10 C 93/2024

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Herčíkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 148 244,66 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 125 396,06 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žaloba se zamítá co do částky 22 849,60 Kč s 15% úrokem ročně z této částky, co do kapitalizovaného úroku ve výši 15 901,28 Kč, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 5 109,73 Kč za dobu od , datum, do , datum, , co do zákonného úroku z prodlení z částky 148 244,66 Kč od , datum, do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 12 769 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, .

1. Žalobkyně ve své žalobě domáhala vydání elektronického platebního rozkazu, kterým by jí soud přiznal proti žalovanému částku 148 244,66 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 15 901,28 Kč, úrok 15 % ročně z částky 145 128,66 Kč od , datum, do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 5 109,73 Kč od , datum, do , datum, , zákonný úrok z prodlení z částky 148 244,66 Kč od , datum, do zaplacení ve výši 15 % a náklady řízení s tím, že žalovaný se žalobkyní uzavřeli dne , datum, úvěrovou smlouvu číslo , hodnota, , jejíž součástí byly i úvěrové podmínky. Před uzavřením smlouvy byla prověřena úvěruschopnost žalovaného, a to odbornými pracovníky žalobkyně, když vycházejí z klientských informací a nahlíží do externích úvěrových registrů. Žalovaný byl shledán úvěruschopným. Žalovanému tedy byl na základě smlouvy poskytnut úvěr 150 696 Kč, který se žalovaný zavázal splácet řádně a včas v 96 pravidelných měsíčních splátkách á 3 243 Kč. V jednotlivých splátkách byla zahrnuta i příslušná část úvěru, případné pojištění, poplatky a úroky. Roční úroková sazba byla sjednána na 17,84 % p.a. Na úvěr žalovaný uhradil celkem 25 301 Kč. Jelikož žalovaný prošel svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, využila žalobkyně svého oprávnění sjednaného v úvěrových podmínkách zesplatnit úvěr a požadovat zaplacení celé dlužné částky. K zaplacení byl žalovaný vyzván dopisem ze dne , datum, . Po zesplatnění úvěru již žalovaný neuhradil žádnou splátku, takže dluh vůči žalobkyni je 148 244,66 Kč, který se skládá z neuhrazené jistiny ve výši 145 128,66 Kč, poplatku ve výši 156 Kč, poplatku za pojištění 1 060 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 900 Kč, smluvních pokut účtovaných ve výši 1 000 Kč spolu s příslušenstvím, tedy úrokem kapitalizovaným ke dny sepsání žaloby ve výši 15 901,28 Kč, úrokem výši 17,84 % p.a. od , datum, do zaplacení z částky 145 128,66 Kč, úrokem z prodlení v zákonné výši kapitalizovaný ke dni sepsání žaloby ve výši 5 109,73 Kč, úrokem z prodlení v zákonné výši od , datum, z částky 148 244,66 Kč.

2. Soud ve věci nařídil jednání. K jednání se ani jedna ze stran nedostavila, a proto bylo jednáno podle § 101 odstavec 3 o.s.ř. v jejich nepřítomnosti.

3. Soud provedl důkaz řadou listin.

4. Ze smlouvy o účelovém úvěru a o revolvingovém úvěru bylo zjištěno, že ji účastníci uzavřeli , datum, , když se jednalo o účelový úvěr ve výši 150 696 Kč, který měl žalovaný splácet v 96měsíčních splátkách á 3 243 Kč. Roční úroková sazba činila 17,84 %, RPSN, 19,4 %. Celková částka splatná žalovaným byla 282 144 Kč. Dále byl sjednán bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 30 000 Kč s RPSN 26,68 % a roční úrokovou sazbou 23,80 %. Ve smlouvě bylo dále uvedeno, že žalovaný je zaměstnanec s čistým příjmem 35 000 Kč a příjem ostatních členů domácnosti je 18 500 Kč.

5. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta bylo zjištěno, že žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházela z jeho stavu ženatý, že bydlí v podnájmu, má dvě děti, je zaměstnancem s výší příjmu 35 000 čistého, příjem ostatních členů domácnosti, že je 18 500 Kč a měsíční výdaje domácnosti uvedené v žádosti 22 000 Kč a dále pak byly prověřeny dlužnické registry, z nichž nevyplynuly negativní informace ohledně úvěruschopnosti žalovaného.

6. Z přehledu platných částek bylo zjištěno, že žalovaný uhradil částku 25 301 Kč.

7. Z předžalobní upomínky spolu s poštovním podacím archem žalobkyně bylo zjištěno, že předžalobní výzva byla žalovanému zaslána , datum, . Žalovaný měl dluh zaplatit nejpozději do , datum, .

8. Podle § 86 odstavec 1 zákona číslo 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných spolehlivých, dostatečných a přiměřených informacích získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle § 87 odstavec 1téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odstavec 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 2991 odstavec 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

11. Podle § 2991 odstavec 2 OZ bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Nejprve se soud zabýval předloženou úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (článek 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.04.2008 a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18.12.2014 ve věci C-449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další a jeho transpozicí ve výši uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

13. V projednávané věci žalobkyně sice tvrdí, avšak řádně neprokazuje (vycházela zřejmě pouze z informací žalovaného a výstupů z „dlužnických rejstříků“), že by s odbornou péčí posuzovala schopnost spotřebitele, tj. žalovaného splácet úvěr poskytnutý ve výši 150 696 Kč, respektive celkovou částku ve výši 282 144 Kč v 96 splátkách á 3 243 Kč. Žádné dokumenty k tomuto nebyly předloženy. Zjevně nebyly zjišťovány celkové majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy za delší období, výdaje, závazky apod. Žalobkyně dle shora citovaného zákonného ustanovení je povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní řádně povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Z posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K zjištění úvěruschopnosti klienta je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, respektive domácí rozpočet spotřebitele, žadatele o spotřebitelský úvěr, a to na obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy, zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

14. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona číslo 257/2016 Sb.), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutí údajů na spotřebitele ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (například pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklých) je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, popř. v rámci svých možnosti jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

15. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 01.04.2015 sp. zn. 1As 30/2015 uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (například potvrzením o zaměstnání a příjmů, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení k posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.04.2008. Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že „…poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést pomocí podkladu o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá, ničím nepodložená, či nedostatečně podložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“16. Soud pak tedy v projednávaném případě dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení před soudem I. stupně neprokázala, že by kvalifikovaně a s odbornou péčí jako poskytovatel úvěru zjišťovala, a především ověřovala bonitu žalovaného, zda by byl schopen po 96 měsíců splácet částku 3 243 Kč, respektive za 96 měsíců zaplatit 282 144 Kč, když vycházela prakticky pouze z informací žalovaného.

17. Soud pro úplnost dodává, že pokud dle ustanovení § 87 zákona číslo 257/2016 Sb. spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti (smlouvy z důvodu uzavření smlouvy v rozporu s ustanovením § 86 odstavec 1 zákona o spotřebitelském úvěru) v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, nelze toto ustanovení vykládat tak, že pokud dlužník námitku neplatnosti sám aktivně neuplatní (například podáním žaloby na neplatnost sjednané smlouvy o úvěru) nemůže se soud z moci úřední zabývat úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem dle článku 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.04.2008. Tento závěr je plně v souladu jak s názorem Nejvyššího soudu k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích prezentovaném v rozsudku ze dne 25.07.2018 sp. zn. 33Cdo 2178/2018, kde mj. uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka, tedy spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná, a to shodně s nálezem Ústavního soudu ze dne 26.02.2019 IIIÚS 4129/18, který na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje s tím, že výslovně uvádí, že nezkoumá-li obecný soud zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod.

18. S ohledem na shora uvedený závěr soudu tedy po právní stránce nezbylo než věc posoudit tak, že předmětná smlouva o úvěru je neplatná, když je v naprostém rozporu se zákonem o ochraně spotřebitele. Současně má soud v řízení za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 150 696 Kč a žalovaný na něj zaplatil pouze částku 25 301 Kč. Soud proto uzavřel, že žalovaný se na úkor žalobkyně obohatil, a to o částku 125 395 Kč, když na poskytnou částku 150 696 Kč uhradil jen 25 301 Kč. Uvedená částka byla tedy žalovanému uložena zaplatit z titulu bezdůvodného obohacení, a to i se zákonným úrokem z prodlení, který byl přiznán podle § 1970 občanského zákoníku a § 2 Nařízení vlády číslo 351/2013 Sb. od 20.11.2023, když soud vycházel ze lhůty, která byla poskytnuta žalovanému k zaplacení v předžalobní výzvě.

19. Protože má soud úvěrovou smlouvu za neplatnou, tak veškeré další žalobní nároky plynoucí z úvěrové smlouvy byl nucen zamítnout, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu, tedy k úvěrovému vztahu, který byl neplatně sjednán. Na tom nic nemění skutečnost, že mohlo být plnění žalovaného žalobkyní započteno na neplatně sjednané příslušenství listiny.

20. Pokud by se žalobkyně dostavila k jednání, byla by v souladu s § 118a odstavec 3 o.s.ř. soudem poučena o tom, že dosud nedoplnila skutková tvrzení ohledně skutečnosti, že smlouva nebyla uzavřena v rozporu s dobrými mravy vzhledem k výši souhrnného poplatku a též ohledně tvrzení ohledně úvěruschopnosti. Svou neúčastí na jednání však žalobkyně znemožnila soudu poskytnout jí takové poučení a současně se tohoto dobrodiní soudu vzdal (viz například usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. IIÚS 175/04 či rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1Cmo 294/2001), když jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (například rozsudek sp. zn. 21Cdo 4314/2008), potřebná poučení soud poskytuje pouze při jednání, popřípadě při přípravném roku nařízeném podle ustanovení § 114c o.s.ř. a není tedy možné poučovat žalobce o neunesení důkazního břemene mimo jednání či přípravný rok. Nedostavení se účastníka k jednání není v žádném směru důvodem pro odročování jednání za účelem splnění poučovací povinnosti podle § 118a odstavec 1 a 3.

21. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odstavec 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobkyni, která byla ve věci úspěšná ze 45 % (celková žalovaná částka včetně dopočítaných úroků byla 172 686 Kč, úspěch byl v částce 125 396 Kč se zákonným úrokem z prodlení), tedy úspěšná ze 72 %, žalovaný pak z 26 %, tedy celková úspěšnost žalobkyně byla 45 %, která jí byla také přiznána z nákladů řízení, které se sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 930 Kč, nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odstavec 1, § 7 vyhlášky číslo 177/1996 Sb. advokátní tarif z tarifní hodnoty ve výši 148 244,66 Kč sestávající se z částky 7 060 Kč za každý ze dvou úkonů podle § 11 odstavec 1 a.t. a z částky 3 530 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odstavec 2 a.t. včetně tří paušálních náhrad výdajů á 300 Kč (úkony učiněné za účinnosti původní vyhlášky ve znění platném do , datum, ) dle § 13 a.t., dále z toho 21% daň z přidané hodnoty, celková částka tedy 28 920 Kč. 45 % z této částky pak činí 12 769 Kč, což byla částka, která byla žalobkyni přiznána.