13 C 152/2025

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Skalkou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro 15 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba ze dne , datum, v části, v níž žalobkyně požadovala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit jí kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce , částka, , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku , částka, , kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši , částka, a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně po žalované požaduje pouze vydání bezdůvodné obohacení, které žalovaná získala tak, že s ní , právnická osoba, (dále jen „původní věřitel“) uzavřel dne , datum, Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě žalovaná obdržela částku , částka, , kterou však původnímu věřiteli nevrátila. Pohledávku za žalovanou původní věřitel postoupil žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, .

2. Žaloba byla žalované doručena dne , datum, , žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav:

4. Žalovaná dne , datum, uzavřela s původním věřitelem v písemné podobě smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě jí byla v hotovosti oproti podpisu smlouvy poskytnuta částka , částka, , kterou se žalovaná zavázal splácet v 65 splátkách ve výši , částka, . Žalovaná měla za poskytnutí půjčky původnímu věřiteli zaplatit rovněž poplatek , částka, , přičemž bylo rovněž sjednáno dobrovolné volitelné pojištění za částku , částka, ; podmínky tohoto pojištění byly uvedeny v dokumentu „Zařazení zákazníka do pojistného programu“. Úroková sazba byla sjednána ve výši 86 % ročně, RPSN bylo vypočteno na 162,48 %. Součástí této úvěrové smlouvy byly i smluvní podmínky původního věřitele.

5. Ze zákaznické karty z , datum, soud zjistil, že žalovaná ke své osobě uvedla, že bydlí v nájmu, má základní vzdělání, je svobodná, úvěr potřebuje pro neočekávané výdaje, toho času byla na mateřské dovolené s příjmem , částka, . Další příjem domácnosti pak měl dosahovat , částka, . Odhadované měsíční výdaje žalované činily částku , částka, .

6. Z tabulky umoření soud ověřil, že původní věřitel neevidoval úhradu jakékoli platby ve vztahu k předmětnému úvěru.

7. Z dokumentu s názvem Smlouva o postoupení pohledávek ze dne , datum, a přílohy (žalovaná je uvedena pod bodem , Anonymizováno, ) a Potvrzení o uhrazení úplaty za postoupené pohledávky ze dne , datum, soud zjistil, že pohledávku za žalovanou původní věřitel postoupil žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno přípisem ze dne , datum, (který byl dán k poštovní přepravě dne , datum, ) s tím, že dluh má zaplatit do 10 dnů po obdržení dopisu. Soudu byla rovněž doložena předžalobní výzva žalobkyně ze dne , datum, .

8. Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně soud ověřil její právní existenci.

9. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

10. Podle § 1841 občanského zákoníku smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové a platební nebo pojistné smlouvy, smlouva týkající se penzijního připojištění, směn měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními zdroji.

11. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 86 odst.1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od , datum, ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst.2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

15. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

17. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

18. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Po skutkové stránce má soud s ohledem na výše uvedené prokázané pouze tolik, že původní věřitel s žalovanou dne , datum, uzavřel smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovaná obdržela částku , částka, . Nemá však za prokázané, že by mezi původním věřitelem a žalovanou byla dne , datum, uzavřena platná úvěrová smlouva dle zákona č. 257/2016 Sb. Soud se z moci úřední totiž musí předloženou úvěrovou smlouvou zabývat se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, , a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne , datum, ve věci C-449/13 Consumer Finance proti , jméno FO, a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

20. Poskytovatel úvěru je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

21. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona o spotřebitelském úvěru), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

22. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z , datum, , sp. zn. , spisová značka, , uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, . Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že: „…poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“23. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES1 byla zapracována do zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen zákon o spotřebitelském úvěru). Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, , v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému Aspi), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. Všechna tato uvedená rozhodnutí směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l o. z. a § 588 o. z. (absolutní neplatnost právního jednání). Tento závěr ostatně potvrzuje i aktuálně účinné znění ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

24. Žalobkyně dle soudu neprokázala, že by původní věřitel dostál své povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet úvěr dle zákona č. 257/2016 Sb., který je předmětem tohoto sporu. V projednávané věci žalobkyně soudu předložila jen příslušnou zákaznickou kartu, z níž vyplývá pouze tolik, že původní věřitel se dotazoval žalované na její tehdejší majetkovou situaci. Nebylo však soudu nijak doloženo, že by původní věřitel s těmito údaji jakkoli pracoval, resp. že by si je ověřoval. Soud tak nesouhlasí s tím, že původní věřitel se formálně spokojil s tvrzením žalované o jejím příjmu na základě pobírání peněžité pomoci v mateřství dle zákona č. 187/2006 Sb., aniž by si ověřil, jak dlouho bude žalovaná tuto dávku pobírat (viz ustanovení § 33 zákona č. 187/2006 Sb. a tam uvedenou krátkou podpůrčí dobu výplaty této dávky) a jaké příjmy bude mít žalovaná po uplynutí této doby. Soud rovněž poukazuje na to, že pokud žalovaná měla pobírat dávku peněžité pomoci v mateřství, pak je zjevné, že se v dané době musela starat minimálně o jedno dítě – v takovém případě závěr původního věřitele o odhadových výdajích žalované pouze ve výši , částka, je zjevně nepřiměřeně nízký. Soud tak nesouhlasí s tím, že původní věřitel pouze se žalovanou vyplnil zákaznickou kartu, aniž by s tam uvedenými údaji jakkoli pracoval, aniž by je dále kontroloval a aniž by zvážil, co z nich vlastně vyplývá. Je přitom povinností poskytovatele úvěry tyto informace ověřit (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , odst. 8).

25. Soud nepřihlíží, že se žalobkyně v žalobě ze dne , datum, domáhala žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení žalované. K tomu soud uvádí, že pokud byla soudu doložena smlouva o úvěru, je nejprve namístě posoudit, zda tato smlouva byla platně uzavřena. Teprve po přijetí závěru, že tato smlouva je neplatná, je možné se zabývat tím, zda se žalovaná na něčím úkor bezdůvodně obohatila.

26. S ohledem na výše uvedený závěr ohledně nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalované nemohla předmětná smlouva o úvěru ze dne , datum, obstát jako platná.

27. Soud se dále zabýval tím, zda nebylo ze strany původního věřitele poskytnuto žalované plnění bez právního důvodu. S ohledem na obsah předložených dokumentů přitom má soud za to, že žalované byla od původního věřitele poskytnuta dne , datum, částka , částka, , kterou žalovaná nevrátila, tudíž se žalovaná obohatila ve výši , částka, . Soud tak má za to, že se žalovaná na úkor žalobkyně dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 o. z. bezdůvodně obohatila v rozsahu , částka, , proto uložil žalované, aby tuto částku zaplatila.

28. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalobkyni tak podle § 1970 o.z.. náleží úrok z prodlení ve výši zákonného úroku z prodlení, tj. stanovený podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném v době počátku prodlení, přičemž soud žalobkyni přiznal výši zákonného úroku z prodlení v souladu s petitem žaloby ze dne , datum, .

29. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovanou vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než prostřednictvím oznámení postoupení pohledávky ze dne , datum, , daným k poštovní přepravě dne , datum, , s tím, že žalovaná má plnit do 10 dnů od doručení této výzvy. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 573 o. z. se tak má za to, že výzva byla žalované doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. , datum, , s tím že žalovaná měla dle tohoto oznámení plnit nejpozději do 10 dnů od doručení výzvy, , datum, tak měla žalovaná plnit, a od , datum, je žalovaná v prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I. rozsudku) v rozsahu stanoveném v petitu žaloby.

30. Protože soud dospěl k závěru, že žalovaná je prodlení od , datum, , zákonný úrok z prodlení před tímto datem nemohl přiznat (výrok II).

31. Stran závěru soudu o tom, že žalované byla uložena povinnost zaplatit výše uvedené závazky žalobkyni, nikoli původnímu věřiteli, odkazuje na příslušnou postupní smlouvu popsanou v odstavci 7 tohoto rozsudku.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že žalobkyně má právo na plnou náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla neúspěšná pouze v nepatrné části. Soud proto přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, (po zaokrouhlení z částky , částka, ). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce , částka, a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši , částka, sestávající z částky , částka, za jeden úkon právní služby (žaloba ze dne , datum, ) a z částky , částka, za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 1 a. t. realizovaný po podání návrhu ve věci (účast na jednání soudu dne , datum, ) včetně paušální náhrady výdajů ve výši , částka, dle § 14b odst. 6 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši , částka, dle § 14b odst. 6 písm. b) a. t. a odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b a. t. z tarifní hodnoty ve výši , částka, sestávající z částky , částka, za každý ze dvou úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně dvou paušálních náhrad výdajů po , částka, dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. ve znění před , datum, a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky , částka, ve výši , částka, .

33. Soud k tomu uvádí, že nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů za vyjádření ze dne , datum, , neboť tam uvedené skutečnosti týkající se posouzení úvěruschopnosti žalované měly být podle názoru zdejšího soudu s ohledem na předmět činnosti žalobkyně a argumentaci uplatněnou v žalobě uvedeny v rámci samotné žaloby; není tedy důvod přiznávat žalobkyni náhradu za toto podání, neboť podle soudu nebylo učiněno účelně.

34. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně. Lhůta ke splnění rozsudkem uložených povinností je stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné soud neshledal důvod.