10 C 53/2023

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Herčíkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 19 699,22 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 6 099,90 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.</b> <b>II. Co do částky 6 826,01 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá.</b> <b>III. Zamítá se kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 530,93 Kč.</b> <b>IV. Zamítá se kapitalizovaný úrok ve výši 13 141,51 Kč.</b> <b>V. Zamítají se náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč.</b> <b>VI. Zamítá se částka 6 773,22 Kč.</b> <b>VII. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobce se ve své žalobě domáhal vydání elektronického platebního rozkazu, kterým by soud uložil žalovanému zaplatit žalobci částku a) 12 926 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení ve výši 8,25 %, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 530,93 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 13 141,51 Kč, s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč; b) částku 6 773,22 Kč a c) náhradu nákladů řízení s tím, že dne [datum] uzavřel žalovaný se společnosti [právnická osoba] smlouvu o úvěru [číslo] jejíž přílohu tvořil předpis splátek. Na základě uzavřené smlouvy žalovaný obdržel finanční hotovost ve výši 20 000 Kč, a to v místě svého bydliště. Spolu s jistinou se žalovaný zavázal uhradit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání ve výši 17 184 Kč, spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku. Celkově se tedy tak žalovaný zavázal původnímu věřiteli uhradit částku 37 084 Kč. Žalovaný se pak zavázal k zaplacení celého úvěru ve 14timěsíčních splátkách á 2 656 Kč, když splatnost poslední splátky připadala na [datum]. Smlouva byla uzavřena na základě žalovaný vyplněné žádosti o úvěr, ve které uvedl základní informace o své osobě a dále okolnosti vypovídající o jeho finanční situaci, jakými jsou údaje o zaměstnání, ostatních finančních závazcích, výši měsíčních příjmů, výše měsíčních výdajů a požadovanou výši úvěru. Byly též předloženy některé doklady. Na základě toho byla s odbornou způsobilostí posouzena schopnost žalovaného splácet úvěr a možnost dostát svému závazku. S ohledem na výši příjmu a úvěru původní věřitel vyhodnotil žalovaného jako způsobilého ke splácení úvěru v dohodnuté výši. Žalovaný však sjednanou částku neuhradil řádně a včas, když uhradil pouze 13 900,01 Kč, což bylo 5 řádně uhrazených splátek. Splatnost závazku nastala ke [datum]. Na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek a dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] předmětnou pohledávku původní věřitel postoupil žalobci. Její součástí byla i smluvní pokuta ve výši 6 773,22 Kč ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení. Tato smluvní pokuta je požadována za dobu od [datum] do [datum].

2. Ve věci soud nařídil jednání. K tomuto se zástupce žalobce nedostavil po omluvě, žalovaný bez omluvy, proto bylo jednáno v jejich nepřítomnosti podle § 101 odstavec 3 o.s.ř.

3. Soud provedl řadu listinných důkazů.

4. Ze žádosti o úvěr, která byla podepsána žalovaným, pak bylo zjištěno, že požádal o úvěr 20 000 Kč na 14 měsíců se splatností každého 20. dne v měsíci se splátkou 2 656 Kč. Uvedl žalovaný, že je zaměstnaný a doložil potvrzení od zaměstnavatele. Doložil též potvrzení zaměstnavatele k svému uvedenému příjmu ve výši 22 930 Kč. Dále uvedl, že za bydlení a energie dá 5 000 Kč, za dopravu, jídlo a ostatní náklady 3 410 Kč, srážky ze mzdy, výživné uvedl 4 500 Kč a měsíční splátky stávajících půjček 4 700 Kč. Uvedl bydlení v nájmu a svůj stav jako rozvedený. Děti nemá. Totožnost byla ověřena z občanského průkazu.

5. Ze smlouvy o úvěru [číslo] bylo zjištěno, že byla věřitelem a dlužníkem podepsána dne [datum], a to na částku 20 000 Kč s tím, že žalovaný se zavázal k této částce vrátit ještě úrok v celkové výši 1 925 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru 9 800 Kč, za náklady na vyhodnocení úvěrového případu 1 859 Kč a za inkaso plateb v hotovosti 3 600 Kč. Celkově se tedy zavázal zaplatit věřiteli 37 184 Kč, a to ve 14timěsíčních splátkách á 2 656 Kč. Dále ve smlouvě byly ještě uvedeny skutečnosti o smluvní pokutě, dalších sankcí v případě prodlení dlužníka, povinnosti věřitele i dlužníka během úvěrového vztahu a rozpis splátek. Žalovaný byl informován o spotřebitelském úvěru na základě formuláře ze dne [datum]. Z předžalobní upomínky bylo zjištěno, že žalovanému byla zaslána [datum], což bylo doloženo doručnou knihou advokáta. Dále byly soudu doloženy i upomínky a sdělení o postoupení pohledávky s doručným listem, s čímž souvisela i rámcová smlouva o postupování pohledávek spolu s dílčí smlouvou o postoupení pohledávek. <i>6. Podle § 3028 odstavec 1 zákona číslo 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen OZ) účinný od 01.01.2014 se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.</i> <i>7. Podle § 2395 a následujících občanského zákoníku číslo 89/2012 Sb. účinného od 01.01.2014 (dále jen [příjmení]) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>8. Podle § 86 odstavec 1 zákona číslo 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných spolehlivých, dostatečných a přiměřených informacích získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>9. Podle § 87 odstavec 1téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odstavec 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>10. Podle § 547 OZ právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.</i> <i>11. Podle § 588 OZ věta první soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.</i> <i>12. Podle § 2991 odstavec 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.</i> <i>13. Podle § 2991 odstavec 2 OZ bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> 14. Nejprve se soud zabýval předloženou úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (článek 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne [datum] ve věci C [číslo] Consumer Finance proti [jméno] [příjmení] a další a jeho transpozicí ve výši uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

15. V projednávané věci žalobce sice tvrdí, avšak řádně neprokazuje, když jeho právní předchůdce viděl pouze výplatní pásku, potvrzení o pracovním poměru žalovaného a občanský průkaz, že by s odbornou péčí posuzoval schopnost spotřebitele, tj. žalovaného, splácet úvěr poskytnutý ve výši 20 000 Kč + částku 9 800 Kč za poskytnutí úvěru, 1 859 Kč na náklady vyhodnocení, 3 600 Kč za inkaso plateb v hotovosti, a to ve 14timěsíčních splátkách á 2 656 Kč, kdy z dokumentů, které žalobce soudu předložil, vyplynulo, že bylo ověřeno z potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu a zaměstnání, že žalovaný je zaměstnán s příjem 22 930 Kč a s odhadovanými měsíčními výdaji ve výši 17 610 Kč (5 000 Kč bydlení a energie, doprava, jídlo, osobní náklady 3 410 Kč, srážky ze mzdy 4 500 Kč, měsíční splátky stávajících půjček 4 700 Kč). Zjevně nebyly zjišťovány celkové majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy za delší období, výdaje, závazky apod. Žalobce dle shora citovaného zákonného ustanovení je povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní řádně povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Z posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K zjištění úvěruschopnosti klienta je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, respektive domácí rozpočet spotřebitele, žadatele o spotřebitelský úvěr, a to na obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy, zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

16. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona číslo 257/2016 Sb.), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutí údajů na spotřebitele ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (například pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklých) je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, popř. v rámci svých možnosti jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

17. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 01.04.2015 sp. zn. 1As 30/2015 uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (například potvrzením o zaměstnání a příjmů, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení k posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že„ …poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést pomocí podkladu o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá, ničím nepodložená, či nedostatečně podložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ 18. Soud pak tedy v projednávaném případě dospěl k závěru, že žalobce v řízení před soudem I. stupně neprokázal, že by poskytovatel úvěru kvalifikovaně a s odbornou péčí zjišťoval a především ověřoval bonitu žalovaného, zda by byl schopen splácet úvěr spolu se všemi poplatky, když vycházel pouze z potvrzení zaměstnavatele žalovaného o zaměstnání a výši příjmu, jakož i občanského průkazu.

19. Soud pro úplnost dodává, že pokud dle ustanovení § 87 zákona číslo 257/2016 Sb. spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti (smlouvy z důvodu uzavření smlouvy v rozporu s ustanovením § 86 odstavec 1 zákona o spotřebitelském úvěru) v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, nelze toto ustanovení vykládat tak, že pokud dlužník námitku neplatnosti sám aktivně neuplatní (například podáním žaloby na neplatnost sjednané smlouvy o úvěru) nemůže se soud z moci úřední zabývat úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem dle článku 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum]. Tento závěr je plně v souladu jak s názorem Nejvyššího soudu k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích prezentovaném v rozsudku ze dne 25.07.2018 sp. zn. 33Cdo 2178/2018, kde mj. uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka, tedy spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná, a to shodně s nálezem Ústavního soudu ze dne [datum] IIIÚS [číslo], který na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje s tím, že výslovně uvádí, že nezkoumá-li obecný soud zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod.

20. Dále ještě soud uvádí, že v projednávané věci byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 20 000 Kč, ovšem žalovaný se zavázal zaplatit celkem částku 54 368 Kč, tedy přeplatil by za 14 měsíců 34 368 Kč, což soud považuje za nepřiměřené a v rozporu s dobrými mravy, založeným objektivně existujícím hrubým nepoměrem vzájemných plnění. Za nepřiměřená ujednání lze označit v kontextu dalších plateb nad jistinu pohledávky rovněž smluvní pokutu v neprospěch žalovaného pro případ porušení povinnosti řádného a včasného splácení úvěru, které vedou k dalšímu řetězení nároků žalobce za ní. Okresní soud je tak přesvědčen, že rozpor s dobrými mravy založený objektivně existujícím hrubým nepoměrem vzájemných plnění je natolik intenzivní, že žalobci nelze spravedlivě poskytnout ochranu ze strany soudu.

21. S ohledem na shora uvedené závěry soudu tedy po právní stránce nezbylo než věc posoudit tak, že smlouva o úvěru uzavřená dne [datum] je absolutně neplatná podle § 588 OZ, neboť svým obsahem nebo účelem zjevně odporuje zákonu nebo jej obchází, nebo se příčí dobrým mravům. Současně má soud v řízení za prokázané, že žalobce poskytl žalované částku 20 000 Kč jako úvěr, což je částka, kterou žalovaný svým podpisem převzal. Soud proto dospěl k závěru, že se v této výši žalovaný na úkor žalobce (respektive předchůdce žalobce) bezdůvodně obohatil, a to o částku 20 000 Kč mínus 13 900,01 Kč, což byla částka, kterou žalobci žalovaný zaplatil, a tedy soud uložil žalovanému z titulu bezdůvodného obohacení zaplatit žalobci částku 6 099,90 Kč, a to i se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, a to podle § 1970 občanského zákoníku.

22. Protože má soud úvěrovou smlouvu za absolutně neplatnou, tak veškeré další žalobní nároky plynoucí z úvěrové smlouvy byl nucen zamítnout, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu, tedy k úvěrovému vztahu, který byl neplatně sjednán. Na tom nic nemění skutečnost, že mohlo být plnění žalované žalobcem započteno na neplatně sjednané příslušenství listiny.

23. Pokud by se žalobce dostavil k jednání, byl by v souladu s § 118a odstavec 3 o.s.ř. soudem poučen o tom, že dosud nedoplnil skutková tvrzení ohledně skutečnosti, že smlouva nebyla uzavřena v rozporu s dobrými mravy vzhledem k výši souhrnného poplatku a též ohledně tvrzení ohledně úvěruschopnosti. Svou neúčastí na jednání však žalobce znemožnil soudu poskytnout mu takové poučení a současně se tohoto dobrodiní soudu vzdal (viz například usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. IIÚS 175/04 či rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1Cmo 294/2001), když jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (například rozsudek sp. zn. 21Cdo 4314/2008), potřebná poučení soud poskytuje pouze při jednání, popřípadě při přípravném roku nařízeném podle ustanovení § 114c o.s.ř. a není tedy možné poučovat žalobce o neunesení důkazního břemene mimo jednání či přípravný rok. Nedostavení se účastníka k jednání není v žádném směru důvodem pro odročování jednání za účelem splnění poučovací povinnosti podle § 118a odstavec 1 a 3.

24. Pokud jde o náklady řízení, pak soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel z toho, že podle § 142 odstavec 2 o.s.ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

25. Citované zákonné ustanovení upravuje situaci, kdy úspěch účastníka není úplný a je třeba náhradu nákladů poměrně rozdělit nebo náhradu nepřiznat nikomu. Jedná se jednak o odraz reálného výsledku věci a jednak o prevenci, aby účastníci nežalovali víc, než jim opravdu podle hmotného práva náleží.

26. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že poměr úspěchu 28 744,67 Kč zamítnutých u žalobce vůči 6 099,90 Kč přiznaných žalovanému pak lze uzavřít tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ohledně žalobce soud vycházel ze skutečnosti, že žalobcem požadované další nároky ze smluvního plnění nebyly shledány důvodnými s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru a žalobci bylo přiznáno toliko bezdůvodné obohacení. Žalobci tak s ohledem na již ustálenou judikaturu směřující k ochraně spotřebitele mohlo být zřejmé, že nebude se svým nárokem v celém jeho rozsahu úspěšným a bude zvažována otázka náhrady nákladů řízení. Naopak nebyla přiznána ani částečná náhrada nákladů řízení ani žalovanému vzhledem k tomu, že tomuto v řízení žádné náklady nevznikly.