13 C 242/2024

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Skalkou ve věci žalobkyně: Anonymizováno ., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 pro zaplacení 61 566 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši , částka, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba ze dne , datum, se v části, v níž žalobkyně požadovala, aby soud uložil žalovanému zaplatit částku , částka, spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši , částka, , s úrokem ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši , částka, a zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku , částka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku , částka, s kapitalizovaným úrokem ve výši , částka, , smluvním úrokem ročně ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši , částka, od , datum, do , datum, a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný dne , datum, uzavřel s žalobkyní smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec , částka, . V průběhu trvání smluvního vztahu však žalovaný načerpal částku ve výši , částka, , přičemž uhradil pouze částku , částka, . Protože žalovaný porušil svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni , datum, . Žalovaný však následně neuhradil ničeho. Žalobkyně tvrdila, že schopnost žalovaného řádně uhradit úvěr byla prověřena na základě posouzení příjmů a výdajů žalovaného, jeho stavu, počtu dětí, způsobu bydlení.

2. Žaloba byla žalovanému doručena dne , datum, , žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav:

4. Z dokumentu s názvem Flexibilní půjčka revolvingový úvěr č. , hodnota, , soud zjistil, že žalobkyně se dne , datum, snažila s žalovaným prostřednictvím komunikace na dálku uzavřít smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě mu měla být poskytnuta částka , částka, , za což měl žalovaný zaplatit úrok ve výši 27,90 % ročně, přičemž RPNS bylo vypočteno na 31,77 %. Smlouva měla být podepsána žalovaným dle tam uvedených údajů prostřednictvím kódu , Anonymizováno, . K identitě žalovaného bylo v této smlouvě uvedeno rodné číslo, číslo jeho průkazu totožnosti, mobil a e-mail. Úvěr měl být dle této smlouvy zaslán na bankovní účet č. , č. účtu, . Z výpisu čerpání, splátek a úhrad soud ověřil, že žalovaný takto měl čerpat celkem částku , částka, , přičemž měl následně žalobkyni zaplatit částku ve výši , částka, . Součástí výše popsané úvěrové smlouvy měly být úvěrové podmínky společnosti , právnická osoba, . s kódem , Anonymizováno5. Ze zprávy , právnická osoba, ze dne , datum, soud ověřil, že majitelem a disponentem bankovního účtu č. , č. účtu, byl žalovaný s tím, že banka eviduje na tomto bankovním účtu příchozí platby od žalobkyně pod variabilním symbolem , var. symbol, v celkové výši , částka, . Z odpovědi společnosti , právnická osoba, . a , právnická osoba, . soud zjistil, že tyto společnosti nemají informace k telefonnímu číslu , tel. číslo, . Z odpovědi , právnická osoba, . soud ověřil, že telefonní číslo , tel. číslo, bylo dne , datum, registrováno na osobu žalovaného. Žalobkyně dále soudu předložila fotokopie evropského průkazu zdravotního pojištění a jeho občanského průkazu. Žalobkyně rovněž disponovala výpisem z bankovního účtu , číslo, vedeného na žalovaného za období od , datum, do , datum, – z tohoto výpisu vyplývá, že žalovaný hradil měsíčně dvě splátky blíže nespecifikovaného úvěru. Z opisu výpisu proplacení smlouvy , číslo, soud ověřil, že žalobkyně žalovanému dne , datum, zaslala na účet , číslo, částku , částka, . Stran způsobu uzavření předmětné smlouvy žalobkyně soudu předložila dokument s názvem dohledávání informací o činnosti klienta ze dne , datum, , z něhož vyplývá, že žalobkyně o žalovaném eviduje jeho osobní údaje v podobě jména a příjmení, data narození; dále z tohoto dokumentu vyplývá, že SMS zpráva pro registraci měla být zaslána na tel. číslo +, tel. číslo, s tím, že elektronický podpis měl pod kódem sms , číslo, přijít z telefonní z tel. číslo +, tel. číslo, .

6. Soudu bylo rovněž doloženo, že žalobkyně žalovaného vyzývala k uhrazení jeho dluhu – výzva ke splacení celého úvěru ze dne , datum, s tím, že žalovaný svůj dluh zaplatit do 14 dnů od sepsání výzvy (výzvy byla dána k poštovní přepravě dne , datum, . Dále žalobkyně žalovaného vyzývala k úhradě dluhu v předžalobní výzva z , datum, .

7. Stran posouzení úvěruschopnosti žalovaného předložila žalobkyně Potvrzení o provedení ověření bonity klienta - oddělení řízení rizik ze dne , datum, , z něhož vyplývá, že k datu schválení úvěru dne , datum, měla žalobkyně o žalovaném tyto informace: u rodinného stavu je uvedeno svobodný, druh bydlení podnájem, počet dětí 0. Zdrojem příjmů žalované je zaměstnání s výší příjmu , částka, měsíčně, příjem ostatních členů domácnosti , částka, a měsíční výdaje domácnosti uvedené v žádosti jsou , částka, . Z tohoto potvrzení dále vyplývá, že žalobkyně žalovaného v roce 2023 lustrovala v různých registrech.

8. Stran svého postupu při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele předložila žalobkyně metodiku posouzení úvěruschopnosti klienta, přičemž žalobkyně vysvětlila, že při výpočtu MLS klienta započítává částky životních minim klienta a eventuelně jím vyživovaných dětí spolu se splátkovou zátěží klienta včetně splátky schváleného úvěru; do výpočtu MLS domácnosti se krom splátky schváleného úvěru započítává vyšší ze dvou hodnot (buď minimální uvěřitelné výdaje domácnosti nebo celkové pravidelné měsíční výdaje celé domácnosti dle informací poskytnutých klientem). V dané věci bylo MLS klienta vypočteno tak, že zbývající MLS klienta činí částku , částka, (při zohlednění splátek jiným společnostem z Nrki mimo žalobkyni ve výši , částka, a splátek žalobkyni ve výši , částka, ) a zbývající MLS domácnosti činí částku , částka, (při zohlednění přijmu ostatních členů domácnosti ve výši , částka, , a zohlednění stejných výdajů jako u MLS klienta a normativních nákladů na bydlení ve výši , částka, ). Z úvěrové zprávy soud ověřil, že u žalovaného je vedeno celkem , hodnota, existujících splátkových operací, 1 nesplátková a 2 kreditní karty; 2 splátkové operace přitom měly být odmítnuty.

9. Z výpisu obchodního rejstříku žalobkyně soud ověřil její právní existenci.

10. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

11. Podle § 1841 občanského zákoníku smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové a platební nebo pojistné smlouvy, smlouva týkající se penzijního připojištění, směn měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními zdroji.

12. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 561 odst. 1 občanského zákoníku „K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“14. Podle § 562 odst. 1 o. z., „Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ Podle § 562 odst. 2 o. z. „Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.“15. Podle čl. 25 odst. 1 nařízení evropského parlamentu a rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (dále jen „nařízení eIDAS“), elektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Podle odst. 2 kvalifikovaný elektronický podpis má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

16. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce (dále jen „adaptační zákon“), k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

17. Podle § 86 odst.1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od , datum, ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

20. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

21. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

22. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

23. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

24. Po skutkové stránce má soud s ohledem na výše uvedené prokázané pouze tolik, že žalobkyně se dne , datum, s žalovaným snažila uzavřít revolvingovou úvěrovou smlouvu na částku , částka, , přičemž tyto prostředky žalovanému skutečně poskytla převodem na jeho bankovní účet , číslo, , rovněž mu dále na tento účet zaslala částku , částka, . Nemá však za to, že by došlo k vlastnímu uzavření úvěrové smlouvy, natož aby tato byla posouzena jako platná.

25. Výklad ustanovení § 561 a 562 občanského zákoníku stran náležitostí elektronického podpisu se zabýval Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne ze 17. 1. 2019, č. j. 27 Co 327/2018-142, v němž dospěl k závěru, že „Při písemném právním jednání podle ustanovení § 561 odst. 1 o. z. nelze (vlastnoruční) podpis jednající osoby nahradit v elektronické podobě jakýmkoli elektronickým podpisem, ale jen takovým elektronickým podpisem jednající osoby, který je alespoň zaručený a navíc je založen na kvalifikovaném certifikátu, zejména uznávaným nebo kvalifikovaným elektronickým podpisem…. Písemná forma právního jednání učiněného elektronickými prostředky v elektronickém systému není ve smyslu ustanovení § 562 odst. 1 a 2 o. z. zachována, jestliže byly místo dostatečně důvěryhodného elektronického podpisu (§ 561 odst. 1 o. z.) použity elektronické prostředky takových vlastností, které v době, kdy je právní jednání činěno, neumožňují zachycení obsahu právního jednání a určení osoby, která toto jednání činí (jednající osoby), se značnou úrovní důvěry. Určení obsahu právního jednání a jednající osoby musí být možné s dostatečnou spolehlivostí již na základě použitých elektronických prostředků, nikoli až z následných jiných okolností (faktické chování, nesporné tvrzení apod.).“26. Soud má za to, že výše uvedené závěry stran „neakceptovatelnosti“ prostého elektronického podpisu jsou aplikovatelné i v projednávané věci. Soud nepřehlíží, že podpis prostřednictvím SMS zprávy spadá pod rozsah tzv. prostého podpisu, která představují „data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena a která podepisující osoba používá k podepsání“ (srov. definici elektronického podpisu obsaženou v nařízení EU č. 910/2014), avšak takovýto typ elektronického podpisu ve skutečnosti vůbec nic neříká (a hlavně nezaručuje) o pravé identitě podepisující osoby a rovněž nic neříká o tom, zda „takto podepsaný dokument“ je původní, nezměněný. Soud tak má za to, že s ohledem na definici prostého elektronického podpisu de facto prostá elektronická data volně připojená k elektronickému dokumentu, která navíc mohou být i zpětně jakkoli měněna, nemohou sloužit jako doklad o podpisu (tedy souhlasu jednající strany) tak závažného dokumentu, jakým je smlouva o revolvingovém úvěru, nadto na částku , částka, . Soud zdůrazňuje, že tato prostá forma elektronického podpisu nemůže sloužit jako doklad o podpisu u prvotního dokumentu při jednání mezi stranami, kdy protistrana jednající elektronicky na dálku fakticky nebyla nijak ověřena, resp. její skutečná totožnost nebyla zjištěna. Soud v tomto směru poukazuje na jistou „skrytost a anonymitu“ internetového prostředí, v němž může prakticky kdokoli za využití minimálního úsilí a se základními znalostmi o fungování tohoto prostředí vystupovat jménem kohokoli, a to často i za využití reálných osobních údajů (včetně ofocených dokladů totožnosti) takovéto osoby. Zdejší soud se tak ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Praze uvedené ve sp. zn. 27 Co 327/2018, že tzv. „prostý elektronický podpis“ nemůže být dokladem o tom, že určitý dokument podepsala určitá osoba.

27. Soud sice nepřehlíží apel unijního normotvůrce, aby soudy neodepíraly elektronickému podpisu právní účinky a odepíraly jejich provedení v soudním řízení jenom proto, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy, avšak má za to, že tento apel v žádném případě neznamená bezvýhradní závěr o akceptovatelnosti prostého elektronického podpisu bez dalšího ve všech možných situacích a de facto jeho postavení naroveň jiným typům elektronických podpisů, které v sobě „garantují“ neměnnost elektronického právního jednání a zaručují identitu jednající osoby. Pokud by tomu tak bylo, není soudu zřejmé, proč by jak unijní, tak i národní zákonodárce, rozlišovat jednotlivé „typy elektronických podpisů“, když by dle zavedené praxe žalobkyně postačoval jakýkoli podpis pro závazné právní jednání domněle jednající osoby, jejíž identita by však byla naprosto neodhalená.

28. Soud tak má za to, že prostý elektronický podpis by byl akceptovatelný v jiných situacích, např. pokud by se objevoval až v následné komunikaci po řádném ověření protistrany včetně jasného stanovení způsobu použití takové elektronické komunikace, nikoli však tehdy, kdy se jedná o doklad o uzavření „zakládajícího, ustanovujícího právního jednání“, tedy úkonu na počátku smluvního vztahu, kdy neexistuje mezi stranami žádná předchozí ujednání a závazné ověření protistrany. Pokud během tohoto „zakládajícího, ustavujícího právního jednání“ (zde v podobě údajného uzavření smlouvy o úvěru), identita protistrany nebyla ověřena, soud nemůže s ohledem na možné dalekosáhlé následky pro právní jednání na internetu a nebezpečí jednání pod cizí identitou akceptovat prostý elektronický podpis jako doklad o právně závazném jednání údajné osoby.

29. Soud nepřehlíží, že žalobkyně disponuje osobními údaji žalovaného. Rovněž nepřehlíží, že žalobkyně disponuje fotokopie jeho průkazu zdravotního pojištění či občanského průkazu. Avšak tyto skutečnosti nedokládající, že to byl právě a jen žalovaný, kdo dne , datum, uzavřel smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, ve znění předloženém soudu. To, že údajný souhlas (podpis prostřednictvím zaslání SMS kódu) měl být poskytnut z telefonního čísla žalovaného podle soudu rovněž nedokládá, že to byl právě a jen žalovaný, kdo tento souhlas učinil a že smlouva předložená soudu se v mezidobí nezměnila.

30. Dále soud má za to, že i kdyby odhlédl od výše uvedeného stran neakceptovatelnosti SMS podpisu, pak musí konstatovat, že předmětnou úvěrovou smlouvu by ani tak nemohl posoudit jako platnou. Soud se z moci úřední totiž musí předloženou úvěrovou smlouvou zabývat se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

31. Poskytovatel úvěru je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

32. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona o spotřebitelském úvěru), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

33. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že: „…poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“34. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES1 byla zapracována do zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen zákon o spotřebitelském úvěru). Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému Aspi), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. Všechna tato uvedená rozhodnutí směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l o. z. a § 588 o. z. (absolutní neplatnost právního jednání). Tento závěr ostatně potvrzuje i aktuálně účinné znění ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

35. Žalobkyně dle soudu neprokázala, že by dostála své povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet úvěr, který je předmětem tohoto sporu. V projednávané věci žalobkyně sice soudu předložila obsáhlé vyjádření ze dne , datum, a metodiku posouzení úvěruschopnosti, v nichž popisovala svou praxi posuzování úvěruschopnosti žadatelů o úvěr prostřednictvím statistického modelu, který vychází pouze z tvrzených údajů předložených žadateli, neboť požadavek na doložení příjmové stránky se ukázal být jako nedostatečný, jelikož doložení příjmů za minulé období nedokládá, že tyto příjmy bude dosahovat i budoucnosti, proto žalobkyně vychází ze statistických údajů, na jejichž základě bylo vypočteno kreditní skóre žalovaného, jež dovolilo závěr o poskytnutí předmětného úvěru.

36. Soud však má za to, že obecná, avšak velmi obsáhlá tvrzení o přípustnosti statistického modelu, aniž by žalobkyně soudu doložila a vysvětlila konkrétní parametry tohoto modelu, pouze maskují skutečnost, že žalobkyně fakticky vychází pouze z údajů, které o sobě při uzavírání příslušné úvěrové smlouvy sdělí úvěrovaný (spotřebitel) sám, aniž by tyto vyjma kontroly v příslušných nebankovních registrech jakkoli ověřovala. Takový postup soud nemůže akceptovat (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 2. 2023, č. j. 8 Co 216/2022-162, odst. 8). Soud přitom má za to, že i kdyby soudu byly doloženy a prokázány jednotlivé aspekty žalobkyní používaného „statistického modelu“ (zejm. jak dopočítává pravděpodobnou výši příjmu v budoucnosti), musí poukázat na to, že za situace, kdy žalovaný dle výpisu z nebankovních registrů má měsíčně splácet jiným subjektům celkem , částka, a žalobkyni další úvěr s měsíční splátkou , částka, za situace, kdy má mít příjem ve výši , částka, a celkové měsíční výdaje domácnosti (která pravděpodobně zahrnuje další, blíže nezjištěnou osobu, ale s níž žalobkyně počítá při výpočtů příjmů celé domácnosti) ve výši , částka, , měla žalobkyně k tomuto vést náležité zkoumání a ověřit, jaké jsou celkové příjmy domácnosti žalovaného, kdo ji tvoří. Soud poukazuje na to, že žalovaný by bez zohlednění tohoto úvěru měl splácet měsíčně částku , částka, na různé své dluhy, tj. více než polovinu svého měsíčního příjmu, tudíž je zřejmé, že jeho dluhové zatížení je mimořádně vysoké. Za takových okolností se žalobkyně měla o to více zabývat příjmovou a výdajovou stránkou u žalovaného.

37. Soud tak nemá za to, že by v dané věci došlo k řádnému zjištění majetkové situace žalovaného. Pokud žalobkyně podpůrně používá metodiku výpočtu MLS, pak soud poukazuje na její rozpornost v dané věci, neboť při výpočtu MLS klienta počítá pouze s výdajem spočívajícím v životním minimu dospělého člena domácnosti, avšak v případě výpočtu MLS domácnosti najednou mezi výdaje zahrnuje minimální výdaje na bydlení ve výši , částka, a měsíční výdaje domácnosti uvedené klientem ve výši , částka, (aniž by tyto výdaje byly jakkoli doloženy a osvětleny, byť měsíční výdaje domácnosti byly přeškrtnuty). Soud přitom nemá za to, že by tyto blíže nedoložené výdaje neměl hradit alespoň zčásti žalovaný. Naopak má za to, že tyto výdaje byly pouze při výpočtu MLS klienta přehlédnuty tak, aby konečný výpočet vyšel tím způsobem, aby bylo možné předmětný úvěr poskytnout. Takovouto praxi hodnocení úvěruschopnosti nemůže soud považovat za správnou a dostatečnou38. Za dané situace se tak žalobkyně s ohledem na ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. měla na reálnou majetkovou situaci žalovaného dotázat, aby tento vysvětlil, jaké má měsíční příjmy a jak s nimi nakládá, nikoli vycházet ze svého „statistického modelu“. Soud sice nepopírá tvrzení žalobkyně, že statistické modely mohou při posuzování úvěruschopnosti dle zákona č. 257/2016 Sb. být velmi nápomocné, ale to pouze za situace, pokud jsou do nich zadány relevantní údaje. Jestliže v projednávané věci podle soudu musely vyvstat pochybnosti o reálné situaci žalovaného, nelze vycházet z toho, že vše tento statistický model, který je neúspěšný dle tvrzení žalobkyně pouze v 1,5 % případech, vyřeší. Ostatně to, že v projednávané věci došlo ke zjevnému pochybení při posouzení úvěruschopnosti žalovaného soudu vyplývá i z toho, že žalovaný zaplatil pouze 6 splátek.

39. S ohledem na tento dílčí závěr by nemohla předmětná úvěrová smlouva obstát jako platná a nemohl by tak žalobkyni přiznat právo na zaplacení částky , částka, coby příslušných smluvních nároků.

40. Soud se dále zabýval tím, zda nebylo ze strany žalobkyně poskytnuto žalovanému plnění bez právního důvodu. S ohledem na obsah předložených dokumentů přitom má soud za to, že žalovanému byla od žalobkyně poskytnuta v lednu až květnu 2023 převodem na jeho bankovní účet částka , částka, , kterou žalovaný do dnešního dne vrátil pouze ve výši , částka, . Soud tak má za to, že se žalovaný na úkor žalobkyně dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 o. z. bezdůvodně obohatil v rozsahu , částka, , proto uložil žalovanému, aby tuto částku zaplatil.

41. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalobkyni tak podle § 1970 o.z.. náleží úrok z prodlení ve výši zákonného úroku z prodlení, tj. stanovený podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném v době počátku prodlení.

42. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než prostřednictvím výzvy ze dne , datum, , danou k poštovní přepravě dne , datum, . Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 573 o. z. se tak má za to, že výzva byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. , datum, , s tím že žalovaný měl dle tohoto oznámení plnit nejpozději do 14 dnů od sepsání tohoto dopisu, , datum, tak měl žalovaný plnit, a od , datum, je žalovaný v prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. v rozsahu žalobního petitu z žaloby ze dne , datum, (výrok I. rozsudku).

43. Protože úvěrovou smlouvu má soud za neuzavřenou, resp. absolutně neplatnou, tak žalobní nároky plynoucí z této smlouvy (úrok, poplatky, smluvní pokutu a úrok z prodlení) nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku, který byl neplatně sjednán (výrok II.).

44. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, , přičemž tato částka představuje 40,7 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 70,35 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 29,65 % při sečtení všech kapitalizovaných částek, které žalobkyně požadovala po žalovaném uhradit oproti výsledné výši, kterou soud uložil žalovanému uhradit). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce , částka, a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši , částka, sestávající z částky , částka, za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po , částka, dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky , částka, ve výši , částka, .

45. Soud k tomu uvádí, že nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů za vyjádření ze dne , datum, , neboť tam uvedené skutečnosti týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného měly být podle názoru zdejšího soudu s ohledem na předmět činnosti žalobkyně a argumentaci uplatněnou v žalobě uvedeny v rámci samotné žaloby; není tedy důvod přiznávat žalobkyni náhradu za toto podání, neboť podle soudu nebylo učiněno účelně.

46. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně. Lhůta ke splnění rozsudkem uložených povinností je stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné soud neshledal důvod.