10 C 509/2022

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Herčíkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného adresa pro doručování: adresa žalovaného pro zaplacení 50 500 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 20 750 Kč s 8,5% zákonným úrokem z prodlení od 11.12.2021 do zaplacení, a to ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně, počínaje od měsíce následujícího po právní moci tohoto rozhodnutí, a to pod ztrátou výhody splátek.</b> <b>II. Žaloba se zamítá co do částky 17 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 03.08.2015 z částky 38 000 Kč a dále co do částky 12 500 Kč.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobce se ve své žalobě domáhal vydání elektronického platebního rozkazu, kterým by žalovanému soud uložil zaplatit žalobci a) částku ve výši 38 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 03.08.2015 do zaplacení, dále b) částku ve výši 12 500 Kč a náklady řízení s tím, že dne 07.07.2014 byla mezi společností [právnická osoba] jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které byl žalovanému poskytnut bezúčelový hotovostní úvěr v celkové výši 25 000 Kč, a to za úplatu a úrok. Celkové náklady tohoto spotřebitelského úvěru byly sjednány ve výši 17 250 Kč, přičemž se skládají z úroku ve výši 20 % z jistiny, tedy z úroku ve výši 5 000 Kč a úplaty ve výši 12 250 Kč Smlouvou se žalovaný zavázal uhradit celkovou dlužnou částku ve výši 42 250 Kč ve 13 pravidelných rovnoměrných měsíčních splátkách á 3 250 Kč, kdy první splátka byla splatná 30. den po uzavření smlouvy, každá další splátka až do úplného zaplacení byla splatná 30. den od splatnosti předchozí splátky s tím, že úrok a úplata byly splatné v prvních pěti měsíčních splátkách a také částečně v šesté splátce, což bylo sjednáno článku I. odstavec 3 smlouvy. Žalovaný sjednanou jistinu převzal při podpisu smlouvy v hotovosti. Žalovaný pak řádně splátky neplnil a zaplatil na svůj závazek částku 4 250 Kč. Dne 06.09.2014 se dostal do prodlení se splácením svého závazku, když nebyla uhrazena druhá splátka splatná 05.09.2014. Dnem splatnosti poslední splátky, tj. je dnem 01.08.2015 nastala splatnost celého úvěru. Právní předchůdce žalobce jako postupitel na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19.01.2016 postoupil na společnost [právnická osoba] a na základě projektu fúze sloučením došlo k fúzi zanikající společnosti [právnická osoba] do nástupnické [právnická osoba] [anonymizováno] a.s., takže ode dne 01.12.2020 přešla veškerá práva a povinnosti zanikající [právnická osoba] [anonymizováno] na žalobce. Za prodlení byla žalovanému v souladu článkem IV. odstavec 2 smlouvy uložena smluvní pokuta ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení s úhradou dlužné částky. Celkem se jedná o částku 12 500 Kč. Dále již na dluh žalovaný ničeho nezaplatil.

2. Soud ve věci pod č.j. EPR 92932/2022-8 dne 23. června 2022 vydal elektronický platební rozkaz. Tento se nepodařilo žalovanému doručit do vlastních rukou, a proto byl zrušen.

3. Soud ve věci nařídil jednání. Zástupce žalobce se nedostavil po omluvě, a proto bylo jednáno v nepřítomnosti podle § 101 odstavec 3 o. s. ř.

4. Žalovaný k věci uvedl, že úvěr ve výši 25 000 Kč tak, jak to bylo vylíčeno v návrhu, si skutečně vzal, ale detaily si nepamatuje, neboť v roce 2018 prodělal mozkovou mrtvici, ani si z předchozí doby nepamatuje, pokud se to týká nějakých podrobností. Dále jako účastník řízení uvedl, že je ochoten dluh zaplatit na půjčce, ale ve splátkách tak 2 000 Kč měsíčně, když v současné době nastupuje do nového zaměstnání v cizině, bude mít výdělek asi 48 000 Kč měsíčně, ale má ještě nějaké dluhy a soudí se jako věřitel na druhou stranu o dluhy asi ve výši 5 000 000 Kč, které mu vznikly v souvislosti s podnikáním, kdy mu zákazníci neplatili. Nepodniká sám již 2 roky. Má vyživovací povinnost ke dvěma dětem, na jejichž výživu platí 4 000 Kč na každé z nich. V České republice prakticky nebydlí zdržuje se v cizině kvůli práci na penzionu, kde platí 25 EUR za noc, a tedy a je tam 30 dní měsíci.

5. Soud ve věci provedl listinné důkazy:

6. Ze smlouvy o úvěru [číslo] bylo zjištěno, že jí firma [právnická osoba] a žalovaný podepsali dne 07.07.2014. Předmětem pak byl úvěr ve výši 25 000 Kč na dobu 13 měsíců, když se dohodli na splátkách á 3 250 Kč měsíčně. Dále se ve smlouvě dlužník zavázal uhradit ještě náklady úvěru ve výši 17 250 Kč, tedy ve 13 měsících vrátit celkem částku 42 250 Kč RPSN činila 187,6 % a úroková sazba zákonných úroků v prodlení pak činila 8,05 % ročně. Byla též sjednána smluvní pokuta ve výši 0,2 % z dlužné částky v případě prodlení žalovaného s placením, a to za každý započatý den prodlení. Dále ve smlouvě žalovaný čestně prohlásil, že dosahuje měsíčních příjmů a má výdaje v rozsahu, jaké uvedl v žádosti o poskytnutí úvěru a že je schopen veškeré splátky platit včas. Součástí smlouvy byl i předpis splátek.

7. Z předžalobní upomínky ze dne 06.12.2021 bylo zjištěno, že žalovaný byl žalobcem vyzván k zaplacení dluhu, když mu bylo oznámeno i postoupení pohledávky. Na poštu pak byla tato zásilka podána 07.12.2021, což bylo zjištěno z podacího lístku.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek s přílohami ze dne [datum] soud zjistil, že předmětnou pohledávku firma [právnická osoba] postoupila firmě [právnická osoba] <i>9. Podle § 3028 odstavec 1 zákona číslo 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen OZ) účinný od 01.01.2014 se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.</i> <i>10. Podle § 2395 a následujících občanského zákoníku číslo 89/2012 Sb. účinného od 01.01.2014 (dále jen [příjmení]) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>11. Podle § 86 odstavec 1 zákona číslo 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných spolehlivých, dostatečných a přiměřených informacích získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>12. Podle § 87 odstavec 1téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odstavec 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>13. Podle § 547 OZ právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.</i> <i>14. Podle § 588 OZ věta první soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.</i> <i>15. Podle § 2991 odstavec 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.</i> <i>16. Podle § 2991 odstavec 2 OZ bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> 17. Nejprve se soud zabýval předloženou úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (článek 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.04.2008 a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18.12.2014 ve věci C -449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další a jeho transpozicí ve výši uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

18. V projednávané věci žalobce nejenže neprokazuje, ale ani řádně netvrdí, že by zkoumal před uzavřením smlouvy schopnost žalovaného úvěr splácet. Vycházel zřejmě pouze z údajů, které uvedl žalovaný ve své žádosti o poskytnutí úvěru. Neposuzoval tedy schopnost spotřebitele, tzn. žalovaného splácet úvěr poskytnutý ve výši 25 000 Kč + částky 17 250 Kč za poplatky, a to ve 13 měsíčních splátkách po 3 250 Kč. Zjevně nebyly zjišťovány celkové majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy za delší období, výdaje, závazky, apod. Žalobce dle shora citovaného zákonného ustanovení je povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní řádně povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Z posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K zjištění úvěruschopnosti klienta je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, respektive domácí rozpočet spotřebitele, žadatele o spotřebitelský úvěr, a to na obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy, zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

19. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona číslo 257/2016 Sb.), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutí údajů na spotřebitele ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (například pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklých) je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, popř. v rámci svých možnosti jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

20. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 01.04.2015 sp. zn. 1As 30/2015 uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (například potvrzením o zaměstnání a příjmů, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení k posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.04.2008 Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že„ …poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést pomocí podkladu o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá, ničím nepodložená, či nedostatečně podložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ 21. Soud pak tedy v projednávaném případě dospěl k závěru, že žalobce v řízení před soudem I. stupně neprokázal, že by kvalifikovaně a s odbornou péčí jako poskytovatel úvěru zjišťoval a především ověřoval bonitu žalovaného, zda by byl schopen po 13 měsíců splácet částku 3 250 Kč, respektive za dobu 13 měsíců uhradit částku 42 250 Kč, když vycházel pouze z údajů poskytnutých žalovaným, když ani není zřejmé, jakých.

22. Soud pro úplnost dodává, že pokud dle ustanovení § 87 zákona číslo 257/2016 Sb. spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti (smlouvy z důvodu uzavření smlouvy v rozporu s ustanovením § 86 odstavec 1 zákona o spotřebitelském úvěru) v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, nelze toto ustanovení vykládat tak, že pokud dlužník námitku neplatnosti sám aktivně neuplatní (například podáním žaloby na neplatnost sjednané smlouvy o úvěru) nemůže se soud z moci úřední zabývat úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem dle článku 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.04.2008. Tento závěr je plně v souladu jak s názorem Nejvyššího soudu k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích prezentovaném v rozsudku ze dne 25.07.2018 sp. zn. 33Cdo 2178/2018, kde mj. uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka, tedy spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná, a to shodně s nálezem Ústavního soudu ze dne 26.02.2019 IIIÚS 4129/18, který na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje s tím, že výslovně uvádí, že nezkoumá-li obecný soud zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod.

23. Dále ještě soud uvádí, že v projednávané věci byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 25 000 Kč, ovšem žalovaný se zavázal zaplatit celkem částku 42 250 Kč, tedy by za 13 měsíců žalovaný přeplatil o 17 250 Kč, což soud považuje za nepřiměřené a v rozporu s dobrými mravy, založeným objektivně existujícím hrubým nepoměrem vzájemných plnění. Za nepřiměřená ujednání lze označit v kontextu dalších plateb nad jistinu pohledávky rovněž smluvní pokutu v neprospěch žalované pro případ porušení povinnosti řádného a včasného splácení úvěru, které vedou k dalšímu řetězení nároků žalobce za ní. Okresní soud je tak přesvědčen, že rozpor s dobrými mravy založený objektivně existujícím hrubým nepoměrem vzájemných plnění je natolik intenzivní, že žalobci nelze spravedlivě poskytnout ochranu ze strany soudu.

24. S ohledem na shora uvedené závěru soudu tedy po právní stránce nezbylo než věc posoudit tak, že smlouva o úvěru uzavřená dne [datum] je absolutně neplatná podle § 588 OZ, neboť svým obsahem nebo účelem zjevně odporuje zákonu nebo jej obchází, nebo se příčí dobrým mravům. Současně má soud v řízení za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému částku 25 000 Kč jako úvěr, což je částka, kterou žalovaná svým podpisem převzal. Soud proto dospěl k závěru, že se v této výši žalovaná na úkor žalobce (respektive předchůdce žalobce) bezdůvodně obohatila, a to o částku 25 000 Kč mínus 4 250 Kč, což byla částka, kterou žalobci zaplatil, a tedy soud uložil žalovanému z titulu bezdůvodného obohacení zaplatit žalobci částku 20 750 Kč, a to i se zákonným úrokem z prodlení, který byl přiznán podle § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb.

25. Protože má soud úvěrovou smlouvu za absolutně neplatnou, tak veškeré další žalobní nároky plynoucí z úvěrové smlouvy byl nucen zamítnout, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu, tedy k úvěrovému vztahu, který byl neplatně sjednán. Na tom nic nemění skutečnost, že mohlo být plnění žalované žalobcem započteno na neplatně sjednané příslušenství listiny.

26. Pokud by se žalobce dostavil k jednání, byl by v souladu s § 118a odstavec 3 o.s.ř. soudem poučen o tom, že dosud nedoplnil skutková tvrzení ohledně skutečnosti, že smlouva nebyla uzavřena v rozporu s dobrými mravy vzhledem k výši souhrnného poplatku a též ohledně tvrzení ohledně úvěruschopnosti. Svou neúčastí na jednání však žalobce znemožnil soudu poskytnout mu takové poučení a současně se tohoto dobrodiní soudu vzdal (viz například usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. IIÚS 175/04 či rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1Cmo 294/2001), když jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (například rozsudek sp. zn. 21Cdo 4314/2008), potřebná poučení soud poskytuje pouze při jednání, popřípadě při přípravném roku nařízeném podle ustanovení § 114c o.s.ř. a není tedy možné poučovat žalobce o neunesení důkazního břemene mimo jednání či přípravný rok. Nedostavení se účastníka k jednání není v žádném směru důvodem pro odročování jednání za účelem splnění poučovací povinnosti podle § 118a odstavec 1 a 3.

27. Pokud jde o splatnost dluhu, soud umožnil žalovanému splácet dluh po 2 000 Kč měsíčně, když přihlédl k tomu, že v současné době nastupuje nové zaměstnání s tím však, že bude mít sice výdělek 48 000 Kč, ale má ještě nějaké dluhy, na druhé straně, že platí na výživné 2 dětem celkem 8 000 Kč a sám se soudí jako věřitel o dluhy asi ve výši 5 000 000 Kč. Za ubytování pak dá za měsíc 750 EUR, což je takřka 20 000 Kč. Soud tedy dospěl k závěru, že částka 2 000 Kč měsíčně je v možnostech žalovaného vzhledem k jeho sociálnímu statusu, zejména příjmu a výdajům, platit žalobci tak, by nebylo nutné sahat ze strany žalobce k vynucení plnění exekucí. Toto jeho právo je však omezeno ztrátou výhody splátek, což se jeví jako dostatečně zabezpečující ustanovení pro ochranu žalobce.

28. Pokud jde o náklady řízení, pak soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení vzhledem k tomu, že byla sice přiznána žalobci částka 20 750 Kč, ale naopak byla zamítnuta částka 17 250 Kč na úvěru a 12 500 Kč na smluvní pokutě. Vzhledem k tomu, že úspěšnější žalovaný nežádal přiznání nákladů řízení, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ještě soud poznamenává, že žalobci tak s ohledem na již ustálenou judikaturu směřující k ochraně spotřebitele mohlo být zřejmé, že nebude se svým nárokem v celém jeho rozsahu úspěšným a bude zvažována otázka náhrady nákladů řízení.