13 C 174/2023

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Skalkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 22 728 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 14 998 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 998 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala toho, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 7730 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 114,51 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z částky 7730 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 755,37 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 22 728 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaná dne [datum] uzavřela se žalobkyní smlouvu o úvěru na částku 15 000 Kč, a to prostřednictvím jejich internetových stránek [webová adresa]. K procesu uzavření úvěrové smlouvy žalobkyně uvedla, že o uzavření smlouvy vyplní požadované údaje, po jejich vyplnění probíhá automatizovaný schvalovací proces. Pokud je žadateli žádost schválena, objeví se na internetových stránkách nebo mobilní aplikaci text Smlouvy a na telefonní číslo, které zájemce uvedl v žádosti a které je součástí Smlouvy v části " Smluvní strany", je zaslán podpisový SMS kód. Ve chvíli, kdy kód zadá na webové stránce [webová adresa] nebo v mobilní aplikaci, je Smlouva uzavřena a následně je odeslána na e-mailovou adresu, která byla uvedena v žádosti a zároveň je součástí Smlouvy v její části " Smluvní strany", zároveň je klientovi dostupná z mobilní aplikace. V posuzované věci byla totožnost žalované ověřována prostřednictvím korunové platby z jejího bankovního účtu, který byl veden na její jméno. Stran posouzení úvěruschopnosti žalované uvedla, že ta je ověřována dotazem v příslušných rejstřících. Peněžní prostředky byly žalobkyní zaslány na účet žalované. Na úvěr žalovaná uhradila pouze 2x částku 1 Kč, která představuje poplatek za posunutí splatnosti jedné splátky. Za posunutí splatnosti splátky je účtován poplatek 1485 Kč. S ohledem na prodlení žalobkyně zasílala žalované výzvy, za které je oprávněna po žalované částku 500 Kč za každou ze zaslaných výzev.

2. Žaloba byla žalované doručena dne [datum], žalovaná se k žalobě nevyjádřila, a v průběhu celého řízení nevznesla žádné námitky proti žalobkyní shora specifikované, uplatněné pohledávce ve výši shora specifikované, ani co do důvodu, ani co do výše. Žalovaná neprokázala, že žalobkyni zaplatil žalovanou částku ve lhůtě její splatnosti.

3. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: Žalovaná dne [datum] uzavřela prostřednictvím komunikace na dálku se žalobkyní smlouvu o úvěru ID žádosti [číslo] – ID klienta [číslo], na jejímž základě jí měla být poskytnuta částka 15 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit ve 24 splátkách, pod variabilním symbolem [číslo]. Roční úroková sazba byla stanovena na 49,1%. K identitě žalované bylo v této smlouvě uvedeno číslo jejího [číslo obč. průkazu]. Úvěr měl být dle zaslán na bankovní účet č. [bankovní účet], k čemuž dle výpisu z bankovního účtu žalobkyně následně i došlo (a to pod variabilním symbolem [číslo]. Soudu byly předloženy fotokopie [číslo obč. průkazu] a dále výpis z bankovního účtu žalobkyně, z něhož vyplývá, že z bankovního účtu č. [bankovní účet], jež je vedený na jméno žalované, přišla dne [datum] ověřovací platba ve výši 1 Kč. Z výpisu bankovního účtu č. [bankovní účet] za říjen 2021 soud zjistil, že majitelem tohoto účtu byla žalovaná a že na tento účet byla v tomto období připsána dne [datum] pouze jedna platba ve výši 2100 Kč, přičemž téhož dne byla z účtu vybrána částka 2 000 Kč; konečný zůstatek účtu činil - 85,93 Kč. Soudu bylo rovněž doloženo, že žalobkyně žalovanou opakovaně vyzývala k uhrazení jejího dluhu – výzva ze dne [datum], [datum] a [datum] (v posledním případě byl přípis nazván jako předžalobní výzva). Pouze ve vztahu k výzvě ze dne [datum] žalobkyně soudu doložila doklad o jejím zaslání žalované. Soudu sice byl předložen podací arch ze dne [datum], avšak na něm nebylo uvedeno jméno žalované.

4. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad vyplývá, že žalovaná uhradila pouze 2x částku ve výši 1 Kč (a to dne [datum] a [datum].

5. Stran posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně soudu předložila dokument s názvem Potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik ze dne [datum], z něhož vyplývá, že žalovaná má jedno dítě, jako zdroj příjmu klienta je uveden zaměstnanec, výše příjmu [částka], dále je uveden příjem partnera ve výši [částka]. Potvrzení obsahuje sjetinu z externích registrů a výpočet nejvyšší měsíční splátky, podle kterého žalované zůstane po úhradě schváleného úvěru částka [částka] (bez zohlednění příjmu ostatních členů domácnosti)

6. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

7. Podle § 1841 občanského zákoníku smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové a platební nebo pojistné smlouvy, smlouva týkající se penzijního připojištění, směn měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními zdroji.

8. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 86 odst.1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od 1.12.2016) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst.2 zák.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

12. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

15. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Po skutkové stránce má soud s ohledem na výše uvedené prokázané pouze tolik, že žalobkyně s žalovanou dne [datum] uzavřela úvěrovou smlouvu na částku 15 000 Kč, přičemž tyto peněžní prostředky jí ještě týž den poskytnula. Nemá však za prokázané, že by mezi žalobkyní a žalovanou byla dne [datum] uzavřena platná úvěrová smlouva. Soud se z moci úřední totiž musí předloženou úvěrovou smlouvou zabývat se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne [datum] ve věci C [číslo] Consumer Finance proti [jméno] [příjmení] a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

17. Poskytovatel úvěru je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

18. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona o spotřebitelském úvěru), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

19. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že:„ …poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ 20. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES byla zapracována do zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen zákon o spotřebitelském úvěru). Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému Aspi), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. Všechna tato uvedená rozhodnutí směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l o. z. a § 588 o. z. (absolutní neplatnost právního jednání). Tento závěr ostatně potvrzuje i aktuálně účinné znění ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

21. Žalobkyně dle soudu neprokázala, že by dostála své povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost spotřebitele (žalované) splácet úvěr, který je předmětem tohoto sporu. V projednávané věci žalobkyně sice soudu předložila obsáhlé vyjádření ze dne [datum], v němž popisovala svou praxi posuzování úvěruschopnosti žadatelů o úvěr prostřednictvím statistického modelu, který vychází pouze z tvrzených údajů předložených žadateli, neboť požadavek na doložení příjmové stránky se ukázal být jako nedostatečný, jelikož doložení příjmů za minulé období nedokládá, že tyto příjmy bude dosahovat i budoucnosti, proto žalobkyně vychází ze statistických údajů, na jejichž základě bylo vypočteno kreditní skóre žalované, jež dovolilo závěr o poskytnutí předmětného úvěru.

22. Soud však má za to, že obecná, avšak velmi obsáhlá tvrzení o přípustnosti statistického modelu, aniž by žalobkyně soudu doložila a vysvětlila konkrétní parametry tohoto modelu, pouze maskují skutečnost, že žalobkyně fakticky vychází pouze z údajů, které o sobě při uzavírání příslušné úvěrové smlouvy sdělí úvěrovaný (spotřebitel) sám, aniž by tyto vyjma kontroly v příslušných nebankovních registrech jakkoli kontrolovala. Takový postup soud nemůže akceptovat (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 2. 2023, č. j. 8 Co 216/2022-162, odst. 8). Soud přitom má za to, že i kdyby soudu byly doloženy a prokázány jednotlivé aspekty žalobkyní používaného„ statistického modelu“ (zejm. jak dopočítává pravděpodobnou výši příjmu v budoucnosti – viz str. 6 podání ze dne [datum]), musí poukázat na to, že doklady o finanční situaci, které byly předloženy žalovanou, zjevně neodpovídají údajům obsaženým v potvrzení o provedení ověření bonity klienty, v němž je uvedena výše příjmu 18 000 Kč. Z výpisu bankovního účtu žalované č. [bankovní účet] za říjen 2021 totiž vyplývá, že žalovaná měla jeden příjem pouze ve výši 2 100 Kč, přičemž tuto částku ještě týž den sama z převážné části vybrala, tudíž zůstatek na tomto bankovním účtu byl po převážnou část měsíce záporný. Na tomto bankovním účtu dále nebyl prováděn další pohyb. Soud vnímá možnost, že žalované nic nebrání, aby měla více bankovních účtů, avšak soud vychází z úvahy, že osoby žádající o tyto mikropůjčky v řádech do desetitisíců korun zpravidla nebudou s ohledem na svou sociální a ekonomickou situaci využívat více bankovních účtů, resp. více bankovních ústavů, a budou mít k dispozici typicky pouze jeden bankovní účet. Předložený výpis z bankovního účtu zejména s ohledem na„ nulový pohyb financí na něm“ a negativní zůstatek tak měl žalobkyni upozornit na to, že reálná finanční situace žalované nemusí být zdaleka taková, jakou žalovaná tvrdila, resp. kterou si žalobkyně dle svého„ statistického modelu“ dopočítala. Za dané situace se tak žalobkyně s ohledem na ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. měla na tento rozpor žalované dotázat, aby tato vysvětlila, jaké má měsíční příjmy (na který jiný bankovní účet jsou jí zasílány a případně žádat o jeho zpřístupnění) a jak s nimi nakládá, nikoli vycházet ze svého„ statistického modelu“. Soud sice nepopírá tvrzení žalobkyně, že statistické modely mohou při posuzování úvěruschopnosti dle zákona č. 257/2016 Sb. být velmi nápomocné, ale to pouze za situace, pokud jsou do nich zadány relevantní údaje. Jestliže v projednávané věci podle soudu musely vyvstat pochybnosti o reálné situaci žalované, nelze vycházet z toho, že vše tento statistický model, který je neúspěšný dle tvrzení žalobkyně pouze v 1,5% případech, vyřeší. Ostatně to, že v projednávané věci došlo ke zjevnému pochybení při posouzení úvěruschopnosti žalované soudu vyplývá i z toho, že žalovaná nebyla schopna zaplatit ani jednu celou řádnou splátku, přičemž si pouze dvakrát korunovými splátkami prodloužila splatnosti jednotlivých splátek (byť by za to dle smlouvy měla zaplatit poplatek 1 485 Kč). Takové zjevně finančně iracionální jednání v podobě pouze formálního odkládání problému vedoucí k faktickému navýšení dluhu skoro o jednu pětinu jistiny soudu dokládá, že žalovaná zjevně nebyla v dobré finanční situaci a rovněž ani nebyla orientovaná v otázce fungování úvěrových produktů.

23. S ohledem na tento závěr nemohla by předmětná úvěrová smlouva obstát jako platná a nemohl by tak žalobkyni přiznat právo na zaplacení částky 7730 Kč coby příslušných smluvních nároků.

24. Soud se dále zabýval tím, zda nebylo ze strany žalobkyně poskytnuto žalované plnění bez právního důvodu. S ohledem na obsah předložených dokumentů přitom má soud za to, že žalované byla od žalobkyně poskytnuta dne [datum] převodem na její bankovní účet částka 15 000 Kč, kterou žalovaná do dnešního dne vrátila pouze ve výši 2 Kč. Soud tak má za to, že se žalovaná na úkor žalobkyně dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 o. z. bezdůvodně obohatila v rozsahu 14 998 Kč, proto uložil žalované, aby tuto částku zaplatila.

25. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalobkyni tak podle § 1970 o.z. náleží úrok z prodlení ve výši zákonného úroku z prodlení, tj. stanovený podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném v době počátku prodlení.

26. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovanou vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než prostřednictvím předžalobní výzvy ze dne [datum], danou k poštovní přepravě dne [datum]. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 573 o. z. se tak má za to, že výzva byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. [datum], s tím že žalovaná měla dle tohoto oznámení plnit nejpozději do 30 dnů ode doručení tohoto dopisu, [datum] tak měla žalovaná plnit, a od [datum] je žalovaná v prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I. rozsudku). Žalobkyně sice tvrdila, že žalovanou kontaktovala dříve, avšak k tomu musí soud uvést, že pokud se žalobkyně dovolávala toho, že s žalovanou komunikovala elektronicky na základě úvěrové smlouvy, tak k tomu soud uvádí, že pokud úvěrovou smlouvu z [datum] vyhodnotil s ohledem na výše uvedené jako neplatnou, nemohou obstát ani její jednotlivá ujednání o případném způsobu doručování mezi stranami smlouvy. Jestliže žalobkyně soudu v neposlední řadě k důkazu předložila podací arch ze dne [datum], z něhož dovozovala, že žalované něco zasílala, pak soud musí konstatovat, že na tomto podacím archu nebylo uvedeno jméno žalované, tedy nevyplývá z něj, že by žalobkyně tento den cokoli žalované zasílala.

27. Protože úvěrovou smlouvu má soud za absolutně neplatnou, tak žalobní nároky plynoucí z této smlouvy (úrok, poplatky, smluvní pokutu a úrok z prodlení) nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku, který byl neplatně sjednán (výrok II.).

28. Stran závěru soudu o tom, že je to žalovaná, komu soud uložil vrátit bezdůvodné obohacení žalobkyni, soud poukazuje na předložené dokumenty, z nichž lze dovodit, že při uzavírání smlouvy dne [datum] jednala žalobkyně s žalovanou, neboť ta byla majitelkou bankovního účtu, z něhož byla zaslána tzv.„ ověřovací platba“, která žalobkyni rovněž poskytla fotokopii svého občanského průkazu (jež zůstal platný i v průběhu soudního řízení) a která žalobkyni poskytla výpis z tohoto bankovního účtu. Soud k tomuto uvádí, že jednotlivé důkazní prostředky by samy o sobě nemusely vždy za všech okolností vést k jednoznačnému závěru o tom, kdo jednal s žalobkyní prostřednictvím komunikace na dálku (při vyplňování údajů na jejích internetových stránkách), na druhou stranu v projednávané věci má soud za to, že s ohledem na jejich souhrn lze dospět k jednoznačnému závěru, že k těmto prostředkům měla přístup v danou chvíli pouze žalovaná.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 755,37 Kč, přičemž tato částka představuje 31,98 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 65,99 % a úspěchu žalované v rozsahu 34,01 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 910 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 22 728 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.

30. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.