13 C 189/2024

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Skalkou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 pro zaplacení 50 702,79 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba ze dne , datum, v části, v níž žalobkyně požadovala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, , se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení spolu se smluvním úrokem ve výši 30 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku , částka, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky , částka, od , datum, do zaplacení a s úrokem 30 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „původní věřitel“) s žalovaným dne , datum, uzavřela smlouvu o úvěru č. , hodnota, na částku , částka, . Žalovaný se však ocitl v prodlení s hrazením jednotlivých měsíčních splátek, proto původní věřitel úvěr zesplatnil dopisem ze dne , datum, . V důsledku zesplatnění úvěru a jeho nezaplacení byl žalovaný na základě výše uvedené smlouvy o úvěru povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny ve výši , částka, . Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ke dni , datum, .

2. Žaloba byla žalovanému doručena dne , datum, , žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a v průběhu celého řízení nevznesl žádné námitky proti žalobkyní shora specifikované, uplatněné pohledávce ve výši shora specifikované, ani co do důvodu, ani co do výše. Žalovaný neprokázal, že žalobkyni zaplatil žalovanou částku ve lhůtě její splatnosti.

3. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav:

4. Z dokumentu s názvem Návrh na uzavření smlouvy o úvěru / Smlouvy o úvěru, číslo návrhu , číslo, soud zjistil, že původní věřitel se dne , datum, snažil s žalovaným prostřednictvím komunikace na dálku uzavřít smlouvu o úvěr, na jejímž základě mu měla být poskytnuta částka , částka, , kterou se měl žalovaný zavázat vrátit ve 48 splátkách ve výši , částka, (celkem měl takto uhradit částku , částka, bez úhrady sjednaného pojištění). Zápůjční úroková sazba činila 76,62 % ročně; Roční úroková sazba byla stanovena na 110,17 %. Smlouva měla být podepsána žalovaným dle tam uvedených údajů prostřednictvím jedinečného kódu , číslo, dne , datum, v , hodin, . K identitě žalovaného bylo v této smlouvě uvedeno rodné číslo, trvalé bydliště, e-mail, telefon a bankovní spojení , č. účtu, , na který měl být úvěr zaslán. K samotnému úvěru měla být se žalovaným uzavřena Příloha č. , hodnota, k návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/ Smlouvy o úvěru – Pojištění schopnosti splácet úvěr, podle které žalovaný měl rovněž podepsat pojistnou smlouvu týkající se skupinového pojištění schopnosti splácet úvěry. Dodatkem č. , hodnota, pak žalovaný měl s původním věřitelem uzavřít dohodu stran toho, že předmětná smlouva o úvěru má být uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku; rovněž tento dodatek byl podepsán elektronicky prostřednictvím jedinečného kódu , číslo, dne , datum, v , hodin, .

5. Přípisem ze dne , datum, původní věřitel žalovanému oznámil schválení úvěru ke smlouvě o úvěru č. , hodnota, . Žalobkyně dále soudu předložila splátkový kalendář, podle kterého úvěr měl být zaplacen , datum, .

6. Součástí výše popsané úvěrové smlouvy mělo být Pojištění schopnosti splácet úvěry a Informace o pojištění pro skupinové pojištění schopnosti splácet úvěry.

7. Původní věřitel přípisem ze dne , datum, žalovanému oznamoval, že žalovaný je v prodlení s úhradou svých závazků, tudíž došlo k automatickému zesplatnění úvěru. Z dokumentu s názvem platební historie soud ověřil, že původní věřitel evidoval pouze skutečnost, že žalovanému vyplatil částku , částka, dne , datum, . Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že původní věřitel dne , datum, zaslal na bankovní účet , č. účtu, částku , částka, , variabilní symbol platby , číslo, .

8. Z dokumentu s názvem hodnocení klienta vyplynulo, že žalovaný má mít pravidelný čistý měsíční příjem ze zaměstnání ve výši , částka, , výdaje ve výši , částka, (označené jako Klient, životní minimum), a náklady na bydlení ve výši , částka, , tudíž žalovaný měl mít rezervu ve výši , částka, . Původní věřitel dále disponoval Potvrzením o Příjmu ze dne , datum, vystaveným společností , právnická osoba, , podle níž žalovaný měl za posledních 12 měsíců dosáhnout průměrný čistý měsíční příjem ve výši , částka, . Dle výpisu z , právnická osoba, měl žalovaný takto v červenci 2022 obdržet výplatu ve výši , částka, , v srpnu 2022 - , částka, , v září 2022 - , částka, a v říjnu 2022 - , částka, .

9. Dle dokumentu obsahující CBS skóre žalovaný dosáhl na hodnotu 203, což představuje tzv. Kategorii I – nízké body do interní Score Card, vyšší riziko, úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán. Dle výpisu záznamu z registru Solus z , datum, žalovaný nemá v tomto registru žádný záznam.

10. Z výpisu obchodního rejstříku žalobkyně soud ověřil právní existenci žalobkyně.

11. K identitě žalovaného žalobkyně soudu předložila listinu s názvem Základní informace o klientovi, podle které k osobě žalovaného původní věřitel disponoval údajem o jeho telefonním čísle, e-mailu a bankovním účtu. Žalobkyně rovněž předložila dokument obsahují údaje o zaslání , částka, dne , datum, v , hodin, na bankovní účet , č. účtu, , s variabilním symbolem , var. symbol, , což původní věřitel žalovanému potvrdil SMS zprávou na telefonní číslo , tel. číslo, Z tohoto telefonního čísla měla být původnímu věřiteli následně zaslána SMS zpráva ve znění: Souhlasím , Jméno zainteresované osoby 0/0, , číslo, .“12. Žalobkyně v neposlední řadě žalovaného upomínala k uhrazení předmětné částky předžalobní výzvou ze dne , datum, , která byla dána k poštovní přepravě dne , datum, .

13. Ze zprávy , právnická osoba, soud ověřil, že majitelem bankovního účtu č. , č. účtu, je žalovaný, datum otevření , datum, , datum uzavření , datum, . Z potvrzení banky vyplývá, že na tento účet byla dne , datum, připsána platba ve výši , částka, od původního věřitele, variabilní symbol , var. symbol, . Z výpisu bankovního účtu č. , č. účtu, za měsíc říjen 2022 vyplývá, že počáteční zůstatek na účtu je , částka, , konečný zůstatek je , částka, . Z výpisu soud dále zjistil, že žalovaný měl splácet půjčky – dne , datum, ve výši , částka, , dne , datum, ve výši , částka, , dne , datum, ve výši , částka, a , částka, . Na tento účet mu dále společnost , právnická osoba, zaslala dne , datum, částky , částka, a , částka, .

14. Z dokumentů Společné prohlášení smluvní stran o postoupení pohledávek ze dne , datum, , včetně přílohy obsahující seznam postupovaných pohledávek (žalovaný je uvedený pod bodem , číslo, ), z plné moci ze dne , datum, vystavené původním věřitelem k vyrozumívání o postoupení pohledávky, pověření ze dne , datum, vystaveného původním věřitelem k jeho zastupování, soud ověřil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Postoupení bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne , datum, (který byl dán k poštovní přepravě dne , datum, ) s tím, že dluh ve výši , částka, má žalovaný zaplatit do 10 dnů po obdržení dopisu.

15. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

16. Podle § 1841 občanského zákoníku smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové a platební nebo pojistné smlouvy, smlouva týkající se penzijního připojištění, směn měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními zdroji.

17. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

18. Podle § 561 odst. 1 občanského zákoníku „K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“19. Podle § 562 odst. 1 o. z., „Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ Podle § 562 odst. 2 o. z. „Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.“20. Podle čl. 25 odst. 1 nařízení evropského parlamentu a rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (dále jen„ nařízení eIDAS“), elektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Podle odst. 2 kvalifikovaný elektronický podpis má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

21. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce (dále jen„ adaptační zákon“), k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

22. Podle § 86 odst.1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od , datum, ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

23. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

24. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

25. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

26. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

27. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

28. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

29. Po skutkové stránce má soud s ohledem na výše uvedené prokázané pouze tolik, že původní věřitel se dne , datum, s žalovaným snažil uzavřít úvěrovou smlouvu na částku , částka, , přičemž tyto prostředky žalovanému skutečně poskytl převodem na jeho bankovní účet , č. účtu, . Nemá však za to, že by došlo k vlastnímu uzavření úvěrové smlouvy, natož aby tato byla posouzena jako platná.

30. Výklad ustanovení § 561 a 562 občanského zákoníku stran náležitostí elektronického podpisu se zabýval Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne ze 17. 1. 2019, č. j. 27 Co 327/2018-142, v němž dospěl k závěru, že „Při písemném právním jednání podle ustanovení § 561 odst. 1 o. z. nelze (vlastnoruční) podpis jednající osoby nahradit v elektronické podobě jakýmkoli elektronickým podpisem, ale jen takovým elektronickým podpisem jednající osoby, který je alespoň zaručený a navíc je založen na kvalifikovaném certifikátu, zejména uznávaným nebo kvalifikovaným elektronickým podpisem…. Písemná forma právního jednání učiněného elektronickými prostředky v elektronickém systému není ve smyslu ustanovení § 562 odst. 1 a 2 o. z. zachována, jestliže byly místo dostatečně důvěryhodného elektronického podpisu (§ 561 odst. 1 o. z.) použity elektronické prostředky takových vlastností, které v době, kdy je právní jednání činěno, neumožňují zachycení obsahu právního jednání a určení osoby, která toto jednání činí (jednající osoby), se značnou úrovní důvěry. Určení obsahu právního jednání a jednající osoby musí být možné s dostatečnou spolehlivostí již na základě použitých elektronických prostředků, nikoli až z následných jiných okolností (faktické chování, nesporné tvrzení apod.).“31. Soud má za to, že výše uvedené závěry stran „neakceptovatelnosti“ prostého elektronického podpisu jsou aplikovatelné i v projednávané věci. Soud nepřehlíží, že podpis prostřednictvím SMS zprávy spadá pod rozsah tzv. prostého podpisu, která představují „data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena a která podepisující osoba používá k podepsání“ (srov. definici elektronického podpisu obsaženou v nařízení EU č. 910/2014), avšak takovýto typ elektronického podpisu ve skutečnosti vůbec nic neříká (a hlavně nezaručuje) o pravé identitě podepisující osoby a rovněž nic neříká o tom, zda „takto podepsaný dokument“ je původní, nezměněný. Soud tak má za to, že s ohledem na definici prostého elektronického podpisu de facto prostá elektronická data volně připojená k elektronickému dokumentu, která navíc mohou být i zpětně jakkoli měněna, nemohou sloužit jako doklad o podpisu (tedy souhlasu jednající strany) tak závažného dokumentu, jakým je smlouva o úvěru, navíc na tak vysokou celkovou částku, kterou by měl žalovaný dle předloženého dokumentu výsledně uhradit. Soud zdůrazňuje, že tato prostá forma elektronického podpisu nemůže sloužit jako doklad o podpisu u prvotního dokumentu při jednání mezi stranami, kdy protistrana jednající elektronicky na dálku fakticky nebyla nijak ověřena, resp. její skutečná totožnost nebyla zjištěna. Soud v tomto směru poukazuje na jistou „skrytost a anonymitu“ internetového prostředí, v němž může prakticky kdokoli za využití minimálního úsilí a se základními znalostmi o fungování tohoto prostředí vystupovat jménem kohokoli, a to často i za využití reálných osobních údajů (včetně ofocených dokladů totožnosti) takovéto osoby. Zdejší soud se tak ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Praze uvedené ve sp. zn. 27 Co 327/2018, že tzv. „prostý elektronický podpis“ nemůže být dokladem o tom, že určitý dokument podepsala určitá osoba.

32. Soud sice nepřehlíží apel unijního normotvůrce, aby soudy neodepíraly elektronickému podpisu právní účinky a odepíraly jejich provedení v soudním řízení jenom proto, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy, avšak má za to, že tento apel v žádném případě neznamená bezvýhradní závěr o akceptovatelnosti prostého elektronického podpisu bez dalšího ve všech možných situacích a de facto jeho postavení naroveň jiným typům elektronických podpisů, které v sobě „garantují“ neměnnost elektronického právního jednání a zaručují identitu jednající osoby. Pokud by tomu tak bylo, není soudu zřejmé, proč by jak unijní, tak i národní zákonodárce, rozlišovat jednotlivé „typy elektronických podpisů“, kdyby dle zavedené původního věřitele postačoval jakýkoli podpis pro závazné právní jednání domněle jednající osoby, jejíž identita by však byla naprosto neodhalená.

33. Soud tak má za to, že prostý elektronický podpis by byl akceptovatelný v jiných situacích, např. pokud by se objevoval až v následné komunikaci po řádném ověření protistrany včetně jasného stanovení způsobu použití takové elektronické komunikace, nikoli však tehdy, kdy se jedná o doklad o uzavření „zakládajícího, ustanovujícího právního jednání“, tedy úkonu na počátku smluvního vztahu, kdy neexistuje mezi stranami žádná předchozí ujednání a závazné ověření protistrany. Pokud během tohoto „zakládajícího, ustavujícího právního jednání“ (zde v podobě údajného uzavření smlouvy o úvěru), identita protistrany nebyla ověřena, soud nemůže s ohledem na možné dalekosáhlé následky pro právní jednání na internetu a nebezpečí jednání pod cizí identitou akceptovat prostý elektronický podpis jako doklad o právně závazném jednání údajné osoby.

34. Dále soud má za to, že i kdyby odhlédl od výše uvedeného stran neakceptovatelnosti SMS podpisu, pak musí konstatovat, že předmětnou úvěrovou smlouvu by ani tak nemohl posoudit jako platnou. Soud se z moci úřední totiž musí předloženou úvěrovou smlouvou zabývat se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

35. Poskytovatel úvěru je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

36. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona o spotřebitelském úvěru), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

37. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že: „…poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“38. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES1 byla zapracována do zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen zákon o spotřebitelském úvěru). Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému Aspi), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. Všechna tato uvedená rozhodnutí směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l o. z. a § 588 o. z. (absolutní neplatnost právního jednání). Tento závěr ostatně potvrzuje i aktuálně účinné znění ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

39. Žalobkyně dle soudu neprokázala, že by původní věřitel dostál své povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet úvěr, který je předmětem tohoto sporu. V projednávané věci žalobkyně sice soudu předložila hodnocení klienta, doklad o potvrzení jeho příjmu včetně výpisu CBS skóre a výpisu z registru Solus, avšak soud má za to, že mezi těmito dokumenty jsou podstatné rozpory, se kterými se původní věřitel zjevně nevypořádal. Dle dokumentů vystavených zaměstnavatelem žalovaného sice žalovaný měl mít příjem přes , částka, měsíčně, což by odůvodňovalo závěr o tom, že je dostatečně bonitní k tomu, aby uhradil předmětný úvěr, na druhou stranu dle CBS skóre žalovaný dosáhl pouze na minimální hodnocení, podle kterého by úvěr měl být výrazně limitován výší vyplacené částky nebo případně zamítán. V neposlední řadě se soud pozastavuje nad způsobem stanovení měsíčních výdajů žalovaného, neboť není zřejmé, na základě čeho žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaný má měsíční výdaje pouze ve výši , částka, , když měsíční výdaje , částka, na bydlení jsou zjevně na první pohled nepřiměřeně nízké a ze zkušeností soudu prakticky nereálné. Pouhé vypracování CBS skóre, či ověření v registru Solus přitom soud nepovažuje za dostatečné posouzení úvěruschopnosti žalovaného, pokud s tam uvedenými výsledky a informacemi nebylo nijak pracováno (např. v podobě výrazného ponížení úvěrované sumy, rozložením splátkového kalendáře, snížením měsíčních splátek atd.). To, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebylo dostatečné, vyplývá rovněž z toho, že na předmětný úvěr nebylo ze strany žalovaného ničeho uhrazeno. V neposlední řadě se soud pozastavuje nad informacemi z bankovního účtu žalovaného, z nichž vyplývá, že žalovaný v říjnu 2022 splácel zjevně 4 úvěry s měsíčními celkovými splátkami ve výši , částka, , ani by toto bylo původním věřitelem jakkoli zjištěno. Soud tak nemá za to, že finanční situace žalovaného v říjnu 2022 byla tak dobrá, jak formálně prezentoval původní věřitel.

40. S ohledem na tento další dílčí závěr by nemohla předmětná úvěrová smlouva obstát jako platná a soud by tak nemohl žalobkyni přiznat právo na zaplacení celé žalované částky coby příslušných smluvních nároků.

41. Soud se dále zabýval tím, zda nebylo ze strany původního věřitele poskytnuto žalovanému plnění bez právního důvodu. S ohledem na obsah předložených dokumentů přitom má soud za to, že žalovanému byla od původního věřitele poskytnuta v říjnu 2022 převodem na jeho bankovní účet částka , částka, , kterou žalovaný do dnešního dne nevrátil. Soud tak má za to, že se žalovaný dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 o. z. bezdůvodně obohatil v rozsahu , částka, , proto uložil žalovanému, aby tuto částku zaplatil.

42. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalobkyni tak podle § 1970 o.z. náleží úrok z prodlení ve výši zákonného úroku z prodlení, tj. stanovený podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném v době počátku prodlení.

43. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než prostřednictvím oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, , daným k poštovní přepravě dne , datum, . Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 573 o. z. se tak má za to, že oznámení bylo žalovanému doručeno třetí pracovní den po odeslání, tj. , datum, , s tím že žalovaný měl dle tohoto oznámení plni do 10 dnů po obdržení dopisu, tj. do , datum, , tudíž od , datum, je žalovaný v prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I. rozsudku).

44. Protože úvěrovou smlouvu má soud za neuzavřenou, resp. absolutně neplatnou, tak žalobní nároky plynoucí z této smlouvy (úrok, poplatky, smluvní pokutu a úrok z prodlení) nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku, který byl neplatně sjednán (výrok II.).

45. Závěr soudu o tom, že vydání bezdůvodného obohacení bylo přiznáno žalobkyni, která peněžní prostředky žalovanému nezaslala, je opřen o skutečnost, že žalobkyně soudu předložila příslušnou smlouvy o postoupení pohledávek, na jejich základě jí byla předmětná pohledávka za žalovaným postoupena (viz odstavec 14 tohoto rozsudku).

46. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, (po zaokrouhlení z částky , částka, ), přičemž tato částka představuje 30,18 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 65,09 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 34,91 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce , částka, a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši , částka, sestávající z částky , částka, za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po , částka, dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky , částka, ve výši , částka, .

47. K výši náhrady nákladů řízení soud uvádí, že nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení za podání ze dne , datum, , neboť v tomto podání žalobkyně uvedla na výzvu soudu skutečnosti, které měly být s ohledem na předmět řízení týkající se nároku ze spotřebitelské smlouvy o úvěru obsaženy již v žalobě. Soud tak nemá za to, že žalobkyně, která se mj. specializuje na uplatňování nároků ze spotřebitelských smluv o úvěr, nemohla nevědět, jaké rozhodné skutečnosti má uvést již v žalobě stran posouzení jí uplatněného nároku. Soud tak nemá za to, že liknavost žalobkyně při sepisu žaloby je možné klást k tíži žalované v podobě navýšení nákladů řízení o další úkon právní služby. Podání ze dne , datum, proto soud nehodnotí jako účelné uplatnění práva ze strany žalobkyně.

48. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.