10 C 414/2022

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Herčíkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 15 000 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 15 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 02.12.2018 do zaplacení</b> <b>a náklady řízení ve výši 2 252 Kč, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, náklady řízení pak k rukám právního zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení].</b> <b>II. Co do úroku z částky 15 000 Kč ve výši 25,85 % ročně od [datum] do zaplacení se žaloba zamítá.</b> 1. Žalobce se ve své žalobě domáhal vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 15 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 02.12.2018 do zaplacení ve výši 9 % a úrok 25,85 % ročně z částky 15 000 Kč od 02.11.2017 do zaplacení a náklady řízení s tím, že žalovaný uzavřel dne [datum] s původním věřitelem, tj. společností [právnická osoba] smlouvu o úvěru číslo [anonymizována dvě slova] dle zákona o spotřebitelském úvěru a dle ustanovení § 23 a § 95 a následujících občanského zákoníku. Následně nabyla pohledávku [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], a to na základě smlouvy o prodeji části závodu ze dne [datum] uzavřené s původním věřitelem. Žalobce coby postupník uzavřel dne [datum] se společnosti [právnická osoba] smlouvu o postoupení pohledávky, o čemž byl žalovaný vyrozuměn oznámením o postoupení pohledávky. Podle smlouvy se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému bezúčelový hotovostní spotřebitelský úvěr sjednaný na dobu určitou, a to ve výši 15 000 Kč s pevně stanovenou zápůjční úrokovou sazbou a žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli poskytnutý úvěr spolu s příslušenstvím, a to ve 13 splátkách, kdy první splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy a poslední splátka ke dni [datum]. Původní věřitel svůj závazek ze smlouvy splnil a dne [datum] žalovanému poskytl úvěr. Žalovaný však svůj závazek ze smlouvy nesplnil a na dlužnou pohledávku nezaplatil ničeho, a to ani přes upomínku. Proto nezbylo žalobci, než se svého práva domáhat žalobou, tedy částky 15 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně z dlužné jistiny od data splatnosti, tj. od 02.12.2018 do zaplacení a dále se smluvním úrokem z jistiny dlužné částky v sazbě ve výši 25,85 % p.a. od [datum] do zaplacení. Nárok žalobce na smluvní úrok vyplývá z článku II odstavec 1 smlouvy o úvěru. Před poskytnutím úvěru také původní věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného, a to na základě informací jednak vyžádaných a jednak získaných od žalovaného. Z udaných informací pak věřitel zjistil, že výše měsíčního čistého příjmu žalovaného při zohlednění životního minima (a s ním společně posuzovaných osob) a jejich měsíčních závazků dostačovala pro splácení úvěru sjednaného se smlouvou. Žalovaný byl také prověřen lustrací v interním systému věřitele, v insolvenčním rejstříku, živnostenském rejstříku a centrální evidenci exekucí.

2. Soud ve věci pod [číslo jednací] dne [datum rozhodnutí] vydal elektronický platební rozkaz. Tento se však nepodařilo žalovanému doručit do vlastních rukou, a proto bylo nařízeno jednání. K jednání se strana žalující nedostavila po omluvě, žalovaný bez omluvy, ačkoliv měl řádně doručeno, a proto soud jednal v jejich nepřítomnosti podle § 101 odstavec 3 o.s.ř.

3. Soud ve věci provedl řadu listinných důkazů.

4. Ze smlouvy o úvěru číslo [anonymizováno] [rok] bylo zjištěno, že smlouva byla uzavřena mezi firmou [právnická osoba] a žalovaným dne [datum]. Věřitel dlužníkovi poskytl bezúčelový hotovostní spotřebitelský úvěr ve výši 15 000 Kč, splatný ve 13 měsíčních splátkách. Úvěr byl poskytnut za úroky ve výši 28 % z poskytnuté jistiny za období, na které byl úvěr poskytnut, což v přepočtu na rok činí 25,85 % p.a. u úvěru na 13 měsíců. Dále došlo k dohodě o zaplacení poplatku 600 Kč, poplatek 3 300 Kč a za hotovostní výběr splátek v celkové výši 2 850 Kč. Poskytnutá jistina činila tedy 15 000 Kč, celkové náklady úvěru 10 950 Kč, celková dlužná částka 25 950 Kč byla dohodnuta v pravidelných 13 měsíčních splátkách ve výši 1 950 Kč, přičemž každá částka je splatná prvního dne v kalendářním měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byla smlouva uzavřena. Kromě jiných ujednání byla také ve smlouvě stanovena RPSN ve výši 189,38 % Smlouva obsahovala ještě další údaje týkající se splácení a byl k ní přiložen i předpis splátek.

5. Z předžalobní upomínky bylo zjištěno, že byla žalovanému žalobcem zasílána [datum].

6. Ze žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru bylo zjištěno, že žalovaný uvedl svého zaměstnavatele, příjem 22 130 Kč, bonusy 4 300 Kč, průměrný měsíční příjem tedy 26 430 Kč s tím, že k tomu předložil výplatní pásky, pracovní smlouvu a potvrzení o výši výdělku, dále za bydlení je zde uvedena částka 3 000 Kč, ostatní výdaje 2 000 Kč, splátky 11 942 Kč jako exekuce, takže průměrné měsíční výdaje ve výši 16 942 Kč. Vycházeno bylo z nájemní smlouvy a čestného prohlášení žalovaného. Tyto informace pak byly zpracovány věřitelem s tím, že žalovanému lze poskytnout úvěr s maximální výší měsíční splátky 8 488 Kč.

7. Z výplatní pásky žalovaného za období září 2017 byla zjištěna čistá mzda 17 553 Kč, za měsíc srpen 24 062 Kč. Ze smlouvy o nájmu bytu pak skutečnost, že nájem činí 6 000 Kč a měsíční záloha na poplatky 3 500 Kč, když v těchto zálohách není započtena elektřina a plyn.

8. Pracovní smlouvou dne [datum] byl ověřen pracovní poměr.

9. V čestném prohlášení pak žalovaný uvedl, že jeho výdaje jsou 3 000 Kč na bydlení a 2 000 Kč ostatní. Exekuce byla v částce 2 500 Kč a bonusy jsou 4 300 Kč.

10. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru byly zjištěny stejné skutečnosti jako ze smlouvy.

11. Ze smlouvy o prodeji části závodu a smlouvy o postoupení pohledávek pak byla zjištěna aktivní legitimace žalobce. <i>12. Podle § 3028 odstavec 1 zákona číslo 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen OZ) účinný od 01.01.2014 se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.</i> <i>13. Podle § 2395 a následujících občanského zákoníku číslo 89/2012 Sb. účinného od 01.01.2014 (dále jen OZ) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>14. Podle § 86 odstavec 1 zákona číslo 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných spolehlivých, dostatečných a přiměřených informacích získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>15. Podle § 87 odstavec 1téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odstavec 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>16. Podle § 547 OZ právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.</i> <i>17. Podle § 588 OZ věta první soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.</i> <i>18. Podle § 2991 odstavec 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.</i> <i>19. Podle § 2991 odstavec 2 OZ bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> 20. Nejprve se soud zabýval předloženou úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (článek 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.04.2008 a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18.12.2014 ve věci C -449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další a jeho transpozicí ve výši uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

21. V projednávané věci žalobce sice tvrdí, avšak řádně neprokazuje (viděl pouze výplatní pásku, pracovní smlouvu žalovaného a jeho čestné prohlášení), že by s odbornou péčí posuzoval schopnost spotřebitele, tj. žalovaného splácet úvěr poskytnutý ve výši 15 000 Kč, respektive i s dalšími náklady 10 950 Kč, tj. 25 950 Kč, a to ve 13 měsíčních splátkách po 1 950 Kč, kdy z dokumentů, které žalobce soudu předložil vyplývá, že bylo ověřeno z pracovní smlouvy a výplatní pásky, že žalovaný je zaměstnána s čistým příjmem 22 130 Kč, respektive s bonusy 26 430 Kč a s odhadovanými měsíčními výdaji 16 942 Kč (bydlení 3 000 Kč, ostatní výdaje 2 000 Kč, 11 942 Kč exekuce). Zjevně nebyly zjišťovány celkové majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy za delší období, výdaje, závazky, apod. Žalobce dle shora citovaného zákonného ustanovení je povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní řádně povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Z posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K zjištění úvěruschopnosti klienta je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, respektive domácí rozpočet spotřebitele, žadatele o spotřebitelský úvěr, a to na obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy, zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

22. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona číslo 257/2016 Sb.), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutí údajů na spotřebitele ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (například pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklých) je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, popř. v rámci svých možnosti jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

23. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 01.04.2015 sp. zn. 1As 30/2015 uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (například potvrzením o zaměstnání a příjmů, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení k posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.04.2008 Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že„ …poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést pomocí podkladu o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá, ničím nepodložená, či nedostatečně podložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ 24. Soud pak tedy v projednávaném případě dospěl k závěru, že žalobce v řízení před soudem I. stupně neprokázal, že by kvalifikovaně a s odbornou péčí jako poskytovatel úvěru zjišťoval a především ověřoval bonitu žalovaného, zda by byl schopen po 13 měsíců uhradit celkem částku 25 950 Kč, když vycházel pouze z výplatní pásky a pracovní smlouvy žalovaného, smlouvy o nájmu a čestného prohlášení žalovaného.

25. Soud pro úplnost dodává, že pokud dle ustanovení § 87 zákona číslo 257/2016 Sb. spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti (smlouvy z důvodu uzavření smlouvy v rozporu s ustanovením § 86 odstavec 1 zákona o spotřebitelském úvěru) v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, nelze toto ustanovení vykládat tak, že pokud dlužník námitku neplatnosti sám aktivně neuplatní (například podáním žaloby na neplatnost sjednané smlouvy o úvěru) nemůže se soud z moci úřední zabývat úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem dle článku 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.04.2008. Tento závěr je plně v souladu jak s názorem Nejvyššího soudu k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích prezentovaném v rozsudku ze dne 25.07.2018 sp. zn. 33Cdo 2178/2018, kde mj. uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka, tedy spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná, a to shodně s nálezem Ústavního soudu ze dne 26.02.2019 IIIÚS 4129/18, který na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje s tím, že výslovně uvádí, že nezkoumá-li obecný soud zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod.

26. S ohledem na shora uvedené závěry soudu tedy po právní stránce nezbylo, než věc posoudit tak, že smlouva o úvěru uzavřená dne [datum] s původním věřitelem je absolutně neplatná podle § 588 OZ, neboť svým obsahem nebo účelem zjevně odporuje zákonu nebo jej obchází, nebo se příčí dobrým mravům. Současně má soud v řízení za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému částku 15 000 Kč, což je částka, kterou žalovaný převzal. Soud proto dospěl k závěru, že se v této výši žalovaný na úkor žalobce obohatil, když na dluh ničeho nezaplatil. Soud tedy uložil žalovanému z titulu bezdůvodného obohacení zaplatit žalobci částku 15 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, který byl přiznán podle § 1970 občanského zákoníku.

27. Protože má soud úvěrovou smlouvu za absolutně neplatnou, tak další žalobní nárok plynoucí z úvěrové smlouvy, tzn. úrok ve výši 25,85 % ročně z půjčené částky od 02.11.2017, byl nucen zamítnout, neboť uvedený nárok jsou povahou akcesorický a váží se k hlavnímu, tedy k úvěrovému vztahu, který byl neplatně sjednán.

28. Pokud by se žalobce dostavil k jednání, byl by v souladu s § 118a odstavec 3 o.s.ř. soudem poučen o tom, že dosud nedoplnil skutková tvrzení ohledně skutečnosti, že smlouva nebyla uzavřena v rozporu s dobrými mravy vzhledem k výši souhrnného poplatku a též ohledně tvrzení ohledně úvěruschopnosti. Svou neúčastí na jednání však žalobce znemožnil soudu poskytnout mu takové poučení a současně se tohoto dobrodiní soudu vzdal (viz například usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. IIÚS 175/04 či rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1Cmo 294/2001), když jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (například rozsudek sp. zn. 21Cdo 4314/2008), potřebná poučení soud poskytuje pouze při jednání, popřípadě při přípravném roku nařízeném podle ustanovení § 114c o.s.ř. a není tedy možné poučovat žalobce o neunesení důkazního břemene mimo jednání či přípravný rok. Nedostavení se účastníka k jednání není v žádném směru důvodem pro odročování jednání za účelem splnění poučovací povinnosti podle § 118a odstavec 1 a 3.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 2 252 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 1 500 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21%, tj. 252 Kč.