12 C 315/2019

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Martinem Masárem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 15.761 Kč s přísl. <b>I. Žaloba o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku ve výši 7 118 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z této částky od 23. 12. 2019 do zaplacení, dále částku 8 643,20 Kč, a úrok ve výši 95,95 % p.a. z částky 19 867,35 Kč od 23.05.2018 do 14.12.2018 ve výši 10 357,68 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,95 % p.a. z částky 18 320,27 Kč od 15.12.2018 do 16.01.2019 ve výši 1 530,21 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,95 % p.a. z částky 16 220,27 Kč od 17.01.2019 do 14.02.2019 ve výši 1 190,45 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,95 % p.a. z částky 14 120,27 Kč od 15.02.2019 do 13.03.2019 ve výši 964,98 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,95 % p.a. z částky 12 020,27 Kč od 14.03.2019 do 11.04.2019 ve výši 882,18 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,95 % p.a. z částky 9 920,27 Kč od 12.04.2019 do 13.06.2019 ve výši 1 581,93 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,95 % p.a. z částky 7 820,27 Kč od 14.06.2019 do 23.09.2019 ve výši 2 018,58 Kč a úrok za poskytnutí úvěru ve výši 95,95 % p.a. z částky 5 720,27 Kč od 24.09.2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 23.5.2018 dosáhne částky 94 464,00 Kč, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky ve výši 7 118 Kč s příslušenstvím, spočívající v zákonném úroku z prodlení z této částky od 23. 12. 2019 do zaplacení a dále ve smluvním úroku ve výši 95,95 % ročně z částky 7 118 Kč (odpovídající dlužné jistině ve výši 5 720 Kč, smluvní pokutě 998 Kč a náhradě nákladů ve výši 400 Kč) od 24. 9. 2019 do zaplacení (max. však do částky 94 464 Kč) a dále přiznání smluvní pokuty ve výši 8 643,20 Kč. Uvedla, že žalovaný uzavřel se žalobkyní dne 31. 10. 2017 smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen Smlouva), na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit v 48 měsíčních splátkách po 1 640 Kč, tedy s efektivním úrokem ve výši 151,7 % ročně. Žalovaný úvěr nejprve splácel, kdy žalobkyni uhradil 3 splátky á 1 640 Kč, celkem 4 920 Kč. Následně se ocitl u splátek č. 4 a 5 v prodlení o délce 30 dnů, a posléze se ocitl v prodlení o délce více než 65 dnů, a proto došlo ke dni 21. 5. 2018 k zesplatnění celého úvěru. Částka ve výši 5 720 Kč odpovídá aktuální dlužné jistině úvěru. V souladu s čl. 6 smlouvy o úvěru požaduje žalobce smluvní pokutu ve výši 998 Kč, za prodlení s platbou 2 splátek úvěru a dle čl. 6 smlouvy smluvní náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč. Žalobce dále požaduje i smluvní pokutu za prodlení žalovaného ve výši 0,1 % denně z dlužné částky od 23. 5. 2018 v kapitalizované výši 8 643,20 Kč. Smluvní úrok v nominální výši 95,95 % ročně (odpovídající efektivní úrokové sazbě 151,7 % ročně) byl sjednán přímo ve smlouvě, a žalobkyně jej požaduje z částky původní postupně úhradami snižované dlužné jistiny úvěru.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z návrhu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 31. 10. 2017, oznámení o schválení úvěru ze dne 3. 11. 2017, splátkového kalendáře ze dne 3. 11. 2017 a dodejky uložené dne 6. 11. 2017 soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal splácet úvěr s dohodnutým úrokem ve výši 151,7 % ročně dle podmínek ve smlouvě sjednaných v 48 měsíčních splátkách po 1 640 Kč. Z hodnocení klienta (žalovaného) soud zjistil, že žalovaný částečně uvedl a doložil svou finanční situaci, a to příjem ze zaměstnání ve výši cca 15 000 Kč měsíčně (včetně doložení pracovní smlouvy). Měsíční výdaje žalovaného uvedl zprostředkovatel úvěru ve výši 3 410 Kč (životní minimum na osobu), a výdaje na bydlení 2 000 Kč. Dále žalovaný uvedl, že je svobodný a bydlí u rodičů. Byly předloženy kopie výplatních pásek na cca 15 000 Kč (měsíčně). Nebylo doloženo inkaso ani žádné doklady týkající se životních nákladů žalovaného, přesto za žalobkyni byl úvěr schválen - doporučen. Z předsmluvního formuláře soud zjistil, že žalovaný podepsal tento formulář, který obsahuje podmínky smlouvy o úvěru, včetně uvedení výše splátek, úrokové sazby, celkovou částku, kterou musí splatit (78 720 Kč) a následky prodlení se splátkami. Ze skóringu žalobkyně soud zjistil, že CBS skóre žalovaného nebylo určováno, a smlouva žalovaného je hodnocena jako špatná. Z dokladu o vyplacení úvěru bylo prokázáno, že na účet uvedený žalovaným ve smlouvě o úvěru byla dne 2. 11. 2017 vyplacena částka ve výši 20 000 Kč. Z výpisu záznamů [právnická osoba] byla zjištěna dlužná splátka. Z karty klienta byly zjištěny úhrady a prodlení žalovaného v souladu se žalobními tvrzeními žalobkyně. Z výzvy před podáním žaloby ze dne 4. 12. 2019 soud zjistil, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě žalovaného dluhu. Z podacího archu ze dne 5. 12. 2019 soud zjistil, že žalovanému byla zaslána tohoto dne zásilka. Z oznámení a upozornění na možnost zesplatnění ze dne 21. 5. 2018 soud zjistil, že žalobkyně upozornila žalovaného na zesplatnění dluhu a vyzvala jej k zaplacení.

4. Soud má tedy za prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena (doručením akceptace žalovanému) smlouva o úvěru. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 20 000 Kč. Úvěr se žalovaný zavázal splácet v 48 měsíčních splátkách á 1 640 Kč měsíčně. Úroková sazba úvěru byla sjednána jako pevná ve výši 151,7% ročně (RPSN 151,7 %). Žalovaný přestal řádně a včas platit splátky a žalobkyně úvěr zesplatnila a uplatnila za žalovaným smluvní pokuty za prodlení, které vyjmenovává ve svém tvrzení. Žalovaný při žádosti o úvěr uvedl své příjmy, které doložil. Výdaje žalovaného nebyly dokládány.

5. K výzvě soudu podle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), žalobkyně netvrdila a neprokázala zkoumání výdajů žalovaného, bez nichž nelze posoudit schopnost žalovaného splácet poskytovaný úvěr. Žalobkyně poukazovala na to, že nemá reálně možnost výdaje žalovaného posoudit, a je zcela závislá na tvrzeních žalovaného.

6. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ NOZ“) se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

7. Podle § 2395 NOZ se smlouvou o úvěru zavazuje úvěrující, že na požádání úvěrovaného poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 3. 1. 2019, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 580 odst. 1 NOZ je nepatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle § 588 NOZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

11. Podle § 2991 odst. 1 NOZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

12. Podle § 1970 NOZ po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., stanoví výši úroku z prodlení.

13. Soud se z moci úřední zabýval předloženou úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

14. Žalobkyně dle soudu neprokázala splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet žalovaný úvěr ve výši 20 000 Kč s RPSN 151,7 %. Žalobkyně k výzvě soudu ohledně unesení břemene tvrzení o platnosti uzavřené smlouvy podle zákona o spotřebitelském úvěru, sdělila, že zkoumala schopnost žalovaného splácet, kdy byly zjištěny volné zdroje ve výši 8 590 Kč při doloženém příjmu 15 000 Kč a poukázala na skutečnost, že žalovaného prověřila v databázi [právnická osoba]. Soud neshledal postup žalobkyně dostačujícím, neboť zjištění, že žalovaný doložil příjem, avšak již žádným způsobem nedoložil výdaje a žalobkyně se spokojila s tvrzením zprostředkovatele úvěru o (podezřele nízkém) výdaji na bydlení ve výši 2 000 Kč a životním minimu 3 410 Kč jako ostatními výdaji žalovaného nemohlo postačovat k závěru o„ volných zdrojích ve výši 8 590 Kč“. Právě naopak, při hodnocení stavu žalovaného, měla být žalobkyně obezřetná a vyžádat si prokázání životních výdajů vč. nájemného a inkasa na bydlení a přistoupit k poskytnutí úvěru až v případě tohoto doložení. Žalobkyně však nepřistoupila ani k vyžádání čestného prohlášení žalovaného, ale spokojila se s údaji zprostředkovatele úvěru, a to přestože měla k dispozici i informativní výpis z účtu žalovaného s prakticky nulovým zůstatkem (21,13 Kč). Praxe žalobkyně, kdy od deklarovaného příjmu formálně odečte obecné„ životní minimum“ v částce 3 410 Kč aniž by reflektovala zdravotní stav, vyživovací povinnosti, neprokázané výdaje na bydlení a vůbec netvrzené výdaje na ostatní domácnost, a dojde k výsledku, který se jí hodí, aby mohla poskytnout úvěr osobě, u které předpokládá prodlení se splátkami, je v rozporu se zákony i dobrými mravy. Navíc i prohlášení klienta (pokud by bylo vyžádáno) musí žalobkyně prověřovat, nestačí se na něj spolehnout (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018) a tvrzení žalovaného, že se musí pouze spoléhat na tvrzení klienta, v tomto světle neobstojí, když navíc v tomto případě ani tvrzení klienta ohledně výdajů nebyla vyžádána, ale doplnil je pouze zprostředkovatel úvěru.

15. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ byla zapracována do zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen zákon o spotřebitelském úvěru). Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému ASPI), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. V neposlední řadě také rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (např. sp. zn. C -679/18), jakož i odvolacího soudu (např. č. j. 8 Co 114/20119-39) směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a § 588 téhož zákona (absolutní neplatnost právního jednání).

16. Po právní stránce proto soud věc posoudil tak, že mezi žalobkyní a žalovaným uzavřená smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 580 odst. 1 NOZ pro rozpor se zákonem. Obdobně také srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39, který byl aprobován usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2015 sp. zn. I. ÚS 1742/2015. Z uvedeného důvodu soud žalobu ohledně všech smluvních nároků žalobce včetně smluvních pokut i úroků zamítl.

17. Pokud jde o jistinu samotnou, tedy úvěr poskytnutý žalovanému žalobkyní ve výši 20 000 Kč bylo z tvrzení žalobkyně zjištěno, že splátky zaplacené žalovaným v celkové výši 23 820 Kč, převyšují dluh žalovaného a nedošlo ani ke vzniku bezdůvodného obohacení žalovaného podle § 2991 odst. 1, 2 NOZ. Proto musela být žaloba zamítnuta jako celek.

18. Nad rámec uvedeného soud uvádí, že smlouva o úvěru je neplatná dále i pro rozpor s dobrými mravy pro lichevní úroky. Při posouzení platnosti, resp. neplatnosti úvěrové smlouvy je třeba také posoudit výši úroků, zda je přiměřená či nikoliv. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR lze za nepřiměřenou výši úroků zpravidla mít takovou výši úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Za nepřiměřený úrok nemusí být považován takový, který dosahuje výše obvyklého úroku poskytovaného bankami dvakrát až třikrát (NS ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Z veřejně dostupných zdrojů na webových stránkách České národní banky, www.cnb.cz, (Hlavní menu, Statistika, ARAD-systém časových řad, Výběr dat, Měnová a finanční statistika, Měnová statistika, Úrokové sazby MFI, Nové obchody, Úrokové sazby) vyplývá, že RPSN spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami domácnostem se splatností 1 – 4 roky činila v roce 2017 cca 9- 11 %, což je soudu známo z jeho úřední činnosti. V daném případě tak RPSN přesahuje obvyklou míru v bankovním sektoru v roce 2017 poskytovanou domácnostem nikoliv třikrát, ale patnáctkrát. Z toho lze učinit nepochybný závěr, že sjednaná míra úrokové sazby je zcela zjevně v rozporu s dobrými mravy, což činí úvěrovou smlouvu absolutně neplatnou dle § 588 NOZ. Shora uvedený judikát lze vztáhnout i na období po účinnosti nového občanského zákoníku, neboť filosofií nového občanského zákoníku zjevně není oslabit pozici spotřebitelů při sjednávání spotřebitelských smluv s podnikateli.

19. Soud se také zabýval oddělitelností ujednání o nepřiměřené úrokové míře od ostatních ujednání smlouvy a dospěl k závěru, že toto ujednání není od ostatních částí smlouvy oddělitelné, je naopak jeho integrální součástí a za neplatné je tak nutno prohlásit nejen ujednání o nepřiměřeném úroku, ale celou úvěrovou smlouvu. Tento závěr soud učinil na základě skutečnosti, že výše úrokové sazby byla v adhezní formulářové úvěrové smlouvě pevně stanovena, když jiná možnost výše úroku připouštěna nebyla. Bez sjednání tohoto nepřiměřeného úroku by tak nedošlo k poskytnutí úvěru žalovanému. Z těchto okolností lze dospět k závěru, že neplatně sjednaný úrok činí absolutně neplatnou celou smlouvu o úvěru. Viz také rozhodnutí Krajského soudu v Ústí and Labem sp. zn. 95 Co 146/2017. Vzhledem k tomu, že ujednání o úrocích je ve smlouvě o úvěru jedním z nejzásadnějších ujednání, a je podstatnou náležitostí takové smlouvy, má soud za to, že neplatnost tohoto ujednání nelze oddělit od ostatních částí smlouvy o úvěru, když nelze rozumně předpokládat dle § 576 o. z., že by obě strany smlouvu uzavřeli i bez tohoto ujednání, pokud by jeho neplatnost rozpoznali včas. Vzhledem k absenci ustanovení § 502 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku, které nebylo přejato do nového občanského zákoníku, nelze již dle názoru okresního soudu vycházet z judikatury Nejvyššího soudu ČR o oddělitelnosti ujednání o úrocích, a dřívější judikaturu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 již za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. v platném znění, nelze aplikovat.

20. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 3 o.s.ř. a contrario. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, ale žádné náklady mu nevznikly, proto soud rozhodl jak uvedeno výše.