při jednání, popřípadě při přípravném roku nařízeném podle ustanovení § 114c o.s.ř. a není tedy možné poučovat žalobce o neunesení důkazního břemene mimo jednání či přípravný rok. Nedostavení se účastníka k jednání není v žádném směru důvodem pro odročování jednání za účelem splnění poučovací povinnosti podle § 118a odstavec 1 a 3.

24. Pokud jde o náklady řízení, pak soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel z toho, že podle § 142 odstavec 2 o.s.ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

25. Citované zákonné ustanovení upravuje situaci, kdy úspěch účastníka není úplný a je třeba náhradu nákladů poměrně rozdělit nebo náhradu nepřiznat nikomu. Jedná se jednak o odraz reálného výsledku věci a jednak o prevenci, aby účastníci nežalovali víc, než jim opravdu podle hmotného práva náleží.

26. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, žalovaný byl úspěšný v podstatné části žaloby, a měl by tak nárok na náhradu nákladů řízení dle § 142 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že mu však v řízení žádné náklady nevznikly soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ohledně žalobce soud vycházel ze skutečnosti, že žalobcem požadované další nároky ze smluvního plnění nebyly shledány důvodnými s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru a žalobci bylo přiznáno toliko bezdůvodné obohacení. Žalobci tak s ohledem na již ustálenou judikaturu směřující k ochraně spotřebitele mohlo být zřejmé, že nebude se svým nárokem v celém jeho rozsahu úspěšným a bude zvažována otázka náhrady nákladů řízení. Naopak nebyla přiznána ani částečná náhrada nákladů řízení ani žalované vzhledem k tomu, že této v řízení žádné náklady nevznikly.