12 C 233/2019

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Krahuly a soudců JUDr. Lenky Novotné a Mgr. Jiřího Vilda ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o 24 843,58 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 25. 8. 2020, č. j. 12 C 233/2019-38 ve spojení s doplňujícím rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 8. 4. 2021, č. j. 12 C 233/2019-64

I. Rozsudek okresního soudu se: a) v napadených výrocích I. a III. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, b) v napadených částech výroků II. a IV. o lhůtě splatnosti přisouzených částek potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 4 843,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [titul] [jméno] [příjmení].

1. Napadeným rozsudkem okresní soud žaloba o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 7 200 Kč zamítl (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 8 945,71 Kč spolu s 8,5% p. a. úrokem z prodlení z částky 11 043,43 Kč od 21. 6. 2018 do 23. 7. 2018, z částky 9 878,60 Kč od 24. 7. 2018 do 14. 10. 2018 a z částky 8 945,71 Kč od 15. 10. 2018 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), dále žalobu o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 7 300 Kč zamítl (výrok III), uložil žalovaný zaplatit žalobkyni částku 1 097,88 Kč s 9 % p. a. úrokem z prodlení od 10. 7. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní rozsudku (výrok IV.) a konečně rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žádnému z nich právo na jejich náhradu nepřiznal (výrok V.). Doplňujícím rozsudkem pak okresní soud žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit 8,5% p. a. úrok z prodlení z částky 5 237,25 Kč od 29. 5. 2018 do zaplacení a ve výši 9 % p. a. z částky 2 062,74 Kč od 10. 7. 2018 do zaplacení zamítl (výrok I.) a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 299,99 Kč (výrok II.).

2. Okresní soud rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení celkové částky 16 145,71 Kč (s konkretizovanými úroky z prodlení) sestávající z nároku na neuhrazené vyúčtování za dodávky plynu do odběrného místa žalované na adrese [adresa žalovaného] (na kterou žalovaný uhradil toliko 1 164,83 Kč resp. 932,89 Kč), nároku na neuhrazené dodávky elektřiny do stejného odběrného místa za období od 7. 12. 2017 do 23. 4. 2018 v částce 3 160,62 Kč, smluvní pokutu 100 Kč za nezaplacení zálohy za dodávku elektřiny, nároku na smluvní pokutu ve výši 400 Kč měsíčně za měsíce říjen 2018 až duben 2020 (celkem 7 200 Kč) za předčasné ukončení smluvního vztahu (podle smlouvy o sdružených službách dodávkách plynu ze dne 31. 3. 2017, od které z důvodu neplnění platebních povinností žalovaným odstoupila) sjednaného na dobu určitou, a dále nároku na smluvní pokutu ve výši 400 Kč měsíčně za měsíce říjen 2018 až duben 2020 (celkem 7 200 Kč) za předčasné ukončení smluvního vztahu (podle smlouvy o sdružených službách dodávkách elektřiny ze dne 31. 3. 2017, od které z důvodu neplnění platebních povinností žalovaným odstoupila) sjednaného na dobu určitou.

3. Okresní soud dospěl k závěru, že mezi účastníky vznikl vztah ze smluv o dodávce plynu a elektřiny dle § 50 a § 72 zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon, a § 2079 a násl. občanského zákoníku, na základě nichž vznikla žalovanému povinnost platit cenu za odebranou elektřinu a plyn. Protože tuto svou povinnost žalovaný porušil, je jeho povinností vyúčtovanou cenu zaplatit, a to včetně úroku z prodlení podle § 1970 o. z. Důvodným však okresní soud neshledal nárok žalobkyně na zaplacení smluvních pokut za porušení řádného splácení, jakož i za předčasné ukončení smlouvy, neboť dospěl k závěru, že ujednání o smluvních pokutách nebylo sjednáno platně. Vyšel z toho, že ze smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny (plynu) ze dne 17. 3. 2017 vyplývá, že žalovaná uzavřela smlouvu jako nepodnikatel – tedy v postavení spotřebitele a dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (Cpjn 200/2013, R 102/2013 civ.) ujednání o smluvní pokutě je vedlejším ujednáním, které není typickou součástí smlouvy. Povinnost spotřebitele v daném případě smluvní pokutu hradit by nastoupila výlučně proto, že poskytovatel tuto povinnost spotřebitele do adhezní smlouvy vtělil. Za situace, kdy stíhá povinnost hradit smluvní pokutu v případě porušení smluvních povinností výlučně spotřebitele, nikoli poskytovatele služby, jde o ujednání představující, i vzhledem k poměru výše smluvní pokuty k výši (významu) jí zajištěné povinnosti, významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a to k újmě spotřebitele. Poskytovatel přitom nemohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s daným ujednáním souhlasil v případě individuálního sjednání smlouvy. Okresní soud na podporu svého závěru dále odkázal na článek 3 odst. 1 směrnice Rady Evropských společenství 93/13/, judikaturu Ústavního soudu, která se zásadním způsobem vyjádřila k ustanovením spotřebitelských smluv psaných velmi malým až nečitelným písmem v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 342/09 ze dne 15. 6. 2009. Výrok o nákladech řízení odůvodnil okresní soud odkazem na ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že úspěšnější byl žalovaný, kterému však náklady nevznikly.

4. Proti rozsudku okresního soudu ze dne 25. 8. 2020, č. j. 12 C 233/2019-38, podali odvolání oba účastníci, žalobkyně pouze proti zamítavým výrokům I., III. (včetně odvislého nákladového výroku V.) a žalovaný proti té části vyhovujících výroků II. a IV., pokud mu jimi byla uložena povinnost zaplatit přisouzené částky ve lhůtě tří dnů.

5. Žalobkyně v obsáhlém odvolání namítla, že předmětné ujednání o smluvní pokutě nelze posuzovat jako nepřiměřené a tím zakázané ve smyslu ustanovení § 1813 o. z., neboť pro takové posouzení nestačí sama skutečnost, že je ujednání smlouvy v neprospěch spotřebitele, ale musí současně zakládat významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. Uvedla, že si s žalovaným ujednala smluvní pokutu přímo v textu samotné smlouvy, a to na její první straně v části Ostatní ujednání. První strana smlouvy obsahuje veškerý předmět smlouvy, včetně podstatných náležitostí smlouvy stanovených energetickým zákonem i dalších ujednání, která mají pro smluvní strany značný význam, jako je například vzájemný závazek dodat elektřinu (plyn) a uhradit za dodanou komoditu cenu či trvání smlouvy. Velikost písma se neliší od popisků na druhé straně smlouvy a celý text je rovnoměrně rozložen. Žalobkyně má za to, že veškeré ujednání obsažené ve smlouvě samotné je výběrem nejpodstatnějších ujednání a individualizovaných ujednání, kdy jakékoliv další zvýrazňování některých vybraných textů by znamenalo pouze znepřehlednění smlouvy samotné, nad to lze jen stěží určit, které části textu by měly být zvýrazněny. Odkaz okresního soudu na judikaturu Ústavního soudu není relevantní, neboť jeho interpretace okresním soudem představuje značně rozšířený výklad předmětné judikatury, který může vést až k situaci, kdy bude možné zpochybnit jakékoliv ujednání obsažené ve smlouvě samotné, včetně toho, že se spotřebitel zavazuje zaplatit cenu dodané elektřiny, plynu, kdy toto ujednání je ve smlouvě uvedeno za zcela stejných podmínek, jako je ujednání o smluvní pokutě. Při užití stejné argumentace, jaké užil okresní soud, by tak bylo možné dovozovat, že spotřebitel se nemusel řádně neseznámit se svou povinností za dodanou elektřinu, plyn hradit sjednanou cenu a ani s povinností dodavatele mu elektřinu, plyn dodat. V daném případě, i pokud by byla zjištěna nerovnováha, nemůže být tato nerovnováha významná, neboť sjednaná smluvní pokuta žalobkyni alespoň částečně kompenzuje škodu, kterou jí žalovaná způsobila nedodržením podmínek smlouvy. Zdůraznila, že účastnice uzavřely platnou smlouvu, která obsahovala dohodu o smluvních sankcích; žalovaná stanovené smluvní povinnosti porušila, a žalobkyni tak vznikly požadované nároky. Odvolatelka poukázala na rozhodnutí jiných soudů, které nesou zcela shodné skutkové znaky a v nichž jí bylo vyhověno (například Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 19 Co 363/2016, Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 11 Co 257/2017, Krajským soudem v Plzni sp. zn. 15 Co 228/2017, Krajský soud v Ústí nad Labem sp. zn. 84 Co 388/2017). Navrhla rozsudek okresního soudu v jeho napadených výrocích I. a III. změnit tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit jí částku 14 500 Kč a nahradit náklady řízení.

6. Žalovaný v odvolání namítal, že není schopen přisouzené částky zaplatit ve stanoveném termínu, neboť je ve výkonu trestu a bez pracovního zařazení. Zamítavou část rozsudku považoval za správnou.

7. Protože o odvolání bylo možno rozhodnout bez nařízení jednání, neboť odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení, vyzval usnesením ze dne 4. 11. 2020, č. j. 12 Co 253/2020-56 účastníky, aby se ve lhůtě 7 dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřily, zda souhlasí s tím, aby o odvolání bylo odvolacím soudem rozhodnuto bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve lhůtě nevyjádří, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí (§ 101 odst. 4 o. s. ř. za použití § 211 o. s. ř.). Žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila a žalovaný se nevyjádřil. Má se proto za to, že proti rozhodnutí o odvolání žalobkyně bez nařízení jednání žalovaný nemá námitky (§ 101 odst. 4 o. s. ř. za použití § 211 o. s. ř.).

8. Krajský soud jako soud odvolací přezkoumal rozsudek okresního soudu ze dne 25. 8. 2020, č. j. 12 C 233/2019-38 v napadeném zamítavém výroku I., III., jakož i ve výroku V. o nákladech řízení, 9. v části výroků II. a IV. o lhůtě splatnosti přisouzených částek, přezkoumal i řízení jemu předcházející a odvolání žalobkyně na rozdíl od odvolání žalovaného shledal důvodným. Vyhovujícími meritorními výroky II. a IV. o výši přiznaných částek, jakož i doplňujícím rozsudkem okresního soudu ze dne 8. 4. 2021, č. j. 12 C 233/2019-64 se odvolacím soud nezabýval, neboť tyto nebyly odvoláním napadeny a v této části rozsudek okresního soudu, jakož i doplňující rozsudek nabyly samostatně právní moci.

10. V daném případě okresní soud zjistil správně a pro rozhodnutí věci v dostatečném rozsahu skutkový stav. Pokud jde o jednotlivé důkazy, z nichž okresní soud učinil jednotlivá zjištění, lze na ně odkázat. Závěry soudu prvního stupně o skutkovém stavu ostatně nebyly žádnou ze stran sporu zpochybněny. Podstatné pak je, že smluvní strany uzavřely dne 31. 3. 2017 písemnou smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny, plynu. Tato smlouva je dle hodnocení odvolacího soudu určitá a srozumitelná, ujednání o smluvní pokutě není v textu smlouvy nikterak skrýváno, smlouva netrpí nelogičností či nepřehledností textu. Odvolací soud nepovažuje za nikterak nepřiměřený požadavek, aby se i průměrný spotřebitel před uzavřením smlouvy seznámil s jejím obsahem čítajícím pouhé dvě strany, a pokud tak snad neučinil, jde to k jeho tíži. Jelikož totiž žalovaný netvrdí nic jiného, je třeba vycházet z právní domněnky vyjádřené v § 4 odst. 1 o. z., že žalovaný má, a měl i v době uzavření smlouvy, rozum průměrného člověka, jakož i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností. Průměrně rozumný a běžně opatrný člověk, a to i když je to spotřebitel, si v písemné formě předložený návrh smlouvy před jeho přijetím (podpisem) přečte. Jak konstatoval i Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11, i když je spotřebitelům přiznána vyšší právní ochrana pro jejich fakticky slabší postavení, nedochází tím k úplnému potlačení (starořímské) zásady, podle které práva náležejí bdělým. Motivace žalobkyně k tomu, aby smlouva byla koncipována tak, aby některá ujednání skryla nebo odběratele zmátla, nebyla v řízení tvrzena a tento záměr žalobkyně nelze spekulativně dovozovat. Smluvní strany ve smlouvě v souladu s § 2048 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), ujednaly pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu i způsob, jak se smluvní pokuta určí. Tuto smluvní pokutu může věřitel požadovat bez zřetele k tomu, zda mu porušením povinnosti vznikla škoda. Ani odstoupení od smlouvy se nedotýká práva na zaplacení smluvní pokuty (viz § 2005 odst. 2 o. z.) O přípustnosti ujednání stran, které vznik práva na smluvní pokutu váže kromě porušení právní povinnosti na další právní skutečnost, kterou je odstoupení od smlouvy věřitelem pro porušení povinnosti dlužníkem, rozhodl i Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1192/2019.

11. V projednávané věci bylo důvodem k odstoupení žalobkyně od smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny a plynu opakované porušení platebních povinností souvisejících s jejich dodávkami žalovanému. Porušením smlouvy ze strany žalovaného (odběratele) vznikl žalobkyni nárok na odstoupení od smlouvy i na smluvní pokutu. Obsah samotného ujednání o smluvní pokutě ve výši 100 Kč za prodlení s platbami záloh nebo vyúčtování spotřebované energie po dobu delší než 10 dnů a ve výši 400 Kč za každý měsíc pro případ, kdy dojde k předčasnému ukončení smlouvy pro opakované porušení povinností souvisejících s dodávkou ze strany zákazníka, nenaplňuje kritéria stanovená v § 1813 o. z., neboť v jeho důsledku ve smluvním vztahu účastníků nenastává významná nerovnováha. Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jejichž smyslem je zajištění splnění povinností, jež jsou jejich obsahem. Účelem je donutit dlužníka pod pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Smluvní pokuta má zároveň sankční charakter, neboť při porušení smluvní povinnosti stíhá dlužníka nepříznivým následkem v podobě vzniku povinnosti k úhradě další peněžité částky. Je třeba, aby smluvní pokuta zahrnovala škody, které lze rozumně v konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, musí tak mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou, výši. Přiměřenost smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem právního jednání, jeho pohnutkám a účelu, který sledovalo. V úvahu je třeba vzít rovněž výši smluvního poplatku, který žalobkyni alespoň částečně nahrazuje škodu, kterou jí nedodržením smluvních podmínek žalovaný způsobil tím, že žalobkyně jako obchodník s elektřinou je povinna zajistit dostatečnou kapacitu pro všechny své zákazníky s dostatečným předstihem, což představuje nakoupení dané komodity. V daném případě smluvní pokuta ve výši 100 Kč za každý případ prodlení s platbou a ve výši 400 Kč měsíčně za období, kdy elektřin, plyn měly být podle smlouvy odebírány, ale nakonec odebrány nebyly, dosahuje právě takové výše, aby ještě vůbec mohla plnit preventivní funkci, jakož i funkci náhrady škody.

12. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu v napadeném výroku I. a III. změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žalobkyni přiznal také smluvní pokutu ve výši celkem 14 500 Kč, a to v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), neboť v řízení nevyplynuly žádné okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší nebo povolení splátek.

13. Jde-li o odvolání žalovaného 14. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.

15. Při úvaze o určení delší lhůty splatnosti je nutno vycházet nejen z osobních a majetkových poměrů (a třeba zdůraznit, že obou) účastníků (a nikoliv jen jednoho z nich), ale i z konkrétních okolností případu, přičemž je třeba zdůraznit, že osobní poměry dlužníka nelze bez dalšího nadřazovat nad oprávněnými zájmy věřitele na brzké zaplacení dlužné částky.

16. V projednávané věci je patrné, že zažalovaná částka představuje celkový dluh (mimo jiné) za odebranou elektřinu a plyn, které žalovaný neplatila za dobu roku 2017 až 2018. Žaloba byla podána v roce 2019 a napadené konečné rozhodnutí ve věci, ukládající dluh zaplatit pak v roce 2020. Za celou dobu několika let žalovaný nezaplatil na dluhu jedinou byť symbolickou částku. Bez významu není ani úvaha o celkové době, v níž by měla být dle rozhodnutí soudu přisouzená částka zaplacena. Totiž v situaci, kdy je žalovaný zcel bez příjmu nelze ani dost dobře určit odpovídající výši splátek tak, aby vůbec bylo možno zvažovat, zda ještě lze na žalobkyni spravedlivě požadovat s posečkáním splacení své oprávněné pohledávky.

17. Z výše uvedených důvodů byl napadený rozsudek v jeho výroku II. a IV. o lhůtě splatnosti jako věcně správný potvrzen (§ 219 o. s. ř.).

18. Protože rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé odvolací soud změnil, rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Právo na jejich náhradu náleží podle § 142 odst. 2 o. s. ř. žalobkyni, neboť ta byla v řízení převážně úspěšná. Žalobkyně učinila předmětem sporu celkem částku včetně příslušenství 26 748,49 Kč a byla-li neúspěšná co do částky celkem 1 395 Kč, pak úspěšná byla v rozsahu 95 % (neúspěšná v rozsahu 5 %), a proto jí přísluší náhrada nákladů v poměrné výši, a to v rozsahu 90 %. Účelně vynaložené náklady řízení se skládají ze zaplaceného soudního poplatku 994 Kč, odměny za právní zastoupení advokátem v rozsahu dvou úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání formulářové žaloby) z tarifní hodnoty 24 843,58 Kč – jeden úkon za 300 Kč dle § 14b odst. 1 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), s tím souvisí dvě paušální náhrady po 100 Kč dle § 14b odst. 5 advokátního tarifu. V odvolacím řízení žalobkyně zaplatila soudní poplatek ve výši 1 994 Kč a její zástupce učinil jeden úkon právní služby (podání odvolání), za který mu náleží z tarifní hodnoty 14 500 Kč odměna ve výši 1 700 Kč (podle § 7 advokátního tarifu) a jedna paušální náhrada ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Podle § 137 odst. 3 o. s. ř. je součástí nákladů řízení také náhrada za 21 % daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad ve výši 588 Kč Celkem by tak žalobkyni příslušela náhrada ve výši 5 382 Kč a z toho 90 % činí částku 4 843,80 Kč. Tato částka byla žalovanému uložena zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám jejího zástupce (§ 149 o. s. ř.).