13 C 155/2023

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Skalkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 21 558,40 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 084 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 084 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala toho, aby soud uložil žalovanému zaplatit jí částku 9 474,4 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z částky 16 028,55 Kč od [datum] do [datum], se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5% z částky 3944,55 Kč od [datum] do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1287,77 Kč od [datum] do [datum], spolu s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 15 511,99 Kč, zamítá

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 280,12 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 21 558,40 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný dne [datum] písemně uzavřel se společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitel“), smlouvu o úvěru, na jejím základě žalovaný obdržel finanční hotovost ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal jistinu vrátit spolu s příslušenstvím ve výši 17 184 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách ve výši 2656 Kč Tyto své povinnosti nesplnil v plném rozsahu, neboť splatil pouze částku 7 916 Kč. Závazek ze smlouvy nebyl původním věřitelem zesplatněn, tudíž až ode dne [datum] je žalovaný v prodlení, v jehož důsledku vzniklo původnímu věřiteli právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky. Touto žalobou žalobkyně požadovala, aby ji žalovaný uhradili nesplacenou jistinu ve výši 16 028,55 Kč, nesplacený kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 1 229,24 Kč, nesplacený poplatek za poskytnutí úvěru 7 713,70 Kč, nesplacené náklady na vyhodnocení úvěru 1 462,90 Kč, nesplacený inkasní poplatek 2 833,61 Kč, smluvní úrok za poskytnutí finančních prostředků ve výši 2 272,54 Kč od [datum] do [datum], kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 287,77 Kč od [datum] do [datum], účelně vynaložené náklady mimosoudního vymáhání spojené s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč a smluvní pokutu ve výši 5 529,85 Kč.

2. Žalobkyně dále uvedla, že dne [datum] byla mezi původním věřitelem a žalobcem uzavřena Rámcová smlouva o postupování pohledávek, na jejímž základě došlo k postoupení prostřednictvím Dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností k témuž dni okamžikem zaplacení kupní ceny.

3. Žaloba byla žalovanému doručena dne [datum], žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a v průběhu celého řízení nevznesl žádné námitky proti žalobkyní shora specifikované, uplatněné pohledávce ve výši shora specifikované, ani co do důvodu, ani co do výše. Žalovaný neprokázal, že žalobkyni zaplatil žalovanou částku ve lhůtě její splatnosti.

4. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: Žalovaný dne [datum] podepsal s původním věřitelem dokument s názvem Smlouva o úvěru [číslo] na částku 20 000 Kč, na jejímž základě žalovaný převzal částku 20 000 Kč s tím, že za to měl původnímu věřiteli vrátit celkem 37 184 Kč ve 14 splátkách po 2 656 Kč; RPSN byla ve vztahu k takto poskytnutému úvěru stanovena ve výši 272,44 %. Podle Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru je výše úvěru stanovena na 15% p. a. Z žádosti o úvěr z téhož dne vyplývá, že žalovaný měl ke své finanční situaci uvést, že pracuje u [právnická osoba] [obec], u které je zaměstnán od února 2020. Uvedl, že má měsíční příjem 23 767 Kč a že má celkové měsíční výdaje na bydlení a energie ve výši 6 500 Kč bez jakéhokoli bližšího rozvedení či doložení. Soudu byly rovněž doloženy výplatní pásky žalovaného za období únor 2020 až duben 2020 a dohoda o změně pracovní smlouvy žalovaného ze dne [datum], podle které pracoval žalovaný v pracovním poměru na dobu určitou, a to do [datum].

5. Z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] soud zjistil, že původní věřitel se s žalobkyní domluvil na postupování souborů pohledávek s tím, že postoupení bude účinné zaplacením příslušné kupní ceny. Podle dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] došlo postoupení pohledávky původního věřitele za žalovaným na žalobkyni. K úhradě kupní ceny za toto postoupení došlo dle předloženého výpisu z bankovního účtu dne [datum]. Z podání ze dne [datum] soud zjistil, že původní věřitel oznámil žalovanému postoupení předmětné pohledávky s tím, že je povinen ji zaplatit ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto přípisu. Tento přípis byl dle příslušného podacího archu dán k poštovní přepravě dne [datum]. Zástupce žalobkyně žalovaného naposledy před podáním žaloby vyzval dne [datum] k úhradě předmětného dluhu.

6. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

7. Podle § 1841 občanského zákoníku smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové a platební nebo pojistné smlouvy, smlouva týkající se penzijního připojištění, směn měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními zdroji.

8. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 86 odst.1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od 1.12.2016) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst.2 zák.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

12. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

15. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Po skutkové stránce má soud s ohledem na výše uvedené prokázané pouze tolik, že původní věřitel s žalovaným dne [datum] uzavřel úvěrovou smlouvu na částku 20 000 Kč, přičemž tyto peněžní prostředky mu ještě týž den v hotovosti poskytnul. Nemá však za prokázané, že by mezi původním věřitelem a žalovaným byla dne [datum] uzavřena platná úvěrová smlouva. Soud se z moci úřední totiž musí předloženou úvěrovou smlouvou zabývat se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne [datum] ve věci C [číslo] Consumer Finance proti [jméno] [příjmení] a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

17. Poskytovatel úvěru je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

18. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona o spotřebitelském úvěru), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

19. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že:„ …poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ 20. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES byla zapracována do zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen zákon o spotřebitelském úvěru). Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému Aspi), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. Všechna tato uvedená rozhodnutí směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l o. z. a § 588 o. z. (absolutní neplatnost právního jednání). Tento závěr ostatně potvrzuje i aktuálně účinné znění ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

21. Žalobkyně dle soudu neprokázala, že by původní věřitel dostál své povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet úvěr, který je předmětem tohoto sporu. V projednávané věci žalobkyně sice soudu předložila výplatní pásky žalovaného za období před uzavřením této smlouvy, z nichž vyplývá, že žalovaný průměrně dosahoval částky uvedené v žádosti o úvěr, avšak zároveň bylo původnímu věřiteli předložena pracovní smlouva žalovaného, z níž je zřejmé, že žalovaný je zaměstnán na dobu určitou (a to navíc krátce, neboť takto měl být zaměstnán u tohoto zaměstnavatele od února 2020), a to pouze do [datum], tedy zjevně před úplným splacením všech jeho závazků z této úvěrové smlouvy. Soud má za to, že v případě, kdy dlužník předloží doklad, z něhož bez jakýchkoli pochyb vyplývá, že do 4 měsíců od uzavření úvěrové smlouvy pravděpodobně dojde k ukončení jeho pracovního poměru a tudíž ke ztrátě jediného příjmu, nelze bez dalšího říct, že takový spotřebitel je schopen splácet spotřebitelský úvěr. Bylo tedy na místě, aby původní věřitel vyvinul větší aktivitu stran posouzení úvěruschopnosti žalovaného, resp. jeho možností splácet daný úvěr, zvláště když se zjevně jedná cizince, jehož pobyt na území České republiky je regulován zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, který začasto dlouhodobější povolení k pobytu u cizinců váže k doložení toho, že dotyční mají zajištěn na území České republiky příjem, v opačném případě jim hrozí ukončení jejich pobytu na území České republiky. Soud v neposlední řadě přihlíží k datu uzavření úvěrové smlouvy v roce 2020, tedy v době pandemie onemocnění covid 19, kdy byly očekávatelné turbulence na trhu práce, omezování výroby včetně propouštění pracovníků zejména ze zahraničí, případně neprodlužování pracovních kontraktů. Za dané situace nemá soud za to, že původní věřitel se mohl spokojit s tím, že žalovaný doložil příslušné výplatní pásky z předchozího období (nadto od zaměstnavatele, u kterého pracoval pouze od února 2020, tudíž ani jiné výplatní pásky zřejmě doložit nemohl), když z jiného dokladu bez jakýchkoli pochyb vyplývá důvodná pochybnost o jeho schopnosti splácet úvěr. To, že tato důvodná pochybnost stran možností žalovaného splácet úvěr, se ukázala býti správnou, soudu vyplývá v neposlední řadě i z toho, že žalovaný uhradil pouze částku 7 916 Kč, což odpovídá přibližně 3 dohodnutým splátkám. Soud tedy uzavírá, že nepostačuje, pokud původní věřitel získal určité dokumenty týkající se majetkové situace žalovaného (zde jeho pracovní smlouvu a příslušné výplatní pásky), ale musí s nimi pracovat, tj. individuálně posoudit, co z nich konkrétně vyplývá (a to zvláště zejména s ohledem na výši závazků z takové smlouvy, v níž bylo uvedeno, že RPSN činí 272,44 %). Jestliže je z nich zřejmé, že spotřebitel v dohledné době přijde o práci, která představuje jediný zdroj jeho příjmů, nelze hovořit o tom, že bez dalšího k došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti takového spotřebitele.

22. S ohledem na tento závěr nemohla by předmětná úvěrová smlouva obstát jako platná a nemohl by tak žalobkyni přiznat právo na zaplacení částky 9 474,4 Kč coby příslušných smluvních nároků.

23. Soud se dále zabýval tím, zda nebylo ze strany původního věřitele poskytnuto žalovanému plnění bez právního důvodu. S ohledem na obsah předložených dokumentů přitom má soud za to, že žalovanému byla od původního věřitele poskytnuta dne [datum] v hotovosti částka 20 000 Kč, kterou žalovaný do dnešního dne vrátil pouze ve výši 7 916 Kč. Soud tak má za to, že se žalovaný na úkor původního věřitele, resp. žalobkyně dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 o. z. bezdůvodně obohatil v rozsahu 12 084 Kč, proto uložil žalovanému, aby tuto částku zaplatil.

24. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalobkyni tak podle § 1970 o.z. náleží úrok z prodlení ve výši zákonného úroku z prodlení, tj. stanovený podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném v době počátku prodlení. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než prostřednictvím oznámení o postoupení dluhu ze dne [datum], danou k poštovní přepravě dne [datum]. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 573 o. z. se tak má za to, že výzva byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. [datum], s tím že žalovaný měl dle tohoto oznámení plnit nejpozději do 10 dnů ode doručení tohoto dopisu, [datum] tak měla žalovaný plnit, a od [datum] je žalovaný v prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I. rozsudku).

25. Protože úvěrovou smlouvu má soud za absolutně neplatnou, tak žalobní nároky plynoucí z této smlouvy (úrok, poplatky, smluvní pokutu a úrok z prodlení) nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku, který byl neplatně sjednán (výrok II.). Pokud žalobkyně v neposlední řadě požadovala uhrazení částky 256 Kč coby nákladů spojených s uplatněním pohledávky, pak soud uvádí, že soudu nedoložila, že by jakékoli náklady ve skutečnosti vynaložila. Pouhý interní výpis žalobkyně z jejího systému nedokládá, že by uskutečnila tam vypsané úkony. Pokud se žalobkyně v tomto směru domáhá zaplacení náhrady za odeslaný dopis, pak k tomuto soud uvádí, že soudu bylo doloženo zaslání pouze předžalobní výzvy, ve vztahu k níž byla žalobkyni přiznána adekvátní část náhrady nákladů soudního řízení, tudíž soud nemá za to, že je na místě o tomto nákladu opakovaně rozhodovat a přiznávat žalobkyni jeho náhradu.

26. Stran závěru soudu o tom, že žalovanou zavázal uhradit bezdůvodné obohacení žalobkyni, nikoli původnímu věřiteli, soud odkazuje předložené smlouvy o postoupení pohledávek a související dokumenty (viz odstavec 5 tohoto rozsudku), z nichž vyplývá, že v mezidobí došlo k postoupení této pohledávky na žalobkyni.

27. Soud nepřehlíží, že v dané věci rozhoduje na základě neunesení důkazního břemene žalobkyní, která podle výše uvedeného závěru neprokázala, že by došlo k uzavření platné úvěrové smlouvy, které by jí zakládaly nároky v žalovaném rozsahu, tudíž ji o tomto měl poučit dle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Toto poučení však soud poskytuje při jednání, z něhož se však žalobkyně omluvila. Nadto soud musí poukázat na to, že soud žalobkyni o pravděpodobném neunesení důkazního břemene informoval přípisem ze dne [datum], na jehož základě žalobkyně doplnila svá tvrzení a předložila další důkazní prostředky, které však po jejich zhodnocení soudem neumožňují přijmout závěr o tom, že žalobkyně unesla svou povinnost tvrzení a své důkazní břemeno, což vedlo pouze k jejímu částečnému ve věci.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 280,12 Kč, přičemž tato částka představuje 12,1 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 56,05 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 43,95 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 863 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 21 558,40 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Soud v neposlední řadě nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení ve vztahu k jejímu podání ze dne [datum], neboť má za to, že veškeré tam uvedené údaje měly být obsahem již její žaloby.

29. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.