10 C 51/2023

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Herčíkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 15 996 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 12 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.</b> <b>II. Co do částky kapitalizovaného úroku ve výši 13 315,35 Kč vzniklým sazbou 0,9 % denně z částky 12 000 Kč od [datum] do [datum] a co do částky 3 996 Kč se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobce se ve své žalobě domáhal vydání elektronického platebního rozkazu, kterým by soud uložil žalovanému zaplatit žalobci: a) částku ve výši 12 000 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem ve výši 13 315 35 Kč vzniklým sazbou 0,9 % denně z částky 12 000 Kč od [datum] do [datum] a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 000 Kč od [datum] do zaplacení b) částku ve výši 3 996 Kč s tím, že žalobce uzavřel s žalovaným na základě žádosti žalovaného prostřednictvím webového rozhraní žalobce [webová adresa] dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] před uzavřením smlouvy o úvěru žalobce prověřil schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, a to jednak nahlédnutím do databáze [příjmení] a také s informací získaných od žalovaného. Žalovaný před uzavřením smlouvy vyplnil na webových stránkách věřitele dotazník, ve kterém uvedl, že je svobodný, žije s rodinou a uvedl název zaměstnavatele, jakož i výši svého příjmu a pravidelných měsíčních výdajů. Tyto skutečnosti žalobce ověřil ještě telefonickým rozhovorem se žalovaným. Na základě uvedené smlouvy žalobce žalovanému poskytl úvěr ve výši 12 000 Kč a žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit úvěr spolu s úrokem, tedy úplatou za poskytnutí zápůjčky ve výši 0,9 % denně, to je 13 315,35 Kč. Žalovaný se tedy zavázal k úhradě částky 25 315,35 Kč, a to v šesti splátkách, kdy první splátka ve výši 4 289,36 Kč byla splatná k [datum], druhá splátka ve výši 4 289,36 Kč byla splatná ke dni [datum], třetí splátka ve výši 4 289,36 Kč splatná k [datum], čtvrtá splátka v téže výši splatná k [datum], pátá splátka splatná k [datum] a šestá splátka ve výši 3 868,55 Kč byla splatná k [datum]. Dnem uzavření smlouvy byly finanční prostředky ve výši 12 000 Kč převedeny na účet žalovaného, a to dne [datum]. Dále žalobce požaduje smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z neuhrazené celkové dlužné částky ohledně níž je žalovaný v prodlení to je z částky 12 000 Kč ode dne [datum] do [datum], tedy ve výši 3 996 Kč. Soud ve věci pod čj. EPR [číslo] vydal dne [datum] elektronický platební rozkaz, tento se však nepodařilo žalovanému doručit do vlastních rukou, proto byl zrušen a ve věci bylo nařízeno jednání. K jednání soudu se však ani jedna ze stran nedostavila.

2. Soud ve věci provedl řadu listinných důkazů.

3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] bylo zjištěno, že tato je bez podpisu žalovaného, respektive je zde uvedeno, že podpis byl uskutečněn elektronicky prostřednictvím webového rozhraní věřitele. Předmětem byla částka 12 000 Kč, úroková sazba byla dohodnuta ve výši 0,9 % z vypůjčené částky denně, RPSN pak 1 732,08 %, termín splatnosti 180 od odeslání finančních prostředků klientovi, dále zde byl předpis šesti splátek, dohodnuta smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky ohledně níž by byl klient v prodlení.

4. Z předžalobní upomínky bylo zjištěno, že žalovaný byl upomínán v úhradě celého dluhu dopisem ze dne [datum].

5. Z výpisu z účtu [číslo] bylo zjištěno, že dne [datum] byla odeslána částka 12 000 Kč dle smlouvy [číslo]. <i>6. Podle § 3028 odstavec 1 zákona číslo 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen OZ) účinný od 01.01.2014 se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.</i> <i>7. Podle § 2395 a následujících občanského zákoníku číslo 89/2012 Sb. účinného od 01.01.2014 (dále jen [příjmení]) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>8. Podle § 86 odstavec 1 zákona číslo 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných spolehlivých, dostatečných a přiměřených informacích získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>9. Podle § 87 odstavec 1téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odstavec 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>10. Podle § 547 OZ právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.</i> <i>11. Podle § 588 OZ věta první soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.</i> <i>12. Podle § 2991 odstavec 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.</i> <i>13. Podle § 2991 odstavec 2 OZ bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> 14. Nejprve se soud zabýval předloženou úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (článek 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne [datum] ve věci C [číslo] Consumer Finance proti [jméno] [příjmení] a další a jeho transpozicí ve výši uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

15. V projednávané věci žalobce sice tvrdí, avšak neprokazuje, že prověřil schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, a to nahlédnutím do databáze [příjmení] a také z informací získaných od žalovaného. Nebylo tak prokázáno, že by byly prověřovány celkové majetkové poměry žalovaného. Z posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, v případě domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Zjištění úvěru schopnosti klienta je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, respektive domácí rozpočet spotřebitele, žadatele o spotřebitelský úvěr, a to na obě jeho strany, tedy, jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěru schopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

16. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona číslo 257/2016 Sb.), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutí údajů na spotřebitele ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (například pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklých) je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, popř. v rámci svých možnosti jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

17. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 01.04.2015 sp. zn. 1As 30/2015 uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (například potvrzením o zaměstnání a příjmů, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení k posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že„ …poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést pomocí podkladu o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá, ničím nepodložená, či nedostatečně podložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ 18. Soud, tedy v projednávaném případě dospěl k závěru, že žalobce v řízení před soudem prvního stupně neprokázal, že by kvalifikovaně a s odbornou péči jako poskytovatel úvěru zjišťoval, a především ověřoval bonitu žalovaného, zda by byl schopen splácet předmětnou půjčku.

19. Soud pro úplnost dodává, že pokud dle ustanovení § 87 zákona číslo 257/2016 Sb. spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti (smlouvy z důvodu uzavření smlouvy v rozporu s ustanovením § 86 odstavec 1 zákona o spotřebitelském úvěru) v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, nelze toto ustanovení vykládat tak, že pokud dlužník námitku neplatnosti sám aktivně neuplatní (například podáním žaloby na neplatnost sjednané smlouvy o úvěru) nemůže se soud z moci úřední zabývat úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem dle článku 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum]. Tento závěr je plně v souladu jak s názorem Nejvyššího soudu k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích prezentovaném v rozsudku ze dne 25.07.2018 sp. zn. 33Cdo 2178/2018, kde mj. uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka, tedy spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná, a to shodně s nálezem Ústavního soudu ze dne [datum] IIIÚS [číslo], který na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje s tím, že výslovně uvádí, že nezkoumá-li obecný soud zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod.

20. Dále ještě soud uvádí, že v projednávané věci byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 12 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit celkem částku 25 315,35 Kč jako úrok. Úrok je dokonce vyšší než sama zapůjčená částka, což soud považuje za nepřiměřené a v rozporu s dobrými mravy založeným objektivně existujícím hrubým nepoměrem vzájemných plnění. Za nepřiměřená ujednání lze označit v kontextu dalších plateb nad jistinu pohledávky, rovněž smluvní pokutu v neprospěch žalovaného pro případ porušení povinnosti řádného a včasného splácení úvěru, které vedou k dalšímu řetězení nároku žalobce za žalovanou. Okresní soud je tak přesvědčen, že rozpor s dobrými mravy založený objektivně existujícím hrubým nepoměrem vzájemných plnění natolik intenzivní, že žalobci nelze spravedlivě poskytnout ochranu ze strany soudu.

21. S ohledem na shora uvedené závěry soudu tedy po právní stránce nezbylo než věc posoudit tak, že smlouva o úvěru uzavřená dne [datum] je absolutně neplatná podle § 588 OZ, neboť svým obsahem nebo účelem zjevně odporuje zákonu nebo jej obchází, nebo se příčí dobrým mravům. Současně má soud v řízení za prokázané, že žalobce poskytl žalované částku 12 000 Kč jako úvěr, což je částka, kterou žalovaný převzal na účet. Soud proto dospěl k závěru, že se v této výši žalovaný na úkor žalobce (respektive předchůdce žalobce) bezdůvodně obohatil, a to o částku 12 000 Kč, když z úvěru nevrátil ničeho. Proto tedy soud uložil žalované z titulu bezdůvodného obohacení zaplatit žalobci částku 12 000 Kč, a to i se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení. Zákonný úrok z prodlení byl přiznám podle § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb.

22. Protože má soud úvěrovou smlouvu za absolutně neplatnou, tak veškeré další žalobní nároky plynoucí z úvěrové smlouvy byl nucen zamítnout, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu, tedy k úvěrovému vztahu, který byl neplatně sjednán. Na tom nic nemění skutečnost, že mohlo být plnění žalované žalobcem započteno na neplatně sjednané příslušenství listiny.

23. Pokud by se žalobce dostavil k jednání, byl by v souladu s § 118a odstavec 3 o.s.ř. soudem poučen o tom, že dosud nedoplnil skutková tvrzení ohledně skutečnosti, že smlouva nebyla uzavřena v rozporu s dobrými mravy vzhledem k výši souhrnného poplatku a též ohledně tvrzení ohledně úvěruschopnosti. Svou neúčastí na jednání však žalobce znemožnil soudu poskytnout mu takové poučení a současně se tohoto dobrodiní soudu vzdal (viz například usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. IIÚS 175/04 či rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1Cmo 294/2001), když jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (například rozsudek sp. zn. 21Cdo 4314/2008), potřebná poučení soud poskytuje pouze při jednání, popřípadě při přípravném roku nařízeném podle ustanovení § 114c o.s.ř. a není tedy možné poučovat žalobce o neunesení důkazního břemene mimo jednání či přípravný rok. Nedostavení se účastníka k jednání není v žádném směru důvodem pro odročování jednání za účelem splnění poučovací povinnosti podle § 118a odstavec 1 a 3.

24. Pokud jde o náklady řízení, pak soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel z toho, že podle § 142 odstavec 2 o.s.ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

25. Citované zákonné ustanovení upravuje situaci, kdy úspěch účastníka není úplný a je třeba náhradu nákladů poměrně rozdělit nebo náhradu nepřiznat nikomu. Jedná se jednak o odraz reálného výsledku věci a jednak o prevenci, aby účastníci nežalovali víc, než jim opravdu podle hmotného práva náleží.

26. V posuzovaném případě pak soud dospěl k závěru, že poměr úspěchu žalovaného je větší než úspěch žalobce, ovšem tomuto nevznikly žádné náklady, takže soudu nezbylo než uzavřít žádný z účastníků, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ohledně žalobce soud vycházel ze skutečnosti, že žalobcem požadované další nároky ze smluvního plnění nebyly shledány důvodnými s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru a žalobci bylo přiznáno toliko bezdůvodné obohacení. Žalobci s ohledem na již ustálenou judikaturu směřující ochraně spotřebitele mohlo být zřejmé, že nebude se svým nárokem v celém jeho rozsahu úspěšným a bude zvažována otázka náhrady nákladů řízení. Naopak nebyla přiznána ani částečná náhrada nákladů řízení ani žalovanému vzhledem k tomu, že tomuto řízení žádné náklady nevznikly.